Ahoj, díky za dotaz. Po jeho přečtení si možná mnohé čtenářky povzdychnou: "Co bych za to dala, kdybych měla krásné dlouhé vlasy." Ale neznáme tvůj důvod, proč si je chceš nechat ostříhat. Možná nový super střih, možná už tě nebaví nebo tě z té velké zátěže bolí hlava nebo... Možností může být fůra. Tak co s tím, zvlášť pokud s tím tvoji rodiče nesouhlasí? Můžeš zkusit si s nimi popovídat o tom, proč se chceš nechat ostříhat. Vysvětlit v klidu své důvody a vyslechnout si ty jejich. Třeba bude možné se společně domluvit na nějakém kompromisu, co se délky  tvých vlasů týká. Je ale možné, že i potom budou rodiče proti... A co si tak udělat ze svých dlouhých vlasů přednost? Na internetu  na youtube je spousta nejrůznějších účesů, které můžeš se svými dlouhými vlasy vyzkoušet. To je deviza, kterou máš, a kterou tvé krátkovlasé kámošky zkoušet nemůžou. Co myslíš, nestálo by to za zvážení? Přeji ti hezký den. M.

Ahoj Dario, díky za důvěru a upřímnost. Poprosila jsem o pomoc kamarádku, ale hlavně výbornou psycholožku Anetu, nabízíme ti náš pohled. Určitě by bylo fajn si o tom s někým promluvit, ano vím, žes psala, že s tím nechceš zatěžovat kamarády nebo někoho dalšího, ale nemáš možnost navštívit třeba školního psychologa? Ono i to vypovídání často pomůže ke srovnání myšlenek. A k tomu co tě tíží nejvíc: Zkus se na to podívat jinak. Kdyby ses nenarodila, neměla bys ani tyto svoje sourozence, co máš, nebyla by spousta dobra, které tví rodiče za tu dobu do vaší rodiny přinesli (sama jsi psala, že jsi měla krásné dětství), a už vůbec by nebylo žádné dobro, které jsi svým životem přinesla ty. Je plno důvodů a má velký smysl, že ses narodila, ale naplno to asi poznáš až postupně, jak dospěješ a půjdeš životem dál a dál. Takže tvůj život má obrovský smysl, tak jako každého z nás, možná jenom teď to tak nedokážeš vnímat, protože máš bolest, máš starosti, bojíš se o své rodiče, o vás všechny. Tomu rozumíme. A taky je normální, a to asi v každé rodině, že rodiče mají někdy ve vztahu krizi. Často je to jenom určité období a přejde to, a někdy může být ta krize i nepřekonatelná, to je pravda, ale rozhodně to není tvoje zodpovědnost!! Píšeš taky o tom, že se ti maminka svěřila, že kdyby mohla, tak si sbalí kufry a odejde. Víš, někdy se může stát, že rodiče řeknou něco v návalu zlosti, smutku, bolesti a ani to tak nemyslí, jenom tím že to řeknou, si uleví nebo se jim uleví a už třeba kolikrát ani nedomyslí, jak to působí na druhé, nejbližší. Maminka ti určitě nechtěla ublížit tím, co řekla, i když to nevědomky asi trošku udělala. A navíc je to maminčin pohled, jaký je tatínkův? V každém případě pochybnosti o tom, jestli ses měla nebo neměla narodit, nejsou na místě. A tím spíš není na místě posuzovat to podle toho, že se rodiče hádají a ty snad můžeš za to, že jsou spolu. Nemůžeš! Rodiče se rozhodli. Je to jejich svobodné a dospělé rozhodnutí. Stejně tak je jejich rozhodnutí, jak naloží se svou manželskou krizí. Sama píšeš, že jste se měli všichni moc hezky, není nikde řečeno, že to tak nemůže zase být. Pěkné vzpomínky... i na tom se dá stavět. Nevíme, jaký máš s rodiči vztah, jestli jim třeba můžeš o svých myšlenkách říct, jestli si s nimi můžeš popovídat. Pokud by to šlo, můžeš jim říct, jak se cítíš, jak to vidíš, možná si tím i rodiče uvědomí něco, co jim předtím uteklo, možná by je to mohlo „popíchnout“ k tomu ,aby svou situaci nějak řešili,...Můžeš jim také doporučit návštěvu manželské a rodinné poradny. A i kdyby to nešlo, můžeš se za ně modlit a svěřovat je P.Bohu, tím určitě nic nepokazíš. Zkus se také zaměřit i na své cíle do budoucna. Kam bys po maturitě chtěla směřovat, jak svůj život naplno a dobře využiješ? I ty jsi jedinečná, jsi důležitá, tak jako každý z nás. A je fajn si to čas od času připomenout. Je moc dobře, že je pro tebe rodina důležitá, ale jsou věci, které si musí vyřešit jenom rodiče. Moc na tebe myslíme a klidně se zase ozvi. A+M.

Ahoj Anežko, díky za dotaz. Píšeš, že studuješ VŠ a strašně moc lpíš na známkách, zvlášť teď ve druhém ročníku, kdy tě čeká bakalářka a přála by sis ji obhájit s červeným diplomem a chceš pro to udělat maximum. Na tom bych neviděla nic špatného, že se snažíš. ALE nemělo by to být za každou cenu. Vysvětlím.:) Učíš se, jsi pečlivá, snažíš se mít v pořádku a v termínu nejrůznější seminární práce, chystáš se na bakalářškou práci. To je super. A myslím si, že když to všechno děláš podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, že to stačí. A může se stát, že ti např. některá otázka při zkoušení nebo psaní nesedne, to je normální, žádný člověk není robot, aby se naučil slovo od slova a myslím si, že někdy může být C daleko poctivější než A, pokud se člověk připravuje opravdu poctivě a dělá pro to podle sebe maximum. Kdysi šel v televizi zábavný pořad Nikdo není dokonalý, a ono je to tak i v životě, nikdo z nás nejsme dokonalí, a to je dobře! Proč? Protože, když člověk udělá nějakou chybu, něco se mu nepodaří, nepovede, tak ho to zastaví, ale může se z té chyby poučit, a jít dál, o tu chybu "obohacený", prostě udělala jsem nějakou botu, a teď už si na ni dám příště větší pozor. Jenom jsem tím chtěla napsat, že i cesta je cíl. A možná ta cesta je i mnohem důležitější, jakákoliv, kterou jdeme, protože nás něčemu v životě učí - radosti, ale i pády, prohry, všechno nás může nějak posunout, když o to budeme stát. Neznáme se, ale podle tvého dotazu se mi zdá, že jsi pečlivá, starostlivá, a chceš být ve studiu poctivá. A to je moc super, opravdu. Jenom si můžeš určitě také dovolit někdy zvolnit - zajít do kina, něco hezkého si přečíst nebo poslechnout, zaplavat si teď v létě, cokoliv, co ti udělá radost a odpočineš si u toho, protože i to je část cesty, odpočinek, kde člověk zase nabere síly do dalšího učení (práce...). Zdá se mi, že jsi moc hezky vystihla to, že si možná tím studiem pokud možno "bez chybičky" nahrazuješ i lásku, která ti chybí nebo ji nevnímáš, že máš strach, že se ztratíš v davu, že jsi neviditelná... Nechci, aby to znělo jako nějaké klišé, ale každý člověk má svoji hodnotu, ty také, to mi věř! I když se ti to teď možná tak nezdá. A něco ti prozradím, je fůra lidí, která okolo sebe pokřikuje a ukazuje, jak jsou super, ale mnohdy to tak vůbec není, jsou jenom možná taky nějak zranění, a zakrývají to tím, jak se chovají. Buď sama sebou, opravdovým a poctivým člověkem a zkus se sem tam mrknout okolo sebe, na někoho se ve škole usmát, prohodit s ním pár slov, jenom tak, a možná poznáš, že je tam spousta super lidí, kterých sis zatím nevšimla. A pokud jsi věřící, moc doporučuju každý den svěřovat Pánu Bohu, protože pak už najednou nejsi vůbec sama, a o svůj život, radosti i starosti  se můžeš podělit s Tím, který nás všechny nejlíp zná a nejlíp pomůže, moc se ti uleví, najednou na to nebudeš sama.. Přeju ti krásný, opravdový a naplněný život. M.

Ahoj eli, díky moc za dotaz i důvěru k nám. V redakci chápeme, že to, co popisuješ je moc smutné a trápí tě to. Bylo by samozřejmě lepší, kdybychom znali i pohled maminky a tatínka, protože každý to asi taky vidí z té své strany. Manželství je důležité, dobré a krásné, ale někdy jsou v něm hodně náročné a těžké chvíle a zřejmě je zrovna rodiče prožívají, a samozřejmě se to odráží i na vás dětech. Co poradit? Asi by bylo moc fajn, kdyby si o tom společně mohli promluvit rodiče, probrat situaci, ale to je jejich "věc", do toho se jim nemůže nikdo z nás plést. Možná se ti někdy stalo, že se s nepohodla s kamarádkou, a trápila ses kvůli tomu, a možná i ona, i když to tak na první pohled  třeba nevypadalo. Co můžeš udělat ty? Asi být s nimi, modlit se za rodiče i za vás všechny navzájem. Možná se taky naskytne chvíle, kdy poznáš, že by ses mohla o této situaci pobavit s tatínkem, zeptat se ho, co ho trápí, že bys mu ráda pomohla, že jsi s ním, a to stejné i s maminkou, takové sdílení pro vás může být dost úlevné. Nevím, jestli je to ve vaší rodině reálné, ale kdyby to bylo možné, tak někdy při vhodné chvíli třeba odpoledne u buchty a čaje nebo kávy si popovídat o tom, co kdo z vás cítí, říct si čeho si na druhém vážíte, ale také to, co vás trápí... Ale je mi jasné, že to pokaždé nejde, někdy to chce čas, a někdy se to třeba nepodaří vůbec. Ale modlitbou rozhodně nic nepokazíš. Ode dneška se za vás budeme s kolegyní modlit, i když vás vlastně neznáme, ale to není důležité, P.Bůh si to určitě správně přebere.

Eli, poslala jsem tvůj dotaz také své kamarádce, psycholožce Anetě, a ta ještě přidala něco praktického: Zkusit dělat drobné i větší skutky lásky, protože takový osobní příklad má často pro změnu druhých velký význam. Konkrétní příklad: pohlídat sourozence večer nebo odpoledne, a rodiče poslat do kina, na večeři, na společnou procházku, na večeři ve dvou… i takový společný čas ve dvou může některé věci ve vztahu hodně posunout. Pokud víš, co by ti konkrétně udělalo radost, jak by ti měl tatínek dát najevo, že tě má rád, můžeš si o to přímo říct. Je totiž možné, že táta třeba sám neví, jak to udělat a i když vás má rád, z jeho chování to tak nemusí vyznívat. Není nic špatného na tom, když mu dáš jasné návody, např. že bys potřebovala společně strávit čas nebo slyšet pochvalu nebo cokoliv jiného.

Ve vztahu (jakémkoliv) je vždycky potřeba, aby se zapojily obě strany, teprve potom bude opravdu dobře fungovat, proto je moc důležitá i tvá vlastní aktivita a snaha. (např. pohlídání sourozenců, nabídnutí nedělního výletu, kde budete moci jet celá rodina, povídání si atd...). A co je hodně důležité, je také forma, jak to tatínkovi (nebo mamince) říct. Ty svoje rodiče znáš a víš nebo tušíš, co je pro ně příjemné: říct to naplno? Nebo raději ve dvou při nějaké procházce nebo u zákusku či buchtě doma? Nebo třeba napsat dopis? V každém případě fandíme celé rodině a myslíme na vás. M.

Ahoj F, díky za dotaz. Píšeš, že se ti nelíbí tvé jméno, které jsi dostala po babičce, a ráda by sis ho změnila. Na druhé straně  nechceš ublížit mamince ani rodině, a tak vlastně moc nevíš, co  s tím, ale tvé jméno se ti zdá zastaralé a tvrdé. Na internetu je spousta info, jak si jméno změnit, co k tomu potřebuješ atd. Podmínkou je tvá plnoletost, a dokonce si ke svému stávajícímu jménu můžeš přidat  druhé, a je jenom na tobě, které budeš používat, takže teoreticky tu možnost, až budeš plnoletá, mít budeš. Já bych ti ale zkusila nabídnout ještě jiný pohled. Zkus dát svému jménu šanci. Proč to píšu? Sama jsem podobný problém měla na základce. Moje jméno se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Marie, Majka, Maruška, a já chtěla být Hankou, no nebylo by to o 100% lepší?? To několik let trvalo. Pak jsme si o jménech povídali na střední škole, a měli jsme o něm zjistit co nejvíc informací. A já jsem zjistila, že moje jméno vybral tatínek, taky si moc přál, abych se jmenovala po své mamince. Uvědomila jsem si, že to jméno vzniklo z velké lásky, a že ho mám taky trošku po P.Marii, a že znamená mmj. i milovaná, krásná... Od té doby jsem se na své jméno začala dívat jinak, to jméno se vlastně vůbec nezměnilo, ale můj pohled na něj ano. A teď jsem naopak na své jméno hrdá a nikdy bych ho nevyměnila.:) Uvědomila jsem si taky, že to jméno jde se mnou od miminka a je mou neoddělitelnou součástí. Zažilo se mnou všechno to krásné, dobré i to horší, že prostě patříme k sobě. Nabízím svůj pohled, třeba ti pomůže. Klidně se zase ozvi. Požehnané Velikonoce. M.

Ahoj Elicech,

chápu, že taková situace je ti nepříjemná. Extrovertní lidé se na první pohled můžou zdát oblíbenější, protože se zkrátka více projevují na veřejnosti, často sami začínají konverzace a působí dojmem, že si vždycky mají s každým o čem povídat – a že se jim můžeme se vším svěřit, jak píšeš o své mamce. To ale nutně nemusí znamenat, že je mají lidé doopravdy radši než introvertnější typy. Není možné, že si to, že je brácha oblíbenější, taky ve skutečnosti jen namlouváš? Zkus si v duchu (nebo na papír) sepsat, co má tvá rodina ráda na tobě, v čem jim děláš radost, jaké hezké chvíle jsi s každým z rodiny strávila. Píšeš, že toho moc nenamluvíš. To vůbec nevadí, protože své rodině můžeš nabídnout možná ještě cennější věc – ucho k naslouchání. Nemusíš se projevovat jako tvůj brácha, někdy stačí jen ukázat zájem o to, že si chceš s mamkou nebo dědou popovídat a vyslechnout si jejich radosti i starosti. Zkrátka za nimi přijít a zeptat se, co je nového. Pokud budou tvé pocity trvat i nadále, zkus se mamce a dědovi svěřit se svým trápením a zeptat se, proč se víc svěřují bráchovi než tobě. Mnohdy si totiž sami neuvědomujeme, že naše chování může někomu ubližovat, dokud nás na to sám neupozorní. Určitě to spolu zdárně vyřešíte a bude dobře 😊 Verča

Ahoj Karolly,

na zapomínání je nejlepší psát si všechny tyhle věci do diáře nebo nějakého notýsku, úkolníčku. Může to být papírová verze, kalendář v mobilu nebo nějaká aplikace. Jak člověk dospívá, přibývají úkoly ve škole, povinnosti doma, a tak je normální, že zapomíná, protože tolik věcí nedokáže udržet v hlavě. Já mám taky diář a pak ještě lístečky na nástěnce, abych nezapomněla, do kdy má být napsaný jaký článek a tak :) Najdi si metodu, která ti bude vyhovovat, piš si úkoly, odškrtávej ty splněné a já myslím, že to bude lepší. Martina

Ahoj,

je moc hezké, že ráda píšeš :) Jak začít? Piš a trénuj psaní. Každý by rád hned publikoval, ale nejdřív je potřeba se v psaní trochu procivičit, najít si vlastní styl a umět psát plynulá souvětí, ne kostrbaté texty. Zkus třeba napsat nějakou povídku a požádat o zpětnou vazbu paní učitelku (pana učitele) češtiny.

Až psaní trochu procvičíš, můžeš zkusit třeba účast v nějaké literární soutěži. Jejich přehled najdeš tady a je tam spousta soutěží i pro tvou věkovou kategorii.

A pokud bys chtěla psát články, nejjednoduší je začít ve školním časopise. Jestli ho nemáte, zkus iniciovat jeho založení :) Martina

Milá Taťáno,

moc díky za tvůj dotaz a za důvěru. Píšeš, že tě rodiče celý život vedli k určitému studiu, ale ty jsi zjistila, že to nakonec nebude to pravé pro tebe, a teď řešíš, jak se zachovat, aby jsi neublížila rodičům.

V první řadě bych tě chtěla uklidnit tím, že to, co řešíš, není nijak neobvyklé a stává se to. Spousta studentů jde studovat nějaký obor, o kterém si myslí, že je bude bavit a bude pro ně ten pravý, ale v průběhu studia zjistí, že to není ono, že měli trochu jinou představu atd. Já osobně mám spoustu kamarádů a spolužáků z výšky, kteří změnili obor studia, protože se napoprvé úplně netrefili, a nakonec dělají něco, co je moc baví. Jsou i lidé, kteří nastoupili do práce (nebo tam už nějakou dobu pracovali), a pak zjistili, že je to moc nebaví, a nakonec jdou pracovat třeba do úplně jiného oboru. Není tedy nic špatného rozhodnout se udělat nějakou takovou zásadní změnu. Jenom je potřeba o tom popřemýšlet a zvážit všechna pro a proti, aby se pak nestalo, že člověk každý rok mění studijní obor nebo práci a nikdy nic nedotáhne do konce.

Co se týče toho, jak o tom s rodiči mluvit, moc doporučuju najít nějakou vhodnou chvilku, kdy budete mít klid si popovídat. Popros třeba rodiče, jestli by si s tebou mohli sednout v kuchyni nebo v obýváku, že by sis s nimi chtěla popovídat. Uvařte si klidně kávu, čaj, dejte si nějakou sušenku či buchtu. (Já jsem takhle s rodiči vždycky mluvila v neděli po obědě, protože to měli čas a u kávy a něčeho sladkého měli i dobrou náladu :D)

Máš obavy, že se tvoje rozhodnutí nebude rodičům líbit. Je dost pravděpodobné, že pro ně tato informace bude v první chvíli šok a možná budeš z jejich strany cítit nějaké zklamání. Přece jen počítají s tím, že budeš pokračovat ve studiu a pak budeš vykonávat povolání, na které se připravuješ. Nezlob se na ně, pokud zareagují tím, že budou naštvaní, zklamaní. Je to jejich první reakce. I oni potřebují čas o tom přemýšlet a získat trochu odstup.

Začni třeba tím, že poslední dobou nejsi ve škole úplně spokojená a děsí tě představa, že by ses měla tomu oboru věnovat celý život, a tak jsi přemýšlela, že by bylo možná lepší, kdybys změnila školu, a chceš to s rodiči probrat, protože si vážíš jejich názoru a jejich podpory při studiu. Je fajn trochu se na ten rozhovor připravit, sepsat si různá pro a proti změny oboru, pro a proti toho, když se rozhodneš zůstat... Možná to nebude jen na jeden rozhovor, ale bude třeba to nechat chvíli "uležet" a pak se k tomu s rodiči vrátit. (Abys měla dost času na rozmyšlenou a zároveň nepřišla o rok, kdy budeš studovat, je možnost podat si na nový obor přihlášku, protože termíny bývají do února, a pak tam případně nenastoupit, pokud by ses rozhodla zůstat tam, kde jsi.)

Píšeš, že si pro tebe rodiče tento obor vysnili a přemlouvali tě k tomu. Rodiče občas mají představu, co by jejich děti měli v životě dělat. Většinou je to snaha poskytnout dětem dobré vzdělání a tím pádem šanci na dobrou práci, pěkný plat atd. (Mnohdy jsou to věci, které rodiče sami v životě moc neměli, tak je chtějí dopřát aspoň svým dětem.) Ze strany rodičů v tom není žádný špatný úmysl, ale někdy se prostě jejich představa nenaplní. Mluvte i o tom, proč tolik chtějí, abys studovala zrovna tento obor.

Také je potřeba zvážit, jak dlouho tyto pocity trvají. Jsou dlouhodobějšího rázu, nebo jde spíš o krátkodobou záležitost? Studium na vysoké škole je náročné, takže nastávají okamžiky, kdy to studenty občas opravdu nebaví a chtějí studium ukončit. Někdy to třeba po zkouškovém nebo během praxe odezní, někdy je to ale opravdu poslední ztráta motivace k danému studiu. Moc proto doporučuju vzít si nějaký čas na rozmyšlenou.

Pokud jde o tvoje obavy, jestli to, že nedostuduješ tento obor, je z křesťanského hlediska projev neúcty k rodičům, tak bych tě chtěla uklidnit, že není. Podle toho, co píšeš, si svých rodičům vážíš opravdu hodně. Seš jsi vědoma toho, že tě podporují při studiu a poskytují ti zázemí, a to je důležité. Velká část studentů to totiž bere jako samozřejmost. Není nic neuctivého na tom mít jiný názor než tvoji rodiče. To se prostě v některých věcech stává. Důležité je umět o tom mluvit v klidu, vyslechnout si názor druhých a respektovat, že si myslí něco jiného.

Na vysokých školách také existují různé druhy poradenství, ať už kariérní nebo psychologické. Podívej se, co přesně nabízí tvoje současná škola a zvaž, jestli bys je nezkusila požádat o nějakou konzultaci. Budou tam lidé, kteří mají zkušenosti s podobnými záležitostmi, co řešíš i ty. Mohli by ti pomoct vidět celou situaci zase z jiného úhlu a třeba tě přivést na něco, co tě ještě nenapadlo. Nemuselo by být špatné zkusit popřemýšlet o tom, že bys studium neukončila, ale zkusila ho přerušit a mohla se tak případně vrátit.

A nezapomínej na modlitbu. Svěř se Pánu, požádej ho pomoc při rozhodování i rozhovoru s rodiči.

Moc na tebe myslím a jelikož jsem nedávno řešila něco podobného (Odcházela jsem z doktorského studia a taky jsem měla hrozný strach z toho, že zklamu rodiče, ale nakonec to bylo v pohodě.), chápu, že teď prožíváš náročné období. Sama víš, že je to velké rozhodnutí, které ovlivní tvoji budoucnoust. Držím palce, aby ses dokázala správně rozhodnout a vyřešit danou situaci. Kdybys potřebovala, klidně zase napiš :) Martina

P.S.: Ještě jedna organizační a praktická věc. Možná to víš, ale pro jistotu ti to napíšu. Existuje standardní doba studia (U bakalářského studia jsou to tři roky plus jeden navíc, takže je ideální za čtyři roky vystudovat.), po jejímž vypršení student platí poplatky za studium. Do této doby ale se počítá i každé nedokončené studium. Pokud dobře počítám, v tvém případě by se tě tento poplatek týkal. Je to něco, co je potřeba vzít také na vědomí a zjistit si, jak vysoké jsou poplatky na tebou zvolené škole. Vysvětlené je to třeba tady, ale samozřejmě je potřeba najít si konkrétní školu.

Ahoj Marťo,

díky za zajímavý dotaz. Příkladem milosrdné lži může být třeba lékař, který vážně nemocnému či dokonce umírajícímu pacientovi neřekne, jak špatný je ve skutečnosti jeho stav. Za "milosrdenství" je v tomto případě považováno právě to, že špatné informace by nemocnému mohly ještě více přitížit.

I když by se mohlo zdát, že je milosrdná lež něco správného a povoleného, je potřeba říct, že i milosrdná lež je pořád lež. Je proto potřeba opravdu dobře přemýšlet a hledat způsoby, jak místo lži říct citlivě a s nadějí ve vhodný okamžik pravdu, i když je nepříjemná. Třeba v případě umírajícího pacienta je vhodnější říct pravdu, aby se nemocný stihl připravit na svůj odchod a přijmout svátosti, než mu lhát, že na tom není tak špatně.

Je to pro tebe takto pochopitelnější? :) Martina