Milá Opičko,

na podobnou otázku před nedávnem odpovídal P. Jan Balík, tak snad jeho odpověď pomůže i Tobě:

Z Písma víme, že Bůh stvořil svět z ničeho, prostě proto, že chtěl. Ale jak ho stvořil, to nevíme. To zjišťuje fyzika, astronomie a další vědy. Zatím existují ve vědeckém světě samé hypotézy, tedy více či méně přesné dohady. Ti, co říkají, že se vše vyvinulo z ničeho, samovolně, náhodou, ti patří spíše do říše pohádek. Normálně víme, že když se něco děje, má to příčinu. Auto samo nesjede do příkopu, bábovka se sama nespálí. Tedy i za vznikem světa a člověka musí logicky být příčina - Bůh stvořitel. A to nám říká jasně Bible.

Člověk je vrcholem stvoření právě proto, že byl stvořen k podobě Boží. Když Bůh stvořil člověka, spojil hmotu s duchem. Kdykoliv je počat nový lidský život, Bůh tvoří novou originální duši. Jak Bůh stvořil prvního člověka, nevíme přesně. Proto můžeme klidně zastávat názor, který má tvá maminka. I kdyby se hmota vyvíjela a vyvíjela, bez vdechnutí duše od Boha by se člověkem nestala. 

v tomto případě to hřích nebyl, ale nebylo to moudré a opatrné. Hříchem by to bylo, kdybys to dělala často a "ujížděla" bys na tom. Proto příště, až si vzpomeneš na něco, o čem víš, že je to špatné, přestaň o tom přemýšlet. Prostě se rozhodni a přepni v hlavě na jiný program = začni přemýšlet nad něčím jiným.

Milá Lucko,

máš několik otázek, na které se pokusím odpovědět.

ad 1) Představovat si kluka bez oblečení? Podívej, každého člověka napadne spousta hloupostí a někdy i hříšných myšlenek. Že nás to napadne, to hřích není. Hříchem by bylo, kdybychom tyto myšlenky přivolávali a libovali si v nich. Jakmile zjistíš, že myšlenka, která tě napadla, není dobrá, prostě nad ní přestaň přemýšlet. To se dělá tak, že mozek zaměstnáš něčím jiným, jiným tématem.

ad 2) Přebrat kluka jiné holce? To moc dobré není. Tady by se mělo hovořit i o hříchu. Ty bys asi také nebyla nadšená z toho, kdyby ti tvého kluka přebrala jiná. Ale neboj, toho svého jistě jednou objevíš.

ad 3) Hříchem není to, co zjišťujeme z toho důvodu, že to prostě potřebujeme znát. Podívat se tedy do nějaké solidní učebnice anatomie není hřích. Vidět nějaké významné umělecké dílo, kde je muž nahý (např. David od Michelangela), to je též možné. Na druhé straně jsme často příliš zvědaví a chceme vědět zbytečně moc podrobností. Obecně platí, že je třeba ohledně sexuality opatrnost. Tedy znát to, co je třeba, ale moc se v tom nevyžívat. Někdy nás druhé pohlaví dráždí proto, že nevíme to, co bychom vědět měli; na druhé straně i vědomosti mohou přivolávat zbytečné myšlenky a pokušení. Tedy opatrnost je na místě. A je třeba naučit se ovládat myšlenky, jak jsem psal výše. 

Milá Julie,

jméno si můžeš měnit podle svého rozhodnutí. V tom jsme v církvi zcela svvobodní. Takže si kidně vyber to své, které se ti bude líbit, a až budeš plnoletá, tak si ho změň. Ale Julie je krásné jméno. Mně se líbí. Na internetu najdeš jeho různé výklady.

Ještě jednu poznámku. Když jsme křtěni, dostáváme jméno po nějakém světci, který se pak za nás v nebi přimlouvá. Tomu jménu říkáme křestní jméno. Někdy je stejné s naším jménem, jindy máme jména dvě. A s tou svatou, která je tvou patronkou, je dobré být velká kamarádka. Ona Ti moc a moc ráda bude celý život vyprošovat u Boha pomoc a požehnání.  

Milá Evo,

hřích to jistě nebyl. Ježíš měl přes bedra stejně roušku. Podívej, takovéto myšlenky nás někdy napadnou. Když si uvědomíme, že to není asi úplně vhodné takovéto myšlenky rozvíjet, tak se učíme prostě přeladit v mozku na jiné myšlenky. V tomto konkrétním případě se třeba začít v duchu dívat na Marii nebo na vojáky.

Milá Verčo,

děkuji Ti za tak důležitou otázku. Divné myšlenky napadají občas každého. S tím se nedá nic dělat. Co s nimi? Pokud jsou to takové, o kterých píšeš, jakmile si uvědomíš, že je to vlastně hloupost a pokušení, lék je jediný: ihned na to přestat myslet. A jak se to podaří? Přinutit hlavu myslet na něco jiného. V tomto konkrétním případě třeba říci: Pane, miluji Tě. Pán můj a Bůh můj. Jindy opravdu začít myslet na něco zcela jiného nebo začít počítat po třech. Prostě, zapnout v mozku "jiný program". Po nějaké době takové myšlenky pak zpravidla přestanou otravovat. A i když někdy otravují stále znovu, prostě vždy je znovu a znovu zahnat tím, že začneš myslet na něco jiného.

Naše nitro by mělo být jako síto, které něco propustí a něco ne. V mládí se učíme právě tomu, co je nutné propusit do vědomí a co je třeba ihned odmítnout jako pokušení či jako hlopost (např. myslet při proměňování na řízek, uvažovat o skočení z věže). 

To, že Tě takové věci napadnou, není žádný hřích. Hřích by to bylo až tehdy, kdyby člověk s myšlenkou souhlasil a liboval by si v ní.

Před pár lety jsem o tomto napsal pro mladé lidi knížečku: Máš na víc. Vyšla u Paulínek a lze ji koupit i elektronicky. Zkus si ji přečíst. Budu rád, když Ti pomůže na cestě životem.

A ještě jedna poznámka. Nauč se uskutečňovat radu, kterou dávám. Avšak kdyby Tě myšlenky stále tížily a mučily a rada po nějaké době stále nepomáhala,bude vhodné, aby sis o tom popovídala se zkušeným knězem.

Milá tazatelko,

pokud nemohou mít manželé děti, jistě se budou obracet na lékaře s otázkou, zda jim mohou pomoci. Jaké jsou cesty řešení?

1) Manželé jsou posláni do center asistované reprodukce, kde se jim lékaři pokusí dítě opatřit technických způsobem. Nejprve bude muset muž masturbovat, aby zjistili, kolik má spermií. (Už toto je nemorální a dosti nechutné vyšetření a ve své podstatě není až tak potřebné.) Dále se pak snaží lékaři oplodnit vajíčko ženy mužovými spermiemi v laboratorních podmínkách. Prostě mimo tělo člověka, mimo sexuální styk. Pokud nemá muž vyhovující spermie, nabídnou spermie jiného muže. Podobně lze někdy získat i vajíčko cizí ženy. 
Tato cesta je církví považována z několika důvodů za nemorální: s lidským početím se zachází jako by šlo o biologický materiál, přebytečná oplodněná embrya se zamrazí nebo vyhodí. 
Jedná se o početí, které porušuje základní právo člověka: být počat z láskyplného objetí svých vlastních rodičů. 

2) Druhá možnost je následující: Zajdou k jednomu ze dvou lékařů, kteří se v ČR věnují skutečně LÉČBĚ neplodnosti. Jedná se o MUDr. Ludmilu Lázničkovou v Brně v centru: CENAP (www.cenap.cz) a o MUDr. Mário Šmehila v Úvalech u Prahy (www.gyneuvaly.cz). Jsou to gynekologové, kteří se snaží o léčení neplodnosti, o odstranění překážek a následné přirozené otěhotnění. Musím říci, že je velice zajímavé, jak se jim daří párům pomáhat. Jedna možnost existuje i na Slovensku: http://www.plodar.sk/ambulancia

Někdy je mi líto manželů, kteří se tolik nachodí do center asistované reprodukce a ani je nenapadne, že jde o nemornální jednání. A přitom se neobrátí na naše osvědčené odborníky, kteří jdou jinou, odbornou a morální cestou. 

3) Pokud se nepodaří, aby rodiče měli své dítě, mohou se rozhodnout pro adopci nebo mohou věnovat své životní síly pro jinou dobročinnost.  

A nyní to nejdůležitější pro pochopení:

Početí a narození dítěte je vždy Boží dar. Není to nárok. Vždy existovaly manželské páry, které nemohly mít děti. Je zajímavé zjistit, kolik neplodných párů se objevuje i v Bibli. Dnes se naše společnost chová k dětem jako k nějakému předmětu: někdy si ho vynucuje, někdy ho nechce a brání se mu a někdy ho dokonce zabije v lůně matky. 

Žít s tím, že život je Boží dar, pomáhá úctě k životu, odpovědnosti za život a pro manžele přináší mnoho inspirací, které obohacují jejich vzájemný vztah.  

Milá Aničko,
máš jistě na mysli výstavu Bodies Revealed. Podívej, i Česká anatomická společnost, kde nelze předpokládat nějaké ovlivnění vírou v Boha, se staví proti. Jedná se totiž o zneužití mrtvých těl pro finanční zisky a pro šokování lidí. A mimo jiné je to vše vyumělkované a ani nevíme, co je to za lidi, zda s tím před smrtí souhlasili atd. Tedy, existuje mnoho otázek, které tuto výstavu velice zpochybňují. Také si myslím, že se jedná o zneužití a poškození důstojnosti člověka.

Píšeš, že máš chuť studovat medicinu. To je výborné. Až budeš jednou dělat pitvy a učit se anatomii, to je úplně jiná okolnost, jak se setkáváme s tělem mrtvého člověka. Mimo jiné se pitva nedělá veřejně, neskandalizuje, jedná se o odbornou a v odborném kruhu uzavřenou činnost.

Ta výstava tedy je opravdu spíše k odsouzení, než k návštěvě a k obdivování. 

Milá Kari :),

o mužském klášteře, který je za Plzní, najdeš informace na: http://www.novydvur.cz/cz/day.html , o ženském klášteře u Prahy zase zde:

http://www.trappistevitorchiano.it/storia-fondazioni-nasi-pani-cz.asp

Do obou klášterů se můžeš jistě i s někým vydat na víkend. Třeba s rodiči nebo několika kamarádkami. Dá se pak prožít s mniškami jejich den a leccos o nich zjistit na místě.

Milá tazatelko,

Písmo svaté píše o tom, že lidé byli nazí a nestyděli se. (Gn 2,25). Po prvotním hříchu se ale najednou vše změní. Muž a žena poznali, že jsou nazí, a sešili si suknice. (Gn 3,7). 

Co to znamená? 
Chtěli být jako Bůh, proto neposlechli Boha. Výsledek? Poškodili svou důstojnost. Písmo píše s určitou dávku zármutku, že se tedy museli začít navzájem chránit před druhým. Místo jednoty, která byla mezi nimi dříve, nastupuje vzájemný nepokoj, rozbroje a zneužití druhého (Gn3,16-19).

Člověk byl stvořen k Boží podobě - tedy k vzájemné lásce a jednotě, ke společenství. Muž a žena byli Bohem uvedeni do světa a jejich vzájemný vztah nebyl ničím rušen. Žili spolu v harmonii. Hřích ale způsobil rozvrat. Vnesl do života člověka nemoc, které se říká: zlá žádostivost. Před hříchem se lidé na svá těla dívali tak, že zakoušeli sexuální touhu jako možnost milovat se k obrazu Božímu, darovat se druhému. Hřích způsobil, že se na svá těla začali dívat jako na možnost, aby tělo druhého posloužilo uspokojení žádostivosti. Začali mít tendenci vidět druhého jako předmět, jako věc. Ztratilo se to, co bylo naprosto samozřejmé - důstojnost těla druhého člověka.
Bůh člověku v jeho hříchu pomohl a objevil se dar, který nazýváme stud = touha chránit dobrotu těla před ponížením, zneužitím, před zlou žádostivostí. Láska vede k sebedarování druhému. Hřích k sebeuspojení na úkor druhého. Proto se tedy dnes oblékáme. Chráníme tím intimitu své osoby včetně svého těla. 

Stud nám také pomáhá učit se znovu čistému pohledu na tělo druhého - tedy ne jako na možnost vlastního sebeuspokojení, ale na možnost sebedarování v manželství.  

O tomto tématu píše krásné věci sv. Jan Pavel II. ve své Teologii těla. (Ch. West: Teologie těla pro začátečníky, Paulínky).