Milý Kaktuse,

v první řadě by bylo dobré se zamyslet nad tím, proč se s klukama nebavíš. Může to být tím, že ti kluci nejsou "vzácní", třeba proto, že se od malička mezi klukama pohybuješ (máš bratry, bratrance,...). Nebo jednoduše proto, že jsi zatím neměla příležitost potkat kluky, se kterými bys měla nějaký společný zájem (hudbu, skaut, spolčo, sport, filmy, akce,...). Nebo je ten důvod úplně jiný.

Možná řešíš teď věci, které raději probereš s kamarádkama. Na tom není nic špatného a je to úplně normální. Určitě se časem objeví i příležitost začít se bavit s kluky a navazovat přátelství s nimi. Je dobré se do ničeho nenutit, klidně vyčkej, až ten čas přijde. A potom si na nic nehraj, buď přirozená, ptej se na jejich zájmy (i když to není tvoje parketa, můžeš se něčemu přiučit) nebo jim povídej o tom, čím žiješ ty. Obecný recept na to, jak se kamarádit s kluky, ti dát nemůžeme, protože každý kluk je trochu jiný. Ale určitě nic nepokazíš trochou zájmu, občasnou pochvalou, povzbuzením, dobrou náladou.

Měj se moc pěkně!  

Milá Přecitlivělá,

jeden moudrý člověk napsal, že lidé nás vidí právě takové, jak se cítíme. Pokud si připadáš ustrašená a přecitlivělá, vnímá tě tak i tvé okolí. Dobrá zpráva ale je, že se s tím dá něco dělat. V jednom z minulých čísel časopisu jsme doporučovaly knížku "Jak přežít, když si nevěřím" od nakladatelství Portál. Chtěla bych Ti ji moc doporučit, najdeš v ní praktické rady, jak pracovat na Tvém sebevědomí. Sebevědomí si totiž můžeme vybudouvat bez ohledu na to, jakou máme povahu.

Osvědčené je i toto: Každé ráno, když přijdeš před zrcadlo, usměj se na sebe a v duchu se pomodli "Pane, děkuji Ti, žes mě tady chtěl takovou, jaká jsem. S mým vzhledem, moji povahou, se všemi mými dary a talenty." Ze začátku to možná půjde obtížně, ale uvidíš, že vytrvalá modlitba opravdu proměňuje srdce.

To jsou první důležité kroky. Přijmout sama sebe, naučit se nacházet na své povaze i klady, nejenom se nimrat v jejích nevýhodách. Určitě máš velmi citlivé srdce a dokážeš druhým naslouchat. Můžeš to využívat třeba při rozhovorech se stašími lidmi, kteří bývají vděční za to, když se můžou někomu vypovídat. Ne každý člověk je bavič nebo šoumen, ale to je jedině dobře. Kdyby byli všichni lidé baviči, koho by bavili svými vtipy? Svět je krásně pestrý právě díky bohatosti našich povah. Buď ráda za tu, kterou máš a snaž se ji přijmout. Když se Ti totiž podaří srovnat se sama se sebou, najednou budeš mít druhým z čeho dávat a to je bude přitahovat. Přátelství totiž není jenom o tom, že druzí jsou tady pro nás, ale hlavně o tom, že my jsme tu pro ně. Nemusíme se spolu pořád jenom smát, často stačí jenom si naslouchat, sdílet svoje pocity.

A pokud jde o akce na DCŽM? Rozhodně se toho neboj. To, že zajedeš na diecézní centrum života mládeže, neznamená, že se musíš stát animátorkou. Naopak. Na diecézních centrech se koná během roku spousta akcí - duchovní obnovy, tvořivé a sebepoznávací víkendy, brigády,... kam může přijet opravdu každý. Navíc tam přijedeš s čistým štítem, nezatížená svojí minulostí a můžeš se tam cítit jako první dny na střední škole. I kdyby sis tam hned nenašla kamarády na život a na smrt, určitě Tě taková akce posune někam dál a dá Ti trochu jiný pohled na svět. Takže rozhodně neváhej a jeď!

Myslíme na tebe a držíme palce.

Milá A.,

z Tvého příspěvku cítíme, že Ty sama si myslíš, že to, co děláš, není úplně OK.

Není nic špatného na tom mít nevěřící kamarády. Z každého člověka si můžeme vzít něco dobrého. Navíc máš možnost jako věřící vydávat i jakési svědectví o životě s Bohem. To znamená, že by z Tvého chování mělo jít poznat, že máš nějaké zásady, přes které nejdeš. Které jsou třeba v rozporu s Tvým svědomím. I za cenu toho, že se možná vystavíš posměchu. Aspoň můžeš poznat, jestli jsou Tvoji přátelé ochotní Tě brát takovou jaká jsi. Je totiž špatně, když se necháš zatáhnout do něčeho, s čím vnitřně nesouhlasíš nebo bojuješ jenom proto, abys zapadla a nevybočila. V těchto chvílích takové "přátelství" omezuje Tvoji osobní svobodu. Přemýšlela jsi nad tím, co Ti to vlastně dává a co spíš bere?

A že Ti parta nabízí lepší zážitky? Často člověk s odstupem času zjistí, že to, co vypadalo jako velká zábava a adrenalin, bylo jenom prázdné vyplňování času. A postupně zábava v takové partě může sklouznout už jenom k pití alkoholu a kouření.  Možná by bylo dobré, kdybys své kamarády zkusila motivovat k jinému adrenalinu, který také nabízí netypické zážitky, ale není to na hranici (nebo za hranicí) slušnosti. Můžete podniknout nějaký výlet nebo dobrodružnou cestu, navštívit nějaké netypické místo, začít se věnovat geocatchingu apod. 

Držíme palce!

Ahoj,

z tvého dotazu je vidět, že jsi nerozhodná, ale zase na druhou stranu chceš umět tancovat. Myslím, že bys to měla zkusit. Když výzva přišla až k tobě, tak to vyzkoušej. Klidně si o tom se sestřenicí popovídej, proberte to a možná zjistíš, že strach není tak velký, jak to ze začátku vypadalo :-).

Podpatky si vyber takové, aby ses v nich cítila dobře. Na tanec se ani moc vysoké nedoporučují. V tanečních má každý starosti sám se sebou :-) takže smíchu se bát nemusíš a rytmus zřejmě máš v těle (soudě podle strejdy). Přestaň si říkat: Mám strach. Říkej si: Chci umět tančit!  Držím ti palce.

Ahoj Ell,

díky za dotaz. Píšeš, že se tvá kámoška na tebe naštvala, a už s tebou nechce sedět další školní rok v lavici, a ty přemýšlíš a nevíš proč.

Myslím si, že nejlepší bude si o tom se svou kámoškou popovídat. Víš, říct jí, že tomu nerozumíš, že bys ráda pochopila, co se stalo, a jestli jsi třeba i nevědomky něco zapříčinila ty,  tak že by jsi to ráda věděla a rozebrala to s ní...

Kamarádství je bezva a bylo by škoda o něj přijít jenom kvůli nějakému nedorozumění, protože problémy jsou přece od toho, aby se řešily. A  z tvého dotazu je zřejmé, že je řešit chceš.

Držíme palce a myslíme na vás na obě. Hezké prázdniny:)!

Milá Cecilie,

jestli to chápu správně, trápíš se jednak kvůli kamarádce, se kterou jste se přestaly bavit v minulém školním roce, a která ti napsala ošklivý dopis, ve kterém mj. uvedla, že takové názory jako ona má i jiná vaše spolužačka. A ty teď nevíš, jestli je to pravda nebo ne. Na Tvém místě bych se řídila heslem „vždycky hledej v druhých to dobré“. Tvoje kamarádka mohla v rozčarování napsat i věci, které nejsou úplně pravda, a které ji teď třeba mrzí. Spolužačka, o které psala, mohla sice podobné názory mít, ale klidně je mohla změnit. Tyto věci neovlivníš. Ani to, jestli se Ti někdo omluví nebo ne. Můžeš ale udělat jednu důležitou věc: odpustit a chovat se k oběma, jako by se nic nestalo. Je to těžké, ale nejsi na to sama. Můžeš prosit každý den v modlitbě Ježíše o sílu, abys to zvládla. Neodplácet zlé zlým, ale dobrým. Uvidíš, že tohle Tvou bývalou kamarádku dokonale odzbrojí a nakonec možná přivede i k omluvě. A kdoví? Třeba se zase začnete kamarádit.

Podobná rada platí i na Tvé další trápení s jinou kamarádkou. Odpouštět, odpouštět, odpouštět. Vztahy (zvlášť mezi děvčaty) bývají často komplikované a tak se stává, že se zraňujeme a občas si ublížíme i více. Ale mnohem lepší než donekonečna pátrat po pravdě (kterou má každý stejně „tu svoji“), je odpustit a zapomenout na křivdy. Můžeš svým kamarádkám napsat dopis, ve kterém vyjádříš, jak Ti na nich záleží. Můžeš je obě někam pozvat, třeba na společný výlet a uvidíš.

Držíme palce a myslíme na Tebe! 

Milá XYZ,

je fajn, že jsi upřímná. Z toho, co jsi napsala, je poznat, že se ani sama nedokážeš přetvařovat a nevidíš v tom smysl. Píšeš, že si nerozumíš se svými vrstevnicemi, protože ti hodně záleží na škole a také spíš trávíš čas s rodinou a udržuješ vztahy s prarodiči. Na tom není vůbec nic špatného. Naopak!

Člověk stejně většinou v budoucnu zjistí, že rodinné vztahy jsou jedny z mála, které mu zůstanou. Přátelé se mění, staří odcházejí, noví přicházejí, a jen málo vztahů nám vydrží po celý život. Ale rodinná pouta, to je něco jiného. Proto je dobře, že se snažíš rodičům pomáhat a telefonuješ svým prarodičům.

Je dobře, že děláš to, co tě baví, a nesnažíš se přetvařovat a silou se do něčeho nutit. Nebylo by to upřímné, a kdyby ses tak chovala jen proto, abys zapadla mezi vrstevnice, dřív nebo později by stejně pravda vyšla najevo. Raději dělej dál, co tě baví.

Pokud jsi věřící, můžeš zkusit zajet na některé z diecézních center života mládeže. (http://www.cirkev.cz/cirkev-se-setkava/mladez/diecezni-centrum-zivota-mladeze/) V jejich nabídce je celá řada akcí, od duchovních obnov až po adrenalinové víkendy, stačí si jen vybrat podle svého rozpoložení. Odvezeš si odtamtud spoustu zážitků, a protože společné zážitky lidi spojují, je možné, že tam najdeš i nové kamarády.

A že máš "jen" jednu kamarádku? Můžeš se na to dívat i jinak. Máš kamarádku! Kolikrát je lepší budovat a rozvíjet jeden přátelský vztah než být oklopená spoustou lidí, ale nemít nikoho blízkého, kdo ti rozumí a přijímá tě takovou, jaká jsi. I když si nerozumíte úplně ve všem (i to je výhoda - můžeš se něco přiučit od ní a ona zas od tebe), máte jedna druhou. Važ si toho přátelství a své rodiny a nesnaž se zapadnout za každou cenu. Jsi jedinečná právě taková, jaká jsi.

Myslíme na Tebe!

Milá Aničko,

trápí Tě, že se kamarádka nebaví s Tebou, ale jenom s Tvojí sestrou. Myslíme si, že by stálo za to si se sestrou někdy v klidu sednout a otevřeně a poctivě jí říct, co Tě trápí. Protože dokud své problémy dusíme v sobě, druzí často ani něvdědí, že nám svým chováním nějak ubližují. Sestra Tě přece jenom dobře zná a možná by Ti mohla i poradit, jak to udělat, abyste spolu s kamarádkou vycházely. A kdyby ne, minimálně si uvědomí, že nějak ranila Tvé city a bude to moct nějak napravit. Vyzkoušej a uvidíš.

Držíme palce a myslíme na Tebe!

Milá Any,

děkujeme za Tvoji důvěru. Píšeš, že jsi kamarádce řekla, že Ti nemůže pomoci s delfínem, protože by to nezvládla. Podle toho, co popisuješ dál, se potom Jana cítila uražená a Ty jsi nechápala proč. Myslíš si, že je to proto, že jí Eva, kterou nemáte moc v lásce, "nakecala samé lži". 

Zkus se na to podívat z druhé strany. Co kdybys Janu poprosila, jestli bys jí nemohla pomoct s něčím, co jde jí lépe než Tobě a ona by Ti řekla, že ne, protože bys to nezvloádla. Necítila by ses odstrčená? Víš, myslím si, že Jana se na Tebe nezlobí kvůli tomu, co jí řekla Eva, ale kvůli tomu, co jsi jí řekla Ty. Že si to nejspíš vyložila tak, jako bys jí naznačila, že neumí krestli. A to ji zabolelo, protože jí to řekla její nejlepší kamarádka - Ty.

V kamarádství je důležité naučit se druhému omluvit, i když si někdy myslíme, že pravdu máme my a že za nic nemůžeme. Protože ten druhý to často vidí jinak než my. Je potřeba, abys za Janou zašla, omluvila se a vysvětlila jí, že jsi to nemyslela tak, jak to ona pochopila. Že si nemyslíš, že neumí kreslit. Můžeš jí přinést třeba nějakou sladkost nebo obrázek či jinou drobnost na usmíření. V životě se postupně učíme všemu. I vztahům s kamarády.

Držíme palce, ať to zvládneš a obě si vzájemně odpustíte!