Ahoj Rézko,

díky za dotaz :) Tohle je samozřejmě věc, kterou je potřeba probrat a prodiskutovat s rodiči. Je super počkat si na nějakou vhodnou chvíli, kdy je klid. Třeba odpoledne nebo večer, když se sejdete doma a můžete si spolu sednout. Popovídejte si o tom, co tam děláte, jak se tam cítíš. Nepíšeš, jak dlouho chodíš do skautu, ale jestli jsi teď někdy začala, možná se některé aktivity ještě pořádně nerozjely, takže jsi neměla zatím možnost poznat, co všechno to obnáší. Také si dovedu představit, že i oddíl, ve kterém jsi, a jeho vedoucí, má vliv na to, jak se tam cítíš. I to je potřeba vzít v potaz. Zřejmě by bylo fajn zeptat se rodičů, proč ti vybrali zrovna skauta a proč si myslí, že je to pro tebe dobré, co by ti to mělo dát atd.  Vyslechni si v klidu jejich názor, popřemýšlej o tom. Taky se jim neboj říct, co tě baví a zajímá, čemu by ses ráda věnovala. Věřím, že společně najdete nějakou aktivitu, která tě bude bavit a zároveň pro tebe bude přínosná :)

Měj se pěkně! Martina

Ahoj Any,

díky za tvoji důvěru, se kterou se na nás obracíš. Sourozenecké vztahy nebývají vždycky snadné, a to především v období dospívání, kterým si právě s bráchou oba procházíte.

Bráchovo chování ovlivnit nemůžeš, ale můžeš ovlivnit to, jak budeš reagovat ty. Vím, že je to těžké, ale snaž se zůstat v klidu. Pokud tě brácha zase nějak provokuje, odejdi třeba do jiné místnosti, několikrát se zhluboka nadechni nebo třeba hodně pomalu počítej do deseti. Klidně to několikrát zopakuj. Udělej všechno pro to, aby ses nenechala vyprovokovat k nějaké neuvážené reakci, která pak vede k fyzickému ubližování.

Když už hodláš na bráchovo provokování nějak zareagovat, zůstaň v klidu. Můžeš se ho třeba zeptat, jak přišel na to, že tě ve skautu nemají rádi, nebo že jsi divná. Věřím, že nic z toho není pravda a brácha tě tím jenom provokuje. Svou klidnou reakcí ho donutíš přemýšlet o tom, co vlastně říká.

Je úplně v pořádku cítit hněv, být naštvaná nebo smutná, hlavně když nám někdo ubližuje. To jsou emoce, které k nám patří. Chápu, že v popisovaných situacích něco takového prožíváš, a moc mě mrzí, že ke konfliktům s bráchou dochází. Zkus se třeba ze svých pocitů vypsat. Můžeš třeba do deníčku nebo jen na kus papíru, který pak roztrháš a vyhodíš. Také je možnost napsat bráchovi dopis, který mu ale nikdy nedáš a bude jen pro tebe. Vypiš se z toho, co ve vztahu k němu prožíváš - jestli jsi smutná, mrzí tě, že tě provokuje a nevycházíte spolu, že jsi naštvaná, co bys chtěla zlepšit... Dopis si pak schovej, nebo znič a vyhoď.

Když jsi naštvaná a smutná, udělej si něčím radost (pusť si hudbu, zatancuj si, bež se proběhnout...), aby sis zvedla náladu a zase se vrátila do pohody. Jak jsem říkala, i negativní emoce k nám patří a bohužel jim budeme v průběhu života vystavováni často. Je tedy v pořádku být smutná, ale zároveň je moc fajn umět některé věci někdy hodit za hlavu a dokázat si náladu zase zlepšit a soustředit se na hezké, pozitivní věci. A nějaká pohybová aktivita, třeba právě běh, je super, jak si vyčistit hlavu a vybít si vztek.

A ještě mě napadá, co na to říkají rodiče? Píšeš, že jsou smutní, když vidí, že se hádáte. Zasáhli ale někdy? Snaží se vám nějak pomoct situaci zlepšit? Zkusili si třeba s bráchou popovídat? Možná by bylo fajn, kdyby sis s nimi zkusila popovídat ty. Mohla by ses jim svěřit, jak tě tahle situace mrzí, že bys ráda s ráchou vycházela, ale že je to pro tebe velice těžké, když tě provokuje, že tě mrzí, když se neudržíš a oplácíš mu stejně, což vede k dalším konfliktům...

Moc na tebe myslím a klidně nám napiš znovu, kdybys ještě potřebovala :) Martina

Ahoj,

díky za dotaz. Samozřejmě existují nějaké způsoby, jak zjistit, co člověk dělá na internetu apod. Vlastně si třeba jenom stačí otevřít v prohlížeči historii navštívených stránek. Nevím, co tě vede k domněnce, že rodiče sledují, co děláš. Dovedu si představit, že o tebe mají strach a chtějí mít jistotu, že na internetu neděláš nic nebezpečného. Přece jen tam číhá spousta nástrah a oni mají zodpovědnost za tebe a tvoji výchovu. Zároveň chápu, že ti ale není úplně příjemné být neustále kontrolovaná a že jsi dost velká, aby sis taky někdy chtěla něco nechat pro tebe.

Co s tím? Určitě bych doporučovala komunikovat s rodiči, neuzavírat se před nimi, ale snažit se s nimi popovídat o tom, co děláš, co tě baví a zajímá... Taky se chovat zodpovědně, aby viděli, že ti mohou úplně v klidu věřit a nemusí se o tebe tolik bát. Martina

Ahoj Emmo,

v Google vyhledávání se může takhle objevit cokoliv, co se někdy objevilo někde na internetu, i když je původní obsah snazaný. Pokud fotky jinam nenahrál žádný člověk, mohl to být automat, který mohl fotky postahovat třeba z instagramu a zveřejnit je na jiné stránce, kde zůstaly, i když sis smazala původní účet. To by dost pravděpodobně mohl být tento případ. Když jsi psala, psala jsi podpoře od Googlu nebo přímo stránce, kde jsou fotky zveřejněné?

Podívej se na Googlu, kde jsou přesně fotky nahrané, tím, že si je rozklikneš, a na stránce se rozhlédni, jaké tam jsou možnosti. Jelikož při automatickém stahování fotek jinam dochází vlastně k nelegální činnosti (autor fotek nedal souhlas, aby byly zveřejněné jinde), mohla by tam být nějaká možnost "Remove Content" (odebrat obsah), nebo nějaký kontakt, kde požádáš o smazání tvých fotek. Když pak fotky zmizí z internetu, přestanou se objevovat i ve vyhledávači.

U nás bohužel zatím žádný takový článek nevyšel, ale píšu si poznámku, že by to bylo fajn téma :) Kdyžtak ještě napiš. Martina

Milá B.,

díky za důvěru. Jsi očividně hodně citlivá a tak vnímáš jakoukoliv změnu v chování svých rodičů. I rodiče mají mezi sebou nějaké tajemství, co nechtějí, aby věděli jejich děti. To mi přijde v pořádku, takže bych na tom asi hned neviděla nic špatného. Chápu ale, že na tebe to může působit úplně jinak. Moc mě mrzí, že prožíváš takovou úzkost a strach. Když se bojíš zeptat tatínka, myslíš, že by bylo možné popovídat si s maminkou? Nejen o tom, o čem se rodiče bavili, ale i o tom, jak se cítíš, jak to na tebe všechno působí? Třeba nakonec zjistíš, že to vůbec není tak hrozné, jak sis představovala. Míváš takový strach častěji, nebo je to výjimečná situace? I o tom by bylo fajn si popovídat, protože když se cítíš až tak, jak popisuješ, určitě pomůže nějaké uklidnění a popovídání a mít se komu svěřit. Když budeš potřebovat, klidně nám zase napiš. Myslím na tebe :) Martina

Ahoj Evo,

díky za tvůj dotaz. Jsi skvělá starší ségra, když máš o bráchu strach a chtěla bys mu pomoct. Trochu mě mrzí, že na to paní doktorka nijak nereagovala. Určitě bych to nevzdávala a zkusila to s ní konzultovat znovu. Protože jste to konzultovali s doktorkou, tak předpokládám, že rodiče jsou stejně naladění jako ty a mají snahu s tím něco dělat.

Co dál můžete udělat vy jako rodina? Tvůj brácha roste a vyvíjí se, takže na místě rozhodně není žádná drastická dieta, protože potřebuje dostatek živiny. Nepíšeš přesně, jak je na tom brácha se stravovacími návyky a pohybem, tak se to pokusím aspoň odhadnout a dát ti nějaké obecné a základní rady. Kdyby bylo něco jinak nebo jsi k tomu potřebovala něco dalšího, tak se klidně ozvi ještě jednou :)

Bylo by fajn zaměřit se na omezení nezdravých cukrů (sladkosti, slazené limonády, energy drinky...). Nabídněte bráchovi nějakou zdravější alternativu třeba v podobě ovoce, 100% džus naředěný vodou. Zároveň mu ale nijak drasticky sladkosti nezakazujte, to by mohlo akorát vést k tomu, že si je z kapesného nakoupí sám a sní někde tajně. Spíš se mu snažte vysvětlit, že je v pohodně dát si něco sladkého, ale je potřeba aby to bylo jen občas a v přiměřené míře. Zdůrazněte hlavně aspekt zdraví a klidně se do toho pusťte celá rodina. Také je fajn hlídat velikost porce jídla (aby byla přiměřená a brácha se nepřejídal ani netrpěl hlady) a každé jídlo doplnit zeleninovou přílohou. Pomůže i omezení smažených a mastných jídel.

A jak je na tom brácha s pohybem? Zkuste alespoň celá rodina vyrážet na nějaké delší procházky. Taky ho zkuste motivovat do nějaké další pohybové aktivity, třeba aby cestou do školy šel pěšky místo autobusem nebo vystoupil o zastávku dřív a trochu se prošel, jestli je to tedy možné. (Tohle je třeba možné podpořit nějakými fitness hodinkami nebo aplikací do mobilu (ty ale nejsou tak přesné), co měří počet kroků. Bráchu by mohlo motivovat vidět statistiky.) Mohlo by být fajn, kdyby se našel nějaký sport, který by ho bavil a který by mohl navštěvovat jako kroužek. (Je potřeba být ale při výběru opatrný, protože jelikož je brácha trochu silnější, je třeba zvolit pohyb, při kterém jeho váha nebude moc velkou zátěží pro klouby.)

Mrzí mě, že jsou někteří lidé schopní bráchovi do očí říct něco nepěkného ohledně jeho váhy. I když se to nezdá, i kluka můžou takové poznámky mrzet. Nestavte bráchu do pozice, že je s ním něco špatně a musí hubnout. Snažte se ho motivovat ke zdravému životnímu stylu jako něčemu naprosto přirozenému. Pokud to bude znamenat nějaké změny u vás doma, nemusí brácha vědět, že je to kvůli němu. Vezměte to jako samozřejmost.

Také bych ti chtěla říct, že tvému bráchovi je teprve dvanáct, takže ještě poroste. Občas se stane, že se kluci najednou z ničeho nic vytáhnou a to se projeví i na rozložení jejich tělesných proporcí. Je proto fajn vést bráchu ke zdravému stravování a pohybu a časem možná ještě budeš překvapená, co z tvého bráchy vyroste :)

Snad ti rady aspoň trochu pomohly. Klidně se nám zase napiš :) A přeju tobě i celé rodině krásné svátky! Martina

Ahoj B.,

díky za dotaz a tvoji důvěru, že se na nás obracíš. Teď dospíváš, což je období náročné, protože je plné změn a nějaké ty výkyvy nálad k tomu prostě občas patří. Také k tomu patří i zmatek, že občas nevíme, co chceme a máme pocit, že už bychom to měli vědět, když to přece vědí ostatní. Ale tak to není, každý máme svoji cestu.

Nesrovnávej se se svojí kamarádkou. Přej jí, že je spokojená a našla to, co ji baví. Udržujte kontakty a navzájem se podporujte. Ty jsi ale ty, jsi jedinečná a úžasná, i když prostě právě teď ještě nevíš přesně, co bys v životě chtěla dělat. To nevadí, někdo na to přijde dřív, nekdo až později, dokonce se to časem můžeš i změnit.

Píšeš, že jsi humanitní typ a máš moc ráda děti. Myslím, že už v tomhle se ti rýsuje nějaká představa toho, co bys v životě mohla dělat. Už máš nějaký směr, ve kterém se můžeš porozhlédnout, co tě mohlo bavit. Je tolik možností od učitelství, vychovatelství, sociální práce nebo třeba psychologie... Hledej si informace, najdi si nějaké příběhy lidí z dané oblasti, neboj se někoho zeptat.

Jet pomáhat do Indie je pěkný a odváždný sen. Tvoje maminka má pravdu, že na takové cesty pomáhat musí jet silní lidé, protože to je náročné. To ale v žádném případě neznamená, že ty silná nejsi. Teď je ti patnáct a nejedeš do té Indie zítra. Jela bys tam dejme tomu nejdřív třeba za deset let. Za tu dobu nasbíráš spoustu životních zkušeností a praxi, něco vystuduješ, něco poznáš, dospěješ. Chtěla bych tě povzbudit, že je fajn mít velké cíle a nebát se do něčeho pustit. Je potřeba si to rozdělit na menší části, třeba takhle: vystudovat (v tomhle případě možná nějaké učitelství), naučit se pořádně jazyk, získat praxi nejdřív tady u nás... Zároveň bych ti ale chtěla říct, že není nic špatného na tom dělat "malé" věci. Můžeš být paní učitelka v mateřské školce nebo sociální pracovnice, co pracuje z dětmi ze znevýhodněných rodin, a přesto žít naplněný život a dělat něco smysluplného. Matka Tereza přece říká, že máme dělat malé věci s velkou láskou :)

Je také pochopitelné, že máš strach, že nechceš zklamat mamku... Neboj se s ní o tom popovídat, klidně se zeptej, co jí by se k tobě hodilo za povolání. Určitě se také modli za svoji cestu, za to, aby ti Bůh v pravý čas poslal do života lidi, kteří ti v tomto hledání mohou pomoci... Někdy bychom chtěli slyšet od Boha jasné: "Běž tudy a rozhodni se tak.", ale takhle to nefunguje. Můžu tě ale ujistit, že Bůh je v tom s tebou, má tě rád a neopouští tě, i když máš pocit, že ti nedává odpovědi na tvoje otázky.

Někdy je potřeba se vypsat a svěřit, tak kdybys ještě potřebovala, zase se nám ozvi. Moc ti držím palce a myslím na tebe. Věřím tomu, že najdeš něco, co budeš dělat ráda, a bude tě naplňovat :) Martina

Milá Lucko,

být věřící znamená poznat Pána Ježíše. Jak? Zkus si opatřit evangelia a začni je číst. Nejdřív třeba evangelium podle Marka, pak podle Lukáše. Pak je vhodné podívat se kolem sebe, kde nějací mladí věřící lidé žijí. Třeba můžeš najít někde kolem sebe diecézní centrum život mládeže a zajet tam na nějakou akci. Ale třeba i u Tebe v městě nějaké akce pro mladé na faře budou.

A co doma? Neznám to u vás, takže nedovedu přesně říci, ale obecně platí spíše komunikovat, aby rodiče viděli, že neděláš něco špatného. Prostě jim jednou říci, že tě víra zajímá. Snad Ti bránit nebudou. Pokud se rozhodneš, že se necháš pokřtít, začneš pak docházet na přípravu, které se říká katechumenát. Ano, se křtem by měli rodiče souhlasit, ale to platí jen do 18 let.

Milá Sáro,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Trochu mě mrzí, že jsi neuvedla svůj věk, protože od toho se dost často odvíjí odpověď. Budu se ti snažit říct k tomu něco alespoň obecně.

Předpokládám, že teď dospíváš, což je náročné období nejen pro tebe, ale i tvoje rodiče. S největší pravděpodobností mají strach, abys nezanedbávala školu nebo se nechytla špatné party. Důležité je budovat mezi sebou vztah založený na důvěře, nelhat (např. kde a s kým jsi) a plnit dané sliby, hlavně co se týče příchodu domů a plnění povinností.

Zkus si najít chvilku, kdy si s maminkou budete moct v klidu sednout a popovídat si. Mít nějaké koníčky (čtení, kytara) vůbec není na škodu a nemusí to automaticky znamenat, že kvůli tomu budeš zanedbávat školu. Právě naopak jsou koníčky v mnoha ohledech prospěšné, hrou na hudební nástroj se naučíš něco nového, čtení ti pomáhá rozšiřovat si slovní zásobu a poznávat nové věci... Je ale potřeba umět spolu mluvit. Třeba si popovídej a maminkou o knížkách, co ráda čteš, aby věděla, že to není nic závadného. Když maminka říká, že nic neumíš, zkus jí nabídnout, aby tě něco naučila, že jí ráda pomůžeš třeba v kuchyni atd. Mohl by to pro vás být způsob, jak strávit čas společně, popovídat si u toho...

Věřím, že spolu vzájemnou komunikací najdete způsob, jak spolu vycházet a mít hezký vztah. Měj se pěkně. Martina

Ahoj Evčo,

holka může dělat jakékoliv povolání chce a to je na dnešní době super. Samozřejmě že jsou obory, o kterých se říká, že jsou spíš pro kluky (to jsou hlavně technické obory), a obory, které jsou spíš pro holky (třeba zdravotnictví nebo školství). Je potřeba počítat s tím, že v těchto oborech je buď větší část kluků, nebo holek. Ale pokud ráda děláš třeba něco technického a chtěla bys být inženýrka nebo něco takového, tak se toho určitě neboj a jdi do toho!

Pokud přesně nevíš, co bys chtěla dělat, vyzkoušej si nějaké zájmové kroužky, zjisti si informace na internetu, nebo si popovídej s někým, kdo v daném oboru pracuje :) Martina