Milá tazatelko, nejprve bych doporučil, abys prostudovala proč církev něco učí. Dá se o tom načíst v katechismu a stojí za to objevovat moudrost církve, ve které je přítomen Duch svatý. Kvalitní příprava na biřmování je cestou, jak více porozumět učení církve. Není to už závazek, že se necháš biřmovat.

Ke kmotrovství se vyžaduje, aby byl kmotr pokřtěn a také biřmován. U biřmování se v českých poměrech nejednou zamhouří oko. Ale to záleží na místních poměrech.

Co dělá kmotr? Má spoluodpovědnost s rodiči, že bude dítě vychovávat v lásce k Bohu a ve znalosti Boha. A toto kmotr s rodiči slibuje Bohu. Proto musí být pokřtěn a měl by být biřmován. Prostě kmotr by měl žít jako praktikující věřící. Kmotr by se měl i za své sobě svěřené dítě modlit.

Takže je na Tobě, jak se rozhodneš a jak se v místě, kde křest bude probíhat, domluvíš.

Milá tazatelko, k svatému přijímání jistě můžeš. Kvůli takovýmto malým hříškům máme na začátku mše sv. chvilku lítosti. Vždy, když v duchu řekneme: "Pane, prosím, odpusť mi", tak nám Bůh velice rád odpouští. Zpověď je důležitá tehdy, když člověk spadl do vážného, těžkého hříchu. A pak je důležité, abychom se naučili chodit k ní pravidelně - tak jednou za měsíc.

Mimo to, litujeme přece každý den a na začátku mše sv., takže nám Bůh odpouští ty malé hříchy stále. 

Ahoj Bětko, díky za dotaz i důvěru k nám. O pomoc a radu jsem poprosila kamarádku, psycholožku Anetu. Shodly jsme se na tom, že při takových myšlenkách, jaké máš, bys je rozhodně neměla podceňovat a bylo by dobré a potřebné navštívit psychiatra. Samozřejmostí je doprovod rodičů. Doporučujeme také aplikaci Nepanikař (https://nepanikar.eu/), kde můžeš najít první pomoc při úzkosti nebo sebevražedných myšlenkách. Jsou tam návody, jak se uklidnit, změnit aktivitu, ovládnout myšlenky apod. Stejně tak jsou tam tipy na relaxace a práci se sebou, aby se člověk dokázal posunovat a se svým stavem něco dělal. Rozhodně to ale není náhrada za terapii nebo psychiatrii! Je to spíš taková první pomoc v akutní krizi nebo dobré návody pro každého, komu je občas občas trochu úzko a zde se dozví, jak se to dá ovládnout. Další možností je např. kontaktovat dětskou Linku bezpečí a svěřit se jim, kdyby na tebe přišly myšlenky, se kterými si nevíš v tu chvíli rady. Ať je ti brzy líp. Aneta a M.

Milá tazatelko, rada je: na Popeleční středu nikam s třídou nejít a vysvětlit jim proč. Máš možnost pohovořit pár vět o víře. Neboj se výsměchu a buď svá. S holkama můžeš jít jindy.

Hřích by to spíše nebyl, ale jistě zbabělost. Jsou dny, kdy je třeba více myslet na Pána a mezi ty patří Popeleční středa a Velký pátek. Dříve bylo všem katolíkům zakázáno jít v postu na zábavu - ples, svatbu atd.

Milá tazatelko, "Nové nebe a nová země, Shincheonji" je nebezpečná sekta, která nemilosrdně získává členy především v řadách katolíků, často i za cenu lží a pomluv. Dopad je již velmi citelný, zvláště v Praze. Lidé, kteří s ní mají neblahé zkušenosti, píší na: http://www.shincheonjibezprikras.info/

Sektáři se vyznačují neschopností přijmout názor druhých, takže s nimi není možný smysluplný dialog.

Navrhuji Ti, snažit se více poznat vlastní katolickou víru. Třeba studiem YOUCATu nebo TWEETUJ s Bohem.

Milá tazatelko, kdo se bojí, nesmí do lesa. Život přináší mnoho zákrut a není možné se na všechny připravit. Důvěřuj v Boha, že tě vede a ten dovede urovnat i mnohé naše lidské průšvihy. Tedy zaprvé: neboj se, ale důvěřuj v Boží pomoc.

A co dál? Chybami se učíme tehdy, když je dokážeme reflektovat, s někým důvěryhodným si o nich popovídat. To zřejmě děláš, takže super. A pak, modlit se k Duchu svatému o moudrost a vedení. Anděl strážný je také výtečný pomocník a stojí za to, se k němu též modlit, tedy přátelit se s ním. No a někdy i nějaké menší školení může být užitečné: třeba 7 návyků skutečně efektivních lidí od Coveyho. Je to víceméně o sebevýchově.

Takže hodně odvahy k životu a mnoho důvěry v Pána.

Milá Weru, jak jsi sama objevila, zvláště v umění velice záleží na úmyslu tvůrce (chce zobrazit Boží krásu, realitu života, hledá jen sexuální rozkoš /porno/); dále pak na druhu umění (jinak se vnímá kniha, jinak film); a na příjemci (jinak vnímá takové scény muž a jinak žena, jinak mladý člověk, jinak starší).  Určitě je špatné číst takové knihy jen proto, že se člověk vědomě sexuálně vydráždí. Toto by pak hraničilo už s hříchem.

U filmu je třeba být daleko více ostražitý a raději se na sexuální scény moc nedívat. Člověk si je zapamatuje a zbytečně se mu pak vrací v mysli. Na film erotický raději nepůjdu.

Číst klasickou literaturu a občas narazit na sexuální popis, to je běžná součást života. Rada by zněla - nevěnovat tomu moc pozornost. Někdy, zvláště pro muže, bude lepší, když se takové části knihy spíše přeskočí či přečtou jen tak povrchně, prostě bez toho, aniž by si je člověk představoval.

Vidíš, že odpověď na Tvou otázku není snadná a jednoznačná. Jednou raději něco číst nebudu, jindy si něco přečtu. Každý se učí najít tu správnou míru. Záleží na to, aby si člověk udržoval mysl čistou, tedy si ji nezaneřádil zbytečně sprostými a vulgárními vjemy. Vždy je také dobré, vnímat, jak sama píšeš, že sexualita a vůbec tělesnost je dar od Boha. Není tedy špatné tělo a sex, ale to, jak s tímto darem lidé nakládají.

Milá tazatelko, ano, Pán Ježíš nám říká, že máme myslet na druhé a pomáhat. Na druhé straně to neznamená, že každému dáme, co žádá. K žebrákům zaujímá každý jiný postoj. Někdo jim dává drobné, jiný to řeší tím, že odloží přiměřenou částku svých financí a věnuje ji na charitu, která se o bezdomovce stará. Je ale ještě jiná a možná nejlepší možnost pro děvče tvého věku. Uvědomit si, že je na světě mnoho dalších lidí, kteří trpí a to daleko víc než bezdomovci v ČR. Můžeš darovat nějakou částku na některou organizaci, která pomáhá ve světě:

- Likvidace lepry

- Papežská misijní díla

- Mary’s Meals

Takže, pomáhat ano, ale spíše cíleně a dle svých možností. U těch výše jmenovaných katolických organizací víš, že i jedna stovka opravdu pomůže.

A co s bezdomovci, které potkáš? V duchu za ně dát krátkou modlitbu, třeba: Bože požehnej mu.

Milá tazatelko, otázka je dosti široká. Níže je to, co o trestech napsal papež František před několika lety. Stručně: trest má pomoci dítěti pochopit, že některé věci mu škodí. Jde o to, aby trest byl přiměřený, důsledný a také udělení s rozvahou. Tedy, jistě i fyzické tresty nemusíme zavrhovat, ale vždy s velikou mírou. Běžně rodiče jdou do extrémů: buď dítěti dovolí vše nebo bývají tresty psychicky či fyzicky za hranicí. Kupodivu se dnes hovoří o trestech fyzických, že ne, že jsou špatné atd. Ale není daleko horší, když se např. rodiče rozvádí a dítě si berou jako bitevní pole? Závěr: výchova mnohdy nějaký přiměřený a s láskou udělení trest vyžaduje. Přísnější výchova je spíše lepší a nakonec za ni bývá dospělý spíše vděčný. Ale vše s mírou a láskou.

František: Amoris laetitae

Hodnota sankce jako podnětu
268. Rovněž je nezbytné senzibilizovat dítě i adolescenta, aby si uvědomili, že špatné skutky mají důsledky. Je
třeba probouzet schopnost vcítit se do druhého a želet jeho utrpení, když jsme mu přivodili něco zlého. Některé
sankce agresivního asociálního chování částečně mohou vést k tomuto cíli. Důležité je pevně dítě nasměrovat,
aby požádalo o odpuštění a napravilo škodu způsobenou druhým. Když výchova přináší plody uzráváním osobní
svobody, začne dítě samotné v určité chvíli s vděčností poznávat, že pro něho bylo dobré vyrůstat v rodině a
snášet také požadavky ukládané celou touto formací.
269. Napomenutí se stává podnětem, když se zároveň oceňují a uznávají snahy a když dítě zjistí, že jeho
rodiče k němu nadále chovají trpělivou důvěru. Dítě s láskou napomenutí cítí, že je zohledňováno, vnímá, že je
někým, a všímá si, že jeho rodiče uznávají jeho potenciál. K tomu není zapotřebí, aby rodiči byli bez poskvrny,
nýbrž aby uměli pokorně uznávat vlastní meze a ukazovat svoji osobní snahu být lepšími. Děti však potřebují,
aby rodiče dosvědčovali, že se nedávají strhávat hněvem. Dítě, které se dopustí nějaké špatnosti, musí být
napomenuto, ale nikdy ne jako nepřítel nebo jako někdo, na kom se vybíjí vlastní agresivita. Dospělý navíc
musí rozpoznat, že některá špatná jednání se pojí s křehkostí a omezením, jež jsou vlastní danému věku. Proto
by byl škodlivý postoj neustálého sakncionování, který by nepomohl vnímat odlišnou závažnost činů a vyvolal
by malomyslnost a podrážděnost: „Otcové, nedrážděte svoje děti“ (Ef 6,4; srov. Kol 3,21).
270. Zásadní věcí je, aby se kázeň nestávala mrzačením touhy, nýbrž podnětem jít stále dál. Jak integrovat
kázeň a vnitřní dynamismus? Jak dosáhnout toho, aby kázeň byla konstruktivní mezí na cestě, kterou se dítě
má vydat, a nikoli zdí, která jej anuluje, nebo výchovnou dimenzí, která jej potlačuje? Je třeba najít rovnováhu
mezi dvěma stejně škodlivými krajnostmi. Jednou je nárok vytvářet svět na míru tužeb dítěte, které vyrůstá s
pocitem, že je nositelem práv, ale nikoli povinností. Druhou krajností je přimět jej žít bez vědomí vlastní
důstojnosti, jedinečné identity a práv, trýznit jej povinnostmi, aby v podrobenosti uskutečňovalo tužby druhých.

Milá tazatelko, dát k vánocům tatínkovi akupresurní podložku klidně můžeš. Není to nic špatného. Určitě není používání takovéto podložky hřích. Není vůbec důvod, proč by něco takového bylo hříchem.