Milá Any,

o hřích se v tomto případě spíše nejedná - jednala bys v dobré vůli kamarádce pomoci, ne proto, abys jí uškodila. Jde ale o to, že vyzrazením jejího tajemství ztratíš její důvěru, která se často velice špatně získává nazpět. Možná by bylo lepší, kdyby sis o dané věci promluvila přímo s ní nebo se ji pokusila přesvědčit, aby sama tajemství vyzradila - pokud opravdu věříš, že by jí to bylo spíše ku prospěchu. Záleží také na tom, o jak závažnou věc se jedná - pokud by tě příkladně žádala o to, abys nevyzrazovala její plány na plánovanou sebevraždu (fikční situace), v takovém případě by bylo určitě vhodné o tom někomu povědět a její plány překazit. Závažnost věci ale musíš zvážit sama.

Držíme tobě i tvé kamarádce palce :)

Ahoj Zizi,

1) biřmování je dovršením křtu. Křest nás spojuje s Pánem Ježíšem, a proto v nás od té chvíle začíná bydlet i Duch svatý,
který nám dává počátek svých darů.
Biřmování je dovršení křtu, obdržení plnosti darů Ducha svatého. Jsou to Letnice každého z nás. A Letnice znamenaly, že
apoštolové vyšli a začali hlásat evangelium. Dary Ducha svatého si lze představit jako nadání na Boha (podobně jako
někdo má nadání na matiku). Kdo obdržel dary Ducha svatého, má schopnost vnímat Boha, být mu blízko, žít podle jeho
slova. Toto nadání ale musí rozvíjet. V opačném případě dar zakrní. Takže křest je získání řidičáku a biřmování znamená,
že dostaneme Ferari, abychom mohli jezdit a vozit druhé. Obvykle se hovoří o 7 darech Ducha svatého (dar moudrosti,
rozumu, rady, síly, umění, bázně Boží a zbožnosti).

2) Biřmovací kmotr by měl být především někdo, kdo opravdu žije z víry, někdo, kdo stojí po boku biřmovance a pomáhá mu "plnit úkoly" biřmovance - svědčit o Kristu slovem i životem, podporovat jej v modlitbě, být mu duchovní oporou a přítelem. Zároveň musí být starší 16 let, být pokřtěný, biřmovaný a již přijal eucharistii. O výběru biřmovacího kmotra se můžeš poradit i s knězem, který tě bude na biřmování připravovat nebo s rodiči.

3) Co si obléct? Ideálně nějaké slušivé šaty (v některých farnostech bývá zvykem oblékat si na biřmování kroj) nebo sukni. Obecně by se mělo jednat o oblečení vkusné, slušné, slavnostní, tedy nikoli vyzývavé a také ne takové, které nosíme běžně do školy nebo na ven (třeba džíny a triko :)). Jde o to, že biřmování je svátostí, kterou člověk přijímá jednou za život, jedná se o opravdu slavnostní a výjimečný okamžik. A tomu by mělo být přizpůsobeno i naše vzezření. Užitečnou radu při výběru oblečení ti může poskytnout i článek v našem červnovém čísle na str. 16 - 17 s názvem V plavkách do kostela?

Měj se krásně! :)

Milá j.,

všechna videa, která jsou umístěná konkrétně na Youtube by měla být opatřena autorskými právy. Tzn., že buď je člověk, který je na server nahrál, přímo jejich autorem nebo autorská práva na zveřejňovaný obsah nějak získal. V opačném případě správci Youtube odstraní buď celé video nebo příkladně jen zvukovou stopu (pokud se jedná třeba o po domácku vyrobený klip k písničce, která je chráněna autorskými právy). Jedná se ale o obsah veřejně dostupný, takže pokud videa nebo obrázky nestahuješ, není to až takový problém. Vinu má především ten, kdo nelegálně získané soubory, videa a obrázky na internet umísťuje a tím se podílí na jejich nelegálním šíření.

Milá Petro,

o hřích se nejedná, takováto péče o tělo je záležitostí hygieny a zdravotního uvážení.

Milá jaro,

jak správně píšeš, do křesťanského života nás uvádí právě iniciační svátost křtu, kterou zároveň vstupujeme do církevního společenství. Znamení svátosti křtu není možné v pravé podstatě jakkoli vymazat nebo zrušit, vtiskuje se do duše člověka nesmazatelně. Je pouze možné k zápisu v matrice pokřtěných připojit poznámku, že daný člověka projevil svou vůli zříci se křtu, čímž se věc "formálně vyřeší".

Křest je ale obdarováním, které si s sebou neseme celý život, ať už jej využíváme nebo ne. Jsou lidé, kteří chtějí vystoupit ze společenství církve proto, že se necítí být křesťany, mají pocit, že nejsou věřící a chtějí být pravdiví k sobě, svému okolí a potažmo i k Bohu. V tom samozřejmě není možné nikomu bránit, svobodu rozhodnutí má v takové věci každý. Je ale dobré si takové rozhodnutí předem dobře promyslet a odpovědět si na otázku, zda mi zřeknutí se křtu přinese do života pokoj, zda nějak opravdu vyřeší nebo pomůže situaci, ve které se nacházím.

Myslíme na tebe v modlitbě :) +

Milá J.,

pochybnosti o víře měl (nebo možná ještě má) asi někdy každý. Právě v tomto vratkém období je ale naopak důležité, abys chodila ke svátostem tak často, jak jen to půjde a modlila se za svoji víru. Svátost eucharistie pro tebe může být v mnoha ohledech posilou a ve svátosti smíření můžeš někdy najít odpovědi na některé své otázky. V životě každého člověka přichází nějakým způsobem zkouška víry, zkouška vztahu s Ježíšem. Nejspolehlivější cestou, jak v ní obstát, je učit se být s Bohem, budovat s ním vztah. To znamená, najít si na něj čas (modlitba - každý den 10 minut ticha s Bohem), číst Písmo a učit se z něj, číst kvalitní životopisy svatých (zvlášť mladých - z nedávné doby např. Chiara Luce Badano), vyhledávat v církvi prostředí, kde je jakoby Bůh více prožíván a pociťován (např. diecézní centra života mládeže) a učit se naslouchat Bohu i během mše svaté. Není to snadné, ale uvidíš, že tak překonáš své pochybnosti a najdeš znovu Boha - lásku, který chce tvé dobro.

Myslíme na tebe! :)

Milá Míno,

Všechny křesťany (katolíky, evangelíky, pravoslavné) spojuje víra v Trojici Boží, ve vtělení Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání a v důležitost křtu. Tedy to hlavní máme opravdu společné. Obecně je třeba jasně říci, že v současných křesťanských církvích existuje touha, jistě vzbuzovaná Duchem Božím, po jednotě. Katolická církev a papežové pro to dělají co mohou. Papež příkladně před časem navštívil soukromě jednoho ze svých známých, který je pastorem jedné církve nedaleko Říma a pravidelně se snaží udržovat přátelské styky s ostatními křesťanskými církvemi. Ovšem touha po jednotě neznamená, že veškeré rozdíly jsou pryč. Jednota ano, ale vždy v pravdě, tedy ve věrnosti Písmu a Duchu svatému. A to není vůbec tak snadné. Je třeba hodně modliteb. Pokud se jedná o křesťany, pak křest je platný u všech stejně. Ale co eucharistie? Tam je problém. Zázrak proměnění kousku chleba v Krista není vůbec záležitost lidí, ale Boha, který k tomu zvolil službu kněží. Proto je eucharistie pouze tam, kde je svátost kněžství. Tady vidíš, že cesta k jednotě má také kříže rozdělení, které musíme nést s důvěrou, že Pán je jednou promění. Touha po jednotě nás vede k modlitbě, ke vzájmenému poznávání, ale také k tomu, znát dobře svou vlastní víru.

Pokud jsi ještě neprostudovala YOUCAT, moc Ti to doporučuji. Pokud ano, vrhni se na Kompendium Katechismu katolické církve nebo přímo na ten velký Katechismu katolické církve. Nebudet to četba snadná, ale mnoho zajímavého se tam dozvíš.

Milá Čtenářko,

jsi ve věku, kdy je pochopitelné, že hledáš své povolání, přemýšlíš nad tím, co z Tebe jednou bude. Je krásné, že tě přitahuje láska k Ježíšovi. Co ale dělat a jak své povolání rozpoznat? Snaž se každý den opravdu poctivě modlit, najdi si nějakou chvilku v klidu na rozjímání. Choď každý měsíc ke zpovědi a často k eucharistii. Bude výtečné, najdeš-li nějakého moudrého kněze, s kterým si budeš moci občas o sobě popovídat. A v modlitbě často říkej: "Panno Maria, prosím, vypros mi poznání, čím mám být. Pokud řeholnicí, veď mě, ať jsem řeholnicí svatou. Pokud manželkou, ať najdu toho pravého chlapce."
Postupem času jistě poznáš, zda Tě opravdu Pán volá nebo zda je řeholní stav jen Tvoje současná představa a ve skutečnosti je Tvé místo někde jinde :)

Přejeme ti hodně štěstí! :)

Milá Viky,

pokud jsi tomu člověku odpustila, je vše v pořádku. Je jasné, že poté, co ti někdo ublížil, už k němu pravděpodobně nikdy nezískáš důvěru, nejspíš nebudete mít úplně vřelý vztah (byť i takové případy jsou možné :)). Pokud spolu musíte vycházet a vídat se, zkus se soustředit na to, že problém, který jste měli, už je za vámi, že jsi mu odpustila a že proto vůči němu v sobě nechceš dál živit jakoukoli zášť. Utvrzování se v nesnášenlivosti k němu by nakonec stejně nejvíce ublížilo tobě, vnitřně by tě pocity hněvu a ublíženosti sžíraly. Zkus se raději zaměřit na nějaké jeho kladné vlastnosti (najdi na něm alespoň 5 pozitivních věcí) a především - svěř tento svůj vztah Bohu. Modli se za pokoj v duši pro sebe a v modlitbě Bohu svěřuj i daného člověka.

Hodně štěstí! :)

Milá Makro,

toto místo bývá vykládáno na základě slov: můj čas, moje hodina. Ježíš věděl, že na Velikonoce, které přijdou, bude vydán a ukřižován. Ale ještě bylo třeba čekat. A hrozilo, že Ježíše lidé vyhlásí za svého politického vůdce a za osvoboditele od Římanů. Tak si mnozí představovali Mesiáše. Viděli jeho úkol moc jednoduše a pozemsky.
Nadšení nechal Ježíš při svém příchodu do Jeruzaléma propuknout až tehdy, když věděl, že bude již ukřižován. A udělal to tak, že lidé ho vítali, ale nebyl ani tehdy vnímám jako vůdce vojenské vzpoury. Tedy, Ježíš ví, že do Jeruzaléma ještě nevejde slavnostně, že je ještě čas. Proto tak mluví. Je to jakási zámlka, kterou Ježíš používá mnohdy.