Milá Krystýno, každý věřící člověk se ve své dospělosti rozhoduje, jaké povolání zvolí. Zda manželství nebo zasvěcený život nebo zda zůstane svobodný (lékař, učitelka...). Ptá se v modlitbě na to, co si o tom myslí Bůh. Vždyť dobrý Bůh jistě pro každého zná svůj plán lásky, který je ušit na míru každého z nás. Obecně se tedy dá říci, že není hřích, když někdo zvolí život bez manželky / manžela. Důležité je, aby volil to, co vysnil pro něj Bůh - aby se rozhodoval podle vůle Boží, kterou hledáme.

Někdo zůstane sám, protože je nemocný nebo se to nějak v jeho životě seběhlo (např. manželé se rozvedli).

Milá Hanul, jsme moc rádi, že Ti naše odpovědi pomáhají.

Lenost patří mezi tzv. sedm hlavních hříchů, tedy mezi skupinu hříchů, které jsou takovými zárodky mnoha dalších hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost). Prostě tyto sklony plodí mnoho dalších konkrétních hříchů. Každý mívá slabost pro některé z těchto zdrojů hříchů. Lenost se stává hříchem tehdy, když ovládá náš život. Když s ní bojujeme, tak to je boj a ne hřích. Existuje i duchovní lenost - nechuť se modlit, číst Písmo atd. Takže běžně bude hřích spíše to, k čemu nás lenost vede, než sklon k lenivosti.

Milá Ann,

mít před zpovědí strach? To ne, ale obavy jistě můžeme mít. Nikomu není milé, když o sobě říká něco nedobrého. Prostě je jasné, že se někdy stydíme.

Podívej, zpověď je třeba vnímat především jako setkání s Kristem, s jeho milující a milosrdnou láskou. Kněz je jen viditelný služebník, ale ve skutečnosti se ve zpovědi setkáváme s Ježíšem. Můžeš si to vždy před zpovědí připomenout a budeš ji pak prožívat duchovně a radostně.

Milá A,

každé naše jednání, proč tak či onak konáme, má mnoho motivů. Ty jsi ve věku, kdy se to učíme rozlišovat, následně kontrolovat a pak našemu jednání dávat správné motivace. A jaká je správná motivace? Dálám to Bože pro Tebe. Dělám to z lásky k druhým. Tak dáš svému jednání nejdůležitější motivaci a ten skutek se stane významný i pro Boha. Skutek lásky má vždy nesmírnou cenu. A mimo jiné, takový úmysl nakonec zcela přirozeně přebije ty, které jsou sobecké či jinak nedobré (dělat něco jen na oko).

Milá Hanul,

tak, jak píšeš, tak to je. Ke svátosti eucharistie můžeme přistoupit tehdy, když jsme pokřtění (katolicky) a nespáchali jsme vědomý těžký hřích. Je potřeba se ptát, proč eucharistii přijímáme. Je to proto, protože sám Ježíš se stává pokrmem, aby nás proměňoval. Eucharistie totiž není nic nic jiného, než sám Ježíš, který je tajemně přítomen pod šatem chleba. Už to není chleba, oplatka, ale Ježíš sám. Proto před eucharistií klekáme, proto se jí klaníme. A proto ji toužíme přijímat často. Kdykoliv přijmeme eucharistii, setkáváme se mimořádně intenzivně s Ježíšem, a z tohoto setkání vyplývá, že od Ježíše dostáváme sílu žít dobře, vytrvat v dobré, odporovat hříchu. A Bůh nás proměňuje v sebe. Jsme s ním více a více spojeni. Kdyby v naší duši byl těžký hřích, tehdy nemůžeme Ježíše přijmout, protože bychom ho urazili. Kdo pochopí, kdo je eucharistie, ten k ní touží přistupovat třeba i denně. Ví, že po svatém přijímání je mu Bůh velice blízko.

Těžký hřích je dobrovolné, vědomé přestoupení Božího zákona VE VÁŽNĚ VĚCI. A vážnou věcí je víceméně zásadní porušení desatera (vkládat důvěru do esoteriky, nechodit v neděli do kostela, zabití neviného, potrat, eutanázie, umělé oplodnění, zásadní přestoupení šestého přikázání, velká lež, která poškodí vážně druhého, velká krádež...).  

Přeji Ti krásná setkání s Ježíšem v eucharistii.

Milá Hanul,

děkujeme ti za tvou otázku. Jak je to v Bibli si nejsem jistá, ale otevřela jsem si tu pasáž o kompromisech, o které mluvíš, a zkusím ti to trochu přiblížit, jak to asi bylo myšleno :)

Kompromisy, o kterých se tu mluví, jsou spíš kompromisy v duchovním životě, které nás vzdalují od Boha nebo nás přivádí na špatnou cestu. V podstatě můžou mít třeba podobu pokušení a takové kompromisy bychom opravdu dělat neměli. Většinou jsou to takové chvíle, kdy si člověk řekne, že se jednou nic nestane, když nepůjde v neděli na mši, protože se mu nechce. Nebo si člověk řekne, že se nic nestane, když trošku poruší půst a dá si jenom malý kousek čokolády. Nebo když člověk dělá kompromis, že si sice nenapíše všechno učivo do taháku, ale napíše si tam třeba jenom vzorečky. To je hodně špatný kompromis. Taky to mohou být okamžiky různých zkoušek, kdy nás čeká něco těžkého a nepříjemného, proto máme tendenci hledat snazší řešení, která ale nemusí být vždy tak dobrá. Všechny takové drobné kompromisy pak oslabují naši vůli a naše zásady, takže nám brzy nepřijde, že děláme něco špatného. Příště už je zase o něco snazší udělat takový špatný kompromis, až se nakonec může stát, že nevolíme kompromis, ale rovnou zlo a hřích.

Pak je tu jiný druh kompromisů. Nejsme na světě sami, žijeme tu ve společenství dalších lidí a máme se snažit o to, abychom spolu všichni co nejlépe vycházeli. A k tomu patří kompromisy, hlavně v rodině a v přátelství. Někdy je prostě potřeba ustoupit mladšímu sourozenci nebo udělat kompromis o tom, kam pojedete na výlet, aby byli všichni členové rodiny spokojení. I v přátelství je občas udělat kompromis o tom, co podniknete odpoledne, kdy se uvidíte atd. Je však i tady potřeba přemýšlet: Nenabádá mě kamarádka k nějaké špatné aktivitě? Nenutí mě vynechat mši svatou? Neodvádí mě termín setkání od učení nebo jiných povinností? Nechtějí se sourozenci dívat na nějaký nevhodný film?

V některých věcech by tedy člověk měl pevný a zásadový, hledat sílu a odvahu v modlitbě a v eucharistii a určité kompromisy nedělat (Takové zásady mohou být třeba, že v neděli jdu na mši, pomáhám rodičům, dodržuji pravidla, držím půst, nekoukám na nevhodné filmy, nekouřím, neopíjím se, nezapojuji se do pomlouvání atd.) a v jiných chvílích zase není problém ustoupit a kompromis udělat. Stačí se zamyslet a sama poznáš, kdy kompromis ano a kdy ne.

Doufám, že ti odpověď pomohla a je to teď srozumitelnější :) Martina

P.S.: Vím, že máme od tebe v poradně ještě jeden dotaz. Na ten ti odpoví kněz, ale trochu se nám to tady přes Velikonoce nahromadilo, tak prosím o trpělivost :)

Milá Arianne,

když jsme někomu slíbili, že to neřekneme, pak to neříkáme. Ale může se stát, že někdo se nás na to zeptá, jak se stalo tobě. Lež nikdy nemáme říkat. Je to nepoctvivost a pak je to též nebezpečné. Nemusíme si pamatovat, co jsme řekli, a někomu či jindy povíme něco jiného. Lež má krátké nohy.

Ale co dělat? Buď řekneme, že to říci nemůžeme nebo rozhovor zahrajeme do autu.

Někdy stačí jen to, že se prostě nevyjádříme, že děláme, že jsme přeslechly. Nebo řekneme: ty jsi nějak zvědavý. Nebo řeknu: nech se překvapit. A nic víc.

Chce to trochu cviku, aby se člověk naučil být pravdomluvný a zároveň neprozrazoval tajemství.

Někdy lze použít tzv. zámlku. Zámlka je jednání, když někomu neřekneme plnou skutečnost, proto, že na ni nemá právo nebo prostě není možné mu informaci sdělit. Použijeme třeba spojení: ani ti přesně nevím.

Zásadně se učíme být pravdomluvní a moudří. 

Milá Rose,

děkujeme za důvěru, kterou k nám máš.

Myslím, že by bylo nejlépe se začíst do evangelií. Jací lidé byli kolem Pána Ježíše? Bezchybní? Ale kdepak. Samí hříšníci, kteří se obrátili a právě proto měli Ježíše rádi. Vždyť bez něj by se z hříchu nevymanili. Takový Matouš - celník, zloděj. Marie Magdalena - prostitutka, Petr - zrádce, žena přistižená při cizoložství....

Podíváš-li se na svaté, tak tam najdeš také dobrou sebranku hříšníků, kteří zažili, co je to setkat se s Ježíšem a změnit život.

A nakonec Ježíš říká, že "bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk, 15,7).

Takže to máš jednoduché. Raduj se a buď vděčná Pánu, že jsi s jeho pomocí hřích masturbace překonala.

To, že se ti vrací vzpomníky, to je pokušení. Snaž se na to nemyslet. Prostě, když tě myšlenka na starý hřích nebo na to, jak jsi hrozná, napadne, snaž se hlavu zaměstnat něčím jiným. A klidně poděkuj Ježíšovi za jeho lásku.

Máš už věk, kdy je vhodné více se o kráse lásky, jak nám ji daroval Bůh, dozvědět. Napsal jsem pro mladé knížku: Máš na víc. Vydaly ji Paulínky. Nebo vyšly v karmelitánském nakladatelství knížky od Daniela Ange: Tvé tělo je stvořeno pro lásku a Tvé tělo je stvořeno pro život. Nebo mohu doporučit knihu: Úchvatná od Eldredge v nakladatelství Návrat domů.

Pokud jsi hřích vyznala, Pán Ti odpustil. Je pochopitelné, že sis nemohla pamatovat kolikrát přesně, tedy jsi to řekla obecně. Můžeš být klidná.

Milá Lindo,

běžně se člověk narodí jako muž nebo jako žena. Je to dáno především v každé buňce v chromozomech, v pohlavním ústrojí a později se to projevuje druhotnými pohlavními znaky. Zcela výjimečně se narodí člověk, který má v tomto nějaký zmatek, např. narodí se z oběma pohlavními ústrojími. Pak se pochopitelně může takovému člověku pomoci a léčit ho, aby se stal tím, čím je. Dnes se ale propaguje to, že je možné udělat operace, které člověka přeoperují na pohlaví, v jakém se cítí dobře. (Takovému člvoěku by více pomohla psychoterapiie, aby přijal sám sebe.) Tak to je nemorální a církev se na to dívá tedy tak, že takové operace není možné konat. Jak jsem napsal, dnes se o těchto operacích hovoří jako o něčem, co není problém. A on je a veliký. Mnoho těch lidí pak končí sebevraždou. A k tomu nelze přeoperovat muže na ženu a opačně na 100%. Sice díky operaci a hormonům člověk může vypadat, že jde o přeoperované pohlaví, ale člověk tak stejně nefunguje plně jako druhé pohlaví. Například muž přeoperovaný na ženu se nemůže stát matkou a nosit dítě atd.

Knězem se tedy může stát jen skutečný muž, stejně jako do manželství může vstoupit jen skutečný muž a skutečná žena.

Milá tazatelko,

díky za důvěru, kterou k nám máš.

Dnes je homosexualita v módě a hodně se o ní hovoří. Není divu, že mladí lidé přemýšlí, zda nepatří právě mezi lidi takto zaměřené. Většinou ne, protože takových lidí je opravdu jen malé procento. Ale díky módě a neustálé propagaci více lidí tak prostě během života "cestuje" mezi různými sexuálními zážitky. 

Ve skutečnosti každý mladý člověk dospívá v idenitu muže či ženy postupně. Proto v sobě může objevit i city, které ho překvapí. Jako to, že tě přitahují děvčata. Samo o sobě to ještě nemusí nic říkat o tom, kdo jsi a zda máš opravdu takové sklony. Je to pocit. Jako máme pocit chuti na čokoládu, pocit smutku, pocit radosti... A nikdo neřekne: jsem čokoláda, jsem smutek... Prostě víme, že nás city neurčují. Patří k nám a my si je uvědomujeme, rozlišujeme a pak usměrňujeme. Dobré přijímáme a špatné odmítáme. 

Jsi ve věku, kdy ještě s nikým chodit nemusíš. Je třeba počkat a zaměřit se na to, abys dobře usměrnila svůj vnitřní i vnější život.

Máš někoho důvěryhodného, s kým můžeš o svých pocitech hovořit? Pokud ne, bylo by dobré někoho najít: maminka, kněz, řeholnice. Klidně začni jezdit na nějaké diecézní centrum života mládeže a tam najdeš kněze, který ti jistě pomůže.

Bible nám jasně říká, že homosexuální jednání je špatné a hříšné.

Gn 19,1‒29; Řím 1,24‒27; 1 Kor 6,9‒10, 1 Tim 1,10 

Zároveň ale člověk, který je takto hluboce orientovaný (což bývá nejčastěji na základě posunů v psychice díky rodině či na základě zneužití v dětství) má před Bohem stejnou důstojnost jako každý jiný a je povolán ke zdrženlivosti. Zaslouží si pomoc a podporu.

Doporučoval bych Ti k četbě knihy od Daniela Angeho. Knihy především:

Tvé tělo je stvořeno pro lásku (ta je možná koupit)

 Tvé tělo je stvořeno pro život (už ji koupit nelze)

Obě vyšly v Karmelitánském nakladatelství. A pak napsal Ange ještě jednu: Homosexuální. Ale tu čti až po těch dvou předchozích.