Koho duši vyvoláme? Nevíme. A možná je to opravdu ďábel. Vyvolávání duchů je tedy více pověra, něco nejistého než něco racionálního a skutečného. Je to pro člověka nebezpečná půda pod nohama

 Milá Nikol,

obecně se dá říci, že sexuální výchova patří do výchovy prorodinné a do výchovy k etickému chování. Takové programy, které jsou schválené MŠMT existují. Problém spočívá ale v tom, že se dnes lavinovitě šíří po školách takové programy sexuální výchovy, které jsou zcestné. V čem? Oddělují sex od lásky, od početí, od rodiny; hovoří jen o bezpečném sexu atd.

Milá anonymko, svatý Augustin na to měl řešení: milovat hříšníka a nenávidět hřích. Mít rád druhého člověka neznamená schvalovat hřích, naopak! Mít rád znamená každému přát spásu a Boží milost a k tomu napomáhat mimo jiné i modlitbou a tím, že dotyčného vedeme k lítosti. Podle Písma se máme modlit za představitele státu. Jinak se totiž dostaneme do situace, kdy mocné světa nenávidíme a přejeme jim to nejhorší. A to není Ježíšův styl.

 Milá Maruško, 

výtečná otázka. Odpověď je jednoduchá: solidní modlitba vyžaduje oba způsoby. Naučené modlitby jsou většinou super a stačí se nad nimi zamyslet, aby člověk zjistil, jak jsou bohaté. Otčenáš je přímo od Ježíše a Zdrávas Maria je přímo biblická modlitba. Tyto naučené modlitby jsou takovou kostrou. Modlitba svými slovy je také důležitá, protože dává průchod osobním citům k Ježíšovi. Je ale vhodné se učit ještě další modlitbě - rozjímavé. To si člověk vyčlení řekněme 15 minut času v tichu (nejlépe každý den nebo alespoň více dní v týdnu). Musí si říci přesně, kdy a kde se bude takto soustřeďovat. Poprosí Ducha svatého o vedení, přečte si kousek Písma nebo solidní knihy (např. slov papežů k mladým) a chvíli nad textem přemýšlí. Pak na jeho základě začne hovořit s Ježíšem. Kdo takovouto modlitbu začne, postupně se dostane do zcela nového druhu modlitby - spočívat na srdci Pána Ježíše, naslouchat mu, být s ním. Ne vždy se takováto modlitba povede, ale kdo vytrvá, zjistí, jak je krásné pravidelné "randění" s Ježíšem.

 ilá Moucho,

když jsem chodil do školy já, bylo to podobné, jako píšeš ty. Dokonce i učitelé se v době komunismu věřícím dětem vysmívali. Lehké to nebylo a není. Co tedy dělat? Myslím si, že nejprve je třeba se podívat na to, co říká Ježíš: "Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají" (Jan 15,20). První křesťané žili také ve společnosti, kde byli nepatrnou menšinou a po celá tři století dokonce byli pronásledovái tak, že jich mnoho bylo zabíjeno pro Krista. Naříkali? Ne. S odvahou hlásali evangelium, vnímali posměch i smrt jako zvláštní Kristovo vyznamenání. Ale nemusíme chodit daleko. Před 60 lety v 50. letech minulého století mnoho kněží i laiků bylo v ČR odsuzování k vězení, protože věřili v Krista a nechtěli se ho vzdát. To je tedy první. Smějí se ti? Neseš na sobě pár třísek Kristova kříže, jsi s Ježíšem spojena.

A pak? Žádné chmury, strach a skleslost! Víra je veliký dar, jsi bohatá vírou a je třeba hlásat evangelium. Hledej vhodné příležitosti, nenech se zastrašit a mluv o Pánu, vždyť kdokoliv objeví Krista, ten bude jen a jen vděčný za takový dar. Nabízíš jim to nejcennější, co můžeme někomu zprostředkovat - lásku Boží, přáteství s Láskou. Zde platí i ta druhá část věty, uvidíš, jistě se ti někdy stane, že se najde spolužák či spolužačka nebo někdo jiný, kdo díky tomu, žes mu něco řekla o Pánu, uvěří.

Jistě, je třeba se za druhé modlit a také studovat, abys uměla diskutovat, ale hlavně je třeba mít odvahu a nebát se posměchu. Nakonec sám Duch Svatý nám dává správná slova: "A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit" (Mt 10,19).

Snad ještě jednu poznámku. Je moc dobré, když věřící žijí ve společenství s druhými věřícími, protože se pak posilujeme k odvaze hlásat evangelium. Máš nějaké společenství mladých? Pokud ne, hledej ho.

Milá Majko, záleží na tom, co to znamená "zbožný člověk". Pán Ježíš vidí člověka zbožného jako toho, kdo je spojen s ním ve dvou rovinách - je to člověk, který se modlí (má čas na něj samotného) a zároveň dokáže najít Boha v bližním, v druhém člověku, vyznačuje se láskou k druhým lidem. Problém je, že se nám lidem často stává, že jsme náchylní k extrémům: modlit se a nevidět Boha v bližním, vnímat Boha všude, ale nemít na něj osobně čas. Zbožnost, která se nevyznačuje láskou k druhým, je tedy falešná nebo přinejmenším velice nedokonalá. Kvalita modlitby se pozná podle lásky k druhým a ne podle proklečených hodin či podle citových prožitků.

 Podívej, jsme na tom jako první křesťané. Ti žili v době, kdy Římská říše byla v morálním rozkladu. Bylo jim moc málo a neustále byli pronásledování a zabíjeni. Podobně dnešní doba není snadná, ale z hlediska víry je dobrodružná. První křesťané se totiž nebáli o Ježíšovi hovořit a stále jich přibývalo. Nedbali nic na posměch ani na to, že mohli být popraveni. I dnes máme úkol víru šířit. Proč to říkám? Protože víra nás křesťanů v Evropě a bohatém světě bývá občas ospalá a nudná. Nedokážeme se z ní radovat a prožívat ji jak

veliké osvobození od všech možných zotročení lidí (egoismem, penězi, mocí, televizí, drogami, hříchem...)

Aničko,
je těžké dát konkrétní radu „na dálku“.
Především vnímám jako důležité, aby její děti (tedy maminka nebo tatínek Tvé kamarádky) mluvili s babičkou o tom, že není možné vynechat nebo opomenout zdravotní péči.
Co se týká vztahu k Božímu zákonu: záleží jak ta praxe alternativní léčby vypadá.
Jsou „léčitelé“, jejichž praxe nemusí být v rozporu s křesťanstvím ( doporučují na některé problémy „přírodní medicínu“: čaje, byliny, prostě čerpají z „Boží lékárny“, kterou některé přirozené přípravky jsou).
Jsou také léčitelé, kteří mají vysokou citlivost a opravdu dokážou rozpoznat více než jiní lidé a nic zlého v tom není.
Jsou ještě léčitelé, kteří jsou ryzí šarlatáni a jen tahají peníze z kapes lidí, a vše to funguje na tzv. placebo efektu

Ovšem jsou i léčitelé, kteří své schopnosti opravdu užívají v rozporu s křesťanstvím a čerpají z mocí zla, které na sebe bere podobu zdánlivého dobra. Těch je tolik a v takové rozmanitosti, že se nejen těžko dají všichni popsat, natož abychom vůči nim byli schopni vést „logickou argumentaci“. Navíc svět okultismu a magie, s nímž to mnohdy přímo souvisí, má svůj faustovský argument: funguje to (Faustovi ta dohoda s Mefistofelem také „fungovala“).

Jak bojovat proti pověrám a působení Zlého?
Modlitba, půst, opravdový křesťanský život, důvěra a odevzdanost do Boží moci.
Máš-li společenství, svěř celou situaci modlitbě společenství.
Živá a pevná, neochvějná víra a vytrvalá modlitba působí zázraky. Boží moc je totiž v každém případě větší než moc Zlého ducha.
Prostě: Ty (a společenství věřících, kteří prosí v Ježíšově jménu, tzn. vyprošují dar Ducha svatého, hledají Boží vůli) můžeš vyprosit té babičce obrácení!
Možná to nebude hned zítra, ale modlitba spravedlivých je silná (Jak 5,16: modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého).
Také najdi kněze, který se v této oblasti orientuje (ne všichni to pokládají za tak ohrožující, aby se tím podrobně zabývali!), a promluv si s ním o tom.
Také bys jej mohla k té babičce přivést, neboť tam, kde nebere vážně Tvé názory, protože Tě pokládá za mladou a nezkušenou, podle ní třeba ještě nerozumnou, bude ochotna naslouchat člověku, který má jistou autoritu pastýře, služebníka Kristova.

Protože Ti na Tvé kamarádce a její babičce záleží, vnímáš to jako palčivou skutečnost. To je moc dobře.
A já Tě chci pozvat, abys uvažovala o tom, jak se oslaví Bůh!
I dnes se dějí Boží mocí velké skutečnosti (zázraky), které jsou potvrzením pravdy Ježíšova evangelia.
My však vidíme jen své „malé starosti všedních dní“ a neumíme žasnout nad velikostí Boží a nad dary Jeho lásky.
Tento pohled nesnižuje zájem o druhé a touhu pomoci jim (naopak, vede nás to k větší horlivosti!),
ale neuvízneme v tenatech Zlého, který chce náš pohled odvrátit od Boha a chce, abychom se soustředili na jeho působení.

Povím Ti malou zkušenost:
Když mé sestře umřelo děťátko těsně po narození, všichni jsme byli sevřeni bolestí.
Ale sestra musela jít dál, věnovat se dál starosti o manžela, syna, ... Museli jsme, ona i my, uvěřit, že malý Pavlík je v Boží náruči a že Boží láska je větší!
Zpětně viděla i jak moc ji ta bolestná zkušenost obohatila, jak posílila její vlastní vztah k Bohu i jak více poznala oporu ve svém manželovi.
A já také mohu říci, že bezprostředně jsem se ptal PROČ SE TO MUSELO STÁT? A musel jsme já, ve své víře říct: Nerozumím tomu, ale dávám Ti to, Pane.
A ač je to již víc jak dvacet let, je to skutečnost, která mne provází velmi živě.
Bůh se oslavil i na tak těžké skutečnosti, jako byla smrt maličkého Pavlíka.

Proč ti to vykládám?
Protože je třeba, abys zcela uvěřila Boží lásce a Boží moci, té uzdravující a osvobozující síle Ducha svatého, láskyplnému pohledu Ježíše, s nímž provází Tebe, Tvou kamarádku i její babičku. A Bůh se oslaví i na té skutečnosti, která Tě trápí.
Doporučuji Ti k přečtení dva úryvky z Písma:
Jan 11,1-45 (zvláště verše Jan 11,40-42) – příběh Lazara
Jan 9 kap (zvláště verše Jan 9,3-5) – uzdravení slepého od narození