Ahoj Nelčo, díky za dotaz. Píšeš, že se ti zdá, že na tebe rodiče "řvou" kvůli každé blbosti, a ty pak přemýšlíš nad tím, že jsi k ničemu...Zkusme se na to mrknout, pokud možno nezaujatě, z obou stran. Ty vnímáš rodiče poslední dobou tak, že na tebe "vyletí" kvůli všemu. Dotýká se tě to, jsi z toho pak rozladěná, připadá ti, že jsi k ničemu. Na druhé straně, připousťme si, že je možná něco, čím rodiče, i když třeba úplně nechtěně, provokuješ, a oni pak takto reagují. Víš, i rodiče jsou jenom lidé, mají svoje radosti, ale i starosti, chodí do práce, starají se o rodinu a dalších spoustu věcí, a když je toho moc, tak se může stát, že vyletí. Ty jsi zase ve věku, kdy dospíváš, a to taky není úplně jednoduché období, člověk kolikrát neví co sám ze sebou, ne tak ještě s ostaníma lidma. Takže je to náročné na obou stranách. Asi je to hodně o vzájemné komunikace, ale i na tu by měla být oboustranná nálada, tzn. že není dobré o něčem důležitém začínat, když přijdou rodiče unavení z práce, ale je fajn si najít prostor třeba někdy po obědě, např. když je volný den, říct vašim, že by sis chtěla popovídat, a zkusit to v klidu, říct co tě trápí, ale také nechat prostor rodičům, aby i oni se mohli vyjádřit a říct svůj názor. Takovéto společné povídání i naslouchání tomu druhému může hodně "pročistit" vzduch. A spousta věcí se může projasnit. Ale to, že  nebudou už žádné problémy, to taky není pravda. Protože vztahy se budují a prohlubují a pracuje se na nich vlastně celý život. Každý den máme všichni šanci se posunout aspoň o kousíček dál... A myslím, že ty máš celkem dobře nakročeno, už jenom poroto, že situaci u vás chceš řešit a máš dobrou vůli. Myslíme na vás. M.

Ahoj Anežko, díky za dotaz. Nejstarší sourozenec to má někdy pořádně těžké, že? Rodiče ho mají často za svou pravou ruku, spoléhají na něj, důvěřují mu a často i dávají mladší sourozence na hlídání. Rozumím ti, jak se asi cítíš, taky jsem byla ta nejstarší:). Na druhé straně to může mít, i když se ti to třeba momentálně nezdá, i pozitiva. Chodíš později spát, můžeš jít už leckde sama... Možná by stálo za to, si o tom s rodiči popovídat, o tom co cítíš i jak se cítíš. Víš, takové upřímné popvídání pěkně v klidu a ještě třeba i s nějakou dobrotou k tomu, může mnohé rozklíčovat a vzájemně se pochopit. A se sourozenci? Zkus na ně nekřičet, řekni si svůj názor a "stačí":)...Přece jenom za vás za všechny mají odpovědnost rodiče, takže si myslím, že není tvým úkolem své mladší brášky a sestřičky vychovávat. Ale být pro ně dobrým příkladem by bylo rozhodně fajn. A o to se myslím, že se snažíš. A každá snaha se cení.:) Krásné jarní dny. M.

Ahoj Lojzo, díky za dotaz. Píšeš, že tě tvá o rok starší sestra natáčela při tom, jak jste se u babičky dívaly na televizi a pak to posílala dál. Chápu, že tě to štve. Zkusila bych si s ní  o tom promluvit po "dobrém" - že ti není vůbec příjemné, když se něco takového děje, že už to není jenom o tom, že si někoho natáčí, ale i o tom, že to potom posílá dál, a že si to nepřeješ. Možná, že to bude stačit, sestra si uvědomí, že je to vůči tobě nefér, a přestane s tím. Pokud by se to ale opakovalo, asi by bylo dobré ji upozornit, že to budeš to muset říct svým rodičům, protože se ti to fakt nelíbí a nevíš, co jiného bys mohla udělat. Existují určité hranice, které by se prostě překračovat neměly, protože to druhým může ublížit!  Ale jak píšu výše, možná bude stačit si upřímně se sestou promluvi a nic dalšího nebude potřeba. Moc bych vám to oběma přála. Hezký den. M.

Ahoj Niki, díky za dotaz. Píšeš, že už 5 let toužíš po kratších vlasech, ale rodiče s tím nesouhlasí, pak ale píšeš, že spíš mamka by byla naštvaná a táta by byl rád... Asi nejlepší by bylo si společně sednout a popovídat si o tom. Šlo by to? Zkusit rodičům vysvětlit, proč by sis přála vlasy kratší, ale zároveň je důležité si také vyslechnout, co si o tom myslí oni. Nejenom v rodině, ale i mezi kamarády a vůbec v životě je komunikace mezi lidmi moc, moc důležitá. Mohou si tak vyslechnout tvůj názor, vidí, jak ty přemýšlíš, a platí to samozřejmě i naopak. Přejeme ti z redakce hezký den. M.

Ahoj anonymko, díky za dotaz. Myslím si, že tento problém je dost častý a stává se i v jiných rodinách, to máš pravdu. A je moc fajn, že si to v té vaší uvědomuješ, a chceš to nějak řešit. Každý člověk je jiný, někdo je klidnější, někdo impulsivnější, no a to znamená, že taky rychle a hned reaguje, často bez toho, že by si věci nejdřív stihl nějak promyslet. "Vybuchne", na něho se může nabalit někdo další, kdo je podobně impulsivní a už to jede..:) Co s tím? Je moc dobře, že si to uvědomuješ, to je první a moc důležitý krok. Někomu pomáhá, když chce tkzv. vybuchnout, zavřít oči a počítat třeba do deseti, dvaceti (podle potřeby), tím, že počítá, soustředí se na čísla, a odvede svou pozornost z něčeho, co ho naštvalo, popudilo... Někomu může pomoct napít se vody, tím pádem nemůžeš mluvit, a máš taky chvilku na rozmyšlenou. A pak je to to taková ta mravenčí, postupná práce na sobě, která ale není moc populární, člověk totiž musí začít na sobě "makat".:) Pravidelná strava, bez zbytečných čokoládiček a kofeinů, které tělo spíš hodně nabudí, pravidelný spánek, nějaký každodenní pohyb, večer spíš klidné aktivity - hudba, knížka, než mobil a soc.sítě... To jsou všechno aktivity, které spíš uklidňují a dostávají člověka do pohody. Ale je jasné, že vždycky se to nepodaří, jak píšu výše, je to mravenčí práce. Tak určitě ještě mockrát vybuchneš, ale s tím, že víš, že to není dobře, a dál na tom pracuješ. A důležitá je samozřejmě taky omluva. Chyba totiž nemusí být žádný nepřítel, ale naopak kámoš, když s ní budeme pracovat, a postupně se svého zlozvyku nebo špatného návyku zbavovat. Držíme palce. M.

Ahoj Marie, díky za dotaz i důvěru k nám. Není to jednoduchá situace a my v redakci moc oceňujeme, že ti záleží na tom, abyste byli všichni v rodině spokojení a šťastní a je bezva, že se snažíš/te hledat nějaké cesty. Jen se zdá, že už jste vyzkoušeli opravdu vše, co je v silách rodiny doma. Možná bys mohla rodiče pro pomoc jinde motivovat tím, když jim řekneš, jak tě tato situace doma trápí. Možná by bylo dobré získat pomoc odborníka a tím i jiný náhled a jinou cestu z problémů - např. existují manželské a rodinnné poradny nebo Centrum pro rodinu.

Pro jakoukoliv práci je nutný předpoklad, že na tom lidé budou chtít pracovat. Ale možná se tam můžeš ozvat i sama za sebe a protože mají zkušenosti s rodinnou tématikou, mohli by ti lépe poradit, co zkusit, na co se zaměřit. Můžeš také poprosit o radu školního psychologa, pokud ho na škole máte, dá se také zavolat na Linku důvěry. A v každém případě doporučujeme modlitby za vás za všechny, přidáváme se. M.

Ahoj anonymko, díky za dotaz. Píšeš, že přibližně tři roky řešíš, že tě rodiče srovnávají s mladší sestrou a zdá se ti, že ji hodně upřednostňují. Jsi třetí v pořadí, máš ještě dva starší bratry. Rozumím tomu, že jsi nešťastná, naštvaná i zraněná, asi od všeho trošku, že? Tak zkusíme tu situaci trošku rozebrat, i když, aby to bylo opravdu poctivé a objektivní, bylo by fajn znát i názory mamky,taťky, ségry, bratrů... Proč? Protože, každý z nich na to má asi svůj nějaký názor. Proto také tak často píšu, že je fajn si udělat nějaký čas při čaji, kávě a třeba zákusku nebo koláči a vzájemně se sdílet o tom, co a jak kdo z vás cítí a co a jak kdo z vás vidí. Protože se taky může stát, že když např. mamce neřekneš (samozřejmě slušně a chápu, že se ti do toho moc nechce, protože je mezi vámi zřejmě napjatý vztah) co tě trápí, co cíítíš a jak ti je, tak mamka to možná nikdy nebude vědět, protože to vidí třeba jinak. Rodiče někdy dělají věci, které si ani neuvědomují nebo si myslí, že je to to nejlepší a pak mohou zjistit, že to tak úplně třeba není. Ale bez vzájemné komunikace to půjde fakt  těžko. Tak asi záleží na tobě, co uděláš: buď se  můžeš trápit a sebelitovat a mít pocit neustálé křivky nebo s tím můžeš něco zkusit udělat. Vždy je ale dobré hledat slušné cesty. Můžeš zkusit pomluvit i s tatínkem nebo starším bratrem, jak to vidí oni. Je opravdu dost těžké posoudit situaci, když neznáme obě strany. A teď ta mladší sestra, možná je lepší v učení, jde jí učení snadněji než tobě, to je všechno možné. Ale určitě i ty máš spoustu plusů. Zkus se zamyslet a klidně si to hoď i na papír, v čem jsi dobrá. Víš, byla by škoda, aby sis pokazila vztah s maldší sestrou, jenom proto, že je v něčem lepší než ty. Je dobře, žes nám napsala, mohla jsi totiž "vypustit páru", vypsat se z toho, co tě trápí, a už to se člověku uleví, že?:) Pokud nemáš možnost si o tomto problému s někým popovídat, je fajn se prostě vypwsat na papír, a pak ho spálit, zničit...A taky je fajn si přiznat, že každý člověk dělá chyby. jasně, i maminka i tatínek, dospěláci prostě taky dělají chyby, a asi nikdo není výjimka, ale je dost důležité si přiznat, že nějakou tu chybku, dělám i já.:) Tak to prostě je. A když se z toho pak člověk poučí, tak mu to může paradoxně v životě i dost pomoct. Protože už si na různé věci dává bacha. Ještě mě napadá jedna věc: píšeš, že maminka je učitelka. To je hodně náročné povolání, a dovedu si představit, že už toho má taky ke konci školního roku plné brýle. Zkus zvážit, jestli by jí neudělalo radost, kdyby po takové jedné náročné "šichtě" ve škole, jsi jí neudělala třeba dobré kafe nebo umyla nádobí, vynesla koš, cokoliv, co jí pomůže si více odpočinout...Jenom tak pro radost. Myslíme na celou vaši rodinu. A přejeme i pěkně prožité prázdniny.:) M.

Ahoj houslistko, díky za dotaz. Píšeš, že když jsi někde jenom sama, bez rodičů, začne se ti stýskat. Na různé akce se třídou nebo kamarády se těšíš, ale na druhé straně máš obavu z toho, že to na tebe zase přijde, to stýskání. Nechceš být, jak píšeš, mamánek, ale v té chvíli si nedokážeš poručit. Co s tím? Zvlášť adorace, o které píšeš, je taková emotivní, člověk tam mlčí, má čas přemýšlet, spoustu věcí si uvědomuje… Na školním výletě to bude něco jiného, to bude spíš spousta akcí a dobrodružných zážitků. Výlet bude mít jiný charakter než adorace. No ale v každém případě je super, že si to umíš přiznat, že se ti někdy prostě po rodičích stýská. Myslím si, že ve 14letech na to máš právo a není na tom vůbec nic špatného. Každý člověk je založený trošku jinak, někdo je extrovert, někdo introvert, někdo je bezstarostný a někdo cokoli, i odloučení od rodičů, prožívá víc. Já si ale stejně myslím, že i ten největší "borec", který je vždycky pro druhé úplně v poho a vypadá to, že nemá žádný problém, přece jenom, když je sám, tak mu třeba taky jenom malinko smutno je. Na tom ale opravdu není vůbec nic špatného, to jenom vypovídá o tom, že máš rodiče ráda, a že ti na nich záleží.. Je dobře, že  o tom víš, že se ti pravděpodobně bude stýskat, ale zároveň se na nová dobrodružství se spolužáky moc těšíš... Každý den ráno hned po probuzení můžeš poprosit P.Boha, stačí krátká střelná modlitba: Pane, prosím pomoz mi, buď se mnou v každé chvíli tohoto dne, abych se nebála, abych si dovedla den užít a prožít. A když mi začne být smutno po rodičích, abych to dokázala zvládnout....A já věřím, že to půjde, třeba ne hned, ale postupně, pomaličkými krůčky se ti to podaří. A budu ráda, když nám o výletě a o tom, jak ses měla napíšeš. Měj se moc hezky. M.

Ahoj čtenářko, díky za dotaz. Píšeš, že máš problém se svou o rok starší sestrou. Víš, sourozenecké vztahy, a zvlášť vztahy mezi sourozenci stejného pohlaví, bývají často napjaté. Je mezi vámi malý věkový rozdíl, a navíc ty i tvá sestra procházíte obdobím dospívání, kdy se hodně měníte. Ráda bys chování své sestry změnila, aby tě nezraňovala tím, co říká, ale to si bohužel nemůžeš vydupat ani vyjednat. Možná na tebe žárlí, možná má nějaké osobní problémy a nebo je to způsobené jednoduše změnami nálad v dospívání, kterým obě dvě, jak už jsem psala, právě procházíte. Tobě se zdá, že je na tebe, jak píšeš hnusná, pomlouvá tě, nadává ti atd. a je docela možné, že podobně to cítí i ona v některých situacích u tebe.Věřím, že se váš vztah postupně může změnit a změní. Záleží to na vás obou, může to trvat týden, měsíc ale i několik let. Co pro to můžeš udělat ty sama? Navrhuji udělat jednu náročnou, ale moc důležitou věc: snažit se starší sestru přijímat takovou, jaká je. Jedině přijetí a láska totiž dokáže druhého proměnit. A když tě občas svým přístupem zraní, neuzavírej se do sebe, ale pokus se to přejít a udělej něco pro zlepšení vlastní nálady - sejdi se s kamarádkou, podívej se na oblíbený film, běž na procházku, poslouchej hudbu,... Nesnaž se sestře její špatné chování oplácet ani žalovat rodičům nebo se chovat povýšeně ("já jsem ti to říkala"), tím se nic nevyřeší. Někdy je lépe mlčet. To ale neznamená, že jí nemůžeš říct slušně, že tě něco zranilo, že se ti něco nelíbí, atd. Ale jak už jem psala výše, jste obě dvě v náročném věku, kdy se postupně začínáte měnit z dívek na ženy, a to dá jednomu pořádně zabrat! Věřím, že to i spolu postupně zvládnete. Hezký den. M.
 

Ahoj Vendy, díky za dotaz. Píšeš, že bydlíš u prarodičů, protože s mamkou moc dobře nevycházíš. Ptáš se, jak zlepšit vzájemné vztahy. V každém případě je moc hezké, že chceš vztah s maminkou nějak zlepšit a že ti není jedno, jak to mezi vámi momentálně ne/funguje. Víš, v každém vztahu je důležité naučit se umění komunikace a také upřímnosti a určité citlivosti k tomu druhému. Jak tedy zkusit zlepšit vztah s tvojí  mamkou? Zamysli se nad tím, co má tvoje maminka ráda, co ji potěší - například návštěva cukrárny, nějaká výstava nebo raději procházka v přírodě, sportovní aktivita? Možností je spousta, a potom ji zkus někam pozvat. Udělejte si chvíli nebo odpoledne jenom pro sebe, kdy budete samy, najděte si na sebe čas. Potom jí můžeš v klidu říct to, co jsi napsala nám - že máš spoustu otázek a ráda by ses jí na spoustu věcí zeptala, možná se i za některé věci omluvila... A že je pro tebe důležité slyšet její názor. No a potom nezbývá než respektovat maminčinu reakci. Jak se k tomu postaví, bude jenom na ní. Každý z nás máme nějakou svoji povahu, ty i tvá maminka, a také osobité reakce. A právě teď, v době dospívání se učíš tomu, že lidé nebudou vždy reagovat podle toho, jak si to představuješ. Záleží ale vždycky jenom na tobě, jak se k tomu postavíš. Myslíme v redakci na tebe i na maminku. M.