Milá Klárko,

svátost biřmování dokončuje to, co započal křest. Jejím prostřednictvím se z člověka stává dospělý křesťan, odpovědný za svoji víru. Dostává se mu zvláštní pomoci Ducha Svatého při těžkých rozhodnutích, nalézání místa v životě apod. Spodní věková hranice přijetí biřmování je 15 let, ale veskrze není možné od této doby doporučit nějaký "vhodný věk", kdy ke svátosti přistoupit. Strach z přijetí biřmování může být zapříčiněn nějakou tvojí vlastní osobní nejistotou, stejně tak může být ale útokem zlého. Doporučuji ti modlit se o pomoc právě Ducha Svatého a hlavně - nebát se. Nechci tvrdit, že je skoro jedno, kdy svátost přijmeš, ale myslím, že pokud přípravu i samotné biřmování dobře uchopíš, nemusíš se bát, že by letos bylo příliš brzy. Tak bys totiž přijetí svátosti mohla odkládat do nekonečna. I když se rozhodneš biřmování odložit, pokus se třeba popřemýšlet o tom, koho by sis ze svého okolí vybrala jako biřmovacího kmotra a konzultuj i s ním podobné otázky a pochybnosti.

Píšeš ale, že ti nedávné přípravné setkání otevřelo srdce a pocítila jsi touhu biřmování přijmout - i to by se jistě dalo považovat za Boží výzvu :) Finální rozhodnutí je ale pouze na tobě. Přeji ti spoustu radosti ze svátosti biřmování, ať už se rozhodneš absolvovat ji letos či příští rok!

Milá Sandro,

žehnání předmětů patří mezi tzv. svátostiny, kterými nás církev doporučuje ochraně Boží. Při žehnání těchto věcí se kněz modlí, aby Bůh chránil od všeho zlého na duši i na těle ty, kteří budou zbožně tyto požehnané věci používat. Základem je tedy úmysl církve (v zástupnictví kněze) a naše rozhodnutí užívání předmětu tak, aby nám jeho přítomnost pomáhala Bohu se přibližovat a přijímat jeho pomoc (zpravidla se s takovým záměrem žehnají růžence, medailky, zlaté křížky apod.). Skutečnost, že ty věřící nejsi, tedy na překážku není, tvůj přítel by si ale měl být vědom toho, jaký přívěšek se to k němu vlastně dostává (pokud také věřící není).

Doufám, že bude mít tvůj milý z přívěsku radost a bude mu dobře sloužit! :)

Milá nevědoucí,

vzhledem k současné filmové produkci bohužel není takřka možné, abychom čas od času, byť nezáměrně, neshlédli film s lechtivou scénou uvnitř. Takové filmy ovšem není radno vyhledávat - a to v jakémkoli věku. Jejich sledováním na sebe totiž necháváme dobrovolně působit cosi nezdravého, co proniká do našich myšlenek - sama píšeš, že jejich dopad na sobě neblaze pociťuješ.

O hříchu by se dalo hovořit v případě, že by člověk na takové scény hleděl se zalíbením, souhlasil by s nimi a jimi se sytil. Pokud můžeš, vyhýbej se tedy filmům, v nichž nevhodný obsah tušíš a když tě přepadnou vlezlé myšlenky, popros Boha, třeba jen ve střelné modlitbě ("Pane, nechci své myšlenky nechat svázat něčím, co se Ti nelíbí, prosím pomoz mi."), aby tě jich zbavil.

Hodně štěstí!

Milá Olgo,

půst jako takový na sebe může brát mnoho rozličných podob. Někdo jej prožívá jako střídmost v jídle, jiný krátí čas strávený na internetu nebo u televize. Jakákoli forma půstu by však měla být cílena tak, aby konkrétnímu člověku dopomáhala k jeho osobnímu, duchovnímu růstu, aby pro něj měla smysl. (Mám-li příkladně pocit, že mě brouzdání po sociálních sítích odpoutává od modlitby, pokusím se jej redukovat a zapracovat na své komunikaci s Bohem apod.) Půst ale není prvoplánově o odříkání - jde spíše o příležitost ztišit se, věnovat se více modlitbě, četbě Písmě, službě lásky ostatním... Jde o příležitost hlubšího setkání se s Bohem a dobrou přípravu na Velikonoce. Je pouze na nás, zda této příležitosti využijeme nebo ne - nedržet půst tedy samo o sobě hříchem není (výlučné postavení zde má pouze Popeleční středa a Velký pátek, kdy si zvláště připomínáme Kristovo utrpení). Být k postní době lhostejný může být ovšem i výrazem toho, že nestojíme o změnu v našem životě, kterou do něj Bůh vnese, pokud mu to dovolíme.

Přeji ti krásný čas přípravy na Velikonoce! :)

Milá Terko,

je super, že se chceš o Bohu sdílet! Dobré kamarádky o sobě většinou vědí spoustu věcí, proto myslím, že i ta tvá brzy zjistí (pokud to ještě neví), že součástí tvého života je Bůh a víra v něho. Můžeš jí svým chováním a příkladem denně ukazovat, co v praxi znamená být křesťanem a dost možná se tě časem i sama začne na víru vyptávat. Neboj se toho a náboženským tématům se nevyhýbej – i když je někdy v kolektivu nevěřících obtížné o Bohu mluvit a často to stojí hromadu vysvětlování a obhajování. Stejně ale jako ty respektuješ skutečnost, že někdo v Boha nevěří, měli by ostatní respektovat tvou víru, tím spíše pak tví blízcí kamarádi.

Pokud bys měla pocit, že je kamarádka tvým názorům alespoň trochu otevřená, můžeš ji (a přes ni třeba i její rodinu) pozvat na některou z velikonočních mší (třeba na Bílou sobotu, kdy je atmosféra v kostele krásná a sváteční) nebo na vánoční půlnoční, kam chodí i spousta nevěřících. Možná, že budeš příjemně překvapená jejich reakcí. A pokud ne, nevěš hlavu – víra je dar od Boha, u kterého si musí každý člověk sám rozhodnout, zda jej přijme nebo ne. Můžeš se za kamarádku modlit a stejně tak prosit, abys jí dokázala být dobrým „poslem Boží lásky“. Držíme palce!

Milá Kačko,

Desatero (dekalog) jako takové je zakotveno v Písmu, kde nám je předává kniha Exodus (Ex 20,2-17) a Deuteronomium (Dt 5,6-21). Znamená doslovně "deset slov", která Bůh zjevil svému lidu na hoře Choreb. V průběhu dějin se rozdělení a číslování přikázání měnilo, v současnosti se však používá dělení stanovené sv. Augustinem, které se v katolické církvi stalo tradičním. Pokud se chceš o Desateru dozvědět více, můžeš prolistovat třeba Katechismus katolické církve (nebo jeho zúžený souhrn Youcat).

Milá Tazatelko,
modlit se breviář je doporučováno, protože je to biblická modlitba, která nás spojuje s církví. Jak začít? Třeba Modlitbou před spaním - tedy každý večer se pomodli to, co je uvedeno na příslušný den. Je to jednoduché, protože máš vše na jednom místě a není to dlouhé, tak do 10 minut. Časem se můžeš doptat kněze, katechety nebo jáhna, pokud jej ve farnosti máte, jak se modlit přesně a podle čeho se v breviáři orientovat. Případně se dá najít návod i na internetu nebo je možné ze začátku používat konkrétní texty na daný den z adresy: http://breviar.sk/cz/default.htm 
Elektronický breviář pak najdeš zde: http://ebreviar.cz/

Milá tazatelko,

jsem rád, že tě mohu uklidnit. Neděle do postní doby nepatří! Takže, chceš-li, můžeš klidně jet na svůj vysněný koncert.

Otázka je, zda je dnes v církvi zakázané v postní době jít na ples, do divadla atd. Ne. Bývalo to dříve, ale dnes už tomu tak není. Samozřejmě, že máme postní dobu prožívat solidně a více usebraně, v modlitbě, v četbě Písma, ve službě lásky bližním. Co z toho vyplývá? Máme dobře prožívat postní dobu, máme se snažit chovat zdrženlivěji, ale jakou formu zvolíme, to je na nás. Takže jít v postní době na vysněný koncert by nebylo v žádném případě hříchem.

Ale. Asi bych na něj nešel na Popeleční středu nebo na Velký pátek.

Milá Domčo,

manželé (muž a žena) jsou si navzájem darem. Jedním a nejhlubším projevem sebedarování je spojení duší i těl v sexuálním aktu. Ten má být prožívaný z lásky k druhému (a ne jako tělesná potřeba) a má být otevřený početí dítěte. Samotné pohlavní spojení je určitý proces, který lze popsat jako předehru, vlastní vyvrcholení a dohru (zvlášť důlěžitou pro ženu).

Pokud oba manželé souhlasí a použijí v rámci předehry orální sex, je to z morálního hlediska možné. Mnozí lékaři ale upozorňují na zdravotní rizika. Takže se nedá tento způsob moc doporučovat. Důležité je, že po předehře pak následuje plné sexuální spojení a dohra.

Pokud by manželé využili jen orální sex a u toho by zůstali, nebylo by to morálně správné. Proč? Protože pak by nešlo jen o součást celého aktu, ale vlastně jen o vzájemné sebeukájení, bez sebedarování, bez otevřenosti plodnosti.

Aby manželský akt byl morálně správný, musí mít tři vlastnosti: mezi manželi (mužem a ženou), v opravdové sebedarující se lásce a otevřený početí.

Milá tazatelko,

jsi ve věku, kdy se člověk poznává, a s tím souvisí, že začíná více vnímat své vnitřní motivace, pocity atd. Takže: Když se něco takového stane, co popisuješ, ozve se svědomí. Je tedy dobré, že Tvé svědomí zablikalo a ohlásilo, že se jedná o nebezpečnou zónu. Co udělat? Příště si dát pozor a takové jednání neopakovat. Hříchem se něco stává tehdy, když to děláme vědomě a dobrovolně: tedy chceme to a víme, že je to špatné.