Milá tazatelko, velice rád Ti na Tvou otázku nabízím pár myšlenek, které mohou rozuzlit Tvoje obtíže

Milá Kači, to, co jsi prožila, bylo jistě špatně. Pokud jsi to vyznala i bez podrobností ve zpovědi a předložila tak Pánu, jistě Ti odpustil. Ježíš je milosrdný a rád odpouští a tak nám dává novou sílu k správnému životu. Ve zpovědi nemusíme říkat podrobnosti a detaily našich hříchů. Avšak i když nám Bůh odpustí, nevymaže nám naše hříchy z paměti. Co tedy dělat? Když Tě kdykoliv napadne, jaké hříchy že jsi udělala, ihned v duchu řekni: Pane Ježíši, děkuji, že jsi mi odpustil. A prosím Tě, dej mi svou posilu, abych měla v příštím vztahu sílu žít správně. Svatý Petr také zhřešil, litoval a dokázal být pak naplno oddán Pánu až do konce života. Tak hodně síly.   

Bible nemluví o vesmíru tak jak my, lidé v té době neměli tak dokonalé technické možnosti poznání kosmu. Logicky se tedy nevyjadřuje ani k možné existenci mimozemských civilizací. Církev věří, že Boží cesta spásy se vztahuje na celé stvoření. Například se modlíme, že Boha chválí celý vesmír (a jsou-li mimozemské civilizace, pak i ony chválí Stvořitele). Moc pěkně uchopil toto téma ve sci-fi literatuře spisovatel C.S. Lewis v Kosmické trilogii (http://www.ikarmel.cz/kniha/Kosmicka-trilogie-III_ND004.html, http://www.ikarmel.cz/kniha/Kosmicka-trilogie-II_ND003.html, http://www.ikarmel.cz/kniha/Kosmicka-trilogie-I_ND002.html), I když se začteš (a není to úplně jednoduché čtení), pamatuj, že jde jen o literární vyjádření, ne o nezměnitelnou pravdu. Mnohé „zázračné“ jevy jsou fantaskními podvody. Připouštím, že ne vše se dá vysvětlit, ale v mnoha případech jde o cílenou mystifikaci ať už jednotlivců, nebo mediálníé hledání senzací... Je mnoh věcí v příriodě, které pouze pozorujeme a neumíme najít logické rozumné vysvětlení. Ale proto ještě nemusím věřit na síly z kosmu. Jak by asi vnímali před 150 lety to, co je dnes běžné (tj. telefonování mobilem, internet, apod.)? I v přírodě je vývoj, který my, lidé, nejsme schopni plně postihnout. Známe dokonce přímé zásahy Boží do života lidí (mluvíme o zázracích nadpřirozeného řádu), za které Boha chválíme a děkujeme Mu. Před nevysvětlitelným uzdravením lékařská věda jen zůstane stát a říká: Tady se stal zázrak! Nebo když se někdo osobně setká s Pannou Marií či Pánem Ježíšem, mnoho lidí se tím přivede k obrácení. Nevylučuji tedy, že některé skutečnosti přesahují naše schopnosti poznat, rozlišit a pochopit, ale především musím s opatrností a prozíravou moudrostí umět rozlišit, co za danou skutečností je. Nakonec i Zlý duch může některé věci působit, aby nás od Ježíše odvedl. Na závěr doporučuji odpovědět si na pár otázek: Kdo je pro mne Bůh? Věřím, že Ježíš pro mne žil, zemřel a vstal z mrtvých? Snažím se milovat Ježíše z celého srdce? Jsem ochotna mu věřit, i když ne všechno chápu? Co dělám, abych ukázala, že Bůh dělá i skrze mne dobro ve světě? Když si na tyto otázky odpovíš a celým srdcem se mu odevzdáš, uvidíš, jak najednou „zajímavé a palčivé otázky“ po paranormálních jevech (jak se souhrnně tyto skutečnosti nazývají) jsou naprosto vedlejší a nezajímavé. 

Ahoj Danny, při odpovědi na tvoji otázku vycházím z knížky Christophera Westa "Dobrá zpráva o sexu a manželství" (jedná se o knihu "Teologie těla pro začátečníky" - od téhož autora - rozvedenou do podoby otázek a odpovědí). Pokud by ses chtěl o tématu (homo)sexuality v Božím plánu dozvědět víc, můžu ti obě uvedené knížky doporučit.

Teď vybírám z první zmíněné: "Církev moudře rozlišuje mezi homosexuálními SKLONY a homosexuálním JEDNÁNÍM. Málokdo (pokud vůbec někdo) z těch, kdo se považují za homosexuály, by řekl, že si to ZVOLIL. Jestliže tedy přitažlivost ke stejnému pohlaví není svobodně zvolená, není sama o sobě hříchem. To ale neznamená, že je správné podle ní jednat. Není v tom nic nelogického. Alkoholici mají přehnaně velkou touhu pít. Ti, kdo se přejídají, mají přehnaně velkou touhu jíst. Tyto touhy samy o sobě nejsou hříšné, ale přesto není podle nich dobré jednat. ... Je také zavádějící tvrdit, že podle toho, co církev učí, je "v pořádku být gay". Říct o něčem, že to samo o sobě není hřích, ještě neznamená, že je to "v pořádku". To by mohlo vést k nesprávnému závěru, že homosexuální přitažlivost je morálně neutrální nebo dokonce dobrá. Ale tato přitažlivost nemůže být neutrální, tím méně dobrá, protože je zaměřená k něčemu, co je samo o sobě špatné - homosexuálnímu jednání. ... Této přitažlivosti říkáme ŽÁDOSTIVOST. Je následkem hříchu, svádí nás ke hříchu, ale sama o sobě není hřích. Není ale ani "v pořádku". Jsme povoláni k tomu, abychom ji překonávali - ať už se projevuje jako přitažlivost ke stejnému pohlaví, pokřivená přitažlivost k opačnému pohlaví nebo příliš přehnaná touha po jídle nebo alkoholu..."

Milá Wivi, proč jsou metody PPR vysmívané, zneuctěné, opovrhované? Mám za to, že ze čtyř důvodů:

a) Lékaři se o nich většinou ve škole neučí a když, tak jen o kalendářní, která byla první a její spolehlivost nebyla moc veliká.

b) Na metodách PPR se nedá vydělat, ale hormonální antikoncepce přináší obrovské zisky - firmám i doktorům.

c) Všeobecná neúcta k životu. Společnost, ve které žijeme, pokládá dítě často až za nadbytečné, velikou zátěž a preferuje pouze užít si - sex za každou cenu a bez odpovědnosti. Potraty musí mít na lékaře, kteří je provádí, jistě velice negativní vliv - otupují jim svědomí.

d) Často jsou proti PPR předsudky i ze strany věřících lidí. To znamená, že ani věřící lidé nevydávají pořádné svědectví o PPR.

Pokud máš maminku a tatínka, kteří jsou s PPR spokojeni, chval Pána Boha. Jsou krásným příkladem, že církev je Boží a její učení není moralizování, ale pomoc člověku, aby žil kvalitně. Nenech se odradit agresí, ale uč se inteligentně o PPR hovořit. Mnoho krásného materiálu najdeš na: http://teologietela.paulinky.cz/ a na https://tob.signaly.cz/rubrika/antikoncepce-a-prirozene-planovani-rodicovstvi  

Manželství, jak o něm hovoří Ježíš, je rozhodnutí spojit svůj život s druhým, a to na celý život - až do smrti (např. Mt 5,31; 19,6; Mk 10,9; Lk 16,18). Rozvod je tedy vždy provinění proti slibu, který si snoubenci navzájem dali a to před Bohem. Manželství je uzavíráno na celý život. Muž i žena po své svatbě mají po celý život budovat svou lásku. Jsou za její prohlubování odpovědní. Pokud se tedy někdo rozvede, (často jen z citových důvodů) někdy protože se manželství proměnilo v takové vzájemné boje, že nebylo možné další soužití, manželství přesto před Bohem trvá dále. Když se lidé, kteří svou oboustrannou vinou došli až tak daleko, že se nenávidí a nemohou spolu žít, rozvedou, pak je třeba, aby už nikoho nehledali. Pokud nehledají, plní závazky k dětem a svým životem konají pokání za porušení slibu, mohou samozřejmě ke svátostem. Ale když si najdou dalšího partnera, nemohou s ním vstoupit do druhého manželství - tedy civilně ano, ale ne před Bohem v kostele. Proto je tento jejich druhý sňatek neplatný před Bohem a oni žijí neustále v rozporu s Božím řádem. Tedy pak nemohou ke svátostem. Nemohu se přece zpovídat z hříchu, pak jít domů a v hříchu pokračovat jako by se nic nedělo. Pochopitelně, i takoví mají chodit do kostela, vést své děti k víře, modlit se, číst Písmo, ale nemohou ke svátostem. Je to bolestné, viď? Musím říci, že je. Proto je tak důležité se na manželství velice dobře připravovat. Pokud se rozvedli Tvoji rodiče, je třeba jim postupně odpustit a sama se vyvarovat podobných životních osudů. Poznámka: Je jedna možnost, jak se manželé, kteří žijí v neplatném manželství a mají spolu děti a nemohou se kvůli nim rozejít, a chtějí ke svátostem, mohou zachovat. Když slíbí, že se budou k sobě chovat jako bratr a sestra, pak je možné, aby ke svátostem přistupovali. Toho jsou ale většinou schopni pouze lidé starší. 

Milá Jano, jóga hřích pochopitelně není. To ale neznamená, že je bezproblémová. Proč? Vznikla v prostředí, které nezná Krista. Z toho důvodu je ze začátku zajímavým cvičením, ale postupně uvádí do duchovní cesty, která vychází z úplně jiného pohledu na člověka, svět a Boha než jaký vyplývá z Bible a z toho, co nám řekl Ježíš Kristus. Proto je třeba jogínská cvičení (např. jako fyzioterapii) přijímat s velikou opatrností. Jakmile cvičitel začne kromě cviků vtahovat do komentářů a do svých proslovů nějaké názory na svět a člověka, pak je lépe taková cvičení ukončit. Řeknu to sice velice zjednodušeně, ale rozdíl v pohledu je asi tento: jóga počítá s tím, že zlo je ve své podstatě soustředěnost člověka na tělo a hmotný svět. Veškeré duchovní úsilí člověka tedy vede k překonání tělesnosti a ke spojení se s božstvem. Člověk sám svou silou pracuje na tomto konečném spojení. Člověk se soustřeďuje na sebe a svou cestu růstu. Křesťanství ukazuje nutnost spojit svůj život s Bohem a dosáhnout harmonii těla a duše, a to tím, že se člověk otevře nabídne ze strany Boha a přijme Boží sílu (milost ve křtu a svátostech), se kterou pak spolupracuje. Zlo je odmítnutí Boží lásky. Veškeré duchovní snahy (např. modlitba, ztišení) tedy vedou k dialogu s Bohem. Člověk se soustřeďuje na vztah s Bohem, který se musí projevit na vztahu lásky k druhým lidem. 

Proč je bolest na zemi a proč trpí nevinní (např. děti)? Na to je jediná odpověď víry: nejnevinnější byl sám Ježíš a ten smrt na kříži, bolest a utrpení přijal dobrovolně z lásky, aby dal všemu lidskému utrpení smysl. S Ježíšem se může každý trpící sjednotit - prostě si říci: moje bolest je i Tvoje, Ježíši. Bůh otec milovat nejvíce Ježíše a přesto byla jeho vůle, aby Ježíš jako člověk byl umučený a umřel. Je to tajemství velikosti Boží lásky. Avšak v Ježíšově smrti nacházíme ještě jeden rozměr a objev. Smrtí lidský život nekončí, ale začíná se nová etapa - věčnost. Ježíšovo zmrtvýchvstání je pro nás lidi nadějí, že i my budeme po své smrti žít v přátelství s Bohem. Utrpení je pro lidi temné a tajemné, ale ve víře v Ježíše nalézáme odpověď. Proto i mnoho svatých volilo raději smrt a život věčný s Bohem, než si zachránit život, ale za cenu zrady Boha.

Proč je třeba církev a kostel? Třeba takto: můžeš se sám pokřtít? Nemůžeš. Potřebuješ k tomu druhého člověka. Aha! Pán Ježíš tedy křest přikázal, ale už v tom samém je jasně zakódované, že si člověk nevystačí sám. Pán Ježíš ale také hovoří o své církvi - o společenství lidí, kteří jsou jeho přáteli. Potřebujeme lidskou rodinu? Ano. Když ji nemáme, trpíme tím. A tak i věřící, když nemá vztahy s dalšími věřícími, tím trpí; je sám a člověk potřebuje druhé. Každá dobrá lidská rodina má své radosti i bolesti, své zvyklosti a také své krásné, ale i stinné stránky. Taková je i církev. Není složena z dokonalých andělů, ale z lidí, kteří se snaží Ježíše následovat, ale nejsou dokonalí. Takže i církev má krásné, ale i stinné stránky; radosti i bolesti; ne každý člen se povede. Hříšnost lidí v církvi je často kamenem úrazu, proč někdo nechce církev přijmout. Třena se někdo setká s knězem, který je necitlivý a něčím nás naštve nebo nějaká babička řekne mladé rodině pár ostrých slov o jejich řvoucím dítěti během mše, a postižený odchází ne jen zarmoucen, ale i naštván na celou církev. Takový čověk si nevšimne, že vidí jeden osobní problém a na základě své zkušenosti zevšeobecňuje, ale přeci církev netvoří jen jeden kněz, který nejednal možná citlivě, či jedna nervózní babička. A ještě jedna důležitá poznámka: církev je ve světě prostorem, ve kterém k nám promlouvá Bůh, proto v církvi snáze nalézáme cestu a pravdu, orientaci. Kdo něvěří, ať si přečte encykliky ze začátku 20. století. Papež psal o komunismu a nacismu, ukazoval prorocky na nepravdy v těchto blížících se totalitách a lidé byli hluší. A je to i dnes. Kdo je ve světě na straně života, krásy a čistoty lidské lásky, spravedlnosti, míru? Ježíšova církev, i když se jí za to mnozí smějí.

A kostely? Jsou místem, kde se setkává společenství věřících na modlitbu. Vlastně takové kostely, jaké máme ve své podstatě nepotřebujeme, ale nějaký vhodný prostor ano. V dějinách se lidé snažili pro Boha stavět krásné umělecké stavby. Dnes se nám zdají možná moc honosné. Ale je to dědictví naší rodiny. Ono by asi bylo dosti divné, kdybychom slavili mši v nějaké neupravené, špinavé místnosti nebo se setkávali třeba v kině. Pochopitelně by to šlo, ale za normálních okolností, se snažíme, abychom žili kulturně. Těžko bude baletní soubor tančit Labutí jezero ve skladu starého papíru. Sice by to tam možná také někdy šlo, ale je normální, že se takové krásné dílo tančí v pěkném divadle. 

Od prvních dob křesťanství někteří lidé vnímali, že je Ježíš volá k tomu, aby se vzdali běžného života (včetně vlastní rodiny) a svůj život prožívali jako radikální odpověď na Boží lásku svojí lidskou láskou. Tomu se říká, že zasvětili svůj život Bohu. Jsou to lidé, kteří nalezli jiný rozměr lásky než jak je mezi lidmi obvyklé. Kněz či řeholnice tedy na prvním místě prožívají svůj život jako odpověď na lásku Boží. Jsou tedy zamilováni do Boha. Proto je jejich úkolem být s Bohem - modlit se. Zároveň jsou ale Ježíšovi plně k dispozici. To je důvod, že mnozí z nich pracují pro druhé lidi (např. mnoho řeholníků jsou učitelé, zdravotní sestry, učí náboženství).

Kněz tedy není na prvním místě nějakým úředníkem, manažerem, správcem farnosti či obřadníkem, ale především je jeho posláním být duchovním člověkem, modlit se a lidi vést k Bohu. Řeholnice nebo muž řeholník, který není kněz, je též především tím, kdo žije svůj život jako zamilování do Krista a pak teprve také něco vykonává jako své lidské poslání.