Milá zpěvule,

hudební doprovod při mši svaté má sloužit především k oslavě Boha a posvěcení a vzdělání věřících. Liturgická hudba pak naplňuje tento cíl tím více, čím těsněji je spjata s liturgickým děním, tzn. odpovídá liturgické době, biblickým čtením liturgie daného dne a části mešní liturgie. Proto se příkladně před evangeliem hodí spíše píseň, která nabádá ke slyšení a soustředěnosti ("Otevřme Písmo a poslouchejme, promluví Bůh, Mistr a Pán..."), než nějaká mariánská hitovka typu Rozžíhá :)

Milá Míšo,

odpověď na první otázku zní: ne, pravda to není. V kostele mohou mít svatbu jacíkoli dva lidé - pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas k vytvoření manželství (KKC 1625). Manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské. Jejich manželství může vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti. (KKC 1654)

Odpověď na otázku druhou je složitější. Veskrze to ale pravdou je - manželé musí dávat vzájemný, dobrovolný souhlas ke vstupu do manželství. Souhlas je "lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají". "Přijímám tě za manželku/manžela" - je souhlas, který svazuje oba manžele a nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají "jedním tělem". (KKC 1627) Chybí-li tedy souhlas nebo svoboda souhlasu (např. kdyby nás do sňatku někdo nutil), pak je možné prohlásit takové manželství za neplatné. Ne tedy manželství rozvést (to možné není), ale anulovat jej - prohlásit, že manželství fakticky vlastně nikdy neexistovalo. Tyto záležitosti prověřuje a pečlivě šetří církevní soud.

(Pokud by ses o tématu chtěla dozvědět více, je svátost manželství podrobně rozebrána a vysvětlena v Katechismu katolické církve na str. 405 - 420.)

Milá Katy,

o masturbaci se v tomto případě nejedná, je jasné, že když se ti chce na záchod, těšíš se na to, až se ti uleví ;)

Milá Jano,

myslím, že ani v případě a) ani b) se o masturbaci/těžký hřích nejednalo. Těžký hřích je dobrovolné rozhodnutí se pro objektivní zlo, ne něco, co se nám přihodilo náhodou a o čem jsme dopředu nesmýšleli, nerozhodli jsme se pro to. Že se člověk dostává do situací, kdy s hříchem musí bojovat, je samozřejmé a někdy se pokušení objevují tam, kde bychom je nečekali. Dokud jsme ale schopni jim odolávat, odcházíme z pole bojů jako vítězové :).

Milá tázající se :),

1) neznalost neomlouvá, pokud udělám těžký hřích, mám na svědomí těžký hřích

2) stejný případ - neznalost neomlouvá, podstata hříchu se nemůže změnit jen na základě toho, že dotyčný neznal jeho závažnost (pokud by příkladně někdo někoho zabil, ale žil v přesvědčení, že nic špatného neudělal, nezmění to nic na tom, že se dopustil vážného přestoupení Božího zákona ve vážné věci)

3) u svátosti smíření není nutné uvádět datum a přesný čas, na hodiny a minuty; jde o to, abychom upřímně litovali faktu, že jsme se hříchu dopustili a zároveň se jej vědomě zřekli s předsevzetím, že už se jej dopouštět nechceme (takže ano, můžeš použít i svou původní formulaci :))

Milá nevědoucí čtenářko :),

rozlišení lehkého (všedního) a těžkého (smrtelného) hříchu je věcí zásadního významu, protože se podle něho rozhodujeme, zda přistoupíme k eucharistii či ne. Kdo spáchal těžký hřích, ten nesmí přijímat Krista v eucharistii, kdo má život zatížen pouze lehkým hříchem, ten k svatému přijímání může přistoupit bez obav.

Těžký hřích je zásadní obrácení se proti Bohu, sobě a druhým, protože se jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona – a teď přijde to hlavní – ve vážné věci. Lehký hřích je hřích, který není spáchán ve vážné věci (malá krádež) nebo když je u těžkého provinění snížena dobrovolnost či vědomost rozhodnutí. Proto se může stát, že se někdo sice závažně proviní, ale nedopouští se těžkého hříchu: buď proto, že má nezaviněnou nevědomost, nebo sníženou dobrovolnost (např. jedná z velkého strachu či pod vlivem léků atd.). Těžkého hříchu se dopouští tedy ten, kdo volí objektivní zlo. Proto můžeme objektivně říci, co patří mezi činy, které jsou vnitřně těžce hříšné. Uvádět v této věci jakékoli seznamy je vždy neúplné. Pro názornost uveďme alespoň ty, které se nás mohou týkat: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus, kartářství; zaviněná absence na nedělní mši (z lenosti či pohrdání); zabití nevinného – potrat, eutanázie, ničení lidských zárodků; zavinění rozvodu; šesté přikázání – předmanželský sex, cizoložství, umělé oplodnění, homosexuální jednání, sterilizace bez vážných zdravotních důvodů, antikoncepce, masturbace, pornografie; velká krádež a velká pomluva, pokud oběť těžce poškodí; dále mnoho nespravedlností ve světě, jako vykořisťování chudých, nespravedlivě malá mzda, utiskování vdov a sirotků...

Nevyjmenovali jsme všechny, ale pro představu jsme se pokusili alespoň o jakýsi konkrétní obraz. Vidíme, že těžkým hříchem zdaleka není každý čin. Těžký hřích člověku vážně ubližuje, umenšuje jeho životní štěstí a přerušuje jeho spojení s Bohem. Hovoříme o duchovní smrti. Navrátit život může Ježíš, který nás svou obětí vykoupil z otroctví hříchu a tedy i ze smrti.

Pro více informací o (nejen) tomto tématu doporučujeme knížku Jana Balíka: Máš na víc :)

Milá ABC,

i masový vrah, který se před smrtí obrátí a svých hříchů opravdu a dokonale lituje, samozřejmě svatý být může. V mnoha případech (pokud k obrácení dojde příkladně až těsně před smrtí, ne nutně ve svátosti smíření) to ale církev nemusí nikdy zjistit, takže ho oficiálně za svatého prohlásit nemůže. V procesu kanonizace ale přirozeně nejde o hledání člověka perfektního od začátku do konce. Jedním příkladem za všechny je třeba sv. Augustin, který se obrátil až ve svých 33 letech.

Co se týče onoho "směšování". Zaručeně nebe plné svatých, o nichž vůbec nic nevíme nebo které církev za svaté neprohlásila. Nemyslím si ale, že je to problém. Svatá může být klidně tvá babička, svatá můžeš být i ty už teď na zemi. Ale přece se nechceme stát svatými proto, abychom byli církví opěvováni.

Milá ABC,

ke svatosti jsme sice povoláni všichni, ale bohužel ne všichni z nás na ni dosáhnou. A protože i nejtěžší hříšník se může těsně před smrtí obrátit a stát se svatým, je pro církev mnohdy obtížné s jistotou prohlásit, kdo skutečně svatý je a kdo není. Aby svatý mohl být „postaven na oltář“ jako vzor pro celou katolickou církev, je opravdu nezbytné velmi pečlivé šetření. K prokázání svatosti je požadována celá řada věcí, vč. dvou spolehlivě ověřených zázraků. Hovoříme zpravidla o okamžitém a trvalém uzdravení, které je za současného stavu lékařské vědy nevysvětlitelné. Musí se to stát na přímluvu zemřelého kandidáta svatosti, nikoliv již za jeho života. Od požadavku zázraku lze upustit pouze tehdy, když se jedná o prokazatelný případ smrti mučednické, krve prolité za víru, pro věrnost Kristu.

Milá E.,

"nutně" jít ke zpovědi před velikonočními svátky samozřejmě nemusíš, pokud nemáš těžký hřích nebo trvalou zálibu v jiném, byť lehkém hříchu. Pokud tě ale od zpovědi odrazuje jen nechuť stát ve frontě, bylo by asi dobré ji překonat. Smíření se s Bohem právě před nebo v průběhu Svatého týdne nám umožňuje hlubší prožití svátků, které jsou pro nás těmi nejdůležitějšími v celém roce. Nemusíš si pro svátost smíření volit přímo tzv. "zpovědní den", kdy se do vaší farnosti sjedou kněží z děkanátu. Můžeš zvolit zpověď před jakoukoli mší ve všední den, pokud kněz ve vaší farnosti nabízí tuto možnost, nebo si zajít ke zpovědi s předstihem - alespoň dva týdny před svátky.

Přejeme ti krásné Velikonoce se vším všudy! :)

Milá A,

jsi ve věku, kdy je třeba víru promýšlet nově, kdy se víra stává tvým osobním rozhodnutím. Otázky a otazníky k tomu patří. Ptáš se, na čem stavíme? Lze říci že na rozumové úvaze, na Písmu, na svědectví círvke a mnoha svatých.

Myslím, si, že pro prohloubení víry mladého člověka je třeba:

- snažit se každý den více v tichu modlit, ne jen klasické modlitby, ale takových 10 - 15 minut rozjímání - prostě si s Ježíšem povídat, třeba na základě kousku přečteného evangelia,

- číst hlavně Evangelia, tak se s Ježíšem setkáváme, mít je u sebe a číst po chvilkách,

- studovat - četla jsi YOUCAT? nebo v dubnu vyjde u Paulínek kniha Tweetuj s Bohem, nebo se poraď s knězem, aby ti nějakou knížku doporučil. Studovat víru znamená, promýšlet ji. Uvědomovat si postupně, jak je sice někdy plná tajemství, ale zároveň, jak je to vše rozumné.

- žít ve společenství církve, setkáváš se s věřícími mladými lidmi?

A ještě jedna inspirace: kde budeš trávit Velikonoce? Je možné přijet třeba do centra života mládeže (Vesmír, Příchovice, Přístav) nebo na jiná místa, kde se mladí setkávají, aby prožili do hloubky tajemství svátků. Můžeš jet na světový den mládeže do Krakova. Prostě, udělat zkušenost víry ve společenství círvke.