Ahoj Terko,

díky za důvěru, se kterou se na nás obracíš a taky děkuju za trpělivost. Tvůj dotaz nám tu přistál těsně před zavřením poraden a dovolenou, tak se omlouvám, že jsi musela tak dlouho čekat. Ale už tu pro tebe mám odpověď :)

Každý jsme nějaký - někdo je ukecaný a hned je s každým kamarád, někdo toho moc nenamluví, je introvertní a komunikace s ostatními není jeho silná stránka. Je to tak úplně přirozené, každému jdou jiné věci a kdybychom všichni byli stejní, byla by to docela nuda :)

Hned na začátku bych tě moc ráda uklidnila, že určitě neumřeš hlady a že se postupně naučíš vyřídit s ostatními to, co potřebuješ. Teď pomalu dospíváš a začínáš řešit věci, které jsi dřív neřešila, protože je za tebe dělali rodiči. Teď přichází období, kdy se postupně osamostatňuješ. Důležité je tam to slovíčko POSTUPNĚ. Nikdo po tobě nechce, abys ze dne za den všechno řešila sama, ale máš prostor se to učit a já věřím, že ti to půjde :)

Ptáš se, jak se zlepšit v komunikaci s ostatními lidmi. Doporučovala bych právě trénovat a postupovat po malých krůčcích. Nemusíš hned řešit velké a komplikované věci. Úplně bude pro začátek stačit, když skočíš na nějaký malý nákup někam, kde to znáš, poprosíš o konzultaci učitele, kterého máš ráda, zvedneš v hodině ruku, aby ses zeptala na to, co ti není jasné... Zjistíš, že jsi tyto situace zvládla a postupně se budeš moct učit další a další věci.

Víš, třeba taková paní prodavačka (nebo pan prodavač) ve stánku se zmrzlinou je tam od toho, aby prodávala zmrzlinu, a dělá svoji práci. Zkus si tedy v takovém případě říct, že o nic nejde a nemusíš se bát, protože ta paní (pán) čeká, že tam někdo přijde a bude chtít zmrzlinu.

Chápu, že to pro tebe není snadné a možná tě to děsí. Můžeš se předtím zhluboka nadechnout a říct si, že si jdeš jenom koupit zmrzlinu a za dvě minutky to budeš mít vyřízené. Soustřeď se na základní strukturu takové konverzace (a ideálně aspoň s malým úsměvem):

- pozdravit, protože je to slušnost;

- poprosit, když něco chceš;

- poděkovat, když něco dostaneš;

- rozloučit se.

Mohlo by být fajn, kdyby šel třeba na nákup někdo s tebou a podpořil tě v situacích, které ti nejdou - ty by sis sama vyřídila, co potřebuješ, ale byl by tam někdo s tebou, kdo by ti v případě potřeby pomohl. Občas se stává, že rodiče za své děti často všechno řeší, přičemž to samozřejmě myslí dobře, ale děti a hlavně dospívající se potřebují naučit věci dělat sami. Jestli je to třeba i tvůj případ, je hrozně fajn poděkovat rodičům, jak se o tebe starají a se vším ti pomáhají, protože o tebe mají starost, a domluvit se s nimi právě na tom, že některé věci si vyřídíš sama.

Máš ve svém okolí někoho, s kým si o tomhle můžeš popovídat? Rodiče, sourozenci? Zkoušela jsi přemýšlet o tom, proč máš takový problém něco vyřídit? Máš nějakou ošklivou zkušenost? Nebo máš strach z cizích lidí? Když zkusiš popřemýšlet, co za tím je, bude se ti snáz s touhle věcí pracovat. Přijít na to ti můžou pomoct třeba rodiče, nebo klidně i školní psycholog. Uvidíš, jak se budeš cítit, ale je úplně v pořádku za školním psychologem zajít a popovídat si s ním.

Moc na tebe myslím a kdybys potřebovala, klidně zase napiš a můžeme si o tom spolu popovídat :) Užij si prázdniny! Martina

Ahoj Mončo,

jsi skvělá kamarádka, že máš o svoji kamarádku starosti. Každý někdy prožívá nějaké období, kdy se mu moc nechce mluvit s ostatními a je radší sám. Co se s tím dá dělat a jak kamarádku v takové situaci podpořit?

Určitě jí dej najevo, že kdykoliv se může přidat k tobě a tvým spolužákům, aby věděla, že ji neodstrkujete a pořád patří mezi vás. Můžeš jí třeba nabídnout, že si jdeš popovídat s tou a s tou spolužačkou, tak jestli se k tobě kamarádka nepřidá. Když ale nechce, nenuť ji a dej jí prostor.

Otázky, jestli jí něco není nebo jestli není smutná už tak nějak podsouvají odpověď, že jí něco je. Zkus spíš nějakou neutrální otázku: "Jak se máš? Jaký jsi měla víkend? Co je u tebe nového?" Atd.

Další možností je si s kamarádkou o tom všem popovídat. Počkej na nějakou klidnou a vhodnou příležitost, až budete samy dvě. Můžeš začít třeba tím, že sis všimla, že se kamarádka o přestávkách skoro s nikým nebaví, tak tě napadlo, jestli se něco neděje. Nenuť ji k tomu, aby ti hned řekla, o co jde, ale nabídni jí, že kdyby si o tom potřebovala popovídat, že tu jsi pro ni, že ji máš ráda a záleží ti na ní.

A klidně jí jen tak kdykoliv jindy připomeň, že jsi ráda, že je tvoje kamarádka a že pro tebe vaše přátelství moc znamená a že ji máš ráda :) A teď si samozřejmě moc krásně užívejte prázdniny! Martina

Ahoj,

díky za dotaz. Chápu, že pro někoho je těžké začlenit se do kolektivu. Každý jsme nějaký a pro někoho je to mluvení s ostatními trochu náročnější. Navíc teď v době koronaviru není vůbec lehké navazovat nějaké vztahy. Ale je moc super, že se chceš se spolužáky spřátelit :)

Když se chceš začlenit do kolektivu, určitě se neboj se spolužáky mluvit. Stačí jen nějaká maličkost ohledně školy a tak. Třeba se jich na něco zeptej, když potřebuješ poradit. Taky se neboj ozvat, když víš, že někdo potřebuje pomoct a mohla bys mu pomoct ty. Může pro tebe být snazší, když se začneš bavit nejdřív s někým, kdo má podobnou povahu jako ty a není středem pozornosti a dění ve třídě.

Dobrý začátek je také pozdravit své spolužáky a usmát se na ně. Už to je navázání nějakého kontaktu. Doteď jsi byla zvyklá bavit se jen s jednou kamarádkou, ale teď je fajn dát najevo, že se chceš bavit i s ostatními. Pár tipů, jak s ostatními komunikovat, najdeš v tomhle článku: https://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm

Při online výuce je to navozování komunikace trochu horší, ale jestli máte nějakou skupinu, kde spolu komunikujete, tak se neboj vyjádřit, když se řeší něco, k čemu máš co říct apod. Až se zase vrátíte do školy po té dlouhé době, můžeš to brát jako takový další začátek, kdy se pomalu krok za krokem začneš sbližovat se svými spolužáky.  Po té době strávené doma to pro všechny bude takové nové seznamování :)

Myslím na tebe a kdybys potřebovala, klidně ještě napiš. Ať se daří ve škole! Martina

Ahoj Verčo,

díky za opravdu zajímavý dotaz. Pokud to vezmeme nějakou obecnou definicí, tak můžeme říct, že třeba podle Wikipedie je odpuštění "vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly."

V praxi to asi přece jen bude trochu složitější a náročnější. Jak píšeš, odpuštění by se dalo vyložit tak, že už člověku nevadí, co mu někdo jiný udělal. Úplně zapomenout na to asi nejde, rozhodně ne hned, ale určitě je to tak, že ta událost, kterou člověk odpouští, už nehraje v jeho životě významnou roli. Je to něco, co se stalo, ale člověk se k tomu nevrací, netrápí se tím, nevyžaduje žádnou odplatu ani urovnání.

Odpuštění je "jednostranné", to znamená, že po tom, kdo nám ublížil, nechceme nic, aby si odpuštění zasloužil. Neříkáme, že když nám ten daný člověk ublížil, musí udělat to a to a teprve pak mu odpustíme.

V křesťanství hraje odpuštění velmi důležitou roli. Při modlitbě Otčenáš říkáme: "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vinikům." Bůh nám odpouští naše hříchy, když za ním přicházíme a litujeme toho, čím jsme se proti němu provinili. Bůh nám dává možnost začít znovu, "maže" nám hříchy, nepočítá nám je. Aby bylo odpuštěno i nám, chce po nás Ježíš, abychom taky odpouštěli. (Mt 6,15)

Nejsme dokonalí tak, jak je dokonalý Bůh, tak pro nás lidi to odpuštění není vždycky tak snadné. Někdy to trvá, hlavně když nám někdo opravdu hodně ublíží. Je těžké dostat to z hlavy a nemít vztek. Odpuštění je ale dobré i pro toho člověka, který odpouští. Když totiž člověk někomu odpustí, přestane s sebou vláčet všechny ty negativní pocity, kdy je na někoho naštvaný a rozzlobený, možná i plánuje pomstu a má vztek. Odpustit znamená, že už si člověk nechce kazit život událostmi z minulosti, která jsou leckdy bolestivá. Odpustit znamená povznést se a nebýt otrokem vzteku a nenávisti. Odpustit znamená nevyžívat se v nenávisti a ve zlobě, ale znamená to dát prostor těm hezčím věcem: lásce, přátelství, klidu...

Někdy se ale stane, že narazíme na člověka, který je zlý, manipulativní, ani mu není líto, když někomu ublíží... Máme v takovém případě odpouštět? Nebude to vypadat, že křesťané se sebou nechají zametat a jsou naivní? Ano, i takovému člověku máme odpouštět, máme dávat šanci. Pokud je to ale někdo, kdo nám ubližuje opakovaně a opravdu hodně, ani toho nelituje atd., tak mu sice odpustíme, abychom za sebou nevláčeli staré křivdy, ale jsme opatrní ohledně toho, jakou důvěru mu dáváme příště a jak moc s ním udržujeme kontakt.

Martina

Milá Báro,

díky za dotaz. Chápu, že máš v téhle situaci obavy, že by ti tvoje sestra mohla přebrat kamarádku.

Ze strany tvé sestry tam zřejmě není žádný špatný úmysl přebrat ti kamarádku. Prostě poznala někoho, s kým si rozumí. I kamarádka si zřejmě s tvou sestrou rozumí. To ale automaticky neznamená, že tvoje kamarádka najednou přestane být tvoje kamarádka. Člověk může mít víc kamarádů, můžete se vídat a kamarádit všechny tři. Zkus se proto nesoustředit na svůj strach, ale normálně se bav se svou kamarádkou, neboj se jí napsat, zavolat, navrhnout videohovor, zajímej se, jak se má, jak se jí v téhle době daří, naplánujte si něco, co podniknete, až se budete moct zase vidět.

Někdy je fajn si o svých pocitech s druhými promluvit. Možná si tvoje sestra ani neuvědomuje, že bys celou situaci mohla vnímat takto. Neobviňuj ji ale z toho, že ti přebírá kamarádku a dělá něco špatně. Mluv o tom, jak se cítíš ty, co prožíváš a co tě trápí. Určitě můžeš také zdůraznit, že máš radost, že si spolu ony dvě rozumí a že ti na nich záleží a chtěla bys s nimi mít pěkný vztah.

Na druhou stranu ale nemůžeme nikoho nutit k tomu, aby se s námi kamarádil. Musíme respektovat svobodu a rozhodnutí druhého. Můžeme se snažit pro přátelství udělat, co můžeme, abychom měli čisté svědomí. Někdy se ovšem stane, že se cesty kamarádek začnou rozcházet, jak dospívají, mění se jejich zájmy, potkávají nové lidi. I když je to smutné, nedá se s tím nic moc dělat. Na druhou stranu nám to ale otevírá možnosti potkat jiné kamarády.

Moc na tebe myslím a držím palce, abys o svou kamarádku nepřišla a pořád jste spolu skvěle vycházely. Kdybys potřebovala, klidně ještě napiš. Měj se pěkně a užij si víkend :) Martina

Ahoj,

je super, že bys chtěla kamarádce pomoct :) Můžeš jí fandit a podporovat ji, to je asi základ. Ohledně psaní knížek mě napadá, že by tvoje kamarádka mohl zkusit třeba literární soutěž, kde by získala nějakou zpětnou vazbu na svoje psaní. Jejich přehled najdete tu: https://www.literarnialchymie.cz/literarni-souteze/ Na té stránce Literární alchymie je pak jinak spousta super tipů ohledně psaní, které by jí mohly pomoct dál se rozvíjet a zlepšovat. Další super stránka je https://odstartujtesvojiknihu.cz/ nebo https://www.renenekuda.cz/

Pokud jde o její sen být redaktorkou, tak je možnost vyzkoušet si to třeba ve školním časopise (Jestli ho ve škole nemá, může zkusit iniciovat jeho založení.) nebo získávat zkušenosti psaním třeba pro nějaký web, i kdyby to ze začátku mělo být zadarmo. Budou to super zkušenosti, které jí pomůžou při hledání něčeho dalšího. Také je možné zkusit si psát blog, vypíše se, získá zkušenosti a třeba i nějaké čtenáře. Návodů a tipů na blogování je na internetu spousta, tak se stačí mrknout.

Mějte se pěkně. Martina

Ahoj Bětko,

díky za dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíš. Moc mě mrzí, že toto období prožíváš takto a kvůli karanténě jsi přišla o jakoukoliv možnost chodit do svého oblíbeného skauta. Je to teď náročné a vážně to trvá tak dlouho, takže chápu, že není vůbec snadné zůstávat pořád veselá a že ti chybí skaut, který ti toho tolik dával.

Napadá mě, jestli by nebyla možnost vašemu vedoucímu navrhnout, že byste se občas sešli online? Mohli byste se spojit aspoň přes video na chvíli večer, popovídat si, jak se máte, co je nového, na co se těšíte, co byste chtěli podniknout, až bude zase možné se vidět (Moc se doporučuje mít nějaký plán, do čeho se člověk pustí, až bude všechno zase normální.)... Můžete si třeba i promítnout fotky z tábora a z vody a zavzpomínat, jaké to bylo. Můžete také zkusit vymyslet nějakou hru, která by se dala hrát onlline, třeba něco hádacího nebo vědomostního. Zkus o tom popřemýšlet třeba se sestrou a s kamarádkou a navrhnout to vedoucímu, jestli by vám pomohl něco takového zorganizovat. Pokud to vedoucí fláká a nebude se mu do toho chtít, můžete navrhnout, že připravíte nějaký program vy, pro začátek třeba jen na půlhodinové setkání, příště se můžete vidět déle a ostatní také můžou přispět nějakým nápadem na online program...

Jinak moc doporučuju hledat si nějaké další činnosti, které tě baví a dělají ti radost a můžeš je dělat i v této době třeba doma. Nezapomínej se ale těšit na to, až (doufejme, že brzy) bude zase možné se normálně vídat, někam jet atd. Určitě zůstávej v kontaktu s kamarády, zkus jestli se ti přes někoho nepodaří získat nějaký kontakt na ty ostatní skauty, na které se ti to před tím nepodařilo.

Myslím na tebe a držím palce, abys to všechno zvládla a aby vám vyšlo třeba aspoň nějaké to virtuální setkání. Kdyby ti bylo smutno, něco jsi potřebovala nebo ses zase chtěla někomu svěřit, tak určitě ještě napiš. Jsem tu :) Martina

Milá Mari,

díky za dotaz. Rozhodně nejsi trapná ani nemoderní! V dnešní době se čím dál tím častěji objevují lidé, kteří sociální sítě nemají, protože je nepotřebují, a dost často jsou mnohem spokojenější než lidé, kteří jsou na sociálních sítích pořád. Nemít sociální sítě je taky bezva a nejsí jediná, kdo je nemá.

Pochopila jsem, že ti to, že nemáš sociální sítě, vlastně vadí jenom proto, co na to říkají ostatní a jak před nimi asi vypadáš. Píšeš, že je asi ani nepotřebuješ a nechceš mít. To je naprosto v pořádku. Je to tvoje volba, jestli si nějakou sociální síť chceš pořídit nebo ne. Chtěla bych tě moc povzbudit k tomu, aby se ti dařilo stát si za svým názorem. Vím, že to není vždycky snadné, ale nemá smysl se do něčeho nutit jenom proto, že to používají ostatní.

Je pravda, že na sociálních sítích se pohybují opravdu malé děti. Dost často je to tím, že se rodiče nezajímají, co jejich děti dělají a kde se pohybují. I když nám sociální sítě přinášejí spoustu skvělých věcí, mají i negativa. Na internetu a sociálních sítích může vznikat závislost a číhat různá nebezpečí. Menší děti si ani neuvědomují, jaké následky může mít jejich chování na internetu. Chápu tedy, že ti to vadí, ale bohužel sama s tím moc nezmůžeš. Tvým rodičům očividně není jedno, co děláš, mají o tebe strach a uvědomují si negativa sociálních sítích. Věřím, že pokud by ses třeba někdy časem rozhodla, že bys nějakou sociální síť chtěla, určitě bude možné si s rodiči sednout, popovídat si o kladech a záporech, o bezpečnosti na internetu atd. a nebude problém, aby sis nějakou pořídila. Jen chci, abys nezapomněla, že se tak máš rozhodnout sama za sebe a ne podle ostatních.

Ještě mě napadá. Máš možnost udržovat s kamarádkami kontakt, když se teď nemůžete vídat osobně? Obzvlášť v této době je potřeba být s kamarády v kontaktu a mít možnost si napsat alespoň online, když už spolu nemůžete jít ven. Pokud nemáš možnost, jak s nimi komunikovat, tak by možná stálo za to si popovídat s rodiči, že by sis založila aspoň jeden účet na sociální síti, kde bys mohla být s kamarádkami v kontaktu. Nemusíš tam nic přidávat ani zveřejňovat svoje fotky a údaje, měla bys účet pouze na komunikaci s kamarádkami. Ve výsledku ale opravdu záleží jen a jen na tobě, jestli bys vůbec něco takového chtěla, nebo máš jiný způsob, jak být s kamarády a spolužáky v kontaktu.

Měj se pěkně! Martina

Ahoj Anno,

díky za tvůj dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíš.

Odpuštění je skvělá věc. Bůh nám odpouští naše hříchy a Ježíš nás vyízí, abychom i my odpouštěli ostatním. Odpouštět je důležité nejen kvůli naší víře, ale i kvůli nám samotným. Sama dobře cítíš, že není dobré živit v sobě nenávist atd. Ale jsme jenom lidé, tak i to odpuštění může být někdy těžké, hlavně po tom, co nám ten druhý ublížil opravdu hodně. Občas to trvá, tak je v pořádku, pokud ti to nejde hned.

Pokud potřebuješ, je fajn se ze svých pocitů třeba vypsat. Někdo ti ublížil, tak je v pořádku naštvat se cítit křivdu nebo být zklamaná. Napiš sobě, nebo té osobě dopis, kde vyjádříš svoje emoce. I negativní emoce k nám totiž patří a potlačovat je úplně také není dobré. Tohle by ti mohlo pomoct se s nimi nějak srovnat. Nemusíš ten dopis ale posílat. Spíš právě doporučuju neposílat a nerozdmýchávat další emoce či případný konflikt, pokud je to teď v pořádku. Ale tím, že se ze svých pocitů vypíšeš, se ti uleví. Papír pak můžeš zmuchlat, roztrhat a vyhodit. Další možnost je svěřit se někomu, komu důvěřuješ.

Potom se snaž nechat to být. Je to minulost. Stalo se to, nebylo to příjemné, ale teď je to v pořádku. Můžeš se přesunout k další etapě, kde ti nikdo nelže a neposmívá se ti. Řekni si, že se nechceš trápit minulostí a tahat s sebou nějaké staré křivdy. Soustřeď se spíš na pozitivní věci, na to, co máš ráda a dělá ti radost, na to, co je teď. Věnuj se rodině a kamarádkám, se kterými máš pěkný vztah, a užívej si to, že tady máš pořád spoustu lidí, kteří se k tobě chovají hezky.

Možná se ty pocity křivdy a nenávisti ještě někdy objeví. Uvědom si, že tady jsou, ale dál se jimi nezabývej. Nech to být a zaměř se na to lepší. Postupně to bude odeznívat. Jak se totiž říká: Čas zahojí všechny rány.

Myslím na tebe, abys byla obklopená fajn lidmi a časem dokázala překonat tuhle nepříjemnou zkušenost. Kdybys potřebovala, klidně zase napiš :) Martina

Ahoj Káčo,

být reportérkou nebo mít vlastní podnikání není zase tak problematické, i když je k tomu potřeba spousta práce. Ale nic není zadarmo a pokud člověk něco chce, musí pro to něco udělat. Je super začít si hledat nějakou praxi nebo brigádu v oboru, který člověka zajímá, zjišťovat si informace (To očividně děláš.), ptát se lidí, co s takovým povoláním mají zkušenosti...

S YouTuberkou a herečkou je to trochu složitější. Může to na první pohled vypadat jednoduše, ale také je za tím hodně práce a navíc je to trochu o štěstí, kdo se prosadí a opravdu se stane YouTuberkou na plný úvazek. To ale neznamená, že by ses tomu ty nebo kamarádka nemohla věnovat. Jen to pro vás třeba zůstane na rovině koníčku, kterému se budete věnovat ve volném čase, ale jako "hlavní" povolání budete mít něco jiného. Mít nějaké koníčky je taky moc důležité.

Povolání by si podle mě člověk neměl vybírat podle toho, jestli je nebo není jako ostatní. Povolání by mělo být něco, co člověka opravdu baví a čemu by se rád věnoval, protože přece jen v práci stráví hodně času. (Ale není problém kdykoliv odejít, změnit povolání i obor. Máme spoustu možností, tak je to super.) Zkus se tedy zamyslet nad tím, co tě baví a zajímá, co ráda děláš... Zjišťuj si informace a vůbec se neboj o svém budoucím povolání popovídat třeba s rodiči nebo s učiteli (Možná máte ve škole nějakého poradce, co se tímto zabývá.). Oni tě znají, tak ti můžou dát další pohled a říct ti, na co by ses podle nich hodila atd. A je jedno, jestli to bude nějaké neobvyklé povolání nebo něco, co dělá víc lidí ve tvém okolí. Důležité je, abys byla ty spokojená.

Vím, že je vybírání povolání náročná věc, tak se kdyžtak ještě ozvi, kdybys něco potřebovala. Martina