Milá Veru,

moc díky za tvůj dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíš. Je naprosto pochopitelné, že máš strach z toho, když se najednou vztah tvých rodičů začne měnit. Jsi zřejmě citlivá, tak vnímáš, že se možná něco děje. Může za tím být spousta věcí a vůbec to nemusí znamenat to nejhorší. Tím nejhorším předpokládám, že myslíš rozvod. V mnoha případech je normální, pokud vztah rodičů třeba na určitou dobu trochu ochladne, ale neznamená to hned, že by od sebe odcházeli. I v manželství se střídají dobré a pěkné chvíle s těmi náročnými, které je třeba trpělivě překonávat.

Protože jsi nenapsala moc konkrétního, nechci se tu pouštět do nepodložených spekulací. Občas se stane, že se rodiče v něčem nepohodnou, nebo třeba zrovna prožívají těžší období v práci atd. Kvůli tomu může jejich vzájemný vztah trochu ochladnout, protože jsou unavení, nemají energii nebo náladu si ještě vyjadřovat něžnosti. Napadá mě jedna věc. Píšeš, že se změnili poslední dobou. Teď s ohledem na koronavirovou situaci je všechno nesmírně komplikované a složité. Jak se tato situace dotkla tvých rodičů? Co dělají za práci? Chodí do ní, nebo jsou doma? Dovedu si představit, že je pro ně nesmírně obtížné, když najednou nemůžou chodit do práce a jsou jenom zavření doma. Pokud do práce chodí, je zase možné, že toho mají vzhledem k situaci až nad hlavu. Je to teď takové složité a nejisté období a možná ho špatně nesou i tvoji rodiče, což se může projevit v jejich vztahu. Ale to je jen takový podnět k zamyšlení. Může za tím být i spousta jiných věcí, které s koronavirem vůbec nesouvisí.

Myslím, že by stálo za to se rodičů zeptat. Zdá se, že spolu máte hezký vztah, a ty by ses tak zbavila nejistoty, kterou právě teď prožíváš. Asi by nebyla úplně vhodná otázka přímo se zeptat, jestli se mezi rodiči něco neděje. Počkej si spíš na nějakou vhodnou chvíli a třeba začni tím, že se maminky zeptáš, jestli tatínka poslední dobou něco netrápí, protože se ti zdá, že moc nemluví, občas je odtažitý atd. Nebo se zkus zeptat přímo tatínka, jestli ho něco netrápí... Postupně pak můžeš přejít k tomu, že sis všimla, že se teď k sobě rodiče chovají jinak. Neboj se vyjádřit svoje obavy a starost. Rozhovorem se spousta věcí ujasní. Rodiče si možná ani neuvědomují, že vnímáš takto výrazně změnu v jejich chování, kterou oni třeba vůbec nepovažují za významnou.

A co jinak s tím? Je potřeba říct, že vztah tvých rodičů je věc, která je mezi nimi. Není to něco, za co bys měla mít ty zodpovědnost nebo by ses měla snažit sama spravovat. Je ale naprosto v pořádku, pokud tě mrzí, co se děje, že z toho máš obavy a chtěla bys s tím něco dělat. Přece jen to jsou tvoji rodiče a jste jedna rodina. Klidně se rodičů zeptej, s čím jim v této situaci můžeš pomoct, co by jim pomohlo nebo ulehčilo práci. Podle toho, co zjistíš, můžeš rodičům pomoct třeba tím, že se trochu víc zapojíš do chodu domácnosti, pomůžeš s péčí o sourozence, atd., aby rodiče měli víc času na sebe. Můžeš také vymyslet nějaké aktivity, abyste trávili více času společně jako rodina, podnikli nějaký výlet atd.

Píšeš, že je málo chvilek, kdy si rodiče řeknou něco hezkého nebo si dají pusu, to ale znamená, že pořád si tu pusu občas dají a řeknou si i něco hezkého. To je dobré znamení, protože zřejmě se pořád mají rádi, jen to občas není tolik vidět :) Milá Veru, moc na tebe myslím a pevně doufám, že se nejedná o nic vážného a snad je to jen složité období. Klidně se nám zase ozvi, jaká je situce a neboj se trochu víc a konkrétněji rozepsat. Ať se děje cokoliv, každá situace má vždy řešení, i když nám někdy v prvním okamžiku připadá zoufalá.

Krásný den i tobě! :) Martina

Milá Valerie,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Chápu, že je pro tebe těžké, když máš nějaký sen, ale rodiče tě vedou k něčemu jinému. Je moc dobře, že sis o tom zkoušela s rodiči promluvit. V tomhle případě je opravdu důležitá komunikace, takže nejspíš bude potřeba si o tom promluvit s rodiči znovu.

Nevím, jak přesně to probíhalo, když sis s nimi zkoušela promluvit předtím. Počkej si na nějakou vhodnou chvíli, kdy budou mít rodiče čas, nejspís někdy večer nebo třeba o víkendu. Určitě to není nic, co by se mělo řešit ve spěchu, když rodiče pospíchají do práce. Asi bych začala tím, že bych se rodičů zeptala, proč tolik trvají zrovna na houslích. Jaké k tomu mají důvody a proč si myslí, že je to pro tebe dobré, i když tebe to moc nebaví? Pokud chtějí, abys měla hudební vzdělání, tak i piano je super hudební nástroj. Zkus tedy zjistit jejich důvody, nech je mluvit a v klidu si poslechni jejich názor a popřemýšlej o tom, co si oni myslí.

Potom jim zkus přednést svoje argumenty. Dopředu se připrav, ať víš, co jim řekneš. Proč je pro tebe klavír zajímavější, proč tě láká, atd? Píšeš, že chceš na piáno hrát už dlouho, předpokládám tedy, že to není jen nějaký chvilkový rozmar. Rodiče by tudíž neměli mít strach, že tě to za pár týdnů nebo měsíců zase přestane bavit. Při rozhovoru s rodiči mluv klidně, nerozčiluj se, abys jim ukázala, že už jsi skoro dospělá a máš v hlavě srovnané, co vlastně chceš. Zkuste třeba najít i nějaký kompromis. Bylo by třeba možné, že bys ještě chvíli hrála na housle (nevím, kolik let výuka trvá), aby ses všechno naučila pořádně, když už jsi začala a věnovala tomu spoustu energie, a pak přešla k pianu a učila se hrát na něj? Spoustu hudebních základů už budeš mít z houslí, takže by ti to mělo jít snadno :)

Dál mě ještě napadá, že by bylo možné promluvit si s panem učitelem (paní učitelkou) na housle, pokud s ním máš dobrý vztah. Můžeš se mu svěřit, že bys moc ráda hrála na piano, ale rodiče si to nepřejí. Zeptej se ho na jeho názor, jestli si myslí, zda bys měla předpoklady pro hru na piano, jak je to s přestupem od jednoho nástroje k druhému, co si myslí o tvém talentu a hraní na housle a dalším vývoji tvého hudebního působení... Názor učitele by pak mohl mít u rodičů trochu větší váhu. Samozřejmě je ale potřeba počítat s variantou, že i učitel bude chtít, abys vytrvala ve hře na housle.

Ať se ti daří a nezapomeň na radost z hudby, protože to je krásná věc :) A klidně zase napiš. Martina

Milá Pandičko,

už tady pro tebe mám odpověď :) Nejdřív ti přepošlu odpověď od paní psycholožky Marušky:

Milá Pandičko,
vypadá to, že táta má velmi dynamickou povahu. To, že netušíte, jak bude reagovat, musí být velmi náročné pro vás děti i pro maminku. Myslím si, že cítíš dobře, že by vás děti neměl fyzickou silou držet znehybněné, i s maminkou by měl hovořit s respektem a úctou. Většině manželů se stane, že se někdy pohádají. Dost často v dospívání bývají nedorozumění i mezi dětmi a rodiči. Důležité je, jaká je míra toho. Nikdo z rodičů by neměl být tím druhým ponižován. I když vás tatínek živí, neznamená to, že je víc a že má vždycky pravdu.
Zdá se mi, že by bylo dobré, abyste se s maminkou zkusily obrátit na odborníky, třeba rodinnou poradnu. Nejprve je potřeba mluvit o tom s maminkou, ty, možná i bratr. Popovídejte si o tom otevřeně, jestli tatínek nepotřebuje pomoc. Řekni mamince všechno, co prožíváš a pokud
to nepůjde, napiš jí to.
Tobě je 13 let, a to je pro dívku velmi citlivé období. Zkuste s maminkou najít někoho, koho si vážíte a poradit se, vyhledat pomoc odborníka. Pokud jste věřící, neboj se obrátit i na kněze. Popros ho třeba o
rozhovor. Krásné by bylo, kdyby tatínkovi situaci vysvětlil třeba někdo, kdo ho zná a tatínek zkusil změnit své chování. Nejdřív ale potřebuje poznat, že je něco špatně. Fajn by bylo, kdyby mu to uměla říct maminka, dědeček, kamarád, někdo, koho si táta váží.
Zkus věci řešit a o problémech mluv. Je moc dobře, že jsi dotaz napsala. Problém se mi zdá dost vážný. Povzbuď maminku, aby se řešil, pokud se chování táty bude opakovat dál.
Marie

A ještě pár tipů od paní psycholožky Františky:

- Z toho, co jsi nám napsala se zdá, že dokážeš dobře popisovat události, věci a prožívání. To je super. Je důležité nebát se svých emocí a umět pojmenovat, co prožíváš: „Mám vztek na tátu kvůli tomu, jak se mnou mluví; je mi líto mamky, protože na ni táta útočí...“ Neodsuzuj sama sebe za tyto pocity, i když se ti mohou zdát negativní. Pocity k nám patří a nejsou dobré, ani zlé, prostě jsou.

- Pocity, které zachytíš je dobré vhodně komunikovat druhým lidem: „Když mi tohle říkáš, bolí mě to, zraňuje mě to... Dotklo se mě, když...“ Mluv v první osobě. Místo obviňování jako je třeba: „Ty jsi hrozný a arogantní táta.“ Zkus spíš: „Já to cítím takhle. Zdá se mi, že... Myslím si, že... Naštvalo mě, když... Bolí mě, když... Nechci, abys mě držel takhle znehybněnou, bolí mě to. Nejsem pro tebe partner na zkoušení triků bojového umění...“ Říká se tomu JÁ komunikace.

- Zachovat úctu k rodičům je třeba za každých okolností. Neznamená to ale neříct to, co cítíš. Mít jiný názor než tatínek neznamená, že ho nerespektuješ. Můžeš zkusit třeba: „Můžeme se neshodovat v názoru, a přitom se mít rádi. Když ten odlišný názor řeknu, neznamená to, že tě nerespektuji.“

- Když je tatínek nepředvídatelný v náladách a ty nevíš, proč lítají blesky, můžeš mu zkusit říct: „Nerozumím, proč se zlobíš... Mám strach tě oslovit, protože se bojím tvé reakce...“

- Je úplně v pořádku to, jaká jsi a co cítíš a prožíváš. Neboj se toho a neboj se to ani říct. Je fajn, že se snažíš být hodná, milá a vstřícná. Když ale tatínkovi neřekneš, co prožíváš a co a jak vnímáš, nikdy nepřijde na to, jak se cítíš.

- Bylo by fajn, kdyby i maminka chtěla se situací něco dělat, pokud jí nevyhovuje a zřejmě dobře ví, jak se kvůli tomu cítíš ty. Dost možná je ale pro ni velmi těžké udělat něco, co z jejího pohledu jde proti tatínkovi. Je dobře, že ty chceš situaci řešit, a napsala jsi nám. Zkus povzbudit maminku k vyhledání nějakého psychologa, kněze, někoho z rodiny nebo nějakého odborníka

Milá Pandičko, díky, za tvoji důvěru a odvahu nám napsat. Podívej se na uvedené rady a zkus promyslet, jak je využít u vás doma. Budeme rádi, když nám dáš vědět, jak to vypadá. A určitě se neboj nám ještě napsat, kdybys cokoliv potřebovala. Pokud bys už nechtěla psát do poradny, kde to uvidí i ostatní, napiš mi klidně na email matlova@in.cz. Můžeš se třeba jen vypovídat, nebo ti pomůžu najít kontakty na odborníky ve vašem okolí, kdyby sis s tím náhodou nevěděla rady. Myslím na tebe! Martina

Milá Mio,

moc děkujeme za tvůj dotaz. Je hezké, že máš strach o sestřenici a chtěla bys jí pomoct. Bohužel neexistuje žádný univerzální návod, jak si v takovém případě přesně promluvit. Rozhodně je třeba postupovat citlivě.

Pokud je to sestřenka, tedy někdo z rodiny, možná bych si nějdřív zkusila promluvit s mamkou. Zkus přivést řeč na to, že se ti zdá, že je sestřenka dost hubená a moc nejí, že máš o ni trochu obavy. Zeptej se mamky, jestli třeba teta se strejdou něco neříkali a jestli mamka neví, co se děje. Při takové výšce a váze, kterou píšeš, je dost zvláštní, že by nikdo jiný neměl nějaké podezření. Je proto dost možné, že už rodina něco řeší, jenom to neříká všem. Když zjistíš, že se zřejmě opravdu nic neřeší, stálo by za to navrhnout mamce, jestli by si nechtěla (samozřejmě citlivě) promluvit s tetou. Při tak nízké váze vzhledem k výšce se totiž většinou doporučuje navštívit praktického lékaře a poradit se s ním.

Je potřeba říct, že ty osobně nejsi úplně v pozici, kdybys dokázala sama něco vyřešit. Můžeš ovšem být sestřence oporou, vyslechnout ji, co ji trápí, popovídat si s ní a nabídnout případné možnosti řešení, především ji povzbudit, aby se nebála promluvit si s rodiči. Nejspíš nemá cenu, aby ses snažila sestřence říkat, že by měla víc jíst a měla dělat tohle a tamto. Stejně tak nebude moc efektivní za každou cenu ji nutit, aby se najedla, tak se jí akorát jídlo ještě víc zprotiví. Lepší by bylo zkusit se spíš zaměřit na to, co je příčinou, proč sestřenka nejí - něco ji trápí, je ve stresu, připadá si tlustá? Možností by pak mohlo být pobavit o tom, jestli sestřenku něco netrápí, jak jí to jde ve škole (gymnázia bývají obtížná), jak vychází se spolužáky, s kamarády a s rodiči... Pokud by ses s ní chtěla opravdu bavit přímo o jídle, můžeš třeba vyjádřit obavy, že se ti zdá, že jedla málo, tak jestli nebude mít hlad a nebude unavená...

A jak si promluvit? Nejlepší je nějaké klidné a příjemné místo, kde vás nebude nikdo rušit nebo poslouchat. Důležité je věnovat se jen kamarádce, nekoukat u toho do telefonu nebo na hodinky, ale opravdu ji poslouchat. Ideální je dopracovat se k tomu postupně a nevytahovat vážná témata hned na začátku vašeho setkání. Martina

Milá A,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Není žádný návod, jak něco někomu vysvětlit. Je potřeba si v klidu sednout a promluvit si, navzájem se vyslechnout. Píšeš, že to rodiče nedokážou pochopit. Zkusila jsi pochopit ty je? Pokud dojde k nějakému nedorozumnění, je potřeba zkusit se na to podívat očima toho druhého. Když je člověk na mši, je to čas ztišení a setkání s Bohem. To znamená i vypnout na tu chvíli telefon a nebýt rušena. Proto tvoji rodiče mohou brát jako neúctu, že ses sbalila a šla telefonovat uprostřed bohoslužby a pak ještě odjela, i když v tom od tebe nebyl žádný špatný úmysl a je pochopitelné, že po tom, co jsi zjistila, jsi chtěla být u kamarádky. To je potřeba vzít v potaz, když si o tom budeš chtít s rodiči promluvit. Rodičům můžeš zkusit vysvětlit, že to od tebe nebylo zamýšleno jako neúcta vůči Bohu, že se to tak seběhlo a v podobných krizových situacích člověk úplně nestihne zvážit všechny důsledky.... Martina

Ahoj Jojo, děkujeme za dotaz. A co tak si o tom s tatínkem promluvit? Řekni mu např., že ho máš moc ráda, ale jedna věc tě trápí. Řekni mu, proč ti to vadí, a myslím si, že tatínek to určitě pochopí. Hezký zbytek prázdnin. M.

Milá Kláro, máš v sobě dobrou touhu, aby i tatínek chodil pravidelně do kostela. Co můžeš udělat, aby se to podařilo? Především se za něj modlit, aby mu Bůh vložil touhu více věřit a čerpat z Božích milostí, které jsou nabízeny při mši.  A modlete se za to spolu s mamínkou, taková společná modlitba je Bohu milá.  To víš, že připomínak tatínkovi, že má chodit do kostela, moc nepomůže. Muž často nechce dělat to, do čeho ho někdo nutí.

Ahoj Katarin, díky za otázku. Píšeš, že by sis moc přála psa, ale rodiče s tím nesouhlasí. S tím asi v redakci nic moc neuděláme:). V 11.letech za tebe mají tví rodiče odpovědnost, starrají se o tebe atd. a také rozhodují, co je a co není v rodině možné. Možná je někdo z vás alergik, a srst pejska by nebylo to pravé, možná nemáte dost prostoru v bytě, možná mají rodiče obavu, že by ses o psa nedokázala každý den postarat. Přece jenom pejsek je zvíře, které se dožívá třeba 15 i více let. A není to jenom procházka nebo hraní si se psem, ale také celkové starání se o něj, a to už vyžaduje každý den určitý čas. Někde jsem četla, že kdo si chce pořídit nějaké zvíře, má si nejdřív koupit - kytku v květináči. Je poměrně jednodušší se o ni starat, ale pravidelnou péči potřebuje stejně. A když se jí bude např. i po roce dařit,  zkusit nějaké malé zvířátko - třeba křečka, samozřejmě jenom pokud s tím budou rodiče souhlasit. Měj se moc hezky a užívej prázdnin. Za redakci M.

Ahojky, Neštíku, moc s tebou soucítíme. Je to určitě pro tebe šok a musíš se s tím vyrovnat.

Na druhou stranu je opravdu skvělé, jak můžete s mamkou být spolu a mluvit o všem. Moc si toho ceň, otevřenost a sdílnost ze strany mámy není vždycky automatická. Je to těžké a určitě i náročné přijmout některé okamžiky života rodičů, ale  je fajn o tom mluvit a hlavě se za to modlit. Uzravení zranění a také odpuštění, je velká věc. Možná bys mohla mamce navrhnout, že se za to všechno spolešně budete modli, aby Bůh uzdravil zranění a dal sílu k odpuštění.

Uvidíš, že vás to ještě více sblíží a budete nakonec nerozlučná dvojka.

Moc ti to přeju.

Majka

Ahoj Bětko,

to je úplně v pohodě, jsme tady, i když se někdo potřebuje vypsat. Ono i to vypsání hodně pomůže :)

Dospívání je docela fuška, všechno se mění, i vztahy s rodiči se proměňují a občas je to náročné pro obě strany. Ale neboj, nakonec to všichni zvládli a tvoje mamka už zažila pubertu svých starších dětí, takže určitě bude mít pochopení. Je pravda, že i pro mamku je to teď možná trochu těžší, protože jsi nejmladší. Rozhodně to ale neznamená, že bys byla strašná dcera, a jsem přesvědčená, že něco takového si nemyslí ani mamka.

Jasně, promluvit si s mamkou by byla dobrá cesta, ale moc dobře chápu, že ne vždycky to jde. Ne každý má s rodiči takový ten vztah, kdy si povídají úplně o všem, někdo se pak zase stydí, nebo se mu nechce určité věci rozebírat... Hledej přesto způsoby, jak s maminkou komunikovat a trávit s ní čas, dávej jí najevo, že ji máš ráda... Někdy není potřeba říkat spoustu slov, stačít pomoct třeba s umýváním nádobí nebo úklidem...

Když se bude dít něco, co tě štve, zkus napočítat do tří, než něco řekneš. Tvoje reakce pak bude mnohem klidnější. Zároveň je potřeba umět se omluvit, když dojde k nějakému konflktu, snažit se být trpělivá a řešit věci v klidu... Taky je úplně v pohodě, když se chceš občas zavřít u sebe v pokoji. Každý potřebuje být občas chvíli sám, srovnat si myšlenky a odpočinout si. Neměl by se z toho ale stávat pravidelný útěk a schovávání se před ostatními. A ohledně vděčnosti, zkus si vždycky večer v klidu říct nebo napsat, co ten den bylo skvělé, co se ti povedlo... Stačí pár věci, ze začátku klidně jen jedna a postupně trénuj a zvyšuj počet.

Pokud jde o zpověď, určitě kněze nebudeš tížit svými problémy. Kněží jsou tu pro lidi (jasně, nekteří lidé toho občas zneužívají a využívají), ale poprosit kněze o zpověď nebo duchovní rozhovor není žádné zatěžování. Především na centrech mládeže jsou na mladé a jejich trápení zvyklí. Vše je o domluvě.

Doufám, že ti odpověď alespoň trochu pomohla. Klidně nám zase napiš, i kdyby ses potřebovala jen vypsat. Nebo kdybys chtěla, můžeš napsat holkám do diskuzí na našem webu a navzájem se pobavit o tom, jak kdo udržuje vztah s maminkou atd. :) Martina