Milá Zimničko,

dobrá otázka. Je vidět, že přemýšlíš nad tím, co děláš, a máš citlivé svědomí. Jen tak dál.

„Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému,“ zní katechetická formule 8. přikázání. Od 3. třídy, kdy se toto přikázání probírá v náboženství, víme, že to znamená „Nelhat a mluvit pravdu“. Ale ne vždy je to takto snadné, někdy v životě  nastanou situace, kdy tápeme: Můžu lhát? Nemůžu lhát? Musím vždycky říkat pravdu?   

Ve všech případech platí, že důležitý je úmys s jakým něco říkámel. Našimi slovy máme budovat vztahy lásky, důvěry a přátelství. Když máme tento úmysl, pak jsme pravdiví. Proto v následujících hraničních situacích nemá člověk hřích, i když pravdu neřekne: 

1) MILOSRDNÁ (zbožná) LEŽ: Co se tím myslí? Ona se lží jenom nazývá, je to „lež“ v uvozovkách. My někdy neřekneme člověku úplnou pravdu nebo ji řekneme kulantně, diplomaticky. Ale není to s úmyslem toho člověka poškodit, ublížit mu, ale je to z opačného důvodu. Třeba ho chceme uchránit šoku z přílišné pravdy, kdy se bojíme, že by to neunesl a podobně. Takže milosrdná lež ano. Ale vždycky zvažujme, jestli to naše slovo není součástí pokrytectví nebo přetvářky. Vždycky hledejme úmysl svého jednání.

2) PŘEDSTÍRÁNÍ, ZASTÍRÁNÍ: Situace: Přijde nečekaná návštěva. Sobota večer, pohoda a najednou zvonek, kamarádka. No, tak rádi nejsme. Co máme dělat? Někdo řekne: upřímnost nadevše: „Ty, prosímtě, teď se mi to nehodí, přijď někdy příště.“ A nebo taky můžeme říct: „To jsem ráda, že tě vidím, pojď dál.“ Ale vnitřně vím, že to až tak pravda není, že toho člověka rádi nevidíme. Pěkně o tom píše kardinál Špidlík a používá jedno přirovnání: „Život vyžaduje, aby naše vnitřní srdce navenek bylo někdy průhledné i neprůhledné. Podle okolností. Stejně tak, jako když doma zatahujeme nebo roztahujeme záclony v okně.“ Ale zase připomíná, že rozhodující je úmysl. Je neprůhlednost, která ruší dobrý vztah. Může to být neprůhlednost z nedůvěry, ze sobectví, z toho, že jsme vypočítaví. Takže předstírání, zastírání ano, ale zase pozor na úmysl.  

Snad se nám podařilo Ti tuto problematiku trochu objasnit. Z redakce Ti přejeme pokojné dny. 

Milá Sisi,

máš pravdu. Ve světě je veliká bídá a utrpení a my zrovna žijeme v jednom z nejbohatších míst světa. Co dělat? 
Žít skromě a neplýtvat. Ale mít to, co je na úrovni naší doby. Proč bys nezdobila stromeček? Ale nemusíme mít každý rok nové ozdoby. Proč nechodit pěkně oblékaná? Ale i v sekáči či ve slevě se dá koupit solidní a moderní oblečení. Máš-li od rodičů vše a nemusíš chodit na brigádu, můžeš jít třeba na brigádu jen na dva týdny či jen na nějakou menší a peníze, které vyděláš, věnovat na pomoc druhým. 

Obecně platí, že máme žít skromně a učit se ze svých peněz část darovat na pomoc trpícím lidem. Ale je třeba dobře hledat, komu peníze svěříš. Myslím, že je bezpečné: Papežská misijní díla, adopce na dálku. 

Milá :P,

je krásné, že máš nápad stát se řeholní sestrou. Myslím, že Tvá maminka je moudrá, když ti radí, že si to musíš hodně rozmyslet. Jsi ve věku, kdy je pochopitelné, že mladý člověk hledá své povolání. Je krásné, že tě přitahuje láska k Ježíšovi.

Co dělat? Snaž se každý den opravdu poctivě modlit, najdi si nějakou chvilku v klidu na rozjímání. Choď každý měsíc ke zpovědi a často k eucharistii. Bude výtečné, najdeš-li nějakého moudrého kněze, s kterým si budeš moci občas o sobě popovídat. A v modlitbě často říkej: "Panno Maria, prosím, vypros mi poznání, čím mám být. Pokud řeholnicí, veď mě, ať jsem řeholnicí svatou. Pokud manželkou, ať najdu pravého chlapce."

No a dobře se uč a plň své povinnosti. Konec konců, je dobré, když řeholnice má před vstupem do řádu i nějaké vzdělání. Postupem času pak poznáš, zda Tě opravdu Pán volá nebo zda je řeholní stav jen Tvoje současná představa. 

Milá comteso,

první kapitoly Bible jsou úžasnou básní, ve které nám svatopisec inspirovaný Bohem zanechal ty nejdůležitější poznatky o člověku. Nejde o reportáž či vědecké pojednání, ale o to, že do básně bylo vloženo veliké poselství.

Nejde tedy o 7 dní, o prach země, o jablko... ale o obrazy. V zásadě se tam dozvídáme, že člověk byl stvořen Bohem jako muž a žena, je povolán k manželství, a i když má hmotu, je odlišný od hmotného světa. Pak se tam dovídáme o hříchu, a tedy o tom, že na počátku bylo Boží stvoření pokaženo. Nádherně o tom píše sv. Jan Pavel II. v Teologii těla. Můžeš si třeba pročíst knihu od Ch. Westa: Teologie těla pro začátečníky.

Milá sardinko,

jak se řídí naše kroky? Každý má své danosti: povahové, zdravotní, dědičné, nadání... Každý má tedy své dary, a také svá úskalí. To je danost, se kterou pak nějak zacházíme: díky výchvoě od rodičů, díky sebevýchově, díky dobrým rádcům. Tedy záleží v mnohém na nás. ALE: Kdo pozná, že ho Bůh miluje, ten Boha zapojí do všeho, do celého svého života. Zvolí si Boha za nejlepšího rádce. Co to znamená? Bude často s Bohem rozmlouvat, prosit ho, ptát se ho na názor a naslouchat jeho slovům. V praxi tedy půjde neustále, po celý život, o dialog mezi Bohem a člověkem. Někdy budeme více chápat, co Bůh chce, jindy mu nebudeme rozumět, někdy dokonce Bůh provede něco, co se nám nebude líbit. Proto je důležitá: osobní modlitba, stálá snaha o sebevýchovu a mít solidního zkušenějšího rádce (např. kněze), se kterým je možné rozebírat to, co se v tobě děje. Tak se snadněji rozpozná, kudy Tě Bůh vede.

V Tvé otázce ale je ještě jedna: Boží prozřetelnost. Bůh vše vede, vše přitahuje k sobě. To ale neznamená, že by život naplánoval tak, že nemáme jinou možnost. Spíše to znamená, že Bůh zná všechny možnosti, které máme, ví jak budeme volit a zná i to, co je pro nás vzhledem ke spáse nejlepší. Proto dokáže, dáme-li mu možnost, i naše špatná rozhodnutí proměnit v dobré. Prostě nad naším životem bdí. 

Volba parhnera? Jistě má pro každého někoho připraveného. Ale najde ho ten, kdo se za to modlí, kdo pracuje na své sebevýchově, kdo známost prožívá jako cestu poznávání povah a osobností (nechá si poradit, jak na to; nedělá zkratky - např. nezačne bydlet s někým bez manželství) a kdo je schopen nakonec udělat volbu.

Milá jájo,

Sri Chinmoye byl typickým představitelem šiřitelů asijských náboženství na západ. Šířil své učení vycházející z hinduismu v USA a na západě Evropy. Po roce 1990 přišel i k nám a dodnes se mnoho meditačních center na něj odvolává. Mnozí jsou toho názoru, že stál na pomezí sekty a že si vysoce zakládal na svém egu. Ve své podstatě se jedná o takový líbivý hinduismus, líbivé meditace, únik do jakéhosi duchovního světa, vymanění se ze závislosti na tomto světě atd. Jedná se tedy o učení (včetně meditací), které odvádí od vztahu s Kristem!

Pro křesťana je modlitba setkání, dialog, ne únik, ne ponoření se do neosobního duchovna. Proč je toto učení tak zajímavé? Nabízí prožitek a nevyžaduje přímo odpovídající postoj v morálním životě. Jedná se jakousi duchovnost prožívanou zcela nezávisle na běžném životě. Jakési vylepšení života! Jsem toho názoru, že je veliká škoda, že křesťané neukazují lidem, že znají též nejednu metodu, jak se modlit a jak meditovat (např. sv. Ignác, Sv. Jan od Kříže, růženec, liturgie mše svaté...).

Milá tyno,

jáhen (ať už je jeho svěcení pouze předstupněm kněžského a nebo je to jáhen trvalý, který už dál nepokračuje a zůstává jáhnem), může ve farnosti křtít, kázat při mši svaté, připravovat na křest rodiče, vést přípravu snoubenců, a to vždy se souhlasem faráře. Může také asistovat při mši a udělovat svátostné požehnání monstrancí. 

Naopak nemůže sloužit mši svatou (předsedat slavení eucharistie), nemůže zpovídat a dávat rozhřešení a udělovat svátost pomazání nemocných. To může vykonávat jenom člověk s kněžským svěcením. 

Přejeme pokojné adventní dny.

Milá Klárko,

jak víme, že víly existují jen v pohádkách? Ze zkušenosti a z Bible. Protože z Bible poznáváme, že Bůh stvořil člověka a anděly, ale o vílách tam nic není. Je jasné, že dítě věří ve všechny možné bytosti. Je to tak správné a patří to k určitému věku. Ty se stáváš nyní dospělou, tedy postupně se na svět začneš dívat více očima zralého a racionálnho, kriticky zkoumajícího, člověka. To neznamená, že bys měla ztratit jako dospělá smysl pro tajemství. Ale na druhé straně by bylo divné, kdybys bez rozumového zdůvodnění přijímala něco, o čem nám rozum jasně říká, že to tak není. 

Mnoho lidí dnes sice v Boha nevěří, ale přijímají a věří v nejrůznější hlouposti. Chovají se vlastně velice nekriticky a jdou pouze za tím, co se jim právě v danou chvíli líbí. 

A že bylo jablíčko nakouslé? A proč by to nemohl udělat právě kreček nebo nějaká myš?