Milá eMko,

zemře-li někdo v těžkém hříchu a nelituje-li ho, pak je to cesta k zatracení do pekla. Je to sice strašné, ale je to tak. Proto je těžký hřích tím nejhorším, co může člověka potkat.

Ale i ostatní zesnulí, kteří směřují do nebe, z velké části mají zapotřebí po smrti očištění od hříchů a jejich následků. Bylo by bláhové se domnívat, že každý po smrti ihned vstoupí do nebe. Ten, kdo zemřel bez těžkého hříchu, může být spasen. Ale zároveň víme, že i spravedlivý je hříchem nějak ušmudlán. Natož člověk, který se dostane do nebe jen tak tak na poslední chvíli, protože lituje svých těžkých hříchů těsně před smrtí.

Proto hovoříme o očistci.

Lidé, kteří zemřeli smíření s Bohem, ale něco jim do plnosti chybí, se ocitají ve zvláštním stavu, kterému říkáme očistec, a můžeme jim přímluvnou modlitbou pomoci. Je to náš skutek lásky vůči nim.

Očistec je tedy místo, kde člověk, který zemřel v přátelství s Bohem, dozrává do potřebné intenzity lásky k Bohu.

Představme si ho jako předsíň nebe. V předsíni je rohožka, na které se musíme pořádně očistit. Přesněji řečeno, Bůh nás musí podrobit očišťování, abychom „dosáhli svatosti, nutné ke vstupu do nebeské radosti.“ (KKC)

To, že takový stav existuje a že se tedy máme modlit za zemřelé, vyplývá např. z Mt 12,32 - nebude mu odpuštěno ani v tomto, ani v budoucím věku. Tedy i po smrti je možné nějaké očištění. Proto se ujal ihned na začátku církve zvyk, modlit se za zemřelé a tím jim pomáhat přímluvnou modlitbou. Píší o tom ti nejstarší autoři (např. Ambrož, Jan Zlatoústý, Augustin...).

Tertulián ve 2. století dosvědčuje zvyk přinášet oběť mše svaté za mrtvé ve výroční den jejich narození pro nebe.

Sv. Monika koncem 4. století prosí své syny kněze, tedy i sv. Augustina: „Pochovejte mé tělo kde chcete; jen o jedno vás prosím, abyste na mě pamatovali u oltáře.“

Je krásný nápis: „Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…“

A že se za někoho modlí celý kostel a za někoho nikdo? No, nechme něco na Pánu Bohu. Však on každou modlitbu využije, i když třeba pro někoho jiného. Vždyť se můžeme opravdu modlit za někoho, kdo už je plně v nebi. Ale modlitba vyslyšena bude, třeba pro někoho, na koho nikdo nepamatuje. 

Milá Ro,

neboj se. Kněz je zvyklý, že ho lidé žádají o setkání a rozhovor. Můžeš si na webových stránkách farnosti na něj zjistit email a napsat mu. Nebo mu napiš sms. No a požádej ho o nějaký termín, kdy by ses s ním mohla setkat. Když jsem byl farářem, tak mi lidé psávali email, já jim odpověděl a nabídl termín schůzky a bylo to. Uvidíš, že Ti kněz rád poskytne čas na rozhovor.

Milá :/,

je dobré učit se přiznat, omluvit, požádat o odpuštění. Není to snadné, souhlasím.

Přiznat se k něčemu, co člověk vykonal, musíme tehdy, když bychom svým mlčením způsobili někomu dalšímu nespravedlivou škodu. Třeba bychom se nepřiznali k rozbití okna a učitel by potrestal jiného. Kdybychom se v takové situaci nepřiznali, tak by o hřích šlo. 

Milá tazatelko,

veřejná a slavnostní žehnání jsou vyhrazena těm, kteří mají kněžské svěcení. Ale jinak můžeme komukoliv v duchu žehnat. Udělat křížek na čelo? Proč ne? Existuje i rodičovské požehnání - tedy žehnání rodičů svým dětem (třeba před svatbou).

Žehnat můžeme pochopitelně i nevěřícím. Žehnání je totiž svolávání Boží pomoci na druhého. A Bůh pomáhá dobrým i zlým, jak říká Písmo. Proto soukromě v duchu můžeme žehnat komukoliv. Pokud někdo není knězem, nemůže žehnat takovými slavnostními formami jako kněz. Např. u jídla může prosit o Boží požehnání, ale nedělá kžíž tak jako kněz či jáhen.

Ano, můžeš. Dokonce je dobré, když před rozhodnutím následovat Pána a vstoupit do řehole projde dotyčná nějakým dobrým společenstvím, aby poznala chlapce jako kamarády.

Samozřejmě, že bývá někdy obtížné vstoupit do řehole, když člověk "ujel" a z hlouposti či bláznivé lásky s někým spal. Pán Ježíš odpouští, to ano, ale psychologicky to může způsobit komplikace. Kdo žije mezi kamarády a žije ve zdrženlivosti, ten se nejlépe připravuje na volbu jakéhokoliv povolání: zasvěceného i manželství.

Milá Majdo,

oceňujeme Tvoji snahu najít si na modlitbu čas a klidné místo. Je dobře, že se o něco takového snažíš. Bohužel to v Parbubicích moc neznáme. Jen podle zběžného pohledu do mapy jsme zjistily, že v okolí kolejí ani není římskokatolický kostel, kam bys mohla zajít třeba cestou ze školy (i když třeba jednou týdně by sis takový menší "výlet" do kostela udělat mohla).

Přesto se ale modlit můžeš. A že to nepůjde vždycky tak, abys měla úplný klid? Víš, Bůh dobře vidí, jaké máš podmínky, vidí i Tvoji snahu se modlit. On nehledí na výkony, na počty odmodlených růženců a délku modlitby, ale na Tvoji opravdovost a upřímnost srdce. Vidí každou snahu být s Ním ve spojení, vnímá každou střelnou modlitbu, kterou k Němu během dne vyšleš. Proto se netrap a dělej to, co dělat můžeš. Např. můžeš celou svou situaci svěřit do rukou Jemu - předtím než se začneš růženec modlit mu svěř svoji spolubydlící, aby měla pro Tebe a Tvoji víru pochopení. Pros o dar víry i pro ni. Pros o odvahu jí říct o tom, že bys měla ráda klid na modlitbu. O sílu a trpělivost, kdyby Tvá spolubydlící nechtěla respektovat to, že jsi věřící. O otevřené srdce. Potom se začni modlit na pokoji - třeba večer před spaním. Možná to ze začátku nebude snadné, ale budeš tím vydávat svědectví o své víře. A kdoví? Třeba se Tě spolubydlící časem zeptá, proč se růženec modlíš, co to je a k čemu je to dobré, proč je pro Tebe modlitba tak důležitá... Třeba i tím, že nemáš jinou možnost než se modlit na pokoji, Ti chce Bůh něco naznačit. 

Věříme, že to s Jeho pomocí zvládneš. Tak hodně odvahy. 

Milá Lolo,

tvoje otázka je velice zajímavá a docela racionální. Podívej, rodiče nesou odpovědnost za to, aby své děti kvalitně vychovali. Mají odpovědnost za rozvoj osoby dítěte po všech stránkách: tělesné, znalostní, zdravotní, duševní. A pochopitelně i duchovní – vztah k Bohu. Pokud něco zanedbají, pak je to možná způsobeno tím, že prostě nemají dostatek znalostí (např. neučí děti cizí jazyky, neučí o Bohu) nebo je nedostatek rozvoje dítěte spojen s jejich pohodlností a nedbalostí. Kolik lidí trpí tím, že jim rodiče neposkytli zavčas to, co měli. Mimo jiné i proto rodiče při křtu svého dítěte slibují Bohu, že své dítě k němu povedou. Jak to plní, to je další věc. Dokonce, kdyby rodiče péči o dítě vážně porušovali (třeba dítě neposílali do školy), budou voláni společnosti k odpovědnosti.

Dar víry má dvě důležité okolnosti: je darem Božím, které mohou rodině částečně zprostředkovat, ale dítě se jednou v dospělosti musí samo pro lásku k Bohu rozhodnout. Na rodičích je, aby dítěti nabídli lásku Boha a dítě se pak pro vztah s Bohem rozhodlo. Je to jako to, že rodiče vedou dítě ke vztahu k pratetě, ale jednou se dítě rozhodne, zda s pratetou bude v častém nebo jen občasném kontaktu. Pokud rodiče naučí vztahu lásky, jistě dítě jednou v dospělosti s pratetou bude rádo komunikovat.

A ještě jedno: křest je proměna srdce. Bůh vstoupí do nitra dítěte, člověka, promění ho a začne s ním vztah. Je to nádherné přátelství, které se začíná ve křtu. Neboj se a zkus se s Ježíšem více kamarádit. Uvidíš, jak se to s ním krásné. 

 Milá Ellis,

víra je dar, je to vztah s Bohem a vztah se společenstvím věřících přátel. Nelze přetahovat na jinou víru. Ale je možné přijmout víru druhého. Proč? Snad nejvíce kvůli dětem. Výchova dětí v manželství, kdy jeden rodič je věřící katolík a druhý praktikuje víru jako evangelík, je vždy obtížná a pro oba rodiče bolestná. V jaké víře vychovají své děti? Proto je lepší mít víru společnou.

Chápejme tedy rodiče, kteří říkají moudrou radu. Na druhou stranu jen radí. Rozhodnout se i s riziky musí snoubenci. Pro koho je víra zásadní, ten se bude nad nevírou či jinou vírou svého budoucího manžela/manželky velice zamýšlet. Bude si klást otázku, jak se budou společně modlit a jak společně vychovávat děti.

Milá tazatelko,

o případu, o kterém hovoříš, sice nic nevím, ale samozřejmě, že se stává, že se někdo zhroutí.
Pán nás má rád, a proto opravdu každému "nakládá" to, co unese. Ale zde je jeden háček. Co když si my lidé naložíme více? Co když nedbáme na své zdraví, na odpočinek, na radu blízkých? V životě je třeba vždy hledat vůli Boží: v modlitbě a také prostřednictvím rady zkušenějších. Nelze zvládnout vše. Je tedy možné, že někdo pracuje pro Boží království, zachraňuje duše, ale sám zapomněl na to, že ne každé dobro je vůlí Boží. Tedy celý život je třeba pozorně hledat vůli Boží a nevymýšlet si své konstrukce o tom, co musíme dělat.

Milá Terez,

máš-li ve svém nitru touhu po tom stát se řeholní sestrou, pak Ti doporučuji, aby ses obrátila na sestru S. M. Vincentu Kořínkovou, která pro takováto děvčata pořádá různé duchovní obnovy a akce (vincenta@boromejky.cz, tel.: 723 477 525).

Své povolání poznáš nejen modlitbou, ale i tím, že se začneš s různými řády seznamovat.

A diskuse o víře? Musíš to zkusit, i když to možná nedopadne poprvé dobře. Ale kdo nic nezkusí, nic se nenaučí.Tedy, odvahu k dialogu s druhými o Pánu Bohu a jeho lásce. Mluv s nimi o svém prožívání víry, o tom, že Bůh lidi miluje atd.