Milá Viktorie,

díky za důvěru a za to, že píšeš. Myslím, že většina mladých si v určitém věku prochází potížemi s vlastní sexualitou. Tím nechci tvrdit, že se nejedná o závažnou věc, jen tě chci ujistit, že v tom zdaleka nejsi sama :).

Šesté přikázání je zrádné v tom ohledu, že v nás vytváří dojem největší závažnosti - během svátosti smíření se za něj stydíme nejvíc, mnohem raději někomu veřejně přiznáme, že se nemodlíme, než abychom pověděli, že máme potíže řekněme s pornografií - jednoduše se v našich očích velmi snadno stává meritem našeho vztahu k Bohu (pokud mám problémy se sebeukájením -> nejsem dobrý křesťan, ale pokud mám tuto oblast v pořádku - i když jsem třeba rozhádaný s rodiči, jsem vulgární, nemodlím se a nechodím na nedělní mše -> je vše ok). Šesté přikázání je určitě důležité, ale také je třeba nezapomínat, že je "až" šesté. Vztah k Bohu nestojí pouze na tomto jediném bodě a je třeba zaměřit se i na ostatní aspekty života z víry. Snažit se o pravidelnou modlitbu, prosit Pána o pomoc z mých svázaností, často přistupovat ke svátostem, snažit se o skutky lásky k bližním...

Konkrétní nástroje, které se pak dají aplikovat při překonávání problémů se sebeukájením jsou pak dle mého především: vědomé rozhodnutí se proti pokřiveným formám sexuality, modlitba, zdravý životní styl (zaměstnávám se různorodými činnostmi tak, abych měl co nejméně příležitostí pro vlezlé myšlenky apod.). I když se ti někdy nepodaří říct si "ne", nevzdávej to, pokus se prodlužovat intervaly mezi chvílemi, kdy to nezvládneš. Pokud tě napadne, že právě teď máš možnost k něčemu takovému, zkus tomuto svodu třeba i fyzicky utéct - zvedni se, odejdi do místnosti, kde jsou ostatní lidé, běž ven na procházku, najdi si jinou aktivitu, kterou si rozptýlíš myšlenky, řekni si v duchu alespoň střelnou modlitbou o pomoc se sebeovládáním Boha.

Hlavně neházej flintu do žita! :) Přeji ti hodně štěstí a krásně prožitou dobu postní!

Milá Verčo,

děkuji, za tvé otázky. Snad nebude vadit, když alespoň body 1) a 2) shrnu do jedné odpovědi:

1) a 2) Každé přikázání (včetně šestého) v sobě zahrnuje řadu možností, jak se proti němu prohřešit. Řekněme, že někdo velmi citlivý by se mohl zpovídat z prohřešku proti pátému „Nezabiješ.“ proto, že zabil mouchu (a i takoví lidé jsou). Další proto, že zastřelil dva lidi. Oba by při fiktivní zpovědi mohli říct, že se provinili proti pátému přikázání a měli by "splněno". Zpověď je teoreticky vzato platná, ale jak vidíš, jedná se o dvě dosti rozdílné věci. Kněz potom pořádně ani neví, z čeho tě vlastně zpovídá, jak ti poradit, jak přizpůsobit rozhřešení... A o tom, aby člověk věci skrýval, přece zpověď není - právě naopak. Mělo by to být místo přiznání (především sobě samému) vlastních chyb a předložení lítosti nad nimi Bohu. Pokud máš problém formulovat některé své hříchy, můžeš je vždy opsat, ale jen tak, aby bylo patrné, co je předmětem hříchu (u sebeukájení například formulací: "Dopustil jsem se prohřešku proti šestému přikázání sám na sobě." - byť je to kostrbaté, kněz by měl mít jasno). Doporučuji ti vzít si jako přípravu ke svátosti smíření zpovědní zrcadlo v kancionálu pro dospělé, kde se můžeš inspirovat i tím, jak co vyznat.

3) Pokud kněz přesně neví, s čím to kajícník vlastně přichází, má právo se doptat, aby posoudil závažnost situace. Co se ovšem týče hříchů spojených příkladně se sexualitou, nevím o knězi, který by se vyptával na nějaké detaily. Předně proto, že jim samotným to jistě není příjemné, za druhé proto, že obzvláště u mladých lidí se s problémy s šestým přikázáním setkávají zpovědníci poměrně často. Čímž to samozřejmě nechci zlehčovat. Podstatou je ale to, že by celá svátost smíření měla probíhat v atmosféře důvěry a klidu - zpovědník je totiž nejen vázán zpovědním tajemstvím, ale dokonce by si o kajícníkovi ani neměl myslet nic zlého nebo na něj po vyslyšení jeho hříchů nahlížet jinak než předtím. Doporučuji také najít si stálého zpovědníka, k němuž budeš mít důvěru a před kterým se nebudeš stydět.

Přeji ti hodně štěstí! :)

Milá Anežko,

hledání stálého zpovědníka je pro mnoho věřících běh na dlouhou trať. Výhodou jeho nalezení je, že tě takový kněz po několika zpovědích "zná" přirozeně lépe a dokáže s tebou proto důkladněji konzultovat některé duchovní otázky, lépe ti poradit. I ty pak k němu můžeš být otevřenější.

Někomu ale naopak vyhovuje střídání zpovědníků, které s sebou nese výhody ve své rozmanitosti - každý kněz může poradit trochu jiným způsobem z trochu jiného úhlu pohledu. Je te tedy pouze na tobě, zda si najdeš stálého zpovědníka nebo ne, špatně ale určitě není ani jedna z variant.

Přeji ti upřímnou radost ze svátosti smíření! :)

Milá eli, 

u svátosti smíření stačí, když máme obecné předsevzetí, že nechceme hřešit. Tvé zpovědi byly tedy jistě platné.
Pochopitelně, když si budeš dávat malá, splnitelná a jednoduchá předsevzetí (vstát o 5 minut dříve a pomodlit se, napít se až za 15 minut a ne hned, sprchovat se studenou vodou...) u každé zpovědi nebo vždy od neděle do neděle, velice Ti to pomůže v životě a v duchovním pokroku. Ono je třeba naši vůli trochu vycvičit, aby dokázala poslouchat.

Milá Kláro,

jsem moc rád, že jsem Ti mohl být nápomocen. Pojedeš-li letos na světové setkání mládeže do Krakova nebo za rok na celostátní setkání mládeže, budu rád, když se za mnou zastavíš a osobně se pozdravíme. Žehná P. Jenda

Milá Klárko,

svátost biřmování dokončuje to, co započal křest. Jejím prostřednictvím se z člověka stává dospělý křesťan, odpovědný za svoji víru. Dostává se mu zvláštní pomoci Ducha Svatého při těžkých rozhodnutích, nalézání místa v životě apod. Spodní věková hranice přijetí biřmování je 15 let, ale veskrze není možné od této doby doporučit nějaký "vhodný věk", kdy ke svátosti přistoupit. Strach z přijetí biřmování může být zapříčiněn nějakou tvojí vlastní osobní nejistotou, stejně tak může být ale útokem zlého. Doporučuji ti modlit se o pomoc právě Ducha Svatého a hlavně - nebát se. Nechci tvrdit, že je skoro jedno, kdy svátost přijmeš, ale myslím, že pokud přípravu i samotné biřmování dobře uchopíš, nemusíš se bát, že by letos bylo příliš brzy. Tak bys totiž přijetí svátosti mohla odkládat do nekonečna. I když se rozhodneš biřmování odložit, pokus se třeba popřemýšlet o tom, koho by sis ze svého okolí vybrala jako biřmovacího kmotra a konzultuj i s ním podobné otázky a pochybnosti.

Píšeš ale, že ti nedávné přípravné setkání otevřelo srdce a pocítila jsi touhu biřmování přijmout - i to by se jistě dalo považovat za Boží výzvu :) Finální rozhodnutí je ale pouze na tobě. Přeji ti spoustu radosti ze svátosti biřmování, ať už se rozhodneš absolvovat ji letos či příští rok!

Milá Sandro,

žehnání předmětů patří mezi tzv. svátostiny, kterými nás církev doporučuje ochraně Boží. Při žehnání těchto věcí se kněz modlí, aby Bůh chránil od všeho zlého na duši i na těle ty, kteří budou zbožně tyto požehnané věci používat. Základem je tedy úmysl církve (v zástupnictví kněze) a naše rozhodnutí užívání předmětu tak, aby nám jeho přítomnost pomáhala Bohu se přibližovat a přijímat jeho pomoc (zpravidla se s takovým záměrem žehnají růžence, medailky, zlaté křížky apod.). Skutečnost, že ty věřící nejsi, tedy na překážku není, tvůj přítel by si ale měl být vědom toho, jaký přívěšek se to k němu vlastně dostává (pokud také věřící není).

Doufám, že bude mít tvůj milý z přívěsku radost a bude mu dobře sloužit! :)

Milá nevědoucí,

vzhledem k současné filmové produkci bohužel není takřka možné, abychom čas od času, byť nezáměrně, neshlédli film s lechtivou scénou uvnitř. Takové filmy ovšem není radno vyhledávat - a to v jakémkoli věku. Jejich sledováním na sebe totiž necháváme dobrovolně působit cosi nezdravého, co proniká do našich myšlenek - sama píšeš, že jejich dopad na sobě neblaze pociťuješ.

O hříchu by se dalo hovořit v případě, že by člověk na takové scény hleděl se zalíbením, souhlasil by s nimi a jimi se sytil. Pokud můžeš, vyhýbej se tedy filmům, v nichž nevhodný obsah tušíš a když tě přepadnou vlezlé myšlenky, popros Boha, třeba jen ve střelné modlitbě ("Pane, nechci své myšlenky nechat svázat něčím, co se Ti nelíbí, prosím pomoz mi."), aby tě jich zbavil.

Hodně štěstí!

Milá Olgo,

půst jako takový na sebe může brát mnoho rozličných podob. Někdo jej prožívá jako střídmost v jídle, jiný krátí čas strávený na internetu nebo u televize. Jakákoli forma půstu by však měla být cílena tak, aby konkrétnímu člověku dopomáhala k jeho osobnímu, duchovnímu růstu, aby pro něj měla smysl. (Mám-li příkladně pocit, že mě brouzdání po sociálních sítích odpoutává od modlitby, pokusím se jej redukovat a zapracovat na své komunikaci s Bohem apod.) Půst ale není prvoplánově o odříkání - jde spíše o příležitost ztišit se, věnovat se více modlitbě, četbě Písmě, službě lásky ostatním... Jde o příležitost hlubšího setkání se s Bohem a dobrou přípravu na Velikonoce. Je pouze na nás, zda této příležitosti využijeme nebo ne - nedržet půst tedy samo o sobě hříchem není (výlučné postavení zde má pouze Popeleční středa a Velký pátek, kdy si zvláště připomínáme Kristovo utrpení). Být k postní době lhostejný může být ovšem i výrazem toho, že nestojíme o změnu v našem životě, kterou do něj Bůh vnese, pokud mu to dovolíme.

Přeji ti krásný čas přípravy na Velikonoce! :)

Milá Terko,

je super, že se chceš o Bohu sdílet! Dobré kamarádky o sobě většinou vědí spoustu věcí, proto myslím, že i ta tvá brzy zjistí (pokud to ještě neví), že součástí tvého života je Bůh a víra v něho. Můžeš jí svým chováním a příkladem denně ukazovat, co v praxi znamená být křesťanem a dost možná se tě časem i sama začne na víru vyptávat. Neboj se toho a náboženským tématům se nevyhýbej – i když je někdy v kolektivu nevěřících obtížné o Bohu mluvit a často to stojí hromadu vysvětlování a obhajování. Stejně ale jako ty respektuješ skutečnost, že někdo v Boha nevěří, měli by ostatní respektovat tvou víru, tím spíše pak tví blízcí kamarádi.

Pokud bys měla pocit, že je kamarádka tvým názorům alespoň trochu otevřená, můžeš ji (a přes ni třeba i její rodinu) pozvat na některou z velikonočních mší (třeba na Bílou sobotu, kdy je atmosféra v kostele krásná a sváteční) nebo na vánoční půlnoční, kam chodí i spousta nevěřících. Možná, že budeš příjemně překvapená jejich reakcí. A pokud ne, nevěš hlavu – víra je dar od Boha, u kterého si musí každý člověk sám rozhodnout, zda jej přijme nebo ne. Můžeš se za kamarádku modlit a stejně tak prosit, abys jí dokázala být dobrým „poslem Boží lásky“. Držíme palce!