Milá Jano, jóga hřích pochopitelně není. To ale neznamená, že je bezproblémová. Proč? Vznikla v prostředí, které nezná Krista. Z toho důvodu je ze začátku zajímavým cvičením, ale postupně uvádí do duchovní cesty, která vychází z úplně jiného pohledu na člověka, svět a Boha než jaký vyplývá z Bible a z toho, co nám řekl Ježíš Kristus. Proto je třeba jogínská cvičení (např. jako fyzioterapii) přijímat s velikou opatrností. Jakmile cvičitel začne kromě cviků vtahovat do komentářů a do svých proslovů nějaké názory na svět a člověka, pak je lépe taková cvičení ukončit. Řeknu to sice velice zjednodušeně, ale rozdíl v pohledu je asi tento: jóga počítá s tím, že zlo je ve své podstatě soustředěnost člověka na tělo a hmotný svět. Veškeré duchovní úsilí člověka tedy vede k překonání tělesnosti a ke spojení se s božstvem. Člověk sám svou silou pracuje na tomto konečném spojení. Člověk se soustřeďuje na sebe a svou cestu růstu. Křesťanství ukazuje nutnost spojit svůj život s Bohem a dosáhnout harmonii těla a duše, a to tím, že se člověk otevře nabídne ze strany Boha a přijme Boží sílu (milost ve křtu a svátostech), se kterou pak spolupracuje. Zlo je odmítnutí Boží lásky. Veškeré duchovní snahy (např. modlitba, ztišení) tedy vedou k dialogu s Bohem. Člověk se soustřeďuje na vztah s Bohem, který se musí projevit na vztahu lásky k druhým lidem. 

Proč je bolest na zemi a proč trpí nevinní (např. děti)? Na to je jediná odpověď víry: nejnevinnější byl sám Ježíš a ten smrt na kříži, bolest a utrpení přijal dobrovolně z lásky, aby dal všemu lidskému utrpení smysl. S Ježíšem se může každý trpící sjednotit - prostě si říci: moje bolest je i Tvoje, Ježíši. Bůh otec milovat nejvíce Ježíše a přesto byla jeho vůle, aby Ježíš jako člověk byl umučený a umřel. Je to tajemství velikosti Boží lásky. Avšak v Ježíšově smrti nacházíme ještě jeden rozměr a objev. Smrtí lidský život nekončí, ale začíná se nová etapa - věčnost. Ježíšovo zmrtvýchvstání je pro nás lidi nadějí, že i my budeme po své smrti žít v přátelství s Bohem. Utrpení je pro lidi temné a tajemné, ale ve víře v Ježíše nalézáme odpověď. Proto i mnoho svatých volilo raději smrt a život věčný s Bohem, než si zachránit život, ale za cenu zrady Boha.

Proč je třeba církev a kostel? Třeba takto: můžeš se sám pokřtít? Nemůžeš. Potřebuješ k tomu druhého člověka. Aha! Pán Ježíš tedy křest přikázal, ale už v tom samém je jasně zakódované, že si člověk nevystačí sám. Pán Ježíš ale také hovoří o své církvi - o společenství lidí, kteří jsou jeho přáteli. Potřebujeme lidskou rodinu? Ano. Když ji nemáme, trpíme tím. A tak i věřící, když nemá vztahy s dalšími věřícími, tím trpí; je sám a člověk potřebuje druhé. Každá dobrá lidská rodina má své radosti i bolesti, své zvyklosti a také své krásné, ale i stinné stránky. Taková je i církev. Není složena z dokonalých andělů, ale z lidí, kteří se snaží Ježíše následovat, ale nejsou dokonalí. Takže i církev má krásné, ale i stinné stránky; radosti i bolesti; ne každý člen se povede. Hříšnost lidí v církvi je často kamenem úrazu, proč někdo nechce církev přijmout. Třena se někdo setká s knězem, který je necitlivý a něčím nás naštve nebo nějaká babička řekne mladé rodině pár ostrých slov o jejich řvoucím dítěti během mše, a postižený odchází ne jen zarmoucen, ale i naštván na celou církev. Takový čověk si nevšimne, že vidí jeden osobní problém a na základě své zkušenosti zevšeobecňuje, ale přeci církev netvoří jen jeden kněz, který nejednal možná citlivě, či jedna nervózní babička. A ještě jedna důležitá poznámka: církev je ve světě prostorem, ve kterém k nám promlouvá Bůh, proto v církvi snáze nalézáme cestu a pravdu, orientaci. Kdo něvěří, ať si přečte encykliky ze začátku 20. století. Papež psal o komunismu a nacismu, ukazoval prorocky na nepravdy v těchto blížících se totalitách a lidé byli hluší. A je to i dnes. Kdo je ve světě na straně života, krásy a čistoty lidské lásky, spravedlnosti, míru? Ježíšova církev, i když se jí za to mnozí smějí.

A kostely? Jsou místem, kde se setkává společenství věřících na modlitbu. Vlastně takové kostely, jaké máme ve své podstatě nepotřebujeme, ale nějaký vhodný prostor ano. V dějinách se lidé snažili pro Boha stavět krásné umělecké stavby. Dnes se nám zdají možná moc honosné. Ale je to dědictví naší rodiny. Ono by asi bylo dosti divné, kdybychom slavili mši v nějaké neupravené, špinavé místnosti nebo se setkávali třeba v kině. Pochopitelně by to šlo, ale za normálních okolností, se snažíme, abychom žili kulturně. Těžko bude baletní soubor tančit Labutí jezero ve skladu starého papíru. Sice by to tam možná také někdy šlo, ale je normální, že se takové krásné dílo tančí v pěkném divadle. 

Od prvních dob křesťanství někteří lidé vnímali, že je Ježíš volá k tomu, aby se vzdali běžného života (včetně vlastní rodiny) a svůj život prožívali jako radikální odpověď na Boží lásku svojí lidskou láskou. Tomu se říká, že zasvětili svůj život Bohu. Jsou to lidé, kteří nalezli jiný rozměr lásky než jak je mezi lidmi obvyklé. Kněz či řeholnice tedy na prvním místě prožívají svůj život jako odpověď na lásku Boží. Jsou tedy zamilováni do Boha. Proto je jejich úkolem být s Bohem - modlit se. Zároveň jsou ale Ježíšovi plně k dispozici. To je důvod, že mnozí z nich pracují pro druhé lidi (např. mnoho řeholníků jsou učitelé, zdravotní sestry, učí náboženství).

Kněz tedy není na prvním místě nějakým úředníkem, manažerem, správcem farnosti či obřadníkem, ale především je jeho posláním být duchovním člověkem, modlit se a lidi vést k Bohu. Řeholnice nebo muž řeholník, který není kněz, je též především tím, kdo žije svůj život jako zamilování do Krista a pak teprve také něco vykonává jako své lidské poslání. 

Milá M., názor církve? Oficielní neexistuje, protože církev počítá s tím, že máme rozum a umíme ho používat. Obecně se dá o tomto filmu říci, že je tam děj vymyšlený, používají se tam historické omyly a nepravdy a vše se tváří jako skutečnost. V tom je trochu problém, protože mnoho lidí si nedá práci, aby zjistilo opravdové historické zkutečnosti a prostě si řeknou: bylo to ve filmu, tak je to pravda. Ale takového myšlení (nebo spíše nemyšlení), je obecně nebezpečné. Uvěříme snadno i hloupostem, protože dostatečně nepoužíváme kritický rozum = nezjišťujeme si, zda to, co se nám předkládá, odpovídá realitě, a je tedy důvěryhodné.

Milá Maruško, Pán Ježíš nás učí lásce, která druhým přeje dobro. To, co popisuješ, jsou naše běžné lidské myšlenky (sobecké, moc lidsky vypočítavé), které nemají moc smysl. Moje rada je toto: jakmile tě napadnou takové myšlenky, v duchu říci střelnou modlitbu: Bože, žehnej mu, žehnej jí. A je to. Co je pro druhého dobré, co je pro něj vůle Boží, to nakonec nevíme, ale žehnat (svolávat na druhého Boží dobro), to dělat máme. Nakonec nás to osvobodí od nejrůznější nelásky, závisti atd. Přát dobro druhému, to je především mu přát spásu, nebe. A zde na zemi přát mu vše to, co mu ke spáse pomůže.

A ještě poznámečku. Přát někomu jen do té míry, kolik mám já? To je trochu sobecké. Pán Ježíš nás učí: "Blaženější je dávat než dostávat. Dejte a bude vám dáno!" Můžeme to říci i takto: Přejte a bude vám přáno. Kdo přeje druhým, tomu přeje i Bůh.

Milá Ano, křest knížky je takový termín, který označuje slavnostní prezentaci knížky. myslím si, že to není nic proti víře ani proti církvi. A s tím desaterem to také není nic špatného. V obojím případě používáme původní termíny v přenesené podobě.

Protože jsme křesťané, tak je asi vhodné zbytečně tyto termíny nepoužívat právě proto, abychom dávali najevo, že znamenají ve skutečnosti něco mnohem, mnohem důležitějšího.

Desatero? Proč nedělat pravidel více. :)) A se křtem? Já osobně, když nějakou knížku dávám na trh, nepoužívám slova křest, ale vždy hovořím o prezentaci.

(Nitroděložní tělisko a pilulka po styku mají přímo jako cíl usmrcení nově se rozvíjecího života. Jsou také proti 5. i 6.)

Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že žena, která bere hormonální antikoncepci, by k svatému přijímání chodit neměla. Proč? Žije ve vážném rozporu s Bohem a s řádem, který Bůh vložil do člověka - jedná proti 6. i 5. přikázání ve vážné věci.
  
Co má žena, která bere hormonální antikoncepce, dělat? 
Pokud je to jen trochu možné, měla by se svým manželem hovořit, studovat, modlit se a změnit postoj a přestat ji užívat. Je velice důležité si uvědomovat, že se jedná nejen o její, ale stejně tak o manželovu záležitost. Manžel hřeší stejně vážně!!! Ani on nemůže ke svatému přijímání.

Mají-li takoví manželé dobrou vůli (například oba dva uvěřili v Ježíše a připravují se jako dospělí na křest a tedy poznávají Ježíše a jeho lásku), snažil bych se jim vysvětlit Boží záměr s lidskou láskou a doporučil bych jim naučit se kvalitně metody přirozeného plánování rodičovství a žít podle nich (s periodickou zdrženlivostí). Pokud by manželé odmítli změnit svoji špatnou praxi, pak by nešlo, aby chodili k přijímání. 
Co když bude žena rozhodnuta, že přestane hormonální antikoncepci užívat, a muž ji v tom bude bránit a za každou cenu bude proti? Musím říci, že to by byla veliká obtíž. Žena by musela dělat vše proto, aby ji přestala brát. Avšak mohu říci, že jsem se ve svém kněžském životě s takovým tvrdým případem nesetkal. Spíše je mužům úplně jedno, jakou antikoncepci žena užívá. Často řekne muž své manželce: dělej, jak chceš, ale dítě nechci! Taková žena pak bude mít možnost zvolit jinou antikoncepci, která nebude alespoň s rizikem zabití klíčícího života. Bude to stále špatné a složité, ale aspoň nebude riziko usmrcení embrya. Udělala alespoň něco. Bůh jistě vidí její dobrou snahu. Taková žena se bude za svého manžela modlit, snažit se ho mít více ráda a to tak, aby si toho všiml. Třeba s Boží pomocí dojde i manžel k tomu, že změní své názory a postoje a společně přijmou život s periodickou zdrženlivostí, která vede k skutečně hluboké lásce. Někdy se stane, že i v takovémto manželství dojde k proměně. To je pak krásné a povzbuzující. Takoví lidé pak mohou začít prožívat svoji lásku úplně nově.
Dost často jsou v těchto otázkách lidé i kněží velice benevolentní. Ale nezáleží na našem názoru, ale na tom, jak celou záležitost vidí Bůh, o kterém věříme, že hovoří i ve své církvi - především ústy papeže. Proto je třeba nazvat hřích hříchem, obrátit se, žádat Boha o odpuštění a o sílu. Jen takto se nakonec dospěje k tomu, co je v Božích očích správné a dobré a co uvádí do hlubokých rozměrů lidské lásky. Kdo se obrátit nechce a setrvává ve svém hříchu, ten není připraven na to, aby Boží lásku a odpuštění přijal. Proto někteří lidé nemohou do doby, než se změní ve svém srdci, přistupovat k svátosti smíření a svatému přijímání.  
Bolesté v takovýchto otázkách bývá to, že lidé mají své názory a nedají si námahu s tím, aby pochopili to, co říká Ježíš ve své církvi. Prostě se uzavřou ve svých názorech a dál nestudují. A materiálů je hodně: doporučuji:

www.cenap.cz

www.lpp.cz

http://teologietela.paulinky.cz/
Je velice pěkné, že se ptáš a hledáš na své vážné otázky odpovědi. Ať ti to vydrží po celý život.

Odpustky za zemřelé vycházejí z pravdy víry, že jsme v Kristu všichni spojeni a navzájem si pomáháme. Jsou založeny na společenství všech v jedné církvi: nás žijících zde na zemi, duší v očistci a všech v nebi. Mezi námi všemi bez hranic smrti dochází k výměně dober. „Svatost jednoho prospívá ostatním.“ „Modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých“ jsou spojeny s Kristovými zásluhami a s jeho obětí za osvobození od hříchů. Z tohoto pokladu milosti Božích zásluh čerpáme. Církev z něj rozděluje. Odpustky jsou darem Božím prostřednictvím rozhodnutí církve. Ustanovovat je může pouze papež. Jejich praxi můžeme v různých podobách vystopovat již v prvotní době křesťanské, když se mučedníci přimlouvali za křesťany, kteří procházeli obdobím pokání. Abychom učení církve správně pochopili, je třeba si uvědomit, že každý náš hřích má dva následky: 1) za těžký hřích zasluhuji peklo – věčný trest. 2) hřích mě samotného, ale i celé lidské společenství vnitřně oslabuje, zraňuje; hřích má tedy i následky – časný trest. Věčný trest je mi odpuštěn ve svátosti smíření. Časný trest – tzv. následky hříchu jsou ve svátosti smíření automaticky odpuštěny, smazány. Smyty ovšem nejsou. To znamená, že když jsem se naučil být vzteklý, bude mi tento hřích ve svátosti smíření odpuštěno, ale sklon být vzteklý mi zůstane. Hřích potratu je odpuštěn, ale dítě se znovu nenarodí. Hřích rozvodu je odpuštěn, ale zůstávají jeho následky jak pro rozvedené, tak pro děti atd. Časný trest je tím, co zbývá po odpuštění. Je to jakási jizva po zahojení rány. Může mít podobu lpění na věcech, na materiálním bohatství, psychické obtíže, vychování se v neřesti – ve zvyku hřešit apod. Jedná se o porušení řádu Božího a pohrdnutí Boží láskou. Následky hříchů Bůh může ve svátosti smíření uzdravit, ale nemusí. Záleží na dispozici kajícníka (kvalitě zpovědi) a na Boží vůli. Následky hříchů, časné tresty, mohou být z člověka smyty až po odpuštění. Odpustky tedy nejsou a nikdy nebyly odpuštěním hříchů. Odpustky následují po odpuštění hříchů ve svátosti smíření jako dokonalé uzdravení, retušování duše člověka, uzdravení vztahů a napravení narušeného řádu. Očištění po smrti je především Božím darem. Proto hovoříme o očistci. My žijící můžeme zemřelým pomáhat modlitbou a to především obětováním mše svaté a získáním odpustků ve prospěch zemřelých. Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. (Ve skutečnosti získáváme zřejmě většinou pouze částečný, protože na plnomocný nesmíme mít zalíbení ani v lehkém hříchu.) Abychom získali plnomocný odpustek, vyžadují se tři základní podmínky a specielní skutek.

Tři podmínky jsou:

1) přistoupit k svatému přijímání

2) pomodlit se na úmysl Svatého otce (tyto dvě podmínky pro každý odpustek zvlášť)

3) přistoupit někdy v tyto dny ke svátosti smíření (stačí jednou, protože podstatné je být v milosti posvěcující).

Specielní úkol pro získání plnomocných odpustků: Je jich celá řada. Vyjmenujeme alespoň některé: adorace eucharistie alespoň půl hodinu; pomodlit se křížovou cestu před vyobrazením 14 zastavení (či křížů); modlitba růžence (5 desátků bez přerušení, v kostele, v společenství); alespoň půl hodiny číst rozjímavě Písmo sv. z církví schválené Bible,...

A speciální podmínka pro získání plnomocných odpustků pro duše v očistci pro začátek listopadu: Buď: Od 1. listopadu odpoledne a celého 2. listopadu při návštěvě kostela se pomodlit Otče náš a Vyznání víry. Nebo: Od 1. do 8. listopadu při návštěvě hřbitova se pomodlit třeba jen v duchu za zemřelé. Ještě poznámka: v ostatních dnech v roce můžeme na hřbitově získat pro naše zemřelé odpustky částečné.