Milá tazatelko,

pokud nemohou mít manželé děti, jistě se budou obracet na lékaře s otázkou, zda jim mohou pomoci. Jaké jsou cesty řešení?

1) Manželé jsou posláni do center asistované reprodukce, kde se jim lékaři pokusí dítě opatřit technických způsobem. Nejprve bude muset muž masturbovat, aby zjistili, kolik má spermií. (Už toto je nemorální a dosti nechutné vyšetření a ve své podstatě není až tak potřebné.) Dále se pak snaží lékaři oplodnit vajíčko ženy mužovými spermiemi v laboratorních podmínkách. Prostě mimo tělo člověka, mimo sexuální styk. Pokud nemá muž vyhovující spermie, nabídnou spermie jiného muže. Podobně lze někdy získat i vajíčko cizí ženy. 
Tato cesta je církví považována z několika důvodů za nemorální: s lidským početím se zachází jako by šlo o biologický materiál, přebytečná oplodněná embrya se zamrazí nebo vyhodí. 
Jedná se o početí, které porušuje základní právo člověka: být počat z láskyplného objetí svých vlastních rodičů. 

2) Druhá možnost je následující: Zajdou k jednomu ze dvou lékařů, kteří se v ČR věnují skutečně LÉČBĚ neplodnosti. Jedná se o MUDr. Ludmilu Lázničkovou v Brně v centru: CENAP (www.cenap.cz) a o MUDr. Mário Šmehila v Úvalech u Prahy (www.gyneuvaly.cz). Jsou to gynekologové, kteří se snaží o léčení neplodnosti, o odstranění překážek a následné přirozené otěhotnění. Musím říci, že je velice zajímavé, jak se jim daří párům pomáhat. Jedna možnost existuje i na Slovensku: http://www.plodar.sk/ambulancia

Někdy je mi líto manželů, kteří se tolik nachodí do center asistované reprodukce a ani je nenapadne, že jde o nemornální jednání. A přitom se neobrátí na naše osvědčené odborníky, kteří jdou jinou, odbornou a morální cestou. 

3) Pokud se nepodaří, aby rodiče měli své dítě, mohou se rozhodnout pro adopci nebo mohou věnovat své životní síly pro jinou dobročinnost.  

A nyní to nejdůležitější pro pochopení:

Početí a narození dítěte je vždy Boží dar. Není to nárok. Vždy existovaly manželské páry, které nemohly mít děti. Je zajímavé zjistit, kolik neplodných párů se objevuje i v Bibli. Dnes se naše společnost chová k dětem jako k nějakému předmětu: někdy si ho vynucuje, někdy ho nechce a brání se mu a někdy ho dokonce zabije v lůně matky. 

Žít s tím, že život je Boží dar, pomáhá úctě k životu, odpovědnosti za život a pro manžele přináší mnoho inspirací, které obohacují jejich vzájemný vztah.  

Milá Aničko,
máš jistě na mysli výstavu Bodies Revealed. Podívej, i Česká anatomická společnost, kde nelze předpokládat nějaké ovlivnění vírou v Boha, se staví proti. Jedná se totiž o zneužití mrtvých těl pro finanční zisky a pro šokování lidí. A mimo jiné je to vše vyumělkované a ani nevíme, co je to za lidi, zda s tím před smrtí souhlasili atd. Tedy, existuje mnoho otázek, které tuto výstavu velice zpochybňují. Také si myslím, že se jedná o zneužití a poškození důstojnosti člověka.

Píšeš, že máš chuť studovat medicinu. To je výborné. Až budeš jednou dělat pitvy a učit se anatomii, to je úplně jiná okolnost, jak se setkáváme s tělem mrtvého člověka. Mimo jiné se pitva nedělá veřejně, neskandalizuje, jedná se o odbornou a v odborném kruhu uzavřenou činnost.

Ta výstava tedy je opravdu spíše k odsouzení, než k návštěvě a k obdivování. 

Milá Kari :),

o mužském klášteře, který je za Plzní, najdeš informace na: http://www.novydvur.cz/cz/day.html , o ženském klášteře u Prahy zase zde:

http://www.trappistevitorchiano.it/storia-fondazioni-nasi-pani-cz.asp

Do obou klášterů se můžeš jistě i s někým vydat na víkend. Třeba s rodiči nebo několika kamarádkami. Dá se pak prožít s mniškami jejich den a leccos o nich zjistit na místě.

Milá tazatelko,

Písmo svaté píše o tom, že lidé byli nazí a nestyděli se. (Gn 2,25). Po prvotním hříchu se ale najednou vše změní. Muž a žena poznali, že jsou nazí, a sešili si suknice. (Gn 3,7). 

Co to znamená? 
Chtěli být jako Bůh, proto neposlechli Boha. Výsledek? Poškodili svou důstojnost. Písmo píše s určitou dávku zármutku, že se tedy museli začít navzájem chránit před druhým. Místo jednoty, která byla mezi nimi dříve, nastupuje vzájemný nepokoj, rozbroje a zneužití druhého (Gn3,16-19).

Člověk byl stvořen k Boží podobě - tedy k vzájemné lásce a jednotě, ke společenství. Muž a žena byli Bohem uvedeni do světa a jejich vzájemný vztah nebyl ničím rušen. Žili spolu v harmonii. Hřích ale způsobil rozvrat. Vnesl do života člověka nemoc, které se říká: zlá žádostivost. Před hříchem se lidé na svá těla dívali tak, že zakoušeli sexuální touhu jako možnost milovat se k obrazu Božímu, darovat se druhému. Hřích způsobil, že se na svá těla začali dívat jako na možnost, aby tělo druhého posloužilo uspokojení žádostivosti. Začali mít tendenci vidět druhého jako předmět, jako věc. Ztratilo se to, co bylo naprosto samozřejmé - důstojnost těla druhého člověka.
Bůh člověku v jeho hříchu pomohl a objevil se dar, který nazýváme stud = touha chránit dobrotu těla před ponížením, zneužitím, před zlou žádostivostí. Láska vede k sebedarování druhému. Hřích k sebeuspojení na úkor druhého. Proto se tedy dnes oblékáme. Chráníme tím intimitu své osoby včetně svého těla. 

Stud nám také pomáhá učit se znovu čistému pohledu na tělo druhého - tedy ne jako na možnost vlastního sebeuspokojení, ale na možnost sebedarování v manželství.  

O tomto tématu píše krásné věci sv. Jan Pavel II. ve své Teologii těla. (Ch. West: Teologie těla pro začátečníky, Paulínky).

Milá Maruško, 

manželství je velice zásadní záležitost života. Pán Ježíš se staví naprosto jasně na obranu velikosti a nerozlučitelnosti manželské lásky: 

"Ježíš jim řekl: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství." (Mk 10,11). 

K první části otázky: Oba dva nepokřtění uzavírají na úřadě svatbu, která není sice svátostí podle Nového zákona, ale jedná se o platnou svatbu i před Bohem. Pokud se takové manželství rozvede, a pak chce někdo z nich vstoupit do nového manželství s pokřtěným nebo se sám dá pokřtít, uděluje církev takovým lidem tzv. privilegium na základě víry - tedy jim umožňuje nové manželství na základě toho, že víra má větší hodnotu.

K druhé části: Ano, je smutnou pravdou, že nemálo lidí vstoupí do manželství a za nějakou dobu se rozvedou. Stává se to, bohužel, i nejednomu věřícímu. Co dělat? Slova Pána Ježíše jsou jasná a nelze je měnit. Manželství je opravdu vztah na celý život, slib věrnosti až do smrti. 
Aby se rozvedeným lidem, kteří vstoupili do dalšího civilního manželství, pomohlo, existují dvě možnosti:
a) mají-li dojem, že bylo něco v době uzavírání jejich manželství v nepořádku, mohou své první manželství u církevního soudu označit za neplatné. Církevní soud pak zkoumá, jak bylo manželství uzavřeno a někdy může dojít k přesvědčení, že snoubenci při uzavírání manželství něco zásadního nedodrželi. Příklad: jeden by před druhým zamlčel, že má vážnou nemoc. Pak je prohlášeno první manželství za neplatné a mohou uzavřít nové.  

b) Pokud je třeba, aby se manželé starali o své děti či o sebe navzájem, mohou se rozhodnout, že budou spolu žít jako bratr a sestra. Když se takto rozhodnou, mohou ke svátostem, i když zůstávají žít kvůli dětem v jedné domácnosti. Prostě uznají, že jejich manželství před Bohem platné není, a že tedy svou zdrženlivostí konají pokání.

Pán Ježíš nás zve k celoživotní volbě - kněžství, manželství, zasvěcený život. Že někdo z různých důvodů nevytrvá, to je smutnou pravdou, je to bolestné, ale přece chceme být věrní Ježíšovu slovu. ("Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." Mt. 19,6). 

Lidé rozvedení, kteří nevstoupí do nového manželství, ke svátostem mohou.

Lidé, kteří po rozvodu uzavřou nové manželství, žijí v rozporu s Ježíšovým slovem. Jsou dále členové církve, mohou se modlit, mohou konat pokání za své hříchy... ale jak by mohli k eucharistii, když nemohou ani ke zpovědi. Vždyť u zpovědi potřebujeme mít rozhodnutí, že se těžkých hříchů vyvarujeme.

Nevím, proč je pro Tebe věrnost manželství brzdou v přijetí svátosti smíření. Možná, že se Ti zdá postoj církve obtížný. Ale nejde zde o učení církve, ale o slova Pána Ježíše. Možná máš sama obavy z budoucí volby. Ano, to je možné. Pak je třeba se modlit, prosit Boha o pomoc a dobře se na jakoukoliv životní volbu (např. svátost manželství) připravit. Svátosti jsou Boží pomocí, abychom v životě měli sílu vytrvat v dobrém a dostát své životní volbě.

Milá Johanko,

kouzla patří do pohádek. Pohádka je vyprávění, ve kterém se dějí různé "nadpřirozené" věci, které se normálně v našem reálném životě nedějí. Narnie, to je krásná ušlechtilá novodobá pohádka. Psal ji autor, který byl křesťan a snažil se napsat něco moc pěkného. Harry Poter je pohádka někdy až moc drsná, ale nakonec má také dobrý konec.

Kdo by bral kouzla jako skutečnost a snažil se o ně, choval by se nemoudře, pošetile a mohl by na to i doplatit. Proč? V pohádkách vystupují dobré a zlé síly. Je to pohádková úprava toho, že existují andělé dobří a pak také ďábel, anděl, který nám chce škodit. Tento prvek v pohádkách nás má vést k tomu, abychom si vážili dobra, dobrých rad anděla strážného a střežili se zlého anděla, nic s ním neměli a utíkali od něj.  

Milá Aničko,

pokud Ti maminka říká, že se člověk vyvinul a Bůh mu vdechl duši, jistě se nemýlí. Z Písma víme, že Bůh stvořil svět z ničeho, prostě proto, že chtěl. Ale jak ho stvořil, to nevíme. To zjišťuje fyzika, astronomie a další vědy. Zatím existují ve vědeckém světě samé hypotézy, tedy více či méně přesné dohady. Ti, co říkají, že se vše vyvinulo z ničeho, samovolně, náhodou, ti patří spíše do říše pohádek. Normálně víme, že když se něco děje, má to příčinu. Auto samo nesjede do příkopu, bábovka se sama nespálí. Tedy i za vznikem světa a člověka musí logicky být příčina - Bůh stvořitel. A to nám říká jasně Bible.

Člověk je vrcholem stvoření právě proto, že byl stvořen k podobě Boží. Když Bůh stvořil člověka, spojil hmotu s duchem. Kdykoliv je počat nový lidský život, Bůh tvoří novou originální duši. Jak Bůh stvořil prvního člověka, nevíme přesně. Proto můžeme klidně zastávat názor, který má tvá maminka. I kdyby se hmota vyvíjela a vyvíjela, bez vdechnutí duše od Boha by se člověkem nestala. 

Milá Johanko,

díky za Tvůj dotaz. Tradičně ministrovali a ministrují chlapci. Řekněme, že je to taková jejich služba. Děvčata zase více zpívají ve schole. Dříve nebylo možné, aby děvče bylo u oltáře jako ministrant. V současnosti je už dívčí ministrování častější záležitostí. Záleží na biskupovi a panu farářovi, jak se k dané otázce postaví. Pokud ministruješ a tak pomáháš při liturgii, je to pěkné. 

Někteří nevidí děvčata u oltáře rádi proto, že se pak kluci často o ministrování moc nehlásí, prostě ho přenechají aktivnějším dívkám. Druhý důvod spočívá v tom, že se občas stane, že některá děvčata se u oltáře předvádí a nekonají svoji službu nezištně. 
Do kdy ministrovat jako děvče? To není nikde stanoveno. Asi bude dobré se poradit s panem farářem, rodiči a také bráchou. Nevidím žádný problém v tom, kdybys ministrovala do konce základní školy a pak se už jako větší začala angažovat zase jinak. Třeba by ses ve farnosti mohla starat o mladší děti, dělala pro ně minispolčo, starala se o scholu atd.  

Milá Májo,

to máš tak. Ježíš přece vícekrát sám říkal, že on položí život z lásky k nám lidem. A že jako pronásledovali jeho, budou pronásledovat i jeho učedníky.  "Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi." (Mt 5, 11-12, podobně např. Mk 13,19).

Jedná se tedy o jakési tajemství Boží. Křesťané následují Krista a jejich mučednictví je znakem Božího království. Položit život pro Krista je nakonec nejvyšší znamení lásky k Bohu, kterému vděčníme za vše, a je to také jasné vyznání víry v život věčný.  

Milá Kari,

běžně se dnes uznává věk 18 let. Do té doby stejně není možné nic bez souhlasu rodičů. Do té doby je možné kláštery navštěvovat a seznamovat se s jejich způsobem života a modlit se za poznání, k jakému povolání Tě Pán volá.