Milá anonymko,

přesně tak, jak píšeš. Jakmile hřích vyznal, už je odpuštěn a vše u Pána OK a nemusí se k hříchu už vracet.

to je super, že se Tvá kamarádka zajímá o víru. Že na vše nevíš odpovědi? Neboj se, to tak bývá vždy. Ale otázky druhých i nám samotným pomáhají. Začni studovat (pročti si YOUCAT), zajděte za knězem a popovídejte si s ním. Začněte spolu chodit na biblické hodiny atd. A hlavně, řekni své kamarádce, že s Ježíšem je život naplněný skutečnou Láskou.
Typ IN! Zajeďte spolu na centrum života mládeže (Příchovice, Vesmír, Rajnochovice...).
 

Milá T.,

buď klidná, hřích to není. Řekla jsi přece pravdu, tedy to, co je a bude pravda. Hřích by to byl v případě, kdybys  té paní úmyslně lhala, třeba kdybys tvrdila, že máš zdravé oči a přitom nosila brýle.  

Hezké letní dny!  

Milá T,

lhát bychom nikdy neměli. Ale můžeme v takovém případě, jako popisuješ, použít zámlky. Prostě neřekneme pravdu celou nebo, třeba na táboře, to řekneme tak nějak, že děti poznají, že to bude jinak. Také můžeme říci: no bude to super, zajímavé, uvidíte, budete překvapení. 

Milá Kláro,

v této prosbě (správně se říká "posvěť se jméno Tvé") je zahrnuto přání, aby všichni lidé poznali Ježíše, aby jeho jméno chválili a aby se radovali, že Ježíše poznali.

Milá Terezo,

ptáš se na důležitou věc. proto Ti odpovím několika odstavci ze své knížky Máš na víc.

Hřích můžeme přirovnat k viru, který zamořil počítač a poškozuje ho; je to jednání proti lásce Bohží. Kdo hřeší, ten vypil jed, který je nebezpečný pro vlastní život, ale i pro život okolí. I ten nejtajnější hřích nikdy není pouze soukromou záležitostí. Každý zlý čin má dopad na blízké, na církev, na svět. Avšak přesto, že se Bohu hřích protiví, miluje hříšníka.

Přesná morální definice hříchu zní: Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Hřích tedy přesně vzato nepoznáváme podle toho, co cítíme, ale na základě poznaného, objektivně zlého jednání, které dobrovolně konáme proti svědomí.

Nyní je třeba objasnit rozdíl v hodnocení lehkého (všedního) a těžkého (smrtelného) hříchu. Jde o dělení zásadního významu, protože podle něho se např. rozhodujeme, zda přistoupíme k eucharistii. Kdo spáchal těžký hřích, ten nesmí přijímat Krista v eucharistii (srov. 1 Kor 11,27nn). Kdo má život zatížen pouze lehkým hříchem, ten k svatému přijímání může přistoupit bez obav.

Těžký hřích je zásadní obrácení se proti Bohu, sobě a druhým, protože se jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona – a teď přijde to hlavní – ve vážné věci. Lehký hřích je hřích, který není spáchán ve vážné věci (malá krádež) nebo když je u těžkého provinění snížena dobrovolnost či vědomost rozhodnutí. Proto se může stát, že se někdo sice závažně proviní, ale nedopouští se těžkého hříchu: buď proto, že má nezaviněnou nevědomost, nebo sníženou dobrovolnost (např. jedná z velkého strachu či pod vlivem léků nebo na základě velké vášně). 

Těžký hřích je nejtragičtější událost v životě člověka, protože „není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle“ (KKC 1861). „Každá špatnost je hřích, ale ne každý hřích vede až k smrti“ (1 Jan 5,17).

Poznamenejme, že se může stát, že nějaký hřích je jedincem emotivně prožíván jako závažný a velký. Pokud se ale nejedná o objektivně závažnou věc, není to těžký hřích. Zde vidíme, jak je naše citovost nedobrým ukazatelem a jak může mravní hodnocení komplikovat.

Podle čeho poznáme závažnou věc? Především ji můžeme vyčíst z Písma svatého. Svatý Pavel uvádí několik seznamů skutků, které tomu, kdo se jich dopustil, brání vejít do království Božího (1 Kor 6,9n, Řím 1,26nn, Gal 5, 19nn, 1 Tim 1,10). V Bibli nalezneme i hříchy, o kterých se říká, že volají k Bohu o pomstu (např. nespravedlnost vůči zaměstnanci, vražda, sodomie, nářek cizince, vdovy a sirotka; viz KKC 1867).

Boží slovo je živé v církvi, která nám ho díky daru Ducha svatého neustále aktualizuje a pomáhá mu rozumět. Církev stojí ve službě člověku a jeho pravé svobody. Svoboda je Boží dar a schopnost člověka rozhodnout se ve shodě s pravdou (kterou ukazuje dobře formované svědomí) a volit skutečné dobro. Kdo volí objektivní zlo, jedná špatně. Je tedy nutné učit se dopředu hodnotit skutek, který se chystáme udělat.

Těžkého hříchu se dopouští tedy ten, kdo volí objektivní zlo. Proto můžeme objektivně říci, co patří mezi činy, které jsou vnitřně těžce hříšné. Uvádět v této věci jakékoli seznamy je vždy neúplné. Pro názornost uveďme alespoň ty, které se nás mohou týkat: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus, kartářství; zaviněná absence na nedělní mši (z lenosti či pohrdání); zabití nevinného – potrat, eutanázie, ničení lidských zárodků; zavinění rozvodu; šesté přikázání – předmanželský sex, cizoložství, umělé oplodnění, homosexuální jednání, sterilizace bez vážných zdravotních důvodů, antikoncepce, masturbace, pornografie; velká krádež a velká pomluva, pokud oběť těžce poškodí; dále mnoho nespravedlností ve světě, jako vykořisťování chudých, nespravedlivě malá mzda, utiskování vdov a sirotků. Nevyjmenovali jsme všechny, ale pro představu jsme se pokusili alespoň o jakýsi konkrétní obraz. Vidíme, že těžkým hříchem zdaleka není každý čin.

Těžký hřích člověku vážně ubližuje, umenšuje jeho životní štěstí a přerušuje jeho spojení s Bohem. Hovoříme o duchovní smrti. Navrátit život může jen Vykupitel člověka, který nás svou obětí vysvobodil z otroctví hříchu. Jen On je schopen znovu vlít člověku život a uvést ho na dobrou cestu. Pán Ježíš je opravdu největší přítel člověka.

A ještě dodatek. Máme se snažit o dokonalost v lásce. Tedy snaž se každý den dělat něco dobrého. Soustřeď se každý den na dobro. Zla naděláme i tak až až. Bůh každý hřích odpouští, když ho litujeme.

Vytrhnout stránky z půjčené knížky a plivnou do jídla je jistě lehký hřích. Stránku si ale lze ofotit. A plivat do jídla? To si může člověk odpustit.   

Milá Lucko,

hlavně si myslím, že jsi ve věku, kdy je třeba mít hodně kamarádů a kamarádek. Lze říci, že chodit s nikým není vlastně ještě v tvém věku ani vhodné, dokonce to může být i na škodu.

Buď v klidu. Žij s Pánem Ježíšem, modli se, účasti se společenství mladých lidí, jezdi na centra života mládeže, věnuj se práci ve farnosti (třeba pro děti) a postupně poznáš své povolání, které je vždy darem Božím, což může znamenat, že ten pravý na Tebe ještě někde teprve čeká.  

Milá Sofčo,

ano, Bůh má rád každého člověka, vždyť každého stvořil a pro každého zemřel Ježíš na kříži. Proto si také Bůh přeje, přímo touží po tom, aby byl každý člověk spasen. Tedy, aby ho každý člověk poznal a miloval a jednou byl s ním v nebi. Proto nás věřící posílá, abychom o jeho lásce druhým, nevěřícím, vykládali a k víře jim dopomáhali.

Pokud ale někdo o víře neslyšel, k víře v Boha nikdy nedospěl, jistě nemá do nebe cestu zavřenou. I když jí má daleko obtížnější. K pochopení pomůže tento příklad: Do nebe vede cesta víry v Ježíše a život podle evangelia. To je cesta, která vede horami, ale je vyasfaltovaná, označená a je naní mnoho těch, kteří na ní pomáhají. Ta cesta končí v bráně, kde všechny vítá Ježíš. Cesta těch, kteří nevěří v Boha, se podobá nejrůznějším cestičkám po horách, které jsou nebezpečné, občas jsou slepé, mnohdy se na nich zabloudí. Kdo ale i po těchto cestičkách dojde k nebeské bráně, najde v ní také Ježíše, protože jen Ježíš je branou do nebe.