Milá tazatelko,

sebepoškozování je jistě hříchem proti 5. přikázání. Ale zda je to hřích těžký nebo lehký, to určuje především druh sebepoškozování (nezdravé stravovací návyky nebo braní drog) a pak množství a jak často (cigareta jen občas ve společnosti nebo několik denně). A také záleží na to, proč se kdo sebepoškozuje: zda je to důsledek nějakých psychických stavů nebo zda je to děláno s rozvahou a chtěně. Pokud by se týkalo poškozování např. řezání do zápěstí, pak je to spíše než hřích psychický problém a je třeba vyhledat psychologickou pomoc.  

Můžeš si o sebepoškozování přečíst článek na našem webu: http://www.in.cz/clanky/rodina/kdyz-tece-krev-neboli-duse-tjz.htm

Odboronou pomoc získáš například na modré lince důvěry: http://www.modralinka.cz/?page=ld

Milá Akdis,

víra v Boha nám pomáhá pochopit, že Bůh je zdroj všeho, co člověku pomáhá. Mimo jiné dal lidem rozum. Když tedy lidé přemýšlí a hledají svým rozumem jak léčit, je to pochopitelně správné. Tak vzniklo zdravotnictví. Jakmile si ale lidé začnou myslet, že se obejdou bez Boha nebo se uchylují k věcem nerozumným nebo dokonce spojují uzdravení s okultismem, je to problém a může to být i nebezpečné. Protože je to složité téma, většina lidí má trochu zmatené pohledy: buď směšují víru v Boha, pověry a také okultní věci nebo o všem, čemu nerozumí, řeknou, že je to ze zlého ducha. 
Jsem toho názoru, že kamínky jsou nerozumná pověra. Kamínky stvořil Bůh, ale nevíme nic o tom, že by se dalo dokázat, že pomáhají ovlivnit náš život. Homeopatie je složitější. Mnoho lidí ji používá neodborně a také ji velice často směšují s ezoterikou. Ale MUDr., který vykonává svou lékařskou praxi a kromě toho vypomáhá i čistou homeopatií, to špatné není. Jedná se o novou lékařskou metodu. Babička asi není lékař, tak bych radil tu homeopatii také moc neužívat (kromě nějakých léků na chřipku). 
Co z toho vyplývá? Alternativní léčba nemusí být vždy špatná, ale mnohdy je. Například užívání bylinek není špatné, ale různé metody zaříkávání ano. Je tedy třeba dobře rozlišovat. 

S babičkou můžeš vést dialog na téma: Proč to a to působí? Nepůsobí to jen psychologicky? Působí to proto, že je to vědecká metoda nebo to má působnost, protože se dovoláváme nějakých neznámých sil? Kde v tom kterém postupu léčení má místo Bůh? 

Milá Anno,

v zásadě i řeholnice pečují o svůj vzhled a jistě mohou jít i na ples. Obecně platí, že máme dělat to, co odpovídá době, ve které žijeme, a co odpovídá povolání, které vykonáváme. A vždy by měla platit určitá skromnost. 
Např. řeholnice si může na plese povídat s druhými a nemusí celý večer protancovat. Možná některá nebude tancovat vůbec, ale bude svou přítomností a rozhovory pomáhat druhým.

Proč by si trhala obočí? Ale pokud je třeba, upravit si ho jistě může. 

Milá Péťo,

je výborné, že se ptáš a přemýšlíš. Písmo svaté je celá veliká knihovna, která obsahuje různé literární druhy. Podobně jako dnes máme reportáž, báseň, divadelní hru, vedecké pojednání atd. V Bibli jsou pochopitelně jiné literární druhy: např. proroctví, modlitby, kázání a mimo jiné také zvláštní literární druh prvních kapitol, které pojednávají o stvoření.

Od prvotní doby byli mezi křesťany teologové a vykladatelé Písma (exegeté), kteří měli za to, že tento literární druh podává mnoho důležitých informací, ale není to doslovný popis toho, co se událo; jak přesně Bůh stvořil svět a jak stvořil človeka. Brali to spíše jako obrazné líčení. Proto dnes mezi exegety jen výjimečně někdo tvrdí, že první kapitoly Bible jsou věrným popisem událostí.

A na závěr: Písmo nemá v úmylsu technicky popisovat děj, ale poselství a vnitřní pravdu slutečnosti. A podává to srozumitelně lidem své doby (více jak 3 000 let před Kristem). 

Milá Zimničko,

dobrá otázka. Je vidět, že přemýšlíš nad tím, co děláš, a máš citlivé svědomí. Jen tak dál.

„Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému,“ zní katechetická formule 8. přikázání. Od 3. třídy, kdy se toto přikázání probírá v náboženství, víme, že to znamená „Nelhat a mluvit pravdu“. Ale ne vždy je to takto snadné, někdy v životě  nastanou situace, kdy tápeme: Můžu lhát? Nemůžu lhát? Musím vždycky říkat pravdu?   

Ve všech případech platí, že důležitý je úmys s jakým něco říkámel. Našimi slovy máme budovat vztahy lásky, důvěry a přátelství. Když máme tento úmysl, pak jsme pravdiví. Proto v následujících hraničních situacích nemá člověk hřích, i když pravdu neřekne: 

1) MILOSRDNÁ (zbožná) LEŽ: Co se tím myslí? Ona se lží jenom nazývá, je to „lež“ v uvozovkách. My někdy neřekneme člověku úplnou pravdu nebo ji řekneme kulantně, diplomaticky. Ale není to s úmyslem toho člověka poškodit, ublížit mu, ale je to z opačného důvodu. Třeba ho chceme uchránit šoku z přílišné pravdy, kdy se bojíme, že by to neunesl a podobně. Takže milosrdná lež ano. Ale vždycky zvažujme, jestli to naše slovo není součástí pokrytectví nebo přetvářky. Vždycky hledejme úmysl svého jednání.

2) PŘEDSTÍRÁNÍ, ZASTÍRÁNÍ: Situace: Přijde nečekaná návštěva. Sobota večer, pohoda a najednou zvonek, kamarádka. No, tak rádi nejsme. Co máme dělat? Někdo řekne: upřímnost nadevše: „Ty, prosímtě, teď se mi to nehodí, přijď někdy příště.“ A nebo taky můžeme říct: „To jsem ráda, že tě vidím, pojď dál.“ Ale vnitřně vím, že to až tak pravda není, že toho člověka rádi nevidíme. Pěkně o tom píše kardinál Špidlík a používá jedno přirovnání: „Život vyžaduje, aby naše vnitřní srdce navenek bylo někdy průhledné i neprůhledné. Podle okolností. Stejně tak, jako když doma zatahujeme nebo roztahujeme záclony v okně.“ Ale zase připomíná, že rozhodující je úmysl. Je neprůhlednost, která ruší dobrý vztah. Může to být neprůhlednost z nedůvěry, ze sobectví, z toho, že jsme vypočítaví. Takže předstírání, zastírání ano, ale zase pozor na úmysl.  

Snad se nám podařilo Ti tuto problematiku trochu objasnit. Z redakce Ti přejeme pokojné dny. 

Milá Sisi,

máš pravdu. Ve světě je veliká bídá a utrpení a my zrovna žijeme v jednom z nejbohatších míst světa. Co dělat? 
Žít skromě a neplýtvat. Ale mít to, co je na úrovni naší doby. Proč bys nezdobila stromeček? Ale nemusíme mít každý rok nové ozdoby. Proč nechodit pěkně oblékaná? Ale i v sekáči či ve slevě se dá koupit solidní a moderní oblečení. Máš-li od rodičů vše a nemusíš chodit na brigádu, můžeš jít třeba na brigádu jen na dva týdny či jen na nějakou menší a peníze, které vyděláš, věnovat na pomoc druhým. 

Obecně platí, že máme žít skromně a učit se ze svých peněz část darovat na pomoc trpícím lidem. Ale je třeba dobře hledat, komu peníze svěříš. Myslím, že je bezpečné: Papežská misijní díla, adopce na dálku. 

Milá :P,

je krásné, že máš nápad stát se řeholní sestrou. Myslím, že Tvá maminka je moudrá, když ti radí, že si to musíš hodně rozmyslet. Jsi ve věku, kdy je pochopitelné, že mladý člověk hledá své povolání. Je krásné, že tě přitahuje láska k Ježíšovi.

Co dělat? Snaž se každý den opravdu poctivě modlit, najdi si nějakou chvilku v klidu na rozjímání. Choď každý měsíc ke zpovědi a často k eucharistii. Bude výtečné, najdeš-li nějakého moudrého kněze, s kterým si budeš moci občas o sobě popovídat. A v modlitbě často říkej: "Panno Maria, prosím, vypros mi poznání, čím mám být. Pokud řeholnicí, veď mě, ať jsem řeholnicí svatou. Pokud manželkou, ať najdu pravého chlapce."

No a dobře se uč a plň své povinnosti. Konec konců, je dobré, když řeholnice má před vstupem do řádu i nějaké vzdělání. Postupem času pak poznáš, zda Tě opravdu Pán volá nebo zda je řeholní stav jen Tvoje současná představa. 

Milá comteso,

první kapitoly Bible jsou úžasnou básní, ve které nám svatopisec inspirovaný Bohem zanechal ty nejdůležitější poznatky o člověku. Nejde o reportáž či vědecké pojednání, ale o to, že do básně bylo vloženo veliké poselství.

Nejde tedy o 7 dní, o prach země, o jablko... ale o obrazy. V zásadě se tam dozvídáme, že člověk byl stvořen Bohem jako muž a žena, je povolán k manželství, a i když má hmotu, je odlišný od hmotného světa. Pak se tam dovídáme o hříchu, a tedy o tom, že na počátku bylo Boží stvoření pokaženo. Nádherně o tom píše sv. Jan Pavel II. v Teologii těla. Můžeš si třeba pročíst knihu od Ch. Westa: Teologie těla pro začátečníky.

Milá sardinko,

jak se řídí naše kroky? Každý má své danosti: povahové, zdravotní, dědičné, nadání... Každý má tedy své dary, a také svá úskalí. To je danost, se kterou pak nějak zacházíme: díky výchvoě od rodičů, díky sebevýchově, díky dobrým rádcům. Tedy záleží v mnohém na nás. ALE: Kdo pozná, že ho Bůh miluje, ten Boha zapojí do všeho, do celého svého života. Zvolí si Boha za nejlepšího rádce. Co to znamená? Bude často s Bohem rozmlouvat, prosit ho, ptát se ho na názor a naslouchat jeho slovům. V praxi tedy půjde neustále, po celý život, o dialog mezi Bohem a člověkem. Někdy budeme více chápat, co Bůh chce, jindy mu nebudeme rozumět, někdy dokonce Bůh provede něco, co se nám nebude líbit. Proto je důležitá: osobní modlitba, stálá snaha o sebevýchovu a mít solidního zkušenějšího rádce (např. kněze), se kterým je možné rozebírat to, co se v tobě děje. Tak se snadněji rozpozná, kudy Tě Bůh vede.

V Tvé otázce ale je ještě jedna: Boží prozřetelnost. Bůh vše vede, vše přitahuje k sobě. To ale neznamená, že by život naplánoval tak, že nemáme jinou možnost. Spíše to znamená, že Bůh zná všechny možnosti, které máme, ví jak budeme volit a zná i to, co je pro nás vzhledem ke spáse nejlepší. Proto dokáže, dáme-li mu možnost, i naše špatná rozhodnutí proměnit v dobré. Prostě nad naším životem bdí. 

Volba parhnera? Jistě má pro každého někoho připraveného. Ale najde ho ten, kdo se za to modlí, kdo pracuje na své sebevýchově, kdo známost prožívá jako cestu poznávání povah a osobností (nechá si poradit, jak na to; nedělá zkratky - např. nezačne bydlet s někým bez manželství) a kdo je schopen nakonec udělat volbu.

Milá jájo,

Sri Chinmoye byl typickým představitelem šiřitelů asijských náboženství na západ. Šířil své učení vycházející z hinduismu v USA a na západě Evropy. Po roce 1990 přišel i k nám a dodnes se mnoho meditačních center na něj odvolává. Mnozí jsou toho názoru, že stál na pomezí sekty a že si vysoce zakládal na svém egu. Ve své podstatě se jedná o takový líbivý hinduismus, líbivé meditace, únik do jakéhosi duchovního světa, vymanění se ze závislosti na tomto světě atd. Jedná se tedy o učení (včetně meditací), které odvádí od vztahu s Kristem!

Pro křesťana je modlitba setkání, dialog, ne únik, ne ponoření se do neosobního duchovna. Proč je toto učení tak zajímavé? Nabízí prožitek a nevyžaduje přímo odpovídající postoj v morálním životě. Jedná se jakousi duchovnost prožívanou zcela nezávisle na běžném životě. Jakési vylepšení života! Jsem toho názoru, že je veliká škoda, že křesťané neukazují lidem, že znají též nejednu metodu, jak se modlit a jak meditovat (např. sv. Ignác, Sv. Jan od Kříže, růženec, liturgie mše svaté...).