Milá Pájo,

je vidět, že ti na tvé kamarádce opravdu záleží. Neodpustím si ale domněnku, že možná až moc. Samozřejmě bychom si měli svých přátel vážit a snažit se o to, abychom nezklamávali jejich důvěru, byli jim připraveni vždy pomoci atd. Ale asi bychom je neměli pokládat za střed našeho vesmíru, kolem kterého se všechno točí. Doporučuji ti si s kamarádkou popovídat o věcech, které tě trápí, upřímně, otevřeně a co nejdřív (určitě osobně). Možná má pro své chování nějaký důvod, třeba se ti "mstí" za něco, čím jsi jí ublížila ty a ani o tom nevíš - pak by bylo jistě dobré si to vyříkat. Možná si neuvědomuje, jaký dopad má na tebe to, co dělá, možná, že o tvé přátelství už skutečně tolik nestojí a nevadí jí, když tě zraňuje. Možností je jednoduše spousta...

Pokud by se ukázala být pravdivá ta poslední, rozhlédla bych se být tebou kolem sebe a přestala být závislá pouze na této jedné kamarádce. Určitě je ve tvém okolí někdo, kdo by o tvé přátelství stál (a nemusí to být pouze někdo ze třídy). A pokud by sis s hledáním kamarádů nevěděla rady, zkus se přihlásit na nějakou víkendovou akci na nejbližší DCŽM. Věřím, že sama nezůstaneš a podaří se ti najít takové přátelství, kde si budou obě strany toho druhého navzájem vážit.

Myslíme na tebe! :)

Milá Louise,

myslím, že aniž bychom to tušili, ubližujeme ostatním lidem poměrně pravidelně. Nevhodným slovem, narážkou, kterou myslíme v žertu, nenasloucháním... Často se vzájemně zraňujeme bez toho, aby byl náš úmysl primárně špatný. Osobně se při zpovědi snažím přidávat i lítost nad zraněními, kterým jsem druhým způsobila, aniž bych o tom věděla a věřím, že mi Bůh odpouští. Můžeš něco podobného při zpovědi vyznat také a pokud se ti pocit provinění bude stále vracet, odpověz na něj v duchu krátkou modlitbou: "Pane, děkuji, že jsi mi odpustil. Uzdravuj prosím rány těm, kterým je nevědomky působím a uč mě své lásce, abych dokázala být pro ostatní vždy darem a ne utrpením."

Píšeš, že už teď se modlíš za všechny, kterým jsi v minulosti ublížila - z toho má Bůh určitě radost. Ani ty si proto radost nenech vzít a netrap se úzkostí z minulosti.

Hodně štěstí! :)

Milá Anežko,

ne každý je od přirozenosti bavič a dobrý řečník. To ale neznamená, že ten, kdo není, se nikdy s nikým neseznámí, dobře si s lidmi nepopovídá a bude navždy odtržený od vší společnosti. Má první rada tedy zní - neměj strach! Pokud budeš mít už předem obavy z konverzace s ostatními, budeš tomu velice pravděpodobně přizpůsobovat i své chování a vystupování - budeš nejistá, ustrašená a hlavně - ne ve své kůži. A v momentě, kdy nebudeš moci být sama sebou, se ti konverzovat lépe zaručeně nebude. Zkus si vzít kousek papíru a napsat na něj alespoň 5 vlastností, kterých si na sobě vážíš a 5 věcí, o nichž si myslíš, že ti jdou. Zamysli se na chvíli nad otázkami: "Jaká jsem?" "V čem jsem dobrá?" "Co můžu nabídnout ostatním?" Odpovědi na tyto otázky pak měj na paměti v momentě, kdy budeš chtít někoho oslovit.

Co se týče témat hovoru, vybírej ta nejpřirozenější a nejběžnější témata - to, co tě právě napadne, čím zrovna teď žiješ (se spolužáky si můžeš povídat o tom, jak složitý byl třeba test z biologie, o tom, jakého učitele mají nejraději, jaké navštěvují kroužky, probrat s nimi zajímavý film, který jsi viděla, kapelu, kterou ráda posloucháš atd. ...). Nepřemýšlej dlouze nad tím, co řekneš, nepřipravuj si odpovědi dopředu - zkus být spontánní a neboj se, že něco pokazíš nebo řekneš špatně. Všichni si čas od času s někým neporozumíme a potom, jsou lidé, s nimiž se nám hovoří lépe, máme více společných témat a dovedeme se spolu zasmát, a pak jsou také lidé, s nimiž je dialog obtížnější a konverzace vázne. Na tom ale také není nic neobvyklého. Neboj se jednoduše mluvit, mluvit a mluvit a uvidíš, že čím více budeš procvičovat svůj projev, tím lépe se ti bude navazovat hovor.

Konverzace přes chat jsou trochu jinou kategorií - osobně mám zkušenost s tím, že sebelepší konverzační partnery dokáže internetový chat doslova pohřbít. Je to často proto, že lidé přihlášení na chatu dělají kromě práce na počítači tři další věci, nejsou soustředění a jejich pozornost na komunikaci s tebou je nevelká. Povídání si z očí do očí je zkrátka nenahraditelné.

Přeji ti, ať se ti v konverzování daří! :)

Milá Klárko,

je vidět, že ti na kamarádce opravdu záleží. Volbu studia si ovšem musí zvážit ona sama, nejlépe po konzultaci se svými rodiči. Pokud je ona i její rodina přesvědčená, že studium lycea by pro ni bylo vhodnější, pak by asi nebylo správné, abys ji od něho odrazovala. Je určitě dobré ji upozornit na některá úskalí (absolventi lycea zpravidla pokračují ve vzdělání na vysoké škole, protože nemají dostatek praxe po výkon povolání, takže se studiu jako takovému stejně nevyhne, navíc na ni můžou neblaze působit i faktory spojené se změnou prostředí a kolektivu atd.), ale bránit jí by mohlo mít špatný dopad i na vaše přátelství (mohla by ti třeba za pár let vyčíst, že se kvůli tobě nerozhodla tak, jak sama chtěla). Byť se nebudete denně vídat ve škole, neznamená to, že vaše kamarádství musí skončit. Vyhradit si čas navíc mimo školu je určitě náročnější, ale ne nemožné. Naopak se tím může váš vztah ještě upevnit, budete si vzácnější.

Pokud jsi přesvědčená, že by studium na gymnáziu zvládla stejně dobře jako lyceum, můžeš ji ještě do konce školní roku podporovat v učení (píšeš, že se k učení nedokáže dokopat sama - zkus jí třeba nabídnout možnost učení společného), ať si sama zváží, jestli pro ni gymnázium vhodné je, nebo by se jen trápila.

Přejeme tobě i tvé kamarádce hodně štěstí!

Milá A,

je od tebe super, že máš o kamarádku takovou starost. Těžko říct, co její spolužačce takříkajíc "přeletělo přes nos". Změna jejího chování může mít příčinu v mnoha věcech - od problémů doma po nějaký její vlastní vnitřní boj (píšeš, že se přistěhovala z Francie - dost možná na ni zpětně doléhá i tato skutečnost, která s sebou určitě nese spoustu nového - zvykání si na novou školu, kamarády, bydlení, úplně jiné zvyky, nová řeč atd.). Obzvláště v tomto zranitelném věku to pro ni jistě muselo být náročné a v lecčem se v novém prostředí asi musí hledat znovu. Tvé kamarádce bych poradila, aby si o tom s ní především promluvila - vyptala se jí, zda ji něco netrápí a ujistila ji, že pokud ano, může si o tom s ní promluvit.

Rozhodně by ale také neměla mít strach říct jí o tom, co se jí nelíbí a co z jejího chování ji zraňuje - být jeden k druhému upřímný je dobrým základem jakéhokoli vztahu a vyčistit vzduch i za cenu vzájemné neshody, stojí za to.

Ty pak můžeš na obě kamarádky myslet v modlitbě (která je mnohy účinnější, než čekáme). Přeji hodně štěstí tobě i tvé kamarádce :)

Milá Sedmačko,

to, co tě potkalo, tě určitě moc trápí. Víš, vztahy mezi kamarádkami nebývají jednoduché. A zvlášť v době dospívání, kdy obě začínáte poznávat sebe samy a často se mění vaše názory, postoje, nálady.

Když se někdo snaží zachránit rozpadající se kamarádství, vždycky radím, aby za tím druhým zašel, omluvil se třeba za to, čím mu mohl ublížit (i když má pocit, že je v právu a že chyba je u toho druhého) a mluvil o tom, co prožívá - ve tvém případě o smutku a osamělosti. Není dobré vyčítat, křičet, poukazovat na to, co druhý člověk udělal špatně. Ale naopak se snažit pochopit i kamarádku, nechat ji mluvit. No a potom se uvidí, jestli se ještě vaše přátelství podaří zachránit nebo z její strany nebude zájem. V tom případě ti nezbývá než to respektovat. K přátelství ani k lásce totiž nikoho přinutit nemůžeme. 

Když to nedopadne a kamarádka se s Tebou nebude chtít bavit, neseď smutně v rohu, ale poohlédni se po jiných kamarádkách. Třeba je ve vaší třídě někdo, kdo by o přátelství s tebou stál, jen sis toho doteď kvůli všem starostem nevšimla. A pokud bys měla cestu kolem knihovny, moc Ti doporučuji knížku "Jak přežít, když si nevěřím" od nakladatelství Portál. A samozřejmě ani modlitbou za celou situaci nebo když je ti těžko, nic nepokazíš.

Držím palce, ať se brzy všechno vyřeší. Myslím v modlitbě. P.

Milá Terko,

v první řadě je důležité si uvědomit, že ke kamarádství nemůžeš nikoho nutit. Ani dělat z kamarádky svoje osobní vlastnictví ("je to moje kamarádka a ničí jiná"). Mezilidské vztahy jsou někdy opravdu zamotané a o to těžší, že my sami všechno neovlivníme - vždycky záleží i na druhé straně (v tomto případě na tvé kamarádce) jak se bude chovat, jak se k tomu, co se děje, postaví.

Co můžeš dělat ty? V první řadě je třeba, aby ses se svojí kamarádkou naučila komunikovat. Otevřeně a upřímně si s ní promluvit o svých pocitech a o otázkách, které jsi nám napsala. Ale na takový rozhovor potřebujete mít klid, čas a být osamotě. 

Nehodí se řešit takové věci před jinými lidmi ani v rychlosti třeba po cestě ze školy. Můžeš si s kamarádkou zajít do cukrárny nebo jen tak na procházku, případně ji pozvat k vám domů. Snaž se ji z ničeho neobviňovat (vyhni se větám typu: Ty jsi taková a taková,...). Místo toho mluv o sobě a o tom, co tě trápí, co prožíváš. Můžeš jí klidně i říct, že ti na ní moc záleží a máš ji ráda, pokud to dokážeš. A samozřejmě nech prostor i jí, aby se vyjádřila, jak to vnímá ona. Víš, někdy vzniká nedorozumění jenom proto, že si jeden domýšlí něco, co se vlastně ani nestalo, a pak se tím zbytečně "užírá". Možná, že čas strávený tím, že si všechno v klidu vyříkáte a vysvětlíte, bude tím nejlepším, co pro vaše kamarádství můžete obě udělat, a posune vás to dál.

Pokud si netroufáš říct jí všechno osobně, zkus jí třeba napsat dopis, který jí někdy předáš. Ujasníš si tak lépe, co tě vlastně nejvíc trápí a co se děje.

Držíme palce!

Milý Vlčí máku,

vždycky záleží na konkrétní škole, jak to má nastavené. A také na kapacitě místa, kde se ples koná. Někam se třeba vejdou jen nejbližší příbuzní maturantů, jinde je maturitní ples pojatý jako akce celé školy a přijdou tam stovky lidí. Je to opravdu různé. Ale na nové škole se určitě všechno včas dozvíš. Přejeme krásné dny! ;-)

Milá Maruš,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Píšeš, že ti dělá problém povídat si s klukama, protože si z nějakého důvodu myslíš, že tě nemají rádi. Je dobře, že přiznáváš, že existují i výjimky, kdy cítíš, že se ti s některým klukem mluví lépe. Vyjděme z toho pozitivního: jsi schopná se s klukama normálně bavit, pokud ti v hlavě neblikne červené výstražné světlo a neozve se vnitřní hlas "on mě nemá rád, určitě nestojí o to, aby se se mnou bavil". Pojďme se společně podívat na to, jak tento hlas umlčet a místo červeného světla rozsvítit jasnou zelenou. ;-)

Osobně si myslím, že tvé obavy z komunikace s klukama souvisí s problémy se sebepřijetím a s nízkým sebevědomím. Nikdy ale není pozdě na zvýšení sebevědomí začít pracovat. Jakmile se totiž naučíš vážit si sama sebe a být hrdá na to, co dokážeš, přestaneš mít i komplexy z toho, že tě lidé (kluci) nemají rádi. Věřím, že se ti s nimi potom bude bavit daleko snáz.

Na začátek si ujasněme, co je to vlastně sebevědomí. Nejde o nic negativního (vychloubání se, namyšlenost)! Sebevědomí je pozitivní věc. Znamená, že jsi na sebe hrdá a tu hrdost cítíš uvnitř. Ne proto, že si řekneš: „Jsem mimořádná a báječná.“ Ne proto, že jiní lidé říkají: „Jsi mimořádná a báječná.“ Slova hrdost nevytvářejí. Ta vzniká na základě činů. Sebevědomí znamená, že jsi na sebe hrdá, protože děláš věci, na které můžeš být hrdá.

Zdravé sebevědomí se dá vypěstovat, pokud člověk chce. Jak?

Pořiď si seznam svých úspěchů: Hned teď napiš 5 věcí, které se ti včera podařilo udělat a na které jsi hrdá. Např.: včasný příchod do školy / na brigádu / do práce, poctivá příprava na test, pomoc s úklidem, vyřešení konfliktu s rodiči s chladnou hlavou, návštěva babičky,... Ze začátku to bude možná těžké, ale nevzdávej to! Piš si své úspěchy pravidelně každý den. Z tohoto seznamu pak můžeš čerpat pocity hrdosti.

Pobývej často s lidmi, kteří tě mají rádi.

Používej povzbudivou samomluvu - když se tě zmocní negativní nebo kritická myšlenka, nahraď ji nějakou pozitivní. Místo: „Nikdy neudělám nic správně“ si řekni „Umím hezky malovat, zpívat, tančit,...“

Dělej něco pro ostatní (vymysli program pro celou rodinu, zapoj se ve farnosti, pomoz doma, hlídej malé děti apod.)

A ještě otázka: Modlíš se za svého budoucího manžela? Pokud ne, začni už dnes. Známe dívky, které se modlily třeba od 12-ti let a opravdu mají krásná manželství. Každá modlitba totiž mění naše srdce. Také můžeš denně prosit Boha i za to, aby Ti pomohl mít se ráda takovou, jaká jsi. Abys objevila svoji velkou cenu a hodnotu, své dary a talenty a to, co je na Tobě krásné. Abys ses nezaměřovala jenom na negativa, ale hledala a uvědomovala si to kladné a dokázala za to děkovat (zdraví, život, rodina, kamarádi, možnost studia, cestování, volného času,...). 

Myslíme na Tebe! P.

Milá Any,

tomu, co se kolem Tebe děje, se říká nejenom posměch, ale také šikana. A to je vážná věc.

Jak se proti šikaně bránit? Hlavně nesplnit očekávání těch, kdo se ti posmívají, oni totiž čekají na to, jak se začneš rozčilovat, brečet, jak zrudneš a utečeš. Můžeš ale reagovat naprosto opačně.

Máš dvě možnosti - nenech se vytočit a ignoruj je. Pak už pro ně tahle zábava nebude mít smysl. Uvidí, že jsi nad věcí, že jsi suverénka. Chovají se jako malé děti a ty jim to tímto způsobem dáš najevo.

Druhou možností je si to nenechat líbit. Ukaž jim, že se nedáš zastrašit a můžeš jim nějak peprně odseknout. Jasně a jakoby beze strachu (s pohledem do očí) se ohraď: "Nechte si ty řeči. Tohle neberu. Starejte se o sebe. To na mě nezkoušejte." Nebo mlč, pohoď hlavou a odejdi. Často jsou posměváčky právě ti, kteří jsou si nějak nejistí a něco ti závidí nebo z tebe mají strach. Případně jsou to lidé trpící nějakým komplexem.

A ještě důležitá věc: Pokus se nezůstat sama. Promysli, kdo by Tě mohl podpořit - požádej o pomoc i učitele, kterému důvěřuješ, nebo rodiče.

A na závěr: Posměch neznamená, že jsi špatná nebo že děláš něco špatně. Obvykle posměch během života prožije aspoň jednou každý z nás a obvykle ho uneseme. Posmívající se je obvykle slaboch a sám má mnoho komplexů. Rozhodně nic nepokazíš ani modlitbou za své spolužáky. Myslíme na Tebe!