Ahoj,

jednoduše řečeno masturbace je dráždění pohlavního orgánu za účelem sexuální vzrušení. Je to tedy nějaké cílené jednání. Určitě sem nepatří doteky za účelem mytí, pohled na vlastní intimní partie apod. Martina

Milá Lexi,

díky za důvěru, že se k nám zase vracíš. V první řadě se omlouvám, že tahle odpověď pro tebe mi trvala trochu déle. Hledala jsem, co už jsem ti psala, a snažila se přijít s něčím dalším a povzbudit tě. Tvoji otázku sem proto vkládám znovu, aby nezapadla, ale objevila se mezi nejnovějšími a odpověď si k tobě našla cestu :)

Úplně na začátek ti chci říct, že Bůh tě má rád. Bůh odpouští a je milosrdný. Nemusíš si připadal hloupě, když ho prosíš o odpuštění. Ty s tím chceš bojovat, což je super, a snažíš se. Nespoléháš na to, že ti Bůh odpustí automaticky, ale snažíš se tuhle věc zlepšit. Už jenom to, že jsi sebrala odvahu a napsala nám po druhé, svědčí o tom, že se nevzdáváš. Bůh vidí tvoji snahu a moc dobře ví, že je to běh na dlouhou trať, že tě to trápí a chceš s tím něco dělat.

Psala jsem ti to už minule, že je to na delší dobu. Klidně se pochval, že si to nevzdala a nerezignovala na svoji snahu, ale že máš pořád chuť a vůli s tím něco dělat. Kolegyně říkala, že jeden bezva kněz, jim vždycky na setkávání mladých říkával: „Hříchy budeme mít všude, i na poli čistoty, ALE důležité je zase vstát a jít dále. Víš, nevzdávat to a bojovat.“ Takže tě chci povzbudit, ať to nevzdáváš, i když máš pocit, že ti Bůh nemůže odpustit. Může. A taky odpouští a má tě rád :)

Stále platí, co jsem ti psala minule, tak mrkni, ať si to připomeneš. Pokud bys tu odpověď nemohla najít, je to otázka z 21. listopadu 2019 a v tuhle chvíli je v kategorii Víra na deváté, možná už dokonce na desáté stránce. Zkoušela jsi použít nějaké tipy? Jak ti to šlo?

Podařilo se ti přijít na to, co je spouštěčem, a vyhýbat se jim? Důležité je snažit se směřovat svoji energii jinam, zaměřit se na nějaké pozitivní a kreativní činnosti nebo do sportu. Určitě máš spoustu skvělých koníčků, nebo je příležitost si nějaký další najít.

Také pořád platí, že je super postupovat po malých krůčcích. Nepíšeš, jak často to děláš, ale pokud se nepletu, minule jsi psala, že každý den. Zkus vydržet den a pochválit se. Zkus dva dny. Tři... A možná se ti to pak nepodaří, ale to nevadí. Důležité je poprosit Boha o odpuštění a zkusit to znovu. Jeden den, dva... Je to těžké, ale ne nemožné a moc ti držím palce. Co třeba si to zkusit psát? Třeba do kalendáře nebo pomocí nějaké značky, kterou budeš znát jen ty, na kousek papíru, který si někam schováš? Bude super, když uvidíš, že se ti alespoň pár dní podařilo vytrvat.

Měla jsi také možnost si o tom s někým popovídat a někomu se svěřit ve skutečnosti? Třeba mamince? A jak probíhá zpověď? Řešil to s tebou zpovědník nebo se tomu tématu vyhýbá? Je fajn mít stálého zpovědníka, ke kterému chodíš pravidelně. Ideálně pokud by to byl někdo chápavý, kdo se věnuje práci s mládeží a má nějaké zkušenosti, protože tohle téma řeší spousta mladých. Je někdo takový ve tvém okolí?

Tady ti dám úryvek z knížky S mladými ke Kristu (P. Jan Balík, nakl. Paulínky 2019) ohledně zpovědi:

„Nelze opomíjet, že masturbace je objektivně těžký hřích. Zároveň ale snížená příčetnost (dobrovolnost činu) vážnost hříchu umenšuje. Kdo zápasí s takovým hříchem, neměl by střídat zpovědníky, ale měl by přistupovat ke svátosti smíření k jednomu knězi, se kterým se má také radit. Se svým zpovědníkem se kajícník snaží posoudit, jak je konkrétní hřích závažný. Pokud se člověk stal otrokem svého pudu (dlouhodobě a často masturbuje), jedná se tedy ne o zcela svobodný čin, pak většinou nepůjde pokaždé o těžký hřích. Je ale třeba pravidelně a často (třeba i jednou za týden či za dva týdny) přistupovat ke zpovědi; v takovém případě to však nemusí být po každém hříchu, a tedy před každým svatým přijímáním. Z výchovného důvodu a z důvodu uzdravující milosti eucharistie je třeba člověka vést ke snaze o lítost nad hříchem ihned po činu, na začátku mše svaté a k častému pokornému volání před přijetím eucharistie: „Bože, uzdrav mou slabost.“ Zmenšení viny však neznamená zmenšení úsilí o vymanění se z hříchu. Rada se zpovědníkem je v této oblasti velice důležitá. Existuje totiž nebezpečí, že hříšník a kajícník v jedné osobě upadne do úzkostlivosti (traumatizování z hříchu) nebo laxnosti (brát hřích na lehkou váhu).“

Jednoduše řečeno, masturbace je objektivně těžký hřích. Není ale dobré mít z toho zbytečné trauma a zaměřovat se jenom na tuhle jednu věc, kvůli které si připadáš hrozně. Chci říct, že máš spoustu dalších vlastností, jsi skvělá v mnoha ohledech a nedefinuje tě jenom tvůj problém s masturbací. Zaměř se prosím na svoje pozitivní vlastnosti, pochval se, poděkuj za to, co se ti povedlo, co ti udělalo radost, za co jsi vděčná.

Víš, Lexi totiž není jenom masturbace. Lexi je skvělá holka, která se nevzdává a snaží se. Lexi má svoje koníčky a zájmy, má svoje sny, kamarády a spoustu pozitivních vlastností.

Kromě modlitby a prosby za odpuštění, pros také za dar čistoty a sílu vytrvat. Nezapomínej také Bohu děkovat za všechny skvělé a pozitivní věci, které se ve tvém životě

A ještě jedna inspirace. Obracej se často k Marii. Ona je vzorem ženy a je naší přímluvkyní. Pros ji často, ať ti vyprosí dar čistoty a ať ti vyprosí i to, abys poznala své životní povolání, a bude-li to manželství, ať ti pošle skutečné výborného partnera...

Chápu, že to, co prožíváš, je náročné. Někdy se člověk potřebuje svěřit se svým trápením a vědět, že na to není sám a že je tu někdo, kdo ho vyslechne, takže se určitě neboj zase nám napsat. Taky vím, že je to velmi citlivé téma. Nejsi jediná, kdo s masturbací bojuje. V poradně se nám tahle otázka objevuje často. Dost často se holky stydí a nechtějí, aby to tady bylo zveřejněné, tak nás prosí, abychom jim odpověď poslaly na email, a my jim vycházíme vstříc. Nabízím i tobě, že pokud by ses chtěla třeba víc rozepsat a styděla se, protože si to v poradně můžeš přečíst kdokoliv, možnost napsat mi přímo na email matlova@in.cz a můžeme si vyměnit pár zpráv. Záleží na tobě, jestli budeš chtít a budeš mít pocit, že by ti to mohlo pomoct. Slibuju, že to zůstane jen mezi námi :)

Milá Lexi, moc na tebe myslím a modlím se za tebe. Jsi statečná a já ti fandím. Měj se pěkně! Martina

Má se na Štědrý den držet půst? Nemusí se půst držet, protože v současnosti již Štědrý den není postním dnem. Dříve to ale postní den býval.

Je hřích v pátek jíst maso? Není. Ale v pátek má každý katolík od 15 let vykonat nějaký skutek sebezáporu z lásku k Ježíši, který pro nás v pátek zemřel na kříži. Může jít o půst od masa, od sladkostí, od televize, mobilu.... Může jít o modlitbu (např. jít na mši, pomodlit se křížovou cestu...) nebo může jít o skutek lásky (navštívit nemocného, starého...). Mladší jsou k zvyku pátečního skutku vedeni, ale nemají ho povinný.  Půst od masa mají katolíci předepsán pouze na Popeleční středu a Velký pátek a to od opět od 15 let. 

Milá Kláro,

je super, že přemýšlíš a ptáš se. Snadno se stane, že člověk něčemu nerozumí a z toho pak vzniká mnoho nejasností. U modlitby ke svatým to bývá často. Je to jedno z běžných nepochopení. Co říká Pán Ježíš o modlitbě? Mimo jiné hovoří o síle společné modlitby.

Mt 18, 19: Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.

Modlit se mohu sám, ale často se chci modlit s druhými. Proč? Aby moje modlitba byla posilněna modlitbou a vírou druhých.

Protože u Boha neexistuje nějaké oddělení pozemské sféry a nebe, mohu vytvořit modlitební skupinu nejen s živými, ale i s lidmi na věčnosti, kteří jsou v nebi. Proto hovoříme o modlitbě k svatým. Přesně bychom mohli hovořit o modlitbě se svatými, ve společenství svatých. Dobrý ne? Nikdy se nemusím modlit jen sám, mohu mít vždy druhé, kteří mě posilují, kolem sebe. A ještě malý dodatek: pozvu-li do svého společenství Marii, matku Ježíše, modlím se v blízkosti někoho, kdo je nejblíže Ježíšovi srdci.

Milá tazatelko,

není to snadný úkol, o kterém uvažuješ. Ale co třeba začít s tím, že bys ráda více poznala křesťanství. To by znamenalo, že bys začala docházet na přípravu na křest. No a občas bys doma mohla říci, co se tam děje. Tak by rodiče spíše přijali, že to není nic špatného. Chce to jistou odvahu, ale i moudrost. Sama víš, jak to doma vypadá a kdo bude spíše na Tvé straně.

Ahoj Danielo,

díky za dotaz. Hodně záleží na příležitosti, na kterou si takové šaty bereš. Určitě to není vhodné do kostela, tam si kdyžtak přes sebe přehoď šátek. Do školy bych je taky asi moc nebrala. Nevidím ale důvod, proč si takové šaty nevzít třeba na ples, oslavu nebo setkání s kamarádkami atd. Když už jsou ale šaty trochu víc odhalující nahoře, je fajn, aby nebyly i dole úplně kraťoučké, protože to už může působit až moc vyzývavě. Martina.

Milá Tazatelko,

děkujeme za důvěru. Poznávat Pána Ježíše je krásné, ale, jak sama vnímáš, jde o vztah, který se stále nějak vyvíjí. Velice Ti přeji, abys Ježíš skutečně poznala. Začala jsi správně číst Bibli, ideální je zahloubat se nejprve do evangelií. Také je velice vhodné poznat věřící, nějakou skupinu vrstevníků, navštěvovat mše. Snad to brzo zase bude možné.

Jedno přirovnání. Když někdo chce hrát dobře na nějaký nástroj, co udělá? Zaplatí si učitele. Když někdo chce vyniknout ve sportu, zaplatí si trenéra. I na cestě poznávání Pána Ježíše je vhodné někoho takového mít. Asi nejsi pokřtěná. Když zajdeš na faru, začneš se scházet s lidmi, kteří se na křest připravují a někým (knězem, katechetkou), kteří jsou takovými trenéry. Můžeš takovou přípravu začít a uvidíš. Na setkáních se budeš moci vyptávat na nejrůznější otázky, které pochopitelně budeš mít. Té přípravě se odborně říká katechumenát. Pokud pokřtěná jsi, pak se můžeš začít připravovat na přijetí prvních svátostí (eucharistie a smíření) a na biřmování.

A ještě jedno. Vztah s Ježíšem je určitě krásný, ale z naší lidské strany je skutečně ne vždy jednoduše prožíván. Mimo jiné i proto, že často vše bereme moc citově a u vztahu k Bohu jde spíše o vnitřní přesvědčení - víru. Křest pak dává člověku určitou schopnost víru mít. Jakoby, lépe chytat Boží signály.

Krásnou cestu k Pánu Bohu.

Milá tazatelko,

duchovní příjímání je něco jiného než skutečné přijetí eucharistie. Proto se před ním nedrží eucharistický půst. Duchovní přijímání je druh modlitby.

A i kdybys spolkla kus chleba před skutečným přijetím eucharistie, půst to neruší. U takovýchto přikázání církve jde o celek a o nastavení, ale ne o detailíčky. Je jasné, že polknout kus chela nebo jídlo, co uvázlo v ústech je něco jiného, než se nacpávat půl hodiny před přijímáním jakoby se nic nedělo.

Milá Klárko,
dobře přemýšlíš o svém životě. Ano, jak vnímat ženu. Jak ji vnímá Bůh? Kdo jsem jako žena. V současnosti o tom panuje mnoho divných názorů a ve společnosti je postava ženy zmatená a hodně pokažená (žena jako tvrdý útočník, jako nástroj reklamy...).

Je třeba rozdělit otázku do dvou kapitol: 1) důstojnost ženy obecně (kdo je to žena, úloha matky, ta, ve které se rodí život...). Zároveň musíme jasně ukázat, že dědičný hřích lidi ochromil a že v muži i v ženě dlí rozkol a zlá žádostivost jako důsledek prvotního hříchu. Toto porušení hříchem musíme překonávat sami v sobě i ve vztahu k druhému pohlaví. 2) Jak se základní povolání ženy, které do ni vtiskli Hospodin, prožívá v té které společnosti a kultuře.

To první je o podstatě, která se nemění. To druhé podléhá změnám. Je jasné, že jinak žena své ženství prožívá v kultuře křesťanské a jinak v kultuře islámu. Církvi se mnohdy vyčítá, že ženy utiskuje. Kdepak. Kolik máme svatých žen za staletí. Naopak, Ježíš a církev dali ženě tu pracovu důstojnost. Avšak, i v křesťanské kultuře se důstojnost ženy projevovala různě. A i dnes ženy musí hledat, jak své povolání a svou osobitost prožívat.

Jednoduše řečeno, žena je Bohem obdarovaná a proto jí nepochopíme, když se na ni nebudeme dívat právě z Božího pohledu: žena je stvořena jako ta, ve které se rodí život, ona je spojena více s člověkem, je více zaměřena na obětavou a sebedarující se lásku, ona má v sobě dary, kterými činí rodinu domovem...

O tomto tématu napsala církev dosti zajímavé pojednání. Třeba sv. Jan Pavel II. list Mulieris dignitatem - o důstojnosti a povolání ženy. http://www.farnoststrasnice.cz/doky/e-knihovna/mulieris-dignitatem.pdf Nečte se snadno, ale je to super text.

Milá Maruš,
tím, že se díváš na horory, protože se ráda bojíš, není určitě nějaký závažný hřích, ale není to dobré. Proč? Za prvé proto, že tím ubijíš drahocenný čas. Trávíš ho zbytečnostmi. Jsi už ve věku, kdy si člověk má vytknout nějaké cíle, za kterými chce kráčet.
Něco se učit, aktivně pomáhat ve farnosti... Za druhé do svého nitra nasáváš hororové scény. Je to jako bys jedla nezdravý pokrm. Jednou se to nějak projeví a může si člověk zkazit zdraví. Nasáváme-li do sebe nedobré informace, můžeme si zkazit duší a naši psychiku. Za třetí píšeš, že se ráda bojíš? Je to adrenalin, co? Zkus toho samého dosáhnout třeba sportem. Tím, že budeš dělat nějakou náročnější činnost, také můžeš zakusit adrenalin. Závěrem Ti tedy radím omezit dívání na takové filmy a čas věnovat něčemu prospěšnějšímu.