Milá Klárko,

bohatství není něco, co dělá člověka lepším nebo šťatsnějším. Svatý Pavel říká: umím žít v nedostatku i v dostatku. Ano, bohatý má své zdroje také proto, aby mohl darovat druhým.

Chudší může být spokojenější, protože má např. méně starostí. Sám zastávám názor: mít vše, co potřebuji. A raději o něco méně. Proč? Protože pak musíme očekávat i pomoc od Pána Boha. Takže přej kamarádce to, co má, a raduj se zase z toho, co máš ty. Zamysli se třeba nad tím, co vše ti dává tvoje rodina.

Milá Klárko,

když je někdo dítě, je pochopitelné, že "věří" v nějaké bytosti jako víly atd. Když se stane dospělým a začne přemýšlet, zjistí, že je to hloupost. Stát se vílou? To je opravdu jen v pohádkách. Zajímat se o duchovno? Proč ne. Ale určitě ne v tom významu, o jakém píšeš. Mohlo by se to stát nejen nebezpečné, ale postupně i hříšné. Ďábel se snadno "převléká" za dobrého anděla. Takže opatrnost určitě je na místě. Víš co? Když se chceš zajímat o duchovno, zajímej se o Pána Boha, o Ježíše, o svaté a o svého anděla strážného. Duchovní svět existuje, ale nejsou to víly, strašidla a kdoví co dalšího. Jsou to andělé a duše v nebi.

Ahoj Kačko,

neznám přesnou odpověď. Vím, že někdo něco podle Faustiny založil, ale ona sama žila v Kongregaci Matky Božího milosrdenství. Těm se dnes říká Faustinky a jsou i v ČR. Pokud tedy chceš vědět více, spoj se s nimi.
www.kmbm.cz

Milá tazatelko,

máš-li o některé sestry zájem, musíš za nimi zajet a navštívit je. Sestry Matky Terezy žijí hluboce modlitební a chudý život. Jsou obdivuhodné. Pracují v Praze: 284 693 513, 284 693 689, Zenklova 195.  

Obrátit se můžeš též na sestru Boromejku Vincentu Kořínkovou, která má na starosti tzv. pastoraci povolání a umí poradit: 
vincenta@boromejky.cz  

Milá kelly,

blahoslavení chudí v duchu? Jedná se o to, že Pán Ježíš ukazuje, jak je důležité žít v důvěře k Bohu. Blahoslavený v duchu byl například sv. František, který to vzal po svém a plně se spolehl na Boha. Blahoslavená v duchu byla bl. Chiara Luce Badano, když přijala svou smrtelnou nemoc z rukou Boha a pak po celou dobu nemoci byla radostná a rozdávala naději a radost druhým.

Blahoslavení chudí v duchu jsme tehdy, když v životě spoléháme na Boha více, než na sebe, když se o Boha opíráme, když žijeme s důvěrou jako Boží děti. Chudí v duchu = mají srdce otevřené dokořán pro Boha.   

Milá eMko,

zemře-li někdo v těžkém hříchu a nelituje-li ho, pak je to cesta k zatracení do pekla. Je to sice strašné, ale je to tak. Proto je těžký hřích tím nejhorším, co může člověka potkat.

Ale i ostatní zesnulí, kteří směřují do nebe, z velké části mají zapotřebí po smrti očištění od hříchů a jejich následků. Bylo by bláhové se domnívat, že každý po smrti ihned vstoupí do nebe. Ten, kdo zemřel bez těžkého hříchu, může být spasen. Ale zároveň víme, že i spravedlivý je hříchem nějak ušmudlán. Natož člověk, který se dostane do nebe jen tak tak na poslední chvíli, protože lituje svých těžkých hříchů těsně před smrtí.

Proto hovoříme o očistci.

Lidé, kteří zemřeli smíření s Bohem, ale něco jim do plnosti chybí, se ocitají ve zvláštním stavu, kterému říkáme očistec, a můžeme jim přímluvnou modlitbou pomoci. Je to náš skutek lásky vůči nim.

Očistec je tedy místo, kde člověk, který zemřel v přátelství s Bohem, dozrává do potřebné intenzity lásky k Bohu.

Představme si ho jako předsíň nebe. V předsíni je rohožka, na které se musíme pořádně očistit. Přesněji řečeno, Bůh nás musí podrobit očišťování, abychom „dosáhli svatosti, nutné ke vstupu do nebeské radosti.“ (KKC)

To, že takový stav existuje a že se tedy máme modlit za zemřelé, vyplývá např. z Mt 12,32 - nebude mu odpuštěno ani v tomto, ani v budoucím věku. Tedy i po smrti je možné nějaké očištění. Proto se ujal ihned na začátku církve zvyk, modlit se za zemřelé a tím jim pomáhat přímluvnou modlitbou. Píší o tom ti nejstarší autoři (např. Ambrož, Jan Zlatoústý, Augustin...).

Tertulián ve 2. století dosvědčuje zvyk přinášet oběť mše svaté za mrtvé ve výroční den jejich narození pro nebe.

Sv. Monika koncem 4. století prosí své syny kněze, tedy i sv. Augustina: „Pochovejte mé tělo kde chcete; jen o jedno vás prosím, abyste na mě pamatovali u oltáře.“

Je krásný nápis: „Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…“

A že se za někoho modlí celý kostel a za někoho nikdo? No, nechme něco na Pánu Bohu. Však on každou modlitbu využije, i když třeba pro někoho jiného. Vždyť se můžeme opravdu modlit za někoho, kdo už je plně v nebi. Ale modlitba vyslyšena bude, třeba pro někoho, na koho nikdo nepamatuje. 

Milá Ro,

neboj se. Kněz je zvyklý, že ho lidé žádají o setkání a rozhovor. Můžeš si na webových stránkách farnosti na něj zjistit email a napsat mu. Nebo mu napiš sms. No a požádej ho o nějaký termín, kdy by ses s ním mohla setkat. Když jsem byl farářem, tak mi lidé psávali email, já jim odpověděl a nabídl termín schůzky a bylo to. Uvidíš, že Ti kněz rád poskytne čas na rozhovor.

Milá :/,

je dobré učit se přiznat, omluvit, požádat o odpuštění. Není to snadné, souhlasím.

Přiznat se k něčemu, co člověk vykonal, musíme tehdy, když bychom svým mlčením způsobili někomu dalšímu nespravedlivou škodu. Třeba bychom se nepřiznali k rozbití okna a učitel by potrestal jiného. Kdybychom se v takové situaci nepřiznali, tak by o hřích šlo. 

Milá tazatelko,

veřejná a slavnostní žehnání jsou vyhrazena těm, kteří mají kněžské svěcení. Ale jinak můžeme komukoliv v duchu žehnat. Udělat křížek na čelo? Proč ne? Existuje i rodičovské požehnání - tedy žehnání rodičů svým dětem (třeba před svatbou).

Žehnat můžeme pochopitelně i nevěřícím. Žehnání je totiž svolávání Boží pomoci na druhého. A Bůh pomáhá dobrým i zlým, jak říká Písmo. Proto soukromě v duchu můžeme žehnat komukoliv. Pokud někdo není knězem, nemůže žehnat takovými slavnostními formami jako kněz. Např. u jídla může prosit o Boží požehnání, ale nedělá kžíž tak jako kněz či jáhen.