ilá Moucho,

když jsem chodil do školy já, bylo to podobné, jako píšeš ty. Dokonce i učitelé se v době komunismu věřícím dětem vysmívali. Lehké to nebylo a není. Co tedy dělat? Myslím si, že nejprve je třeba se podívat na to, co říká Ježíš: "Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají" (Jan 15,20). První křesťané žili také ve společnosti, kde byli nepatrnou menšinou a po celá tři století dokonce byli pronásledovái tak, že jich mnoho bylo zabíjeno pro Krista. Naříkali? Ne. S odvahou hlásali evangelium, vnímali posměch i smrt jako zvláštní Kristovo vyznamenání. Ale nemusíme chodit daleko. Před 60 lety v 50. letech minulého století mnoho kněží i laiků bylo v ČR odsuzování k vězení, protože věřili v Krista a nechtěli se ho vzdát. To je tedy první. Smějí se ti? Neseš na sobě pár třísek Kristova kříže, jsi s Ježíšem spojena.

A pak? Žádné chmury, strach a skleslost! Víra je veliký dar, jsi bohatá vírou a je třeba hlásat evangelium. Hledej vhodné příležitosti, nenech se zastrašit a mluv o Pánu, vždyť kdokoliv objeví Krista, ten bude jen a jen vděčný za takový dar. Nabízíš jim to nejcennější, co můžeme někomu zprostředkovat - lásku Boží, přáteství s Láskou. Zde platí i ta druhá část věty, uvidíš, jistě se ti někdy stane, že se najde spolužák či spolužačka nebo někdo jiný, kdo díky tomu, žes mu něco řekla o Pánu, uvěří.

Jistě, je třeba se za druhé modlit a také studovat, abys uměla diskutovat, ale hlavně je třeba mít odvahu a nebát se posměchu. Nakonec sám Duch Svatý nám dává správná slova: "A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit" (Mt 10,19).

Snad ještě jednu poznámku. Je moc dobré, když věřící žijí ve společenství s druhými věřícími, protože se pak posilujeme k odvaze hlásat evangelium. Máš nějaké společenství mladých? Pokud ne, hledej ho.

Milá Majko, záleží na tom, co to znamená "zbožný člověk". Pán Ježíš vidí člověka zbožného jako toho, kdo je spojen s ním ve dvou rovinách - je to člověk, který se modlí (má čas na něj samotného) a zároveň dokáže najít Boha v bližním, v druhém člověku, vyznačuje se láskou k druhým lidem. Problém je, že se nám lidem často stává, že jsme náchylní k extrémům: modlit se a nevidět Boha v bližním, vnímat Boha všude, ale nemít na něj osobně čas. Zbožnost, která se nevyznačuje láskou k druhým, je tedy falešná nebo přinejmenším velice nedokonalá. Kvalita modlitby se pozná podle lásky k druhým a ne podle proklečených hodin či podle citových prožitků.

 Podívej, jsme na tom jako první křesťané. Ti žili v době, kdy Římská říše byla v morálním rozkladu. Bylo jim moc málo a neustále byli pronásledování a zabíjeni. Podobně dnešní doba není snadná, ale z hlediska víry je dobrodružná. První křesťané se totiž nebáli o Ježíšovi hovořit a stále jich přibývalo. Nedbali nic na posměch ani na to, že mohli být popraveni. I dnes máme úkol víru šířit. Proč to říkám? Protože víra nás křesťanů v Evropě a bohatém světě bývá občas ospalá a nudná. Nedokážeme se z ní radovat a prožívat ji jak

veliké osvobození od všech možných zotročení lidí (egoismem, penězi, mocí, televizí, drogami, hříchem...)

Aničko,
je těžké dát konkrétní radu „na dálku“.
Především vnímám jako důležité, aby její děti (tedy maminka nebo tatínek Tvé kamarádky) mluvili s babičkou o tom, že není možné vynechat nebo opomenout zdravotní péči.
Co se týká vztahu k Božímu zákonu: záleží jak ta praxe alternativní léčby vypadá.
Jsou „léčitelé“, jejichž praxe nemusí být v rozporu s křesťanstvím ( doporučují na některé problémy „přírodní medicínu“: čaje, byliny, prostě čerpají z „Boží lékárny“, kterou některé přirozené přípravky jsou).
Jsou také léčitelé, kteří mají vysokou citlivost a opravdu dokážou rozpoznat více než jiní lidé a nic zlého v tom není.
Jsou ještě léčitelé, kteří jsou ryzí šarlatáni a jen tahají peníze z kapes lidí, a vše to funguje na tzv. placebo efektu

Ovšem jsou i léčitelé, kteří své schopnosti opravdu užívají v rozporu s křesťanstvím a čerpají z mocí zla, které na sebe bere podobu zdánlivého dobra. Těch je tolik a v takové rozmanitosti, že se nejen těžko dají všichni popsat, natož abychom vůči nim byli schopni vést „logickou argumentaci“. Navíc svět okultismu a magie, s nímž to mnohdy přímo souvisí, má svůj faustovský argument: funguje to (Faustovi ta dohoda s Mefistofelem také „fungovala“).

Jak bojovat proti pověrám a působení Zlého?
Modlitba, půst, opravdový křesťanský život, důvěra a odevzdanost do Boží moci.
Máš-li společenství, svěř celou situaci modlitbě společenství.
Živá a pevná, neochvějná víra a vytrvalá modlitba působí zázraky. Boží moc je totiž v každém případě větší než moc Zlého ducha.
Prostě: Ty (a společenství věřících, kteří prosí v Ježíšově jménu, tzn. vyprošují dar Ducha svatého, hledají Boží vůli) můžeš vyprosit té babičce obrácení!
Možná to nebude hned zítra, ale modlitba spravedlivých je silná (Jak 5,16: modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého).
Také najdi kněze, který se v této oblasti orientuje (ne všichni to pokládají za tak ohrožující, aby se tím podrobně zabývali!), a promluv si s ním o tom.
Také bys jej mohla k té babičce přivést, neboť tam, kde nebere vážně Tvé názory, protože Tě pokládá za mladou a nezkušenou, podle ní třeba ještě nerozumnou, bude ochotna naslouchat člověku, který má jistou autoritu pastýře, služebníka Kristova.

Protože Ti na Tvé kamarádce a její babičce záleží, vnímáš to jako palčivou skutečnost. To je moc dobře.
A já Tě chci pozvat, abys uvažovala o tom, jak se oslaví Bůh!
I dnes se dějí Boží mocí velké skutečnosti (zázraky), které jsou potvrzením pravdy Ježíšova evangelia.
My však vidíme jen své „malé starosti všedních dní“ a neumíme žasnout nad velikostí Boží a nad dary Jeho lásky.
Tento pohled nesnižuje zájem o druhé a touhu pomoci jim (naopak, vede nás to k větší horlivosti!),
ale neuvízneme v tenatech Zlého, který chce náš pohled odvrátit od Boha a chce, abychom se soustředili na jeho působení.

Povím Ti malou zkušenost:
Když mé sestře umřelo děťátko těsně po narození, všichni jsme byli sevřeni bolestí.
Ale sestra musela jít dál, věnovat se dál starosti o manžela, syna, ... Museli jsme, ona i my, uvěřit, že malý Pavlík je v Boží náruči a že Boží láska je větší!
Zpětně viděla i jak moc ji ta bolestná zkušenost obohatila, jak posílila její vlastní vztah k Bohu i jak více poznala oporu ve svém manželovi.
A já také mohu říci, že bezprostředně jsem se ptal PROČ SE TO MUSELO STÁT? A musel jsme já, ve své víře říct: Nerozumím tomu, ale dávám Ti to, Pane.
A ač je to již víc jak dvacet let, je to skutečnost, která mne provází velmi živě.
Bůh se oslavil i na tak těžké skutečnosti, jako byla smrt maličkého Pavlíka.

Proč ti to vykládám?
Protože je třeba, abys zcela uvěřila Boží lásce a Boží moci, té uzdravující a osvobozující síle Ducha svatého, láskyplnému pohledu Ježíše, s nímž provází Tebe, Tvou kamarádku i její babičku. A Bůh se oslaví i na té skutečnosti, která Tě trápí.
Doporučuji Ti k přečtení dva úryvky z Písma:
Jan 11,1-45 (zvláště verše Jan 11,40-42) – příběh Lazara
Jan 9 kap (zvláště verše Jan 9,3-5) – uzdravení slepého od narození

 Milá tazatelko, velice rád Ti na Tvou otázku nabízím pár myšlenek, které mohou rozuzlit Tvoje obtíže

Milá Kači, to, co jsi prožila, bylo jistě špatně. Pokud jsi to vyznala i bez podrobností ve zpovědi a předložila tak Pánu, jistě Ti odpustil. Ježíš je milosrdný a rád odpouští a tak nám dává novou sílu k správnému životu. Ve zpovědi nemusíme říkat podrobnosti a detaily našich hříchů. Avšak i když nám Bůh odpustí, nevymaže nám naše hříchy z paměti. Co tedy dělat? Když Tě kdykoliv napadne, jaké hříchy že jsi udělala, ihned v duchu řekni: Pane Ježíši, děkuji, že jsi mi odpustil. A prosím Tě, dej mi svou posilu, abych měla v příštím vztahu sílu žít správně. Svatý Petr také zhřešil, litoval a dokázal být pak naplno oddán Pánu až do konce života. Tak hodně síly.   

Bible nemluví o vesmíru tak jak my, lidé v té době neměli tak dokonalé technické možnosti poznání kosmu. Logicky se tedy nevyjadřuje ani k možné existenci mimozemských civilizací. Církev věří, že Boží cesta spásy se vztahuje na celé stvoření. Například se modlíme, že Boha chválí celý vesmír (a jsou-li mimozemské civilizace, pak i ony chválí Stvořitele). Moc pěkně uchopil toto téma ve sci-fi literatuře spisovatel C.S. Lewis v Kosmické trilogii (http://www.ikarmel.cz/kniha/Kosmicka-trilogie-III_ND004.html, http://www.ikarmel.cz/kniha/Kosmicka-trilogie-II_ND003.html, http://www.ikarmel.cz/kniha/Kosmicka-trilogie-I_ND002.html), I když se začteš (a není to úplně jednoduché čtení), pamatuj, že jde jen o literární vyjádření, ne o nezměnitelnou pravdu. Mnohé „zázračné“ jevy jsou fantaskními podvody. Připouštím, že ne vše se dá vysvětlit, ale v mnoha případech jde o cílenou mystifikaci ať už jednotlivců, nebo mediálníé hledání senzací... Je mnoh věcí v příriodě, které pouze pozorujeme a neumíme najít logické rozumné vysvětlení. Ale proto ještě nemusím věřit na síly z kosmu. Jak by asi vnímali před 150 lety to, co je dnes běžné (tj. telefonování mobilem, internet, apod.)? I v přírodě je vývoj, který my, lidé, nejsme schopni plně postihnout. Známe dokonce přímé zásahy Boží do života lidí (mluvíme o zázracích nadpřirozeného řádu), za které Boha chválíme a děkujeme Mu. Před nevysvětlitelným uzdravením lékařská věda jen zůstane stát a říká: Tady se stal zázrak! Nebo když se někdo osobně setká s Pannou Marií či Pánem Ježíšem, mnoho lidí se tím přivede k obrácení. Nevylučuji tedy, že některé skutečnosti přesahují naše schopnosti poznat, rozlišit a pochopit, ale především musím s opatrností a prozíravou moudrostí umět rozlišit, co za danou skutečností je. Nakonec i Zlý duch může některé věci působit, aby nás od Ježíše odvedl. Na závěr doporučuji odpovědět si na pár otázek: Kdo je pro mne Bůh? Věřím, že Ježíš pro mne žil, zemřel a vstal z mrtvých? Snažím se milovat Ježíše z celého srdce? Jsem ochotna mu věřit, i když ne všechno chápu? Co dělám, abych ukázala, že Bůh dělá i skrze mne dobro ve světě? Když si na tyto otázky odpovíš a celým srdcem se mu odevzdáš, uvidíš, jak najednou „zajímavé a palčivé otázky“ po paranormálních jevech (jak se souhrnně tyto skutečnosti nazývají) jsou naprosto vedlejší a nezajímavé. 

Ahoj Danny, při odpovědi na tvoji otázku vycházím z knížky Christophera Westa "Dobrá zpráva o sexu a manželství" (jedná se o knihu "Teologie těla pro začátečníky" - od téhož autora - rozvedenou do podoby otázek a odpovědí). Pokud by ses chtěl o tématu (homo)sexuality v Božím plánu dozvědět víc, můžu ti obě uvedené knížky doporučit.

Teď vybírám z první zmíněné: "Církev moudře rozlišuje mezi homosexuálními SKLONY a homosexuálním JEDNÁNÍM. Málokdo (pokud vůbec někdo) z těch, kdo se považují za homosexuály, by řekl, že si to ZVOLIL. Jestliže tedy přitažlivost ke stejnému pohlaví není svobodně zvolená, není sama o sobě hříchem. To ale neznamená, že je správné podle ní jednat. Není v tom nic nelogického. Alkoholici mají přehnaně velkou touhu pít. Ti, kdo se přejídají, mají přehnaně velkou touhu jíst. Tyto touhy samy o sobě nejsou hříšné, ale přesto není podle nich dobré jednat. ... Je také zavádějící tvrdit, že podle toho, co církev učí, je "v pořádku být gay". Říct o něčem, že to samo o sobě není hřích, ještě neznamená, že je to "v pořádku". To by mohlo vést k nesprávnému závěru, že homosexuální přitažlivost je morálně neutrální nebo dokonce dobrá. Ale tato přitažlivost nemůže být neutrální, tím méně dobrá, protože je zaměřená k něčemu, co je samo o sobě špatné - homosexuálnímu jednání. ... Této přitažlivosti říkáme ŽÁDOSTIVOST. Je následkem hříchu, svádí nás ke hříchu, ale sama o sobě není hřích. Není ale ani "v pořádku". Jsme povoláni k tomu, abychom ji překonávali - ať už se projevuje jako přitažlivost ke stejnému pohlaví, pokřivená přitažlivost k opačnému pohlaví nebo příliš přehnaná touha po jídle nebo alkoholu..."

Milá Wivi, proč jsou metody PPR vysmívané, zneuctěné, opovrhované? Mám za to, že ze čtyř důvodů:

a) Lékaři se o nich většinou ve škole neučí a když, tak jen o kalendářní, která byla první a její spolehlivost nebyla moc veliká.

b) Na metodách PPR se nedá vydělat, ale hormonální antikoncepce přináší obrovské zisky - firmám i doktorům.

c) Všeobecná neúcta k životu. Společnost, ve které žijeme, pokládá dítě často až za nadbytečné, velikou zátěž a preferuje pouze užít si - sex za každou cenu a bez odpovědnosti. Potraty musí mít na lékaře, kteří je provádí, jistě velice negativní vliv - otupují jim svědomí.

d) Často jsou proti PPR předsudky i ze strany věřících lidí. To znamená, že ani věřící lidé nevydávají pořádné svědectví o PPR.

Pokud máš maminku a tatínka, kteří jsou s PPR spokojeni, chval Pána Boha. Jsou krásným příkladem, že církev je Boží a její učení není moralizování, ale pomoc člověku, aby žil kvalitně. Nenech se odradit agresí, ale uč se inteligentně o PPR hovořit. Mnoho krásného materiálu najdeš na: http://teologietela.paulinky.cz/ a na https://tob.signaly.cz/rubrika/antikoncepce-a-prirozene-planovani-rodicovstvi  

Manželství, jak o něm hovoří Ježíš, je rozhodnutí spojit svůj život s druhým, a to na celý život - až do smrti (např. Mt 5,31; 19,6; Mk 10,9; Lk 16,18). Rozvod je tedy vždy provinění proti slibu, který si snoubenci navzájem dali a to před Bohem. Manželství je uzavíráno na celý život. Muž i žena po své svatbě mají po celý život budovat svou lásku. Jsou za její prohlubování odpovědní. Pokud se tedy někdo rozvede, (často jen z citových důvodů) někdy protože se manželství proměnilo v takové vzájemné boje, že nebylo možné další soužití, manželství přesto před Bohem trvá dále. Když se lidé, kteří svou oboustrannou vinou došli až tak daleko, že se nenávidí a nemohou spolu žít, rozvedou, pak je třeba, aby už nikoho nehledali. Pokud nehledají, plní závazky k dětem a svým životem konají pokání za porušení slibu, mohou samozřejmě ke svátostem. Ale když si najdou dalšího partnera, nemohou s ním vstoupit do druhého manželství - tedy civilně ano, ale ne před Bohem v kostele. Proto je tento jejich druhý sňatek neplatný před Bohem a oni žijí neustále v rozporu s Božím řádem. Tedy pak nemohou ke svátostem. Nemohu se přece zpovídat z hříchu, pak jít domů a v hříchu pokračovat jako by se nic nedělo. Pochopitelně, i takoví mají chodit do kostela, vést své děti k víře, modlit se, číst Písmo, ale nemohou ke svátostem. Je to bolestné, viď? Musím říci, že je. Proto je tak důležité se na manželství velice dobře připravovat. Pokud se rozvedli Tvoji rodiče, je třeba jim postupně odpustit a sama se vyvarovat podobných životních osudů. Poznámka: Je jedna možnost, jak se manželé, kteří žijí v neplatném manželství a mají spolu děti a nemohou se kvůli nim rozejít, a chtějí ke svátostem, mohou zachovat. Když slíbí, že se budou k sobě chovat jako bratr a sestra, pak je možné, aby ke svátostem přistupovali. Toho jsou ale většinou schopni pouze lidé starší.