Milá Aničko,

v pořádku to určitě není, což jistě tušíš i ty, jinak bys nám svůj dotaz neposílala :). Dnes se často setkáváme s názorem, že masturbace je "normální" a dokonce "zdravá". Je přece "normální" být sexuálně vzrušený (nebo ne)? Je "normální" uvolnit sexuální napětí (nebo ne)? Nenechám ho v sobě přece hromadit! Je v tom jistá logika. S takovým přístupem ke světu je ve skutečnosti naprosto nemožné pochopit, proč je masturbace špatná. K tomu, abychom porozuměli nejen problému masturbace, ale i pravdě o sexualitě a následně pravému smyslu lásky a života, musíme kompletně změnit způsob našeho uvažování. Svět, ve kterém žijeme, je uzavřený sám do sebe. Všichni tak trochu připomínáme lidi, kteří si nevidí dál než na vlastní pupek. Také masturbace je zaměřená jenom na člověka a jeho vlastní zájmy, je to v podstatě sobecká rozkoš, která ho odděluje od druhých. Často se jedná o návyk, který nás uvězňuje v nás samých. Masturbace možná neublíží tělesnému zdraví, ale ubližuje našemu zdraví psychickému, i když ty si to možná neuvědomuješ. Jak? Masturbace souvisí se strachem opustit sám sebe pro druhého. Člověk, který má problémy s masturbací, většinou prožívá úzkost ve vztahu k sobě a druhým, vnitřní frustraci a neochotu nebo neschopnost darovat se upřímně druhému. Fantazie, které masturbaci často doprovázejí jsou známkou nespokojenosti s realitou a útěkem před ní. Pravá radost a uspokojení, které hledáme, nespočívá v sebeuspokojení, ale v lásce, která hledá toho druhého. (Více informací (nejen na toto téma) najdeš např. v knize: Christopher West: Dobrá zpráva o sexu a manželství. Paulínky).

A teď dobrá zpráva: I nad masturbací se dá zvítězit. Máš citlivé svědomí, které Tě upozornilo, že něco není v pořádku. A co teď? Bojovat s Boží pomocí. Kdo se dá do boje s hříchem, nezvítězí většinou ze dne na den. Jak tedy postupovat?

1. Často choď k přijímání a pros před přijetím eucharistie: Pane, když teď ke mně přijdeš, prosím, uzdrav ve mně vše špatné. Uvidíš, přijde chvíle, kdy Tě Pán svou mocí osvobodí od hříchu.

2. Když zase ten hřích uděláš, jakmile se vzpamatuješ, řekni v duchu: Pane, prosím, odpusť mi.

3. Potom hřích vyznej ve svátosti smíření. A jak často ke zpovědi chodit? Domnívám se, že jednou za 14 dní.

4. A teď důležité: Jak to dělat s přijímáním? Když budeš chodit pravidelně k té zpovědi a zároveň, když hřích uděláš, budeš litovat, choď k přijímání co nejčastěji. Je to Boží síla nesmírného kalibru a Ty ji moc a moc potřebuješ.

Držíme palce!

Milá jojo,

v tvém věku jsou nejistoty a pochybnosti o víře zcela normální. Lidé, kteří vyrůstají ve věřících rodinách musí dříve či později udělat krok víry sami - sami se rozhodnout, zda to, v čem byli vychovávání, je také jejich vlastní osobní přesvědčení. Pokud se chceš ve své víře utvrdit a chceš, aby rostla, zkus si každý den najít chvilku pro Boha - přečti si nějaký kousek z Písma nebo nějakou kvalitní duchovní literaturu, nevzdávej modlitbu (zkus se modlit i vlastními slovy - jako by sis povídala s kamarádem :)), nezapomínej využívat svátosti smíření a eucharistie, které tvé snažení podpoří.

Nezůstávej sama, ale ale zkus vyhledat nějaké společenství mladých věřících. Máte ve farnosti? Pokud ne, hledej je ve svém okolí. Pomoct ti může i vaše diecézní centrum pro mládež, které jistě nabízí řadu skvělých akcí, na které si můžeš čas od času zajet (Příchovice, Harachov, Rajnochovice, Osová Bitýška, Orlické hory). Můžeš tam přijet kdykoliv a vždy tam najdeš partu lidí, se kterými můžeš o víře hovořit a povzbudit se. Hledej také příležitosti, jak o své víře hovořit s druhými, třeba i nevěřícími.

Nejdůležitější je nebát se a s plnou vervou se pustit do hledání pravdy a hlubokého, krásného života s Ježíšem, který křesťanství nabízí. Držíme ti palce!

Milá Miki,

Bůh nám dává svobodu stále. Pokud ale člověk dosáhl nebe, znamená to, že možnost volby již využil a vybral si Krista. V jeho přítomnosti mu potom už nic nechybí a má všechno, co kdy jen mohl chtít ;)

Milá anonymko,

díky za upřímný dotaz! Píšeš, že máš strach, aby tvé nejasnosti ve víře a vztahu k Bohu nebyly na překážku svátosti biřmování. Opak je ale pravdou :) Zdravé pochybnosti k víře patří, pokud by člověk něco slepě přijímal bez sebemenších pochybností nebo nejistot, tak je z něj slepá ovce. To, že o své víře ale uvažuješ a sama si kladeš otázky, je naopak známkou duchovní dospělosti - toho, že si uvědomuješ, že se pro Boha musíš rozhodnout sama, byť jsi v křesťanském prostředí vyrůstala.

Přípravu na biřmování i víkend v rámci ní ti určitě vřele doporučuji. Jsou to příležitosti, jak rozpoznat, pro koho se to vlastně chceš či nechceš rozhodnout. Víra je dar a nedá se někomu vtlouct do hlavy nebo o ní někoho přesvědčit, protože je záležitostí vztahu s Kristem a nikdo tě nemůže nutit, abys věřící byla. Přesto si myslím, že je pro člověka velkým obohacením a kvalitě jeho života nikdy neubere, ale naopak přidá. Pochybnosti a problémy s modlitbou má přirozeně každý věřící, na tom není nic neobvyklého. Přeji ti dobrou přípravu na biřmování a milost správného rozhodnutí :)

Měj se krásně +

Milá Lucko,

s věcí tohoto charakteru doporučuji chodit přímo do ordinace ke specializovanému gynekologovi/gynekoložce. Sice se asi nedá říct, že by snímek zaslaný lékaři k lékařským účelům, byl pornografický, jde ale o to, že se fotografie v takovémto případě může dostat někam ven. Věřím, že kvůli tomuto v těžkém hříchu nejsi, šlo zřejmě spíše o nerozvážnost, přesto, pokud tě to tíží, můžeš to vyznat ve svátosti smíření. To nikdy ničemu neuškodí ;)

Měj se krásně!

Milá Renčo,

většinou je to tak, že nám naše situace připadá daleko horší než situace kohokoli jiného - všichni se mají lépe, všichni jsou v něčem lepší než my atp. Pravdou ale je, že si každý nese nějaký svůj vlastní kříž a to zcela bez závislosti na tom, jestli je věřící nebo ne. Rozdíl může být v přístupu, jak se k problémům stavíme - jsou lidé, kteří je operativně řeší a jiní, kteří se v nich utápějí. U této kategorie se už dá říct, že ti činorodější mohou být šťastnější. Není to ale určitě tak, že by víra v Boha pro tebe byla "nevýhodou" a ztěžovala ti život nebo tě automaticky zařazovala do oné druhé kategorie.

Konvertité, kteří byli pokřtěni až v dospělosti, často mluví o tom, že život po křtu a plný život s Bohem je v lecčem náročnější, než co zažili předtím - jsou vychovávání ke křesťanské lásce k ostatním, před každou svátostí smíření se navíc sebehodnotí, některé věci více promýšlí, cítí, že jsou na ně kladeny možná o něco větší nároky. Zároveň ale všichni hovoří o tom, že cítí v životě velkou Boží podporu, ochranu a pomoc.

Život s Bohem je bezpochyby plný výhod, ale není to určitě ta klíčová věc, na níž bychom měli naši víru stavět... Víra je především o vztahu a osobním rozhodnutí pro Boha. Zkus se za svou rozhodnost, víru a plány do budoucna více modlit a svěřovat je Bohu, jistě tě v tom všem samotnou nenechá :)

Hodně štěstí!

Milá tázající,

o sexualitě v manželství hovoří mnoho knih (známé jsou např. publikace Christophera Westa - Dobrá zpráva o sexu a manželství nebo Teologie těla pro začátečníky). Manželská láska má být především otevřena plodnosti (tzn. jsem připraven na to, že přijmu děti), ale to samozřejmě neznamená, že se manželé musí intimně setkávat pouze v případě, kdy chtějí počít dítě. Pro plánování rodičovství pak slouží metoda PPR (přirozené plánování rodičovství, která pracuje s plodnými a neplodnými obdobími menstruačního cyklu ženy).

Nevím o tom, že by existovala nějaká statistika počtu dětí ve věřících rodinách. Každý jednotlivý manželský pár má právo určit si, kolik dětí chce, není to tedy nic předepsaného.

Církev v žádném případě evoluci nepopírá, stejně tak příběh o prvních lidech - Adamovi a Evě, můžeme brát spíše obrazně - resp. jako lidský pokus zachytit božské konání.

Milá Marťo,

jóga jako taková hřích pochopitelně není. To ale neznamená, že je bezproblémová. Proč? Vznikla v prostředí, které nezná Krista. Z toho důvodu je ze začátku zajímavým cvičením, ale postupně uvádí do duchovní cesty, která vychází z úplně jiného pohledu na člověka, svět a Boha než jaký vyplývá z Bible a z toho, co nám řekl Ježíš Kristus. Proto je třeba jogínská cvičení (např. jako fyzioterapii) přijímat s velikou opatrností. Jakmile cvičitel začne kromě cviků vtahovat do komentářů a do svých proslovů nějaké názory na svět a člověka, pak je lépe taková cvičení ukončit. Řeknu to sice velice zjednodušeně, ale rozdíl v pohledu je asi tento: jóga počítá s tím, že zlo je ve své podstatě soustředěnost člověka na tělo a hmotný svět. Veškeré duchovní úsilí člověka tedy vede k překonání tělesnosti a ke spojení se s božstvem. Člověk sám svou silou pracuje na tomto konečném spojení. Člověk se soustřeďuje na sebe a svou cestu růstu. Křesťanství ukazuje nutnost spojit svůj život s Bohem a dosáhnout harmonii těla a duše, a to tím, že se člověk otevře nabídne ze strany Boha a přijme Boží sílu (milost ve křtu a svátostech), se kterou pak spolupracuje. Zlo je odmítnutí Boží lásky. Veškeré duchovní snahy (např. modlitba, ztišení) tedy vedou k dialogu s Bohem. Člověk se soustřeďuje na vztah s Bohem, který se musí projevit na vztahu lásky k druhým lidem.

Proto, pokud budeš mít tu možnost, zkus pěstovat jiný druh sportu nebo cvičení (jedny z těch nejzdravějších jsou třeba plavání, chůze nebo rehabilitační cviky).

Milá Májo,

všechny způsoby početí, které uvádíš, se souhrnně označují jako umělé oplodnění nebo-li asistovaná reprodukce. Všechny tyto metody s sebou nesou mnoho etických problémů (narušení jedinečné jednoty manželů, právo dítěte znát své biologické rodiče, práva nadbytečných, nepoužitých embryí atd.).

Katolická církev odmítá všechny tyto způsoby umělého oplodnění (tedy ano, považuje za hřích). Viz KKC (Katechismus katolické církve), čl. 2376: "Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce amorální. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují ´výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého´."

Milá Kájo,

české dějiny jsou dosti pohnuté a jejich interpretace ještě více. Ve 20. století dějiny jinak vykládali lidé za 1. republiky, pak za německé říše a zase jinak za komunismu. Jediné, na čem se všechny tyto tři dby shodovali, bylo, že je třeba bojovat proti katolické církvi. Proto je interpretace Husa velice zmatená.
Jednoduše řečeno: upálení jistě nebylo z dnešního pohledu správné, ale z druhé strany byl Hus osobou, která měla možná dobrý úmysl, ale používal špatné metody: chtěl, aby nepěkné v církvi očistili králové a císařové a hlásal bludy Wiklefa (např. to, že není třeba poslouchat krále, když má těžký hřích).
V 90. letech pracovala skupina odborníků ze všech možných církví i nevěřících a došli k závěru, že Hus opravdu v lecčems nejednal správně.
Můžeš si přečíst knihu výtečného hsitorika Polce - pracoval v Římě a pak nějaký čas, do své smrti v Praze.
http://www.fatym.com/down/jaroslav-v-polc-jan-hus-v-predstavach-sesti-staleti-a-ve-skutecnosti.pdf 
Škoda, že se závěry komise nedostaly do učebnic.

Co se týče svátosti smíření vznikla ve chvíli, kdy Pán Ježíš řekl apoštolům: "Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny." (Jan 20,21-23)

Ježíš dal apoštolům moc odpouštět ve jménu Božím hříchy. Aby mohla tato služba odpuštění pokračovat až do konce věků, přešla tato moc z apoštolů na jejich nástupce, biskupy a jejich kněze. 

Kdybychom se modlili za odpuštění sami, snadno bychom podlehli pochybnostem, zda nám bylo skutečně odpuštěno. Můžeme však být plní jistoty a radosti, kdykoli se zpovídáme knězi a on nám řekne: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Pravdou je, že se konala různým způsobem. Způsob, jaký známe dnes, se ujal opravdu až později. 
Je třeba si uvědomit, že se svátosti smíření se odehrává skutečné setkání kajícního s Ježíšem -  i když neviditelné. A proto je tak důležitá. Setkat se svátostně s Kristem dává přece na první místě sílu k správnému životu.
Více si můžeš přečíst:
http://www.tweetingwithgod.com/cs/content/338-proc-se-mam-zpovidat-knezi-ne-pouze-bohu