Milá tazatelko,

v článku jsme dobře rozlišovali. Pokud je někdo přitahován ke stejnému pohlaví, je tedy označován za hamosexuála, tak je třeba jasně konstatovat, že sama náklonnost není hřích. U každého člověka je hříchem to, když žije svou sexualitu mimo její záměr a Boží pravidla. Tedy hříchem je u homosexuála praktikovat homosexuální sex, stejně jako pro někoho jiného je hříchem předmanželský sex nebo manželská nevěra.

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Dědičný hřích ale do lidstva vnesl virus, který má za následek nemoci člověka, smrt člověka a mnoho dalšího nepořádku, mimo jiné i to, že se někdo třeba na základě problémů v rodině, jak píší odborníci, začne cítit jako homosexuál. Bůh ho tedy tak netvoří, ale jedná se o určitý hendikep. Zde je rozpor mezi tím, co říká Bible a církev - a na druhé straně současná doba, která zcela bez vědeckých důkazů a často násilím chce, abychom všichni brali homosexualitu jako další variantu normality. Ale to by odporovalo Bibli.

Velice zajímavě o tom píší Trapková - Chvála v knize: Muži a ženy v rodině.

Milá tazatelko,

protože jsme Tvůj první dotaz neobrželi, odpovím Ti rád na oba dva nyní.

Bůh nás lidi neopouští, ale to neznamená, že se někdy nemůžeme opuštěni cítit. Když budeš číst žalmy, najdeš v nich mnoho míst, kde opuštěný volá a dostává se mu Boží posily. Jednou se v modlitbě ptala svatá Terezie: Bože, cítila jsem se úplně sama, kde jsi byl? A on jí odpověděl: Nesl jsem tě na svých ramenou.

Ježíšův výkřik na kříži je určitým hlubokým tajemstvím. On byl Bůh, ale i člověk, on na sebe vzal všechnu hrůzu hříchu světa, celých dějin. Proto ta propastná temnota a prožitek osamocenosti. Avšak i On pak říká: "Otče, do Tvých rukou poroučím svého Ducha." 

A teď ta druhá o domnělé podřazenosti žen.

Úryvek sv. Pavla z listu Efezanům je třeba číst v celku. Jistě by ho špatně vykládal ten, kdo by v tom spatřoval to, že muž práskne do stolu a všichni musí skákat podle něj.

Svatý Pavel hovoří mimo jiné o společné podřízenosti muže a ženy Kristu Pánu. Pak hovoří o tom, že muž má mít svou ženu rád tak, jako Kristus miluje svou církev a za ni dal svůj život. Muž má tedy milovat svou ženu takovou láskou, že je ochotný za ni položit život. Má ji tak milovat, aby se žena cítila milována. Má svůj život stravovat pro dobro své ženy. Pokud bude mít žena takového manžela, bude jejich láska harmonizována. Muž bude plnit svou roli a žena též. A pravdou je, že žena potřebuje muže, který je pevný, dodává rodině jakousi páteř, je oporou své ženě. Milovaná žena pak zcela přirozeně přijímá mužovo vedení, protože v přirozenosti ženy je dbát spíše na vztahy, na přijetí, na celek, na malé skutky lásky - pohybovat se v prostoru jistoty, kterou má vytvářet muž.

Jinak řečeno: V manželství jsou chvíle, kdy je třeba, aby muž na sebe vzal větší díl odpovědnosti za společné dobro!

Milá Terezo,

díky, že se ozýváš. V časopise IN se snažíme, abychom vše podávali podle víry církve. Proto se často díváme do Katechismu katolické církve. Sám papež František mnohokrát už novinářům, když se ho různě dotazovali, řekl: Podívejte se do katechismu, tam to vše máte.

Věříme, že Bůh nás má především rád, to je jasné. Ale zároveň z Písma víme, že mít rád Boha, znamená na první místě plnit jeho přikázání. Víš, ona jeho přikázání jsou jako dopravní značky, existují pro naše dobro. Nejsou Boží tyranií či svévolí, ale dobrou radou, která nám má pomoci žít co nejlépe.

Ohledně nedělní mše:

Církevní přikázání, která máme naspána v Kancionálu hned na začátku říkají: V neděli a zasvěcené svátky slavíme mši. A to je dle desatera - slavit den sváteční. Pro nás křesťany to je i účast na mši. Kompendium katechismu katolické církve praví: "Kdy církev ukládá účast na mši svaté? Církev ukládá věřícím povinnost účastnit se mše svaté každou neděli a zasvěcené svátky, a doporučuje účastnit se jí také jiné dny." 289

Ohledně homosexuálního jednání říká katechismus:

"Tradice opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako těžkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že "homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené". Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od daru života. Nejsou plodem ryzího citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány." 2357

Lidé s homosexuálními sklony: " mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace." 2358 

" Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnosti sebeovládání, jež vychovávají k vnitřní svobodě, skrze občasnou podporu nezištného přátelství, modlitbou a svátostnou milostí, mohou a  mají sepostupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti." 2359   

Milá Krystýno, každý věřící člověk se ve své dospělosti rozhoduje, jaké povolání zvolí. Zda manželství nebo zasvěcený život nebo zda zůstane svobodný (lékař, učitelka...). Ptá se v modlitbě na to, co si o tom myslí Bůh. Vždyť dobrý Bůh jistě pro každého zná svůj plán lásky, který je ušit na míru každého z nás. Obecně se tedy dá říci, že není hřích, když někdo zvolí život bez manželky / manžela. Důležité je, aby volil to, co vysnil pro něj Bůh - aby se rozhodoval podle vůle Boží, kterou hledáme.

Někdo zůstane sám, protože je nemocný nebo se to nějak v jeho životě seběhlo (např. manželé se rozvedli).

Milá Hanul, jsme moc rádi, že Ti naše odpovědi pomáhají.

Lenost patří mezi tzv. sedm hlavních hříchů, tedy mezi skupinu hříchů, které jsou takovými zárodky mnoha dalších hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost). Prostě tyto sklony plodí mnoho dalších konkrétních hříchů. Každý mívá slabost pro některé z těchto zdrojů hříchů. Lenost se stává hříchem tehdy, když ovládá náš život. Když s ní bojujeme, tak to je boj a ne hřích. Existuje i duchovní lenost - nechuť se modlit, číst Písmo atd. Takže běžně bude hřích spíše to, k čemu nás lenost vede, než sklon k lenivosti.

Milá Ann,

mít před zpovědí strach? To ne, ale obavy jistě můžeme mít. Nikomu není milé, když o sobě říká něco nedobrého. Prostě je jasné, že se někdy stydíme.

Podívej, zpověď je třeba vnímat především jako setkání s Kristem, s jeho milující a milosrdnou láskou. Kněz je jen viditelný služebník, ale ve skutečnosti se ve zpovědi setkáváme s Ježíšem. Můžeš si to vždy před zpovědí připomenout a budeš ji pak prožívat duchovně a radostně.

Milá A,

každé naše jednání, proč tak či onak konáme, má mnoho motivů. Ty jsi ve věku, kdy se to učíme rozlišovat, následně kontrolovat a pak našemu jednání dávat správné motivace. A jaká je správná motivace? Dálám to Bože pro Tebe. Dělám to z lásky k druhým. Tak dáš svému jednání nejdůležitější motivaci a ten skutek se stane významný i pro Boha. Skutek lásky má vždy nesmírnou cenu. A mimo jiné, takový úmysl nakonec zcela přirozeně přebije ty, které jsou sobecké či jinak nedobré (dělat něco jen na oko).

Milá Hanul,

tak, jak píšeš, tak to je. Ke svátosti eucharistie můžeme přistoupit tehdy, když jsme pokřtění (katolicky) a nespáchali jsme vědomý těžký hřích. Je potřeba se ptát, proč eucharistii přijímáme. Je to proto, protože sám Ježíš se stává pokrmem, aby nás proměňoval. Eucharistie totiž není nic nic jiného, než sám Ježíš, který je tajemně přítomen pod šatem chleba. Už to není chleba, oplatka, ale Ježíš sám. Proto před eucharistií klekáme, proto se jí klaníme. A proto ji toužíme přijímat často. Kdykoliv přijmeme eucharistii, setkáváme se mimořádně intenzivně s Ježíšem, a z tohoto setkání vyplývá, že od Ježíše dostáváme sílu žít dobře, vytrvat v dobré, odporovat hříchu. A Bůh nás proměňuje v sebe. Jsme s ním více a více spojeni. Kdyby v naší duši byl těžký hřích, tehdy nemůžeme Ježíše přijmout, protože bychom ho urazili. Kdo pochopí, kdo je eucharistie, ten k ní touží přistupovat třeba i denně. Ví, že po svatém přijímání je mu Bůh velice blízko.

Těžký hřích je dobrovolné, vědomé přestoupení Božího zákona VE VÁŽNĚ VĚCI. A vážnou věcí je víceméně zásadní porušení desatera (vkládat důvěru do esoteriky, nechodit v neděli do kostela, zabití neviného, potrat, eutanázie, umělé oplodnění, zásadní přestoupení šestého přikázání, velká lež, která poškodí vážně druhého, velká krádež...).  

Přeji Ti krásná setkání s Ježíšem v eucharistii.

Milá Hanul,

děkujeme ti za tvou otázku. Jak je to v Bibli si nejsem jistá, ale otevřela jsem si tu pasáž o kompromisech, o které mluvíš, a zkusím ti to trochu přiblížit, jak to asi bylo myšleno :)

Kompromisy, o kterých se tu mluví, jsou spíš kompromisy v duchovním životě, které nás vzdalují od Boha nebo nás přivádí na špatnou cestu. V podstatě můžou mít třeba podobu pokušení a takové kompromisy bychom opravdu dělat neměli. Většinou jsou to takové chvíle, kdy si člověk řekne, že se jednou nic nestane, když nepůjde v neděli na mši, protože se mu nechce. Nebo si člověk řekne, že se nic nestane, když trošku poruší půst a dá si jenom malý kousek čokolády. Nebo když člověk dělá kompromis, že si sice nenapíše všechno učivo do taháku, ale napíše si tam třeba jenom vzorečky. To je hodně špatný kompromis. Taky to mohou být okamžiky různých zkoušek, kdy nás čeká něco těžkého a nepříjemného, proto máme tendenci hledat snazší řešení, která ale nemusí být vždy tak dobrá. Všechny takové drobné kompromisy pak oslabují naši vůli a naše zásady, takže nám brzy nepřijde, že děláme něco špatného. Příště už je zase o něco snazší udělat takový špatný kompromis, až se nakonec může stát, že nevolíme kompromis, ale rovnou zlo a hřích.

Pak je tu jiný druh kompromisů. Nejsme na světě sami, žijeme tu ve společenství dalších lidí a máme se snažit o to, abychom spolu všichni co nejlépe vycházeli. A k tomu patří kompromisy, hlavně v rodině a v přátelství. Někdy je prostě potřeba ustoupit mladšímu sourozenci nebo udělat kompromis o tom, kam pojedete na výlet, aby byli všichni členové rodiny spokojení. I v přátelství je občas udělat kompromis o tom, co podniknete odpoledne, kdy se uvidíte atd. Je však i tady potřeba přemýšlet: Nenabádá mě kamarádka k nějaké špatné aktivitě? Nenutí mě vynechat mši svatou? Neodvádí mě termín setkání od učení nebo jiných povinností? Nechtějí se sourozenci dívat na nějaký nevhodný film?

V některých věcech by tedy člověk měl pevný a zásadový, hledat sílu a odvahu v modlitbě a v eucharistii a určité kompromisy nedělat (Takové zásady mohou být třeba, že v neděli jdu na mši, pomáhám rodičům, dodržuji pravidla, držím půst, nekoukám na nevhodné filmy, nekouřím, neopíjím se, nezapojuji se do pomlouvání atd.) a v jiných chvílích zase není problém ustoupit a kompromis udělat. Stačí se zamyslet a sama poznáš, kdy kompromis ano a kdy ne.

Doufám, že ti odpověď pomohla a je to teď srozumitelnější :) Martina

P.S.: Vím, že máme od tebe v poradně ještě jeden dotaz. Na ten ti odpoví kněz, ale trochu se nám to tady přes Velikonoce nahromadilo, tak prosím o trpělivost :)

Milá Arianne,

když jsme někomu slíbili, že to neřekneme, pak to neříkáme. Ale může se stát, že někdo se nás na to zeptá, jak se stalo tobě. Lež nikdy nemáme říkat. Je to nepoctvivost a pak je to též nebezpečné. Nemusíme si pamatovat, co jsme řekli, a někomu či jindy povíme něco jiného. Lež má krátké nohy.

Ale co dělat? Buď řekneme, že to říci nemůžeme nebo rozhovor zahrajeme do autu.

Někdy stačí jen to, že se prostě nevyjádříme, že děláme, že jsme přeslechly. Nebo řekneme: ty jsi nějak zvědavý. Nebo řeknu: nech se překvapit. A nic víc.

Chce to trochu cviku, aby se člověk naučil být pravdomluvný a zároveň neprozrazoval tajemství.

Někdy lze použít tzv. zámlku. Zámlka je jednání, když někomu neřekneme plnou skutečnost, proto, že na ni nemá právo nebo prostě není možné mu informaci sdělit. Použijeme třeba spojení: ani ti přesně nevím.

Zásadně se učíme být pravdomluvní a moudří.