Milá K,

životní kříž, který prožíváš, je jistě náročný a těžký. Rozvod rodičů je vždy velká rána pro všechny a snad nejvíce právě pro děti. Církevní soud manželství nezneplatňuje, ale může prohlásit, že ve chvíli, kdy vaše rodiče sňatek uzavírali, nebylo něco důležitého dodrženo a tedy bylo manželství uzavřeno neplatně. 

Nakonec to na situaci nic moc nemění. Ty a tvé sestry jste v situaci, která je pro vás nová a obtížná. Jak ji řešit?

Je na vás dětech, jak se rozhodnete, a bude dobré, když o tom otevřeně s maminkou a jejím přítelem pohovoříte. Buď se rozhodnete s ním komunikovat nebo se rozhodnete, že je to pro vás obtížné a požádáte, aby to dospělí respektovali. V tom případě se budete muset domluvit společně na nějakých pravidlech komunikace. Například, že se s ním budete vídat jednou za měsíc, že si budete vykat atd. Takové jednání je hodné dospělého člověka. Jen trucovat a dělat si naschvály? To k ničemu nevede. A živit v sobě zášť vůči někomu, kdo může být docela dobrý člověk, který to s vámi myslí dobře, to už vůbec nemá význam. Možná se ten muž trápí podobně jako vy.

Situace bude ale jiná, pokud se maminka jednou rozhodne, že i když bude znát váš názor, je pro ni důležité uzavřít manželství s novým mužem. Pak bude třeba se s ním nějak domluvit na dalším způsobu intenzivnější komunikace. 

Mít druhého rád, to neznamená, že hned se objímáme a padáme si kolem krku. Znamená to, že máme k sobě základní úctu, vážíme si jeden druhého a, když je třeba, pomáháme si. 

Pokud jsi ze sester nejstarší, hodně bude záležet na tom, jaký postoj zaujmeš ty. 

Nevím, kde bydlíš, ale v Praze je třeba výborná Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna, kde jsou lidé, kteří ti mohou v nelehké chvíli života pomoci.http://www.kppp.cz/

V Brně je také http://www.kpppb.cz/

Hodně odvahy do vytváření komunikace, která je obtížná, ale nakonec osvobozuje. 

Milá Anjo,

je dobře, že máš své sny a představy. Díky nim jsi jedinečná. Stejně tak ale mají své sny a představy i tvoji rodiče, kteří se Ti snaží dát (z jejich pohledu) to nejlepší. Myslím, že třeba natáčení videí na youtube Ti nechtěji dovolit proto, že Tě chrání před různými nebezpečími, která na internetu číhají.

Zkus si o tom s nimi popovídat, zeptat se PROČ Ti tyto věci nechtějí dovolit. Možná dospějete k tomu, v čem jsou jejich a Tvoje názory podobné a nebo v čem jsou jiné a proč. Ale pozor! Do takového rozhovoru bys neměla jít s pocitem, že rodiče jsou proti Tobě. Jinak to nikam nepovede. Zkus rodičům říct, že víš, že to s Tebou myslí dobře, ale že Tvé představy jsou trochu jiné a ráda bys dělala něco, co Tě bude bavit víc (např. hip-hop). Možná se během rozhovoru dozvíš spoustu zajímavých věcí nejen o svých rodičích, ale i sama o sobě.  

A ještě něco... V období dospívání se nám často zdá, že nás rodiče do něčeho nutí, že nám to, co děláme, k ničemu nebude. Ale časem většinou zjistíme, že nic z toho, co jsme se naučili, se nám neztratí. Vím to z vlastní zkušenosti, kdy jsem se často vztekala, že do klavíru chodit nebudu, a dnes jsem moc ráda, že mě tam rodiče "dostrkali" a že si dokážu sama zahrát oblíbené skladby. Takže i kdyby rodiče na latinskoamerických tancích trvali, nevěš hlavu. Časem se ukáže, k čemu bylo dobré tam chodit. 

Měj se moc pěkně!

Milá Agnes,

věřím Ti, že je to těžké rozhodování, ale podle mého názoru nejlépe uděláš, když necháš mamku a bratra, aby si spor vyřešili sami a raději odejdeš, pokud je to jen trochu možné. Mezi sourozenci většinou panuje trochu rivalita a žádný ze sourozenců (a zvlášť ti mladší) nemá rád, když je považovaný za "horšího", "toho, který je proti všem". A nerad vidí, když ten druhý je proti němu. Možná to znáš i z vlastní zkušenosti.

Klidně si s mamkou o bratrovi promluv mezi čtyřma očima, řekni jí, že stojíš na její straně a společně můžete hledat řešení, ale do jejich sporu bych nezasahovala. Jedině tak, že na bratra budeš více pamatovat v modlitbě. ;-)

Měj krásné dny!  

Milá T.,

z Tvé otázky cítím, že máš o tatínka opravdu starost. Píšeš, že jsi "tatínkova holčička" a že na Tebe tatínek dá. Tak se ničeho neboj a při vhodné příležitosti (to znamená když bude např. odpočatý, po jídle nebo budete spolu na procházce či výletě apod.) mu pověz, že bys mu chtěla něco říct. No a potom buď upřímná. Řekni mu o svých pocitech - že máš o něho strach a že se bojíš, aby nedostal infarkt. Že Ti na něm moc záleží. Potom mu navrhni, jestli by s Tebou třeba nechtěl začít běhat nebo jezdit na kole, chodit na delší procházky po přírodě apod. Další možností je mu někdy (např. o víkendu) navrhnout, zda by s Tebou nešel na procházku, jezdit na kole, běhat, plavat,... (a o tom, že se o něj bojíš, mu v tomto případě říkat nemusíš). 

Možná, že když tatínek uvidí, že jsi ochotná začít sportovat spolu s ním, přiměje ho to se nad tím aspoň zamyslet. Do ničeho jej nenuť ani ho příliš nepřemlouvej. Klidně mu dej čas na rozmyšlenou a pokud se rozhodne, že se sportováním nezačne, snaž se to respektovat. Ne vždycky přimějeme lidi k tomu, aby dělali to, co je podle nás pro ně nejlepší, ale to neznamená, že nás nemají rádi. 

Myslíme na Tebe a držíme palce!  

Milá Ivčo,

myslíme si, že není moc dobré, aby Tvá sestřička fungovala jako hromosvod pro Tvé výbuchy. Přece jenom je ještě hodně malá. Raději pro ni vymysli nějakou hru, zajímej se o ni a to, čím žije apod. Můžete společně někam vyrazit, něco podniknout. 

Pubertální výlevy, jak je nazýváš, samozřejmě přijdou. Ale Tvůj výkyv nálady nemusí ublížit vůbec nikomu, a přesto se uklidníš, vybiješ. Jak na to? Jde o to naučit se ventilovat vztek, podrážděnost, frustraci pozitivním způsobem. Namísto urážení sestřičky můžeš ve chvíli, kdy Tě popadne vztek, třeba:

bušit do polštáře

udělat si kuličky z papíru a házet je proti zdi

chvíli skákat rychle na místě

jít si zaběhat

napsat upřímný dopis tomu, kdo tě rozčílil a potom ho roztrhat

myslet na něco příjemného,...

Upustíš tak páru a přitom nikomu neublížíš. Podobné je to, když se cítíš sklíčená, smutná. Zkus se z toho vypsat, udělej něco, co tě rozveselí (podívej se na legrační film, přečti si knihu vtipů,...), dopřej si pohyb, řekni si, že neveselé pocity jsou součástí života a zase přejdou. Vyzkoušej tyto způsoby, jak se vypořádat s emocionálními výkyvy a uvidíš, že to prospěje nejen Tvé sestřičce, ale i Tobě samé. 

Držíme palce!  

Milá kydžíno,

to, co prožíváš - lítostivost, vznětlivost, nervozitu, podrážděnost, je ve tvém věku úplně normální. Patří to k projevům dospívání. Nemění se totiž jenom tvoje tělo, ale také nálady, emoce jsou intenzivnější, snadněji vybouchneš, rozčílíš se. Takovými stavy si prošla snad každá dospívající dívka, nás v redakci nevyjímaje.

Změny nálad jsou tady, ber to tak, jak to je. Je to signál toto, že je v tvém těle všechno v pořádku a dospíváš, měníš se. Časem se výbuchy vzteku a lítostivost zmírní samy. Do té doby ale můžeš se vztekem pracovat. Jak? Důležité je, když se začneš vztekat, abys hněv ventilovala pozitivním způsobem a neublížila lidem ve svém okolí. Můžeš bušit do polštáře, udělat si kuličky z papíru a házet je proti zdi, chvíli skákat rychle na místě, jít si zaběhat,... Upustíš tak páru a nakonec můžeš udělat to, co se po tobě chce. Pokud ti to bude nepříjemné, zkus se v duchu střelně modlit "Pane, dej, abych to zvládla bez zbytečných řečí" a nebo pomalu počítat do deseti, dvaceti,...

Držíme palce! 

Milá Miky,

píšeš, že tvůj bratr tráví příliš mnoho času u počítačových her. Ptáš se, co můžeš udělat ty pro to, aby se to změnilo. To je moc dobrá otázka. Většinou totiž lidé, kteří (do jakékoli) závislosti spadli, potřebují pomoc někoho, kdo je podpoří v postupném odvykání si, v tomto případě od počítačových her. Ale jak už jsi poznala, moc nepomáhá křik ani vyhrožování. 

Jako člen rodiny máš důležitý úkol: pokusit se bratrovi ukázat, že reálný svět mu může nabídnout mnohem víc než ten virtuální. Přemýšlej nad tím, co jiného kromě počítačových her ho ještě zajímá, a zkus mu navrhnout změnu činnosti - může to být sport, posezení s kamarády, návštěva kina, nějaké kulturní akce, koncertu, pomoc lidem ve vašem okolí,... Nebo mu zkus navrhnout, aby se zapojil do nějaké aktivity ve farnosti, přihlásil se na duchovní obnovu či setkání mládeže, víkendovou akci na DCŽM apod. Zkus být vynalézavá, určitě na něco přijdeš! Můžeš se zeptat jeho kamarádů, pokud je znáš. 

Pamatuj ale, že pro to, aby hraní PC her omezil, se musí rozhodnout tvůj bratr sám. Klidně mu řekni, že se o něj bojíš a že Ti na něm záleží, pokud to zvládneš. V každém případě s ním promluv, aby aspoň nehrál hry před mladšími sourozenci. Také na něj pamatuj v modlitbě. My se přidáme. Držíme palce! 

Milá Lucie,

nevím, jak ses o tom, že Ti maminka tajně čte zprávy, dozvěděla - zda jsi ji při tom přistihla nebo měla nějakou narážku,... Každopádně bych si s ní o tom v klidu otevřeně promluvila a řekla jí, že Ti to vadí. Podívej se na tipy, jak naladit maminku na diskuzi nad vážnějším tématem, najdeš je v přechozích odpovědích.

Zároveň moc nerozumím tomu, proč se z Facebooku jednoduše neodhlásíš nebo si nezměníš heslo, pokud ho maminka zná. Jestli konverzuješ veřejně na své nebo cizí zdi, může si tvé zprávy přečíst kdokoli. V tom případě bych využívala na zprávy jenom chat a problém bude vyřešený. 

Hezký den! ;-)

Milá Kristý:),

chápeme, že pro Tebe není jednoduché, když se Tě maminka vyptává na věci, které si chceš nechat jenom pro sebe.

Možná by pomohlo, kdyby sis s ní o tom v klidu promluvila. V klidu ale neznamená ve chvíli, kdy maminka přijde z práce nebo je unavená, případně na odchodu někam pryč nebo když řeší něco jiného. Zkus jí navrhnout odpolední procházku nebo jí uvař kávu, čaj, pomoz jí s nádobím, úklidem nebo pečením,... jednoduše: počkej si na vhodnou příležitost nebo ji sama vytvoř. A potom jí upřímně řekni to, co jsi napsala nám, co Ti vadí. Nezapomeň jí ale říct i to, že ji nechceš ranit, ale že se nedokážeš přetvařovat a je pro Tebe důležité, aby věděla o tom, co Tě trápí. Můžeš ji také ujistit, že ji máš ráda, pokud to dokážeš. Maminku to určitě potěší.

Věříme, že když svou řeč správně načasuješ a v klidu jí všechno vysvětlíš, nevezme to mamka ve zlém, ale naopak bude ráda, že ses jí nebála svěřit. Moc Ti fandíme. 

Pěkné dny! 

Milá ☺,

píšeš, že Tě tvoje mladší sestra někdy "otravuje" a nepomáhá ani, když jí to řekneš. Možná je to pro ni způsob jak na sebe upoutat pozornost (Tvoji nebo rodičů), možná se s Tebou snaží soupeřit, protože si připadá ve srovnání s Tebou malá a nedoceněná. Stejně jako ona, i Ty dorůstáš a měníš se, takže si nerozumíte tolik jako dřív. Příště, až tě začne sestra otravovat, vyzkoušej tyto možnosti: 

- Než promluvíš nebo něco uděláš, zastav se a zamysli se. Myslíš, že to, co se chystáš udělat, situaci zlepší nebo zhorší? Jestli je pravděpodobné, že ji to zhorší, rozhodni se pro něco jiného, co můžeš říct nebo udělat. Máš zodpovědnost za svoje chování. To, co řekneš nebo uděláš, je na tobě. 

- Řekni si: Cítit hněv je v pořádku. Není v pořádku někomu ublížit, i když mi on ublížil jako první.

- Když Tě mladší sestra rozzlobí, upusť páru pozitivním způsobem, který neublíží tobě ani nikomu jinému. Běž si zaběhat. Chvíli buš do polštáře. Udělej z papíru kuličky a házej je proti zdi. Skákej ze všech sil na místě. 

A ještě jedna rada: Zkus si mladší sestry víc všímat. Navrhni, že byste si mohly zahrát nějakou hru, zeptej se jí, jak se jí vedlo ve škole, jděte si společně hrát ven,... Možná potom nebude mít důvod, aby na sebe upozorňovala jiným (Tobě nepříjemným) způsobem.

Myslíme na Tebe!