Milá tazatelko, společenství je třeba hledat a klidně začít jezdit pravidelně na nějaké Diecézní centrum života mládeže nebo okolní farnost. V naší vlasti není církev tak veliká, že každá farnost může vůbec spolčo mládeže mít. Takže hledej někde jinde. To, co pak načerpáš někde jinde, tak to přineseš jednou do své farnosti.

Milá Míšo, zůstávat v myšlenkách u nějakého hříchu a představovat si, jaké by to bylo, kdybych ho udělal...to není dobré. Je to jako škrtat sirkama na stohu slámy a odhazovat je. Nemusí se stát nic, ale může stoh také chytnout.

Popisuješ běžné pokušení, které nám ďábel našeptává. Vlastně závidět tak trochu těm, co si mohou zahřešit. Ale pozor: hřích není sranda, ale je to vážná záležitost, která poškozuje náš život. Hřích můžeme vnímat jako zavirování mobilu. Hřích je jako černá skvrna na šatech, zohyzdění tváře.... Ano, lidé si z hříchů moc nedělají, ale pak jsou jejich životy nejednou ponořeny do otroctví hříchu.

Pokud se ptáš na to, zda je třeba se z takových hříšných myšlenek zpovídat, tak doporučuji spíše ano. Prostě říci, že jsem myslela na hříchy.

Ještě bych Ti rád nabídl jednu radu. Je moc dobré, když bude číst pěkné knihy, životopisy svatých...tak dostaneš do mysli dobré podněty a budeš spíše přemýšlet o dobru, o svatosti, o Boží lásce a ne o hříších. Životopisů svatých je dnes mnoho, třeba jsou super romány od Wilhelma Hünermanna.

Milá tazatelko, člověk se může zamilovat do leckoho. Po určité době, ale musí začít přemýšlet, jestli s dotyčným člověkem může sdílet celý svůj život, jestli je tento člověk vhodným otcem pro tvé/vaše děti, a jestli s ním celý život budeš sdílet základní hodnoty života. Samozřejmě je možné vstoupit do manželství s člověkem jiného křesťanského vyznání, jiné víry. Ale je potřeba si položit vážnou otázku: Jak budeme vychovávat děti? Ve víře v P.Boha, v P.Ježíše a nebo...? A další otázka: Jaké hodnoty budeme vštěpovat dětem? Myslím si, že není možné vštěpovat dětem křesťanské hodnoty a zároveň hodnoty budhistické nebo hodnoty islámu. Prostě některé věci není možné slučovat. A tak jsou lidé, kteří uzavřeli manželství s někým jiným a církev samozřejmě takovým lidem vychází vstříc a dává jim k tomu dovolení, ale zároveň od katolíků vyžaduje křest a výchovu dětí v katolické církvi. To může být ovšem někdy velkou obtíží. Proto je třeba o těchto věcech přemýšlet a je dobré, že se na to ptáš. Jednoduchá odpověď: ano, církev těm katolíkům, kteří chtějí vstoupit do manželství s člověkem jiné víry, (když o to požádají svého biskupa) uděluje dovolení, ale na druhou stranu se ukazuje, že je to velice zásadní rozhodnutí, které je třeba vážně promyslet.

Milá Smutná, takové stavy prostě přichází a vyléčí je mnohdy čas. Avšak, člověk - jak píšeš - také může něco pro vypořádání se s takovými smutky dělat. Třeba se seber a zajeď na nějaký víkend na centrum života mládeže do Příchovic, na Vesmír.... Ohlédni se doma ve farnosti, zda nemůžeš s něčím pomoct - třeba příprava farního dne, dětského tábora.... Prostě, věnuj něčemu dobrému svou energii. A možná se také snaž každý den na chvilku zastavit v kostele a pomodlit se před svatostánkem. Tak zde máš pár tipů a neboj se. Ona prázdnota jistě přejde.

PS. Jedeš na pouť na Světový den mládeže s papežem do Lisabonu letos v srpnu? Pokud ne, mooooooc ti účast doporučujeme. A biskupství či farnosti pomáhají i finančně.

Milá tazatelko, o singlu? Takovou knížku asi nenajdeš. Proč? Protože jde o to, že lidský život se naplňuje sebedarováním. Zda to je v manželství, kněžství či řeholi, či že někdo zůstane sám a věnuje se svému povolání jako službě (dříve to byli lékaři, učitelky), to je druhotné. Prostě: život se naplňuje láskou, která je službou. Takže, je třeba najít knížku o povolání, o životě jako službě. 

Krásné knihy jsou od Daniela Ange, mohu doporučit Teologii těla sv. Jan Pavla II. (třeba i online studium - https://mskw.sk/sk/), od Westa - teologie těla pro začátečníky. Zajímavá je i knížka od papeže Františka: Christus vivit.

Milá tazatelko, tetování je výraz jiných kultur, ne evropských a ne křesťanské. To je důvod jisté zdrženlivosti k tomuto počínání. Však se podívej, co vše za divné obrázky si lidé nechávají vytetovat. Je vidět, že je to spojeno s nějakými temnými silami. Naše tělo je a má být chrámem Ducha svatého, je určeno jednou k zmrtvýchvstání a k životu věčnému. Proto s ním zacházíme s úctou, ale nezbožňujeme ho, neděláme z něj modlu. Pochopitelně se krášlíme, nosíme třeba na krku křížek či medailku Panny Marie - na znamení úcty a důvěry v Boží pomoc. Pokud jde o tetování, nedává to v tomto ohledu smysl. Zároveň to je změna trvalá, obtížně změnitelná. Takže ani svaté obrázky není vhodné nechávat si tetovat. A ještě jedno zamyšlení. Pokud je tetování nepotřebné nebo něčím navíc, co ušetřené finance věnovat na chudé? Byly by lépe využity. Když píšeš, že tě obrázek vyjadřuje, co budeš dělat po 10 letech, když tě bude vyjadřovat jiný? Tetování lze ale považovat také za poškozování těla, které je hříchem.

Milá tazatelko, nejprve bych doporučil, abys prostudovala proč církev něco učí. Dá se o tom načíst v katechismu a stojí za to objevovat moudrost církve, ve které je přítomen Duch svatý. Kvalitní příprava na biřmování je cestou, jak více porozumět učení církve. Není to už závazek, že se necháš biřmovat.

Ke kmotrovství se vyžaduje, aby byl kmotr pokřtěn a také biřmován. U biřmování se v českých poměrech nejednou zamhouří oko. Ale to záleží na místních poměrech.

Co dělá kmotr? Má spoluodpovědnost s rodiči, že bude dítě vychovávat v lásce k Bohu a ve znalosti Boha. A toto kmotr s rodiči slibuje Bohu. Proto musí být pokřtěn a měl by být biřmován. Prostě kmotr by měl žít jako praktikující věřící. Kmotr by se měl i za své sobě svěřené dítě modlit.

Takže je na Tobě, jak se rozhodneš a jak se v místě, kde křest bude probíhat, domluvíš.

Milá tazatelko, k svatému přijímání jistě můžeš. Kvůli takovýmto malým hříškům máme na začátku mše sv. chvilku lítosti. Vždy, když v duchu řekneme: "Pane, prosím, odpusť mi", tak nám Bůh velice rád odpouští. Zpověď je důležitá tehdy, když člověk spadl do vážného, těžkého hříchu. A pak je důležité, abychom se naučili chodit k ní pravidelně - tak jednou za měsíc.

Mimo to, litujeme přece každý den a na začátku mše sv., takže nám Bůh odpouští ty malé hříchy stále. 

Ahoj Bětko, díky za dotaz i důvěru k nám. O pomoc a radu jsem poprosila kamarádku, psycholožku Anetu. Shodly jsme se na tom, že při takových myšlenkách, jaké máš, bys je rozhodně neměla podceňovat a bylo by dobré a potřebné navštívit psychiatra. Samozřejmostí je doprovod rodičů. Doporučujeme také aplikaci Nepanikař (https://nepanikar.eu/), kde můžeš najít první pomoc při úzkosti nebo sebevražedných myšlenkách. Jsou tam návody, jak se uklidnit, změnit aktivitu, ovládnout myšlenky apod. Stejně tak jsou tam tipy na relaxace a práci se sebou, aby se člověk dokázal posunovat a se svým stavem něco dělal. Rozhodně to ale není náhrada za terapii nebo psychiatrii! Je to spíš taková první pomoc v akutní krizi nebo dobré návody pro každého, komu je občas občas trochu úzko a zde se dozví, jak se to dá ovládnout. Další možností je např. kontaktovat dětskou Linku bezpečí a svěřit se jim, kdyby na tebe přišly myšlenky, se kterými si nevíš v tu chvíli rady. Ať je ti brzy líp. Aneta a M.

Milá tazatelko, rada je: na Popeleční středu nikam s třídou nejít a vysvětlit jim proč. Máš možnost pohovořit pár vět o víře. Neboj se výsměchu a buď svá. S holkama můžeš jít jindy.

Hřích by to spíše nebyl, ale jistě zbabělost. Jsou dny, kdy je třeba více myslet na Pána a mezi ty patří Popeleční středa a Velký pátek. Dříve bylo všem katolíkům zakázáno jít v postu na zábavu - ples, svatbu atd.