Milá Maky,

modlíme se, abychom Bohu za pokrm poděkovali a uvědomili si, že je jídlo jeho darem. To, že se ukončí stolování opět modlitbou je moc dobrý zvyk. Jsme myslící lidé, kteří si potřebují uvědomit lásku Boží a využívají k tomu všechny možné příležitosti.

V rodině je společná modlitba před i po jídle též kultivujícím prvkem: všichni společně začínají a končí stolování. Jídlo pak je i společnou událostí rodiny, která je pohromadě.

Milá Marie,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš.

Píšeš, že Boha znáš, ale ne dlouho. Zároveň popisuješ své pochybnosti a obavy.

Vztah s Ježíšem je cesta lásky, protože Bůh neumí nic jiného, než milovat, darovat se, sdílet se, odpouštět atd.

Problém je, že my lidé na jeho lásku ne vždy dokážeme odpovídat a mnohdy se nám jeho projev lásky nezdá jako láska. Je to tím, že lidské představy o lásce jsou velice ubohé. Bůh je daleko větší, láskyplnější.

Co s tím?

Proto se o víře hovoří jako o cestě. Ty jsi ji nastoupila a postupně v ní budeš růst.

Praktické rady, které Ti pomohou:

- věnovat se modlitbě (spíše té, kdy více nasloucháme) a studiu víry (Youcat, Tweetuj s Bohem),

- mít nějakého kněze, ke kterému můžeš občas přijít a podiskutovat o tom, co se ti honí hlavou (tzv. duchovní vedení),

- mít živé společenství, kde se víra sdílí.

Cesta víry je krásná, ale také není snadná a obsahuje nejednu slepou uličku.

Mohla by ti pomoct kniha, kterou jsem před časem vydal pro mladé: Jan Balík: Máš na víc. Je ji možné koupit u Paulínek dokonce i jako e-book. V této knize jsou základní podněty pro duchovní cestu víry pro mladé lidi.

A ještě dvě poznámky:

- když tě kdykoliv chytne nějaká pochybnost, hned v duchu řekni: Pane Ježíš, mám tě rád, smiluj se. A pak se již té věci nevěnuj.

- číst knihy od autorů jako Pio, Faustina... S těmi bych malinko počkal. Proč? I když je psali světci, vznikaly v určité době, pro určitou situaci... Tedy je třeba jejich výpovědi vnímat v souvislostech. V opačném případě, jako se ti asi stalo, se mohou stát příčinou strachu a zmatku. Slova v těch knihách jsou sice vážná, ale nejedná se o Bibli, o slovo Boží. Je tedy důležitý výklad a pochopení v kontextu.

Milá Lily,

buď úplně klidná. Papírek na poznámky používají i lidé dospělí. Podstatné je, aby se člověk na zpověď připravil, opravdu litoval a chtěl se ve svátosti smíření setkat s milujícím a odpouštějícím Ježíšem.

Papírek často prospěje tomu, že je člověk klidný, že řekl vše.

Koneckonců, na papír si můžeš poznamenat i různé otázky, které můžeš knězi ve zpovědi položit a on Ti pomůže v orientaci v duchovním životě.

Milá Marino,

ptáš se na to, co je nactiutrhání. Jde o pravdu, kterou šíříme bez potřeby.

Ale jde vždy o pravdu? Nejde jen o můj dojem? Často to bývá jen zdání.

Máme se snažit o zachování dobrého jména druhého člověka.

Jsou ale okamžiky, kdy je třeba říci své mínění: jsme dotazováni na svědectví o druhém třeba před kněžským svěcením, před svatbou...

Ty se ptáš na různá hodnocení druhého - ano, šlo by většinou o nactiutrhání, pokud by se to říkalo bez potřeby.

A okolnosti?

To je vždy třeba posuzovat.

Ano, můžeme si s tím, o kterém předpokládáme, že to nebude roznášet, popovídat o druhém, ujasnit si svůj pohled a názor.

Jak tedy postupovat v běžném životě?

Snažit se o druhých hovořit dobře nebo mlčet.

Když jsem tázán, nemusím každému říkat o druhém, co vím. Také mně by bylo nemilé, kdyby druzí roznášeli o mně moje nedobré stránky.

Když je vážný dotaz, což bývá jen ojediněle, mám říci, své mínění.

Není to jednoduché, že?

Ale mluvit o druhých na veřejnosti dobře je velice moudré.

Milá Ani,

do desátku patří: Otče náš, 10 Zdrávasů a Sláva otci.

Hrůzy války jsou příšerné. A i dnes jsou přeci kruté války kolem nás. Jak je může Bůh dopustit? Za prvé: Bůh stvořil člověka, dal mu Desatero, vede ho k lásce k druhým. A lidé na jeho vedení často nedbají. Ďábel nás pak rozděluje a máme tu války. Za druhé: Proč Bůh nezasáhne proti těm, kteří osnují zlo a války? To je tajemství jeho rozhodnutí, jak řídí svět. Máme se za dar míru modlit a snažit se o vzájemnou lásku tam, kde jsme. Tak budujeme mír. Na světě bude mít určité slovo ďábelské pokušení až do chvíle, kdy Kristus přijde podruhé a ďábel, který byl poražen Kristovým ukřižováním s zmrtvýchvstáním, bude nadobro odstraněn.

Milá Dominiko,

ptáš se na způsob přijímání eucharistie. Ten určuje církev - biskupové. Běžný je do úst, v některých místech světa (ve většině evropských státech) i na ruku (ne na rukavici). Na ruku znamená, že Pána přijímáme na vyvýšený trůn. Do úst - že nám je pokrm Boží dáván. Můžeme přijímat v kleče či na ruku.

Podstatné je, abychom přijímání vnímali jako posvátnou Boží chvíli.

Samozřejmě, každý může preferovat jiný způsob, to je jasné. Ale není možné odsuzovat druhého či říkat, že, kdo přijímá do úst je světější, kdo na ruku je světější méně...

Četla jsi od Levise: Rady zkušeného ďábla? Zlý duch nás křesťany většinou rozdělí právě na takovýchto věcech, vykopeme proti sobě zákopy a bojujeme za "pravou víru".

Ten, kdo přijímá na ruku by měl dbát na to, aby nějaký viditelný drobek eucharistie nespadl na zem, to je jasné.

Milá Jano, jsi pozorná čtenářka. To je moc dobře.

Je to celkem jednoduché.

Židé v Palestině používali Bibli - tedy Starý zákon v hebrejštině. Židé, kteří žili mimo Palestinu, po celé římské řiši i jinde, používali řecký překlad, tzv. Septuagintu. A tato Bible obsahovala některé další knihy. Jedná se o: Tóbijáš, Júdit, Moudrosti, Sirachovec, knihy Makabejské a Baruch, přídavky ke knize Ester a přídavky ke knize Daniel.

Těmto knihám se dnes říká deuterokanonické. Když pak křesťané začali číst Starý zákon, používali řecký překlad a později latinský, který měl více knih. Když vystoupili reformátoři (Luter), opět se vrátili k hebrejskému originálu a začali uznávat ve Starém zákoně míň knih. Protestantská vydání mají zpravidla 66, katolická 72 knih.

Mila Elen,

na jedné straně je třeba, abys znala dobře svou vlastní víru. Proto je třeba ji studovat (Youcat, Twetuj s Bohem, Bible, Katechismus...). Věnuj se studiu víry, meditaci nad vírou v Krista Pána, četbě Písma. Pak pochopíš, kde jsou mormoni zcela mimo racionální úvahy a mimo křesťanskou víru. Ve skutečnosti nejsou církví, ale sektou. Avšak v ČR jsou jako církev u státu registrováni. Mormoni přijímají učení, které protiřečí Kristu a evangeliu - Ježíšův let do Ameriky, kniha mormon diktovaná archandělem Gabrielem... Bavit se s nimi, diskutovat, proč ne? Ale bez poznání vlastní víry to může dopadnout tak, že díky vlastní neznalosti přijmeš nerozumné učení druhých a zahodíš svou vlastní víru. A abych řekl pravdu, vzdělání katolíků bývá dost chabé. Takže máš šanci objevovat svou víru i díky komunikaci s mormony. A ještě poznámku: počítej, že jde o sektu! Tedy jejich metody jsou manipulativní a nesnadno se prohlédnou. Máme je mít jako lidi rádi, ale nesmíme být sami hloupí a naletět.

Milá Leny,

děkujeme za Tvou důvěru, že se na nás obracíš.

Především je třeba jasně říci, že Tě má Bůh rád. Ano, Bůh dává svá přikázání, ale má každého rád. Je jasné, že děláme chyby, hříchy, ale základní je skutečnost, že Bůh naši slabost zná a nesmírně rád nám odpouští. Není v žádném případě trapič lidí, slídil, který se snaží jen trestat. Bůh je láska, píše sv. Jan. Jeho přikázání jsou pro naše dobro.

To, co prožíváš, může mít dva nebo tři důvody. Vztah k Bohu jsi z výchovy získala mylný - tedy jako k trestajícímu. Místo toho, Bůh je milující otec, který se rmoutí tím, že hřešíme a tak si ubližujeme. Druhá možnost, proč vnímáš svůj vztah k Bohu tak, jak popisuješ, může být špatná výchova svědomí - nenaučila jsi se rozpoznávat těžký hřích od lehkého. S tím se pravděpodobně u Tebe pojí třetí důvod - nemoc svědomí: skrupulozita tzv. úzkostlivé svědomí. To nedokáže rozpoznat těžký a lehký hřích, stále se trápí, že má těžký atd. Je to nemoc svědomí, která se musí léčit. Jak? Je vhodné najít zkušeného kněze, ke kterému bys chodila ke zpovědi i pro rady. A léčba spočívá v tom, že poslechneš jeho odpovědi. Léčení spočívá i v tom, že se naučíš tomuto rozumovému úkonu: napadne tě pochybnost o těžkosti hříchu, napadne tě, že nemůžeš k eucharistii... v tu chvíli svým rozumem a vůlí ve svém nitru řekneš: Pane Ježíši, smiluj se, do Tvých rukou se odevzdávám. A dále se budeš snažit už na tu věc vůbec nemyslet, nezabývat se jí. Prostě tou věcí ve svém nitru pohrdneš. A můžeš si být jistá, že po takovéto modlitbě je vše OK a můžeš k eucharistii. I kdybys hřích měla, což asi ani neměla, Bůh Ti odpustil. No a pak, pokud si na to za čas vzpomeneš, se můžeš kněze zeptat, jak to s tím, co tě trápilo je.

A na Tvou otázku, zda můžeš k eucharistii nyní, jistě, můzeš. Přece před přijímáním prosíme o odpuštění všecho. K tomu jsi nechtěla hřešit, takže jsi hřích neudělala, jen prostě přišla taková myšlenka.

Více o tom všem můžeš najít v knížečce, kterou jsem pro mladé napsal: Jan Balík: Máš na víc. Paulínky. Jde koupit i do čtečky.

Milá Adélo,

někdy je život opradu velice zamotaný.

První, co je důležité, je skutečnost, že nade vším je Bůh. V něj důvěřujeme, jemu svěřujeme neřešitelné, do jeho milosrdenství poroučíme průsery své i druhých.

Jsme jen lidé, proto nejsme schopni vyřešit vše.

Sv. Augustin psal, že máme milovat hříšníka a nenávidět hřích.

To se snadno řekne, ale jak to v praxi řešit?

Za druhého se můžeme modlit, můžeme mu poradit, můžeme mu - a někdy i musíme - říci: zde jednáš proti Bohu. Ale nemůžeme brát odpovědnost za druhého a jeho jednání.

To také znamená, že nemusíme hříšníkovi stále mlátit o hlavu Božím zákonem. Stejně by to nepomohlo. Prostě říci mu to, vyjádřit vhodně nesouhlas.

V takových případech, jako píšeš, není dobré být zoufalý, prostě vzít to, jak to je. To neznamená, že bychom souhlasili s hříchem, ale

V praxi života je vhodné stanovit si nějaké hranice.  

Jaké? To vždy záleží na situaci a na rozhodnutí zúčastěných.

Většinou bude asi vhodné udržovat vztahy. Například se může určitý nesouhlas vyjádřit tím, že s novým partnerem se nezačne tykání, ale zůstane se u vykání.

Mít rád neznamená mlček k hříchu, ale spočívá spíše v drobných skutcích lásky, služby.

Neodpověděl jsem nějakou poučkou, protože to ani nejde. Vždy je dobré naslouchat svědomí a hledat, jak vztah prožívat.