Milá Rose,

děkujeme za důvěru, kterou k nám máš.

Myslím, že by bylo nejlépe se začíst do evangelií. Jací lidé byli kolem Pána Ježíše? Bezchybní? Ale kdepak. Samí hříšníci, kteří se obrátili a právě proto měli Ježíše rádi. Vždyť bez něj by se z hříchu nevymanili. Takový Matouš - celník, zloděj. Marie Magdalena - prostitutka, Petr - zrádce, žena přistižená při cizoložství....

Podíváš-li se na svaté, tak tam najdeš také dobrou sebranku hříšníků, kteří zažili, co je to setkat se s Ježíšem a změnit život.

A nakonec Ježíš říká, že "bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk, 15,7).

Takže to máš jednoduché. Raduj se a buď vděčná Pánu, že jsi s jeho pomocí hřích masturbace překonala.

To, že se ti vrací vzpomníky, to je pokušení. Snaž se na to nemyslet. Prostě, když tě myšlenka na starý hřích nebo na to, jak jsi hrozná, napadne, snaž se hlavu zaměstnat něčím jiným. A klidně poděkuj Ježíšovi za jeho lásku.

Máš už věk, kdy je vhodné více se o kráse lásky, jak nám ji daroval Bůh, dozvědět. Napsal jsem pro mladé knížku: Máš na víc. Vydaly ji Paulínky. Nebo vyšly v karmelitánském nakladatelství knížky od Daniela Ange: Tvé tělo je stvořeno pro lásku a Tvé tělo je stvořeno pro život. Nebo mohu doporučit knihu: Úchvatná od Eldredge v nakladatelství Návrat domů.

Pokud jsi hřích vyznala, Pán Ti odpustil. Je pochopitelné, že sis nemohla pamatovat kolikrát přesně, tedy jsi to řekla obecně. Můžeš být klidná.

Milá Lindo,

běžně se člověk narodí jako muž nebo jako žena. Je to dáno především v každé buňce v chromozomech, v pohlavním ústrojí a později se to projevuje druhotnými pohlavními znaky. Zcela výjimečně se narodí člověk, který má v tomto nějaký zmatek, např. narodí se z oběma pohlavními ústrojími. Pak se pochopitelně může takovému člověku pomoci a léčit ho, aby se stal tím, čím je. Dnes se ale propaguje to, že je možné udělat operace, které člověka přeoperují na pohlaví, v jakém se cítí dobře. (Takovému člvoěku by více pomohla psychoterapiie, aby přijal sám sebe.) Tak to je nemorální a církev se na to dívá tedy tak, že takové operace není možné konat. Jak jsem napsal, dnes se o těchto operacích hovoří jako o něčem, co není problém. A on je a veliký. Mnoho těch lidí pak končí sebevraždou. A k tomu nelze přeoperovat muže na ženu a opačně na 100%. Sice díky operaci a hormonům člověk může vypadat, že jde o přeoperované pohlaví, ale člověk tak stejně nefunguje plně jako druhé pohlaví. Například muž přeoperovaný na ženu se nemůže stát matkou a nosit dítě atd.

Knězem se tedy může stát jen skutečný muž, stejně jako do manželství může vstoupit jen skutečný muž a skutečná žena.

Milá tazatelko,

díky za důvěru, kterou k nám máš.

Dnes je homosexualita v módě a hodně se o ní hovoří. Není divu, že mladí lidé přemýšlí, zda nepatří právě mezi lidi takto zaměřené. Většinou ne, protože takových lidí je opravdu jen malé procento. Ale díky módě a neustálé propagaci více lidí tak prostě během života "cestuje" mezi různými sexuálními zážitky. 

Ve skutečnosti každý mladý člověk dospívá v idenitu muže či ženy postupně. Proto v sobě může objevit i city, které ho překvapí. Jako to, že tě přitahují děvčata. Samo o sobě to ještě nemusí nic říkat o tom, kdo jsi a zda máš opravdu takové sklony. Je to pocit. Jako máme pocit chuti na čokoládu, pocit smutku, pocit radosti... A nikdo neřekne: jsem čokoláda, jsem smutek... Prostě víme, že nás city neurčují. Patří k nám a my si je uvědomujeme, rozlišujeme a pak usměrňujeme. Dobré přijímáme a špatné odmítáme. 

Jsi ve věku, kdy ještě s nikým chodit nemusíš. Je třeba počkat a zaměřit se na to, abys dobře usměrnila svůj vnitřní i vnější život.

Máš někoho důvěryhodného, s kým můžeš o svých pocitech hovořit? Pokud ne, bylo by dobré někoho najít: maminka, kněz, řeholnice. Klidně začni jezdit na nějaké diecézní centrum života mládeže a tam najdeš kněze, který ti jistě pomůže.

Bible nám jasně říká, že homosexuální jednání je špatné a hříšné.

Gn 19,1‒29; Řím 1,24‒27; 1 Kor 6,9‒10, 1 Tim 1,10 

Zároveň ale člověk, který je takto hluboce orientovaný (což bývá nejčastěji na základě posunů v psychice díky rodině či na základě zneužití v dětství) má před Bohem stejnou důstojnost jako každý jiný a je povolán ke zdrženlivosti. Zaslouží si pomoc a podporu.

Doporučoval bych Ti k četbě knihy od Daniela Angeho. Knihy především:

Tvé tělo je stvořeno pro lásku (ta je možná koupit)

 Tvé tělo je stvořeno pro život (už ji koupit nelze)

Obě vyšly v Karmelitánském nakladatelství. A pak napsal Ange ještě jednu: Homosexuální. Ale tu čti až po těch dvou předchozích.

Milá tazatelko,

děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Schválně nepoužívám oslovení, které jsi si sama dala. Ano, jsme hříšní, ale Bůh je milosrdný a ve své lásce je připraven nám vždy odpustit. Jeho láska je tak veliká, že dovede zakrýt všechna naše provinění.

Ve svátosti smíření je třeba hříchy vyjmenovat, jednoduše, bez omáčky a bez podrobností. Hříchy jsou docela fádní a nemají moc druhů. Proto kněz, který nějakou dobu zpovídá, slyšel už všechno nebo skoro všechno. Tvůj hřích ho neohromí. Naopak, když uvidí, že bereš svou zpověď upřímně, bude se sám radovat a bude to i pro něj povzbuzení, aby se snažil žít poctivě. Neboj se tedy knězi vyznat své hříchy. Pokud je opravdu nechceš vyslovit, můžeš je napsat a papírek mu podat. Ono vypovídání se Ježíšovi, to je příprava na zpověď. Zpytování svědomí je modlitbou, kdy jsme s Ježíšem. No a pak jdeme na to setkání s Kristem ve zpovědi, které je setkání slavnostní a přináší Boží milost a pomoc.

Někdy pomůže, že si zajdeš na nějaké poutní místo a vyzpovídáš se tam.

Tak moc odvahy, neboj se. Řekni si: ve zpovědici sice sedí kněz, ale je to ve skutečněsti sám Ježíš, který tam na mě čeká a chce mi odpustit.

Milá Zmatená tazatelko,

k dívčímu světu patří snění, o kterém píšeš. Ale je třeba, aby snění bylo podřízeno rozumu, který působí jako brzda. Když jedeme na lyžích, to snění je touha jet rychle, avšak rozum člověka brzdí, aby nejel tak rychle, že se zabije. Snít směrem, o kterém píšeš, že si představuješ líbání atd., je dost nebezpečné. Může přerůst až do masturbace, to je pravda. Nebo prostě do představování si kdejakých sexuálních praktik. Proto je dobré moc tímto směrem nerozvíjet fantazii.

A co dělat?

Pokud se člověk přistihne, že sní o věcech ne zcela bezpečných, tak v tom nepokračovat a zaměstnat hlavu jinými myšlenkami. Začít si představovat třeba krásnou přírodu. Rozjímavá modlitba nad Evangeliem je také takové snění. Přečteš si příběh z evangelia a představuješ si, že jsi mezi lidmi, co poslouchají Ježíše atd. a tuto úvahu pak zakončíš osobním rozhovorem s Ježíšem.

To, že tě bodlo v břiše není hřích. Ostatně jsi to ani nechtěla. Masturbace to není. Ale jak píši výše, musí být člověk na pozoru, aby ho špatný směr snění do masturbace neuvedl. Kvůli takovým myšlenkám jít ke zpovědi nemusíš. Špatná myšlenka se stává hříchem až tehdy, když s ní souhlasíme a vyžíváme se v ní, i když víme, že je hříšná.

Milá Aneli,

je dobré poslouchat moudrá nařízení, zvláště když pomohou chránit naše životy a životy druhých lidí. V dálkových autobusech (např. školní výlet) se poutat máme všichni. Důvodem je skutečnost, že bezpečnostní pásy ochrání při nehodě od mnoha zranění. Takže poutání je moudré. Ale přímo hříchem bych ho nenazýval. Hříchem bych ale už označil takové jednání, kdy člověk nebere v úvahu žádné moudré rady a pokyny. Prostě si dělá vše jen podle svého. Je tedy zásadně nemoudrý. Hříchem by bylo pak opovrhování radami.

Milá Aničko,

BDSM, tedy praktiky jako sadismus a masochismus, je třeba považovat spíše za lidské úchylky, které odporují zcela obecně lidské důstojnosti. Proto by bylo neúctou k druhému, kdyby někdo v manželství takové praktiky vyžadoval. Manželské objetí je přeci o vzájemném darování se. Výše zmiňované praktiky ale vyjadřují spíše využití druhého či akcentují jen pudovost. Takže obecně řečeno, jedná se o hřích.

Milá M.,

opsat hřích, tím se myslí popsat ho jinými slovy. Znamená to, že ho neřekneš přímo, ale použiješ jiná slova, která ten hřích vyjádří. Je potřeba se nad tím zamyslet, abys hřích správně opsala. Nevím, co přesně tě trápí, ale místo pomlouvání to třeba bude: "říkala jsem nepravdivé věci o druhých". Atd. To jsou ty jednodušší. Potom třeba v případě masturbace, což je hodně stydlivé téma, tak to se dá opsat třeba takto: "dopustila jsem se hříchu proti 6. přikázání sama na sobě" nebo "porušila jsem 6. přikázání sama na sobě". Pokud jde o pornografii, dá se říct: "sledovala jsem filmy pro dospělé". On už kněz bude vědět a zároveň není potřeba používat slova, která se člověk stydí vyslovit nahlas.

Svátost smíření je krásný čas usmíření s Kristem, hlavně teď v době postní a před Velikonocemi, tak se neboj :) Martina

Milá Hanul,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Je od tebe moc hezké, že chceš pomáhat chudým a že nemáš problém rozdělit se v takové míře o svoje peníze. Nemyslím si, že je od tebe špatně, když jsi dala peníze člověku bez domova, navíc, když byl tvůj úmysl dobrý. Je potřeba ale zamyslet se, jestli je zvolená forma pomoci efektivní. Není to pravidlem, ale realita je bohužel taková, že velká část lidí žijících na ulici darované peníze utratí za alkohol nebo drogy. Navíc, když takový člověk aktivně žebrá, může si často za den přijít na víc peněz, než si průměrný člověk vydělá v práci, a protože neplatí nájem apod. může všechny tyto peníze zase utratit za alkohol a drogy a nemá vůbec motivaci vracet se do běžného života. Dávání peněz lidem bez domova se proto nepovažuje za moc efektivní a většinou se doporučuje jiný způsob pomoci. Pokud tě někdo osloví přímo s žádostí o peníze, můžeš mu navrhnout, že mu v nejbližším obchodě koupíš jídlo (tady se pak většinou pozná, jestli člověk chtěl peníze opravdu na jídlo nebo na něco jiného), pokud vykládá, že potřebuje peníze na jízdenku, je nejlepší mu ji rovnou koupit atd.

Pomáhat se dá ale i mnoha jinými způsoby. Ve větších městech bývají Charity nebo jiné organizace, které s lidmi bez domova pracují. Podívej se, jestli je nějaká ve tvém okolí a jak přesně pomáhá a zda tam není něco, kam bys mohla přispět nebo kde pomoct. Klidně se i poptej. V zimě se pak u Armády spásy dá koupit Nocleženka, kterou někomu zaplatíš noc v azylovém době, aby nemusel spát v mrazu venku. Lidem přímo na ulici je pak opravdu lepší dát jídlo nebo oblečení, v zimě koupit teplý čaj nebo kávu...

Přispívat se dá i na jiné dobré věci - rodinám, které se dostaly do těžkých situací (stačí, aby jeden z manželů přišel o práci nebo dlouhodobě onemocněl a je problém), řádům, na opravy kostelů... Apod. Je potřeba ale být trochu obezřetná a zapátrat, kam přesně tvoje peníze půjdou. Pokud chceš přispívat přímo konkrétním lidem, poptej se třeba pana faráře, jestli neví o nějaké rodině v komplikované životní situaci, že bys jim přes něj občas poslala nějaký drobný příspěvek - pro tebe třeba pětistovka za měsíc není žádný problém, ale pro někoho to může být rozdíl, jestli koupí dětem pomůcky do školy, nebo ne, jestli jim zaplatí teplé obědy ve školní jídelně, nebo ne...

Pokud jde o biblickou výzvu ohledně nestarání se materiální věci apod., je potřeba vnímat ji ve světle dnešního světa. Brala bych to tak, že to znamená nelpět na majetku a dokázat se rozdělit s těmi, kdo to potřebují, nehromadit zbytečný majetek a neutrácet za zbytečnosti (proč mít skříň přecpanou oblečením, které nenosím, proč kupovat drahé věci jen kvůli značce, když neznačkové v některých případech poslouží úplně stejně, proč mít dvě auta, když se nevyužijí, proč mít drahé auto za miliony...), nerozhazovat peníze kvůli hloupým požitkům atd. Sama ale víš, že člověk musí někde bydlet, platit nájem nebo alespoň vodu a elektřinu, když bydlí ve svém, musí si koupit něco k jídlu, musí poslat děti do školy, musí si koupit novou pračku, když se ta stará rozbije... Nevím, jak je na tom vaše rodina finančně a co ti platí rodiče a co si platíš ty sama z kapesného, ale kapesné je dobrý způsob, jak se naučit hospodařit s penězi do budoucna - především ve chvíli, kdy má člověk rodinu, je potřeba to umět. Rozmysli si proto, na co máš kapesné a co si z něho doopravdy potřebuješ koupit pro sebe, a jak velkou část můžeš věnovat potřebným, aby ti zároveň i zbylo něco, co si budeš šetřit "na horší časy", aby tvoje rodiče nestálo tolik peněz, když se ti třeba rozbije telefon apod. Je správné spoléhat na Boha a na to, že on se postará. Napadlo tě ale, že on už se stará? Stará se tak, že máš rodiče, kteří si ještě mohou dovolit dávat ti kapesné (ne ve všech rodinách to je možné), za které si třeba koupíš oblečení, stará se, takže můžeš chodit do školy a mít dobré vzdělání a najít si práci, za kterou budeš dostávat plat, aby ses mohla postarat o sebe a svoji rodinu... Na tom mít našetřené peníze není nic špatného, člověk by měl být trochu prozíravý a zodpovědně myslet na budoucnost a ne jít jenom od výplaty k výplatě, pokud je to aspoň trochu možné. Teď to možná tolik nevnímáš, ale až budeš dospělá, oceníš, že máš nějakou finanční rezervu na nečekané výdaje typu rozbité auto, nutnost se přestěhovat, ztráta zaměstnání... A víš co? Ušetřené peníze se ti nikam neztratí, když bude potřeba, kdykoliv je můžeš vzít a darovat, pokud bude někdo potřebovat pomoc.

Takže shrnutí na závěr: Pomáhat je správné a je správné něco si odříct, aby člověk mohl pomoci druhému, ale je potřeba přemýšlet, aby to byla pomoc účinná. To se třeba o dávání penězům lidem bez domova nedá vždy říct, takže je lepší poptat se někoho, kdo má zkušenosti, pokud sama nevíš, jakou vhodnou formu pomoci zvolit. Zároveň na ušetření části výdělku nebo kapesného není nic špatného, člověk se tak učí zodpovědně hospodařit s majetkem. Martina

Milá Hanul,

ptáš se skutečně na zajímavou věc. Všechna láska pramení v Bohu. Protože nás lidi Bůh stvořil, dal nám i schopnost milovat druhé a lásku přijímat. Proto můžeme v životě čerpat ze zdroje lásky, kterým je Bůh, ale zároveň můžeme a dokonce potřebujeme lásku dávat druhým lidem a přijímat ji od druhých. Prostě jsme lidé a lásku potřebujeme prožívat i lidsky. Proto jsou v Písmu i dvě přikázání lásky: k Bohu a k lidem.

S Boží láskou je to ještě zajímavější proto, že ji má vloženu do nitra nějak každý člověk. Avšak, když je někdo pokřtěn, Bůh se zabydlel v jeho srdci a to znamená, jak píše Písmo, láska Boží nám byla ve křtu vložena do srdce Duchem svatým (Řím 5,5).

A jak poznáme, že máme v sobě Boží lásku? Především tím, když žijeme tak, jak nás Bůh učí: podle desatera a dle přikázání lásky. Samozřejmě, že někdy vnímáme i lásku Boží, jeho blízkost, jako takovou duchovní útěchu. Ale to je spíše takový Boží bonus.

Lásku Boží v sobě rozmnožujeme setkáním s ním a to na prvním místě právě svátostmi - eucharistií a smířením.