Milá Lucko,

hlavně si myslím, že jsi ve věku, kdy je třeba mít hodně kamarádů a kamarádek. Lze říci, že chodit s nikým není vlastně ještě v tvém věku ani vhodné, dokonce to může být i na škodu.

Buď v klidu. Žij s Pánem Ježíšem, modli se, účasti se společenství mladých lidí, jezdi na centra života mládeže, věnuj se práci ve farnosti (třeba pro děti) a postupně poznáš své povolání, které je vždy darem Božím, což může znamenat, že ten pravý na Tebe ještě někde teprve čeká.  

Milá Sofčo,

ano, Bůh má rád každého člověka, vždyť každého stvořil a pro každého zemřel Ježíš na kříži. Proto si také Bůh přeje, přímo touží po tom, aby byl každý člověk spasen. Tedy, aby ho každý člověk poznal a miloval a jednou byl s ním v nebi. Proto nás věřící posílá, abychom o jeho lásce druhým, nevěřícím, vykládali a k víře jim dopomáhali.

Pokud ale někdo o víře neslyšel, k víře v Boha nikdy nedospěl, jistě nemá do nebe cestu zavřenou. I když jí má daleko obtížnější. K pochopení pomůže tento příklad: Do nebe vede cesta víry v Ježíše a život podle evangelia. To je cesta, která vede horami, ale je vyasfaltovaná, označená a je naní mnoho těch, kteří na ní pomáhají. Ta cesta končí v bráně, kde všechny vítá Ježíš. Cesta těch, kteří nevěří v Boha, se podobá nejrůznějším cestičkám po horách, které jsou nebezpečné, občas jsou slepé, mnohdy se na nich zabloudí. Kdo ale i po těchto cestičkách dojde k nebeské bráně, najde v ní také Ježíše, protože jen Ježíš je branou do nebe.

Ahoj In!ačko,

rozdílů je mnoho a je třeba složitější studie :-) Tady je jeden odkaz, který by ti mohl pomoci. Stojí za to zeptat se kněze nebo nějaké jiné informované osoby. Pokud ale budeš chtít obstát před argumenty, musíš opravdu začít naši víru studovat a žít. Pokud se bojíš o vaše přátelství... zkuste žit ekumenismus :-) = toleranci náboženství v praxi. Já mám určité poznání víry a ty máš svoje. Pojďme najít  to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Mám tě rád takového, jaký jsi.

Držím palce.

https://gerard.signaly.cz/rubrika/katolicka-cirkev-versus-svedkove-jehovov

Milá Deniso,

odpověď zní: moc dobré to není. Proč? Každý film, každá kniha, prostě vše, co vnímáme, nechává v našem podvědomí stopu. Proto se říkalo: řekni mi, co čteš (na co se koukáš), a já ti řeknu, jaký jsi. Ono nás totiž vše ovlivňuje, i když pomalu a třeba i nepozorovaně. Dříve se říkalo: krásné umění. Ano, to umění, které povznáší k ideálům, k dobru, k věrné lásce.

A ještě jedna otázka: kolik času věnuješ hororům a kolik četbě Bible, kvalitních duchovních knih?

Ahoj anežko,

tento výraz vznikl z anglického zvolání Oh My God! (= Ó můj Bože!). Je to hovorová podoba, aby se člověk nemusel přímo rouhat a brát jméno Boží nadarmo. Stejně je ale lepší se takovým zvoláním vyhnout. Všechna taková citoslovce jsou vlastně nekázní.  

Přejeme krásné prázdninové dny!

Ahoj Barbaro,

super že něco vyrábíš a tvoříš. Recyklace je záslužná věc. Možná by stálo za to spojit se s místní charitou a touto formou pomoci potřebným. Tvoje snažení tak bude mít smysl a možná přijdeš i na jiné způsoby, jak být užitečná.

Držím palce! Majka

Milá Blondys,

správně píšeš, že Bůh s Tebou je. A to i tehdy, když přichází kříž. Konec konců, Ježíš nikdy neslíbil, že kdo v něj uvěří, bude žít náboženství prosperity (vše mu vyjde, nebude nemocen atd.). Naopak, řekl: kdo mě chce následovat, ať vezme na sebe svůj kříž každodenně a následuje mě. A dodal: mé jho není těžké, ale sladké.

Tvůj kříž je nyní neúspěch ve zkoušce, a to učení na zkoušku o prázdninách. Udělej poctivě svůj díl a vše ostatní svěř Pánu. Vlož se do jeho ruky jako se choulí malé dítě v náručí maminky či tatínka, a to v důvěře: Pán ví, co je pro Tebe nejlepší. I kdyby se ti to nepovedlo, on ví, proč. Někdy v životě poznáme, někdy ne, proč to a to se odehrálo. Znal jsem jednu studentku, kterou vyhodili ze školy kvůli jejím morálním zásadám. Tragédie. Ale za pár týdnu se ukázalo, že ji vzali na lepším oboru a dokonce dostala v té době už jako studentka výborné angažmá v divadle. Takže nakonec vyhazov pro ni znamenal velký rozvoj.

Budu se za Tebe také modlit.

 Milá tazatelko,

píšeš o zkušenosti, kterou pozoruješ kolem sebe. Nevím, já sám mám za 25 let kněžské služby zkušenost spíše opačnou. Páry, které žijí ve zdrženlivosti, tedy prožívají známost odpovědně jako dobu společného hledání a ladění formy a jednoty, bývají ve svém životě úspěšnější právě proto, že se naučily na sobě pracovat.

Z určitého hlediska je svatba startovní čára celoživotního úsilí, sebevýchovy, ochoty se obětovat... prostě učit se lásce. Je to náročné, ale nakonec korunované prožívanou a zakoušenou láskou, rodinnou pohodou a šťastnými dětmi. Kdo se na sobě pracovat nenaučí, ten nakonec zabředne do své lenosti a svého sobectví. Kdo tedy v manželství nerozvíjí sám sebe a není ochoten bojovat proti svému sobectví, ten se sune k problémům a někdy bohužel až k rozvodu. Zdrženlivost před svatbou tedy není zárukou bezproblémového vztahu, ale součást sebevýchovy a tréninku, jak budovat trvalý vztah. A ještě poznámku. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří spolu žijí bez svatby, se rozcházejí ještě daleko častěji, než lidé, kteří uzavírají svatbu.