Milá Deniso,

hřích proti Duchu svatému znamená vědomě odporovat poznané pravdě, jde tedy o vědomě zvolený postoj, jímž se chce člověk záměrně od Boha distancovat. Obecně se hříchy proti Duchu svatému shrnují pod následujících 6 případů:

1. Hřešit úmyslně na milosrdenství Boží (např. lidé před potopou - budu hřešit, jak se mi zachce, protože Bůh je milosrdný a určitě mi odpustí) 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (např. Jidáš - nebudu se vůbec snažit o pokání, protože můj hřích je tak velký, že mi jej Bůh určitě neodpustí) 3. Odpírat poznané křesťanské pravdě (např. Židé za časů Pána Ježíše) 4. Nepřát a závidět bližnímu milosti Boží (např. Kain) 5. Mít zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání 6. Setrvat tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (např. lotr po levici Pána Ježíše na Kalvárii).

Podstata hříchu proti Duchu svatému tedy spočívá v tom, že člověk sám ze své svobodné vůle vytváří Bohu nepřekonatelné překážky, nejde o náhodný nebo nahodilý hřích. Jako neodpustitelný je brán ne proto, že by jej Bůh nebyl schopen nebo nechtěl odpustit, ale proto, že člověk, který postoj "proti Bohu" zaujímá, o odpuštění nestojí.

Milá M.,

děkujeme za tvůj dotaz :) Za 1. záleží na tvém srdci. Ježíš nás v evangeliu učí, že už jen pohled na někoho druhého s žádostivostí je hřích a také říká, že hříchy vycházejí z lidského srdce. Co to znamená? Že líbání mimo manželství hříchem být může, ale taky nemusí. Tím myslím odpovídám i na otázku druhou :).

Co se týče třetího bodu - prvně by se asi mělo říci, že pod pojmem masturbace se chápe trochu něco jiného, než zde ty uvádíš. Masturbace - jiným slovem autoerotika - je vzrušování vlastní pohlavních orgánů svépomocí, tedy bez "zásahu" kohokoli dalšího. O masturbaci se tedy v tomto případě rozhodně nejedná. Ale zpět k dotazu. Pokud člověk přirozeně pocítí vzrušení v důsledku polibku, není to samo o sobě nic zlého. V momentě, kdy si ovšem člověk uvědomí, že ho žádostivé polibky vzrušují a vedou k dalším věcem a tedy ke hříchu, měl by s nimi přestat. Což se pojí i se čtvrtým dotazem - na vzrušení jako takovém nic špatného není. Je ale rozdíl pokud vzrušení své nebo vzrušení svého protějšku použijeme jako hnací motor pro získání vlastního uspokojení (pak jde o hříšné jednání) nebo jej budeme chápat alespoň trošku jako varovný signál (pokud se tedy děje mimo manželství).

Především je ale důležité zachovat si v každém případě čistotu srdce a smýšlení. Nezkoušet si chlácholit svědomí vymezováním obecně platných hranic "co se ještě může a co už ne", "co je ještě lehký hřích, co už je těžký"... Takové hranice stejně spolehlivě neexistují. Zkoumej proto své úmysly upřímně a pravdivě.

Měj se krásně! :)

Milá Dančo,

pokud člověk žije v přesvědčení, že je v těžkém hříchu, neměl by rozhodně ke sv. přijímání přistupovat. Nejde tedy tolik o to, zda hřích samotný byl ve skutečnosti lehký nebo těžký (navíc závažnost toho či onoho hříchu je pro každého jiná), ale o svobodné rozhodnutí takového člověka přijmout sv. přijímání, byť by k němu jít neměl (dle jeho svědomí a přesvědčení). Víra je především vztah s živým Bohem. Neboj se položit mu tuto otázku osobně i v modlitbě. Bůh Ti může dát (a také dává) odpověď.  

Co se těžkého hříchu týče, jde o vědomé, dobrovolné, pochybení ve věci vážného charakteru. Zkoumej proto vždy své srdce a svůj úmysl :)

Přejeme ti štěstí!

Milá Leňo,

moc díky za to, že se ptáš :) Práce o nedělích bývá kamenem úrazu mnoha brigád a sezónních prací. V tvém případě bych zvážila, zda je opravdu nutné se o takovou brigádu ucházet (protože z pracovního klidu jsou v neděli vyňati ti, kteří nemají možnost ani šanci pracovat někde jinde, někdy jindy - jejich chudoba jim to neumožňuje). Pokud jde u tebe ale "pouze" o přivýdělek, zkusila bych se u zaměstnavatele přesně informovat, zda bude práce o nědělích nutná. Přidávám vlastní zkušenost - také jsem svého času brigádničila v kavárně, kde se po nás původně chtěly i víkendové (tedy i nedělní) směny, ale nakonec jsem zjistila, že je možná domluva a za 3 měsíce jsem do práce v neděli musela jen jednou.

Pokud bys ale v neděli kvůli brigádě nemohla jít na mši (a šlo by pro tebe opravdu jen o nějaké peníze navíc, ne o zdroj obživy), bylo by to považováno za těžký hřích (protože každá neděle je zasvěceným svátkem).

Být tebou, zjistila bych si přesné pracovní požadavky a zvážila, zda případně nemám i jiné možnosti a je pro mě brigáda opravdu důležitá. Už předem ti přeji krásně strávené léto! :)

Milá fanINko,

domnívám se, že nosit dredy nemá žádný náboženský podtext. Zdá se, že tak se chodívalo v minulosti a zřejmě to bylo způsobeno nemožností o vlasy více pečovat. Mimo jiné je rozšíření takovéhoto účesu neúčesu v Africe. Pokud se ti to líbí, můžeš si to pochopitelně zkusit. Jen jestli bude spokojené i tvé okolí.

V otázce ale píšeš podstanější záležitost. Tíhneš k východním věcem a ptáš se, zda to jde skloubit s křesťanstvím. Něco ano a něco ne. Myslím si, že se tedy asi hodně zajímáš o východ. Mám radu: zajímej se také tak o své kořeny - o křesťanství. Existuje třeba super kniha:

Woods, T. E.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Res Claritatis, 2008.

Čti katechismus, studuj dějiny křesťanské kultury. Uvidíš, že ještě mnoho krásného můžeš objevit doma. Pak se ti povede i kriticky vnímat kultury druhých.

Milá tazatelko,

děkujeme za tvůj dotaz. Dnes se o masturbaci (autoerotice) mluví poměrně běžně. Jedná se o vzrušování vlastních pohlavních orgánů. Dnešní svět hlásá prostřednictvím všech různých médií, že masturbace je normální, běžná, dokonce zdraví prospěšná. Ale je to opravdu tak? Doba hlásá hesla jako "Užívej si! Žiješ jenom teď! Měj vždycky a za každou cenu to nejlepší!" Někam se vytratila víra ve věčný život, zájem o druhé lidi, hodnoty jako je nesobecká láska, která se druhému DÁVÁ a chce jeho štěstí. Když to trochu přeženu: Ze všech stran na tebe denně útočí: "Já! Já! Já!" - "JÁ si budu užívat," "JÁ se budu bavit," "JÁ si pomůžu sám," "JÁ budu budovat kariéru,"... a ostatní mě nezajímají. Budu si brát. Ne dávat. Říká se tomu sobectví, sebestřednost.

Ptáš se, jak to všechno souvisí s masturbací? Také masturbace je zaměřená jenom na člověka a jeho vlastní zájmy, je to v podstatě sobecká rozkoš, která ho odděluje od druhých. Často se jedná o návyk, který lidi uvězňuje v nich samých. Masturbace možná neublíží tělesnému zdraví, ale ubližuje našemu zdraví psychickému. Jak? Masturbace symbolizuje sebelítost, strach opustit sám sebe pro druhého a naprostou sterilitu odloučení. My lidé jsme ale povoláni k něčemu jinému než k sobectví. Jsme povoláni k LÁSCE. Ta jediná dokáže člověka naplnit.

Přeji ti, ať se nenecháš manipulovat ostatními, vždy se ti daří jednat podle svědomí a snažíš se hledat opravdové hodnoty, které vedou k radosti a opravdovému štěstí :)

Milá slečno,

je důležité, že si kladeš takové otázky. Pokusím se na ně odpovědět v jednotlivých bodech, ovšem mé odpovědi se budou pravděpodobně často překrývat.

1) a 2) V první otázce se ptáš, jak vyznat některé věci u zpovědi, aniž bys měla jistotu, že se jedná o hřích (tu otázku pokládáš až následně). Už jen tato skutečnost signalizuje, že tvé svědomí bliká červenou - sama cítíš, že něco není tak úplně OK. Praktika, kterou popisuješ je jedním ze způsobů, jak ženy masturbují, takže v reakci na tvou druhou otázku - ano, o masturbaci se jedná. Při zpovědi doporučuji inspiraci zpovědním zrcadlem pro dospělé, které najdeš na začátku každého kancionálu či použít formulace typu: "Mám problémy se sklonem k sebeukájení." "Prohřešila jsem se proti šestému přikázání sama na sobě." apod. Byť to bude trošku kostrbaté, nemusíš popisovat podrobnosti a kněz bude mít jasno.

3) a 4) Jakákoli forma masturbace je ve své podstatě masturbace, která je obecně považována za těžký hřích, protože člověk dar sexuality, který má pro vytvoření společenství a pro otevření se daru plodnosti, využívá sobecky jen pro sebe a svůj pocit. Ale pozor, těžký hřích je: svobodné, dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci. Masturbace vážná věc je, ale je vždy svobodná? Jakmile si člověk na masturbaci zvykne, nemůžeme říci, že jde vždy o těžký hřích. Je zde zmenšená svoboda, a tak v takových případech hovoříme sice o hříchu, ale ne o těžkém. V praxi je dobře, když člověk po pádu jde ke zpovědi. Pokud se stává masturbace častěji, vždy ihned litovat a může člověk jít i k sv. přijímání, ale měl by v takovémto případě často chodit ke zpovědi – např. jednou za týden či 14 dní. O tom je vhodné si popovídat s dobrým zpovědníkem.

5) Musím říct, že Bůh tě skutečně hlídá. Ale docela jinak, než si myslíš. Nečeká dychtivě na každý tvůj prohřešek jen aby tě mohl potrestat a škodolibě si říct - zase to nezvládla, je to nenapravitelná hříšnice atd. Sleduje tě s velikou láskou, těší se z chvílí, kdy se ti daří, snaží se ti být na blízku, když je ti těžko, pláče s tebou, když se necháváš zraňovat hříchem. Život křesťana by neměl být o strachu z toho, čím se přohřeší, co zase udělá špatně... Všichni jsme hříšníci, všichni děláme chyby - menší či větší, častěji nebo méně často, ale děláme. Přiznat si takovou věc je jenom otázkou přijetí pravdy o sobě samém - nejsem dokonalý a nejspíš nikdy nebudu (což ale nezamezuje svatosti :)). Ale nikdy nepřestanu bojovat o to, abych žil s Bohem. Nezaměřuj se tolik na to, co nedělat, ale na to, co můžeš udělat z lásky pro ostatní, pro Boha, pro svůj vlastní osobní rozvoj. Snad se nebudeš zlobit, když přidám odkaz na část přednášky slovenského kněze o. Mariána Kuffy, který nepřímo na podobné téma hovoří (https://www.youtube.com/watch?v=tkk4Zl5kCBI). Co se týče rozpoznávání hříchu - zkus si u věcí, u kterých si nejsi jistá, upřímně pokládat otázky: "Proč to dělám? Vede mě to nějakým způsobem k Bohu? Dělám to pro sebe? Pro ostatní? Jaký je cíl mého jednání?"

6) Nedá se říct, že i způsob, jakým si člověk sedne, je hned masturbace. Polož si opět otázku, jestli tě něco takového vede k hříchu a pokud zjistíš, že ano, raději si sedni jinak, aby ses zbytečně nepokoušela. ad 7) Pokud to děláš záměrně s cílem zažít "příjemný pocit", ano, pokud ne, pak ne. ad 8) Jde opět o úmysl. V životě nejde o to stále někde vidět hřích, ale učit se určitému druhu ekologie myšlenek a chování. Setkáváme se denně s věcmi, které jsou špatné - otázkou je, jak se k nim postavíme. To, že zjistíš, že je ti něco příjemné, ještě hřích není. Pokud ale budeš toto zjištění zneužívat a cíleně vyhledávat zdroj pokušení, pak se bude jistě jednat o masturbaci, tedy těžký hřích.

9) Pokud máš pocit, že takovýto způsob sezení nevede ke hříchu a naopak ti pomáhá se koncentrovat například na učení, není na něm nic špatného a můžeš tak vesele sedět dál.

Doufám, že si z odpovědí vybereš něco užitečného :)

Milá tazatelko,

svátost biřmování se sice spojuje s křesťanskou dospělostí, ale ta zdaleka nemá nic společného s dospělostí občanskou. Spodní věková hranice přijetí biřmování je 15 let, ale veskrze není možné od této doby doporučit nějaký "vhodný věk", kdy ke svátosti přistoupit. Někdo je po této stránce vyzrálý už v poměrně brzkém věku, někdo má naopak pocit, že ještě připraven není. Veskrze je to ale tak, že se duchovně rozvíjíme a rosteme po celý život, takže svátost biřmování rozhodně není označením pro vrchol naší víry. Jejím prostřednictvím člověk spíše vyjadřuje zodpovědnost za svoji víru a ochotu ji hlásat. Pokud máš pocit, že už za rok je vhodný čas právě pro tebe, nevidím důvod, proč bys po absolvování přípravy k biřmování jít neměla.

Měj se zatím krásně! :)

Milá Viktorie,

díky za důvěru a za to, že píšeš. Myslím, že většina mladých si v určitém věku prochází potížemi s vlastní sexualitou. Tím nechci tvrdit, že se nejedná o závažnou věc, jen tě chci ujistit, že v tom zdaleka nejsi sama :).

Šesté přikázání je zrádné v tom ohledu, že v nás vytváří dojem největší závažnosti - během svátosti smíření se za něj stydíme nejvíc, mnohem raději někomu veřejně přiznáme, že se nemodlíme, než abychom pověděli, že máme potíže řekněme s pornografií - jednoduše se v našich očích velmi snadno stává meritem našeho vztahu k Bohu (pokud mám problémy se sebeukájením -> nejsem dobrý křesťan, ale pokud mám tuto oblast v pořádku - i když jsem třeba rozhádaný s rodiči, jsem vulgární, nemodlím se a nechodím na nedělní mše -> je vše ok). Šesté přikázání je určitě důležité, ale také je třeba nezapomínat, že je "až" šesté. Vztah k Bohu nestojí pouze na tomto jediném bodě a je třeba zaměřit se i na ostatní aspekty života z víry. Snažit se o pravidelnou modlitbu, prosit Pána o pomoc z mých svázaností, často přistupovat ke svátostem, snažit se o skutky lásky k bližním...

Konkrétní nástroje, které se pak dají aplikovat při překonávání problémů se sebeukájením jsou pak dle mého především: vědomé rozhodnutí se proti pokřiveným formám sexuality, modlitba, zdravý životní styl (zaměstnávám se různorodými činnostmi tak, abych měl co nejméně příležitostí pro vlezlé myšlenky apod.). I když se ti někdy nepodaří říct si "ne", nevzdávej to, pokus se prodlužovat intervaly mezi chvílemi, kdy to nezvládneš. Pokud tě napadne, že právě teď máš možnost k něčemu takovému, zkus tomuto svodu třeba i fyzicky utéct - zvedni se, odejdi do místnosti, kde jsou ostatní lidé, běž ven na procházku, najdi si jinou aktivitu, kterou si rozptýlíš myšlenky, řekni si v duchu alespoň střelnou modlitbou o pomoc se sebeovládáním Boha.

Hlavně neházej flintu do žita! :) Přeji ti hodně štěstí a krásně prožitou dobu postní!

Milá Verčo,

děkuji, za tvé otázky. Snad nebude vadit, když alespoň body 1) a 2) shrnu do jedné odpovědi:

1) a 2) Každé přikázání (včetně šestého) v sobě zahrnuje řadu možností, jak se proti němu prohřešit. Řekněme, že někdo velmi citlivý by se mohl zpovídat z prohřešku proti pátému „Nezabiješ.“ proto, že zabil mouchu (a i takoví lidé jsou). Další proto, že zastřelil dva lidi. Oba by při fiktivní zpovědi mohli říct, že se provinili proti pátému přikázání a měli by "splněno". Zpověď je teoreticky vzato platná, ale jak vidíš, jedná se o dvě dosti rozdílné věci. Kněz potom pořádně ani neví, z čeho tě vlastně zpovídá, jak ti poradit, jak přizpůsobit rozhřešení... A o tom, aby člověk věci skrýval, přece zpověď není - právě naopak. Mělo by to být místo přiznání (především sobě samému) vlastních chyb a předložení lítosti nad nimi Bohu. Pokud máš problém formulovat některé své hříchy, můžeš je vždy opsat, ale jen tak, aby bylo patrné, co je předmětem hříchu (u sebeukájení například formulací: "Dopustil jsem se prohřešku proti šestému přikázání sám na sobě." - byť je to kostrbaté, kněz by měl mít jasno). Doporučuji ti vzít si jako přípravu ke svátosti smíření zpovědní zrcadlo v kancionálu pro dospělé, kde se můžeš inspirovat i tím, jak co vyznat.

3) Pokud kněz přesně neví, s čím to kajícník vlastně přichází, má právo se doptat, aby posoudil závažnost situace. Co se ovšem týče hříchů spojených příkladně se sexualitou, nevím o knězi, který by se vyptával na nějaké detaily. Předně proto, že jim samotným to jistě není příjemné, za druhé proto, že obzvláště u mladých lidí se s problémy s šestým přikázáním setkávají zpovědníci poměrně často. Čímž to samozřejmě nechci zlehčovat. Podstatou je ale to, že by celá svátost smíření měla probíhat v atmosféře důvěry a klidu - zpovědník je totiž nejen vázán zpovědním tajemstvím, ale dokonce by si o kajícníkovi ani neměl myslet nic zlého nebo na něj po vyslyšení jeho hříchů nahlížet jinak než předtím. Doporučuji také najít si stálého zpovědníka, k němuž budeš mít důvěru a před kterým se nebudeš stydět.

Přeji ti hodně štěstí! :)