Milá beruss,

srovnat se s takovou diagnózou by nebylo pro nikoho jednoduché. Boží plány jsou ale nevyzpytatelné a hlavně - život tím nekončí. Obavy z toho, jestli si najdeš partnera, kterému nebude tvůj zdravotní stav vadit, jsou pochopitelné, ale upřímně věřím, že pravá láska si nevybírá podle parametrů. Osobně znám několik manželů, kteří dopředu věděli, že nebudou moci mít děti, a žádnou překážkou to pro ně nebylo. Někteří si děti adoptovali a mají krásné rodiny, jiní zůstali sami, ale ve společném štěstí jim to nikdy nijak nebránilo. Naopak to pro tebe může být užitečným kompasem při hledání partnera - ten, který tě bude mít skutečně rád, to, věřím, ustojí.

Babičku zpráva asi nějakým způsobem mrzet bude - už jen kvůli tobě. Nakonec jí ovšem nezbyde nic jiného, než se s touto realitou smířit (stejně jako ses s ní musela smířit ty). Pokud je to součástí Božího záměru, nezbývá než mu důvěřovat - protože On pro tebe zaručeně nemá přichystáno nic zlého.

Jako perličku přidávám i zkušenost jedné kamarádky, které v 18 letech předpověděli rovněž neplodnost. Nikdy se proto nezajímala o PPR (metodu přirozeně plánovaného rodičovství) a o 6 let později se vdala. Po dvou týdnech manželství pak byla velmi překvapená, když zjistila, že je těhotná, dokonce s dvojčaty. V jejím případě to byl doslova zázrak a samozřejmě ti nemůžu "slíbit", že se ti něco podobného přihodí také. Chci tím jen akcentovat, že u Boha není nic nemožné. Tedy ani to, že budeš mít skvělého manžela, fungující rodinu a budeš na 100 % šťastná i bez možnosti mít vlastní děti.

Přeji ti hodně sil! :)

Milý ajušku,

rada je poměrně jednoduchá, provedení složitější. Měla by ses pokusit v klidu, bez křiku a urážek sestře vysvětlit, že se Ti nelíbí, jak Tě oslovuje. Jiným způsobem to nezměníš. Přece jenom i mezi sourozenci je potřeba rozvíjet komunikaci a vzájemnou důvěru. Někdy to prostě chce sebezapření a trpělivost. 

Držíme palce, ať najdeš odvahu a sílu si se sestrou promluvit. 

Milá Katy HC,

moc si vážíme Tvé důvěry, se kterou jsi nám napsala. Tvoji otázku jsme poslaly naší kamarádce psycholožce. Tady je její odpověď: 

Ahoj Katy,
určitě ti doporučujeme návštěvu paní doktorky. Chtěj s ní delší dobu mluvit. Aby tě mohla poznat a mohla s tebou mluvit
o všem, co máš na srdci. Přejeme ti důvěru v tyto odbornice. Můžeš zkusit zaměstnat pusu zvýkačkou, nahráváním něčeho -když pusa bude mluvit, bude aktivní i mozek. Uvidíš, co ti poradí paní doktorka.

A ještě odpověď od paní psychoterapeutky:

1. Měla by sis vymoci, že budeš na návštěvě u psychiatra mít možnost mluvit sama, bez přítomnosti maminky.
2. Bylo by dobré navýšit individuální psychoterapii na frekvenci 1x týdně.
3. Musíš porozumět mechanismuu sebepoškozování, tedy co Ti to přináší. A pokud je to úleva, tak se pokus najít náhradní úlevové činnosti, aby sis nekousala tvář (někomu např. pomáhá lámání tužek, mít na zápěstí gumičku a pouštět ji, nějaký druh pohybu,...).

Držíme Ti palce a myslíme na Tebe! Pamatuj, že ve svém trápení nejsi sama. Pokud chceš, můžeš na našem webu poprosit o modlitbu i ostatní holky. Nebe existuje a může být i na zemi. To, že to teď nevidíš, je jen dočasné. Až se uzdravíš, poznáš to. 

Milá Katy HC,

rozumíme tomu, že jsi rozrušená. Hádky rodičů určitě nejsou ani pro ně ani pro Tebe nic příjemného. Na druhou stranu i hádky a konflikty patří k životu. Lidé tak řeší své problémy a někdy taková hádka "pročistí vzduch" lépe než tiché a útrpné mlčení. Důležité je, abychom se v životě naučili hádat "správně". To znamená, aby hádka jenom nezraňovala, ale vedla k usmíření a odpuštění. A to se bohužel ne vždycky daří.

Neznáme Tvoji rodinu, takže nevíme, zda to byla velká hádka nebo jen hádka kvůli něčemu banálnímu, která Tě třeba rozhodila víc než jindy, protože zrovna prožíváš stres ve škole a máš citlivější období. Určitě ale můžeš vztahy ve vaší rodině a všechno, co prožíváš, svěřit Bohu každý den v modlitbě.  

Pokud Tě to, co se stalo, stále hodně trápí, kontaktuj odborníky z tzv. Modré linky důvěry. Tato služba je bezplatná, anonymní a můžeš si vybrat, zda zvolíš telefon nebo raději skype, chat či e-mail. Na druhém konci jsou odborníci, kteří Ti ochotně poradí. http://www.modralinka.cz/?page=ld

Snaž se také své pocity ventilovat a ne je dusit v sobě. Antidepresiva nevyřeší všechno a spoléhat se jen na léky není dobré. Raději napiš všechno, co prožíváš, na papír, a potom ho třeba roztrhej nebo znič. A ještě něco. Kdyby nic nepomáhalo, můžeš zavolat psycholožce a zeptat se, zda by Tě nevzala v dřívějším termínu.

Milá jarče,

i přesto, že tě máma, jak píšeš, nenechá nikdy nic říct, zkusily bychom si s ní o tom upřímně a otevřeně promluvit. Řekni jí o svých pocitech, že ti vadí, že tě nenechá mluvit a že o tobě říká nepravdivé věci.

Ale pozor! Důležité je předtím mamku správně "naladit": Jak? Zamysli se nad tím, co má tvoje mamka ráda, co ji potěší - například návštěva cukrárny, nějaké výstavy, tvoření, procházka v přírodě, sportovní aktivita něco dobrého na zub,,... - možností je spousta. A potom ji zkus někam pozvat nebo jí uvař kávu či čaj a k tomu kup zákusek nebo připrav něco dobrého. Udělejte si chvíli nebo odpoledne jenom pro sebe, kdy budete samy, najděte si na sebe čas.

Jsi ve věku, kdy si začínáš vytvářet vlastní názory a postoje, a je přirozené, že s mamkou nebudeš vždy souhlasit. Začínáš vnímat, že i maminka má svoji povahu a osobité reakce. A právě v dospívání se učíš tomu, že lidé nebudou vždy reagovat podle toho, jak si to představuješ. Záleží ale vždycky jenom na tobě, jak se k tomu postavíš. A také na tom, že se budeš snažit chápat i mamku a její důvody a vyslechneš je.

Držíme palce, aby se vám podařilo s maminkou všechno vyříkat a aby se váš vztah postupně zlepšoval.

Ahoj Terko,

je pochopitelné, že je toho na tebe najednou moc. Nová škola, změny doma. Také se ti možná zdá, že ostatní doma na tebe trochu zapomněli a jsou spíše ponoření do svých starostí.

Zkus udělat něco, co by pomohlo otevřít mezi vámi komunikaci. Například jestli se sejdete spolu na oběd nebo večeři, zkus vnímat, jestli máš sílu k tomu, abys jim to řekla. Řekla jim, že chceš s nimi sdílet jejich starosti a prosíš je, aby i oni sdíleli starosti tvoje. Zkus je popsat, jaké to jsou, zkus i říct, čím můžeš ty přispět doma.

Pokud by nic nepomohlo, zvaž, jestli chceš mámě napsat dopis. Kde by sis mohla i uspořádat svoje myšlenky. Doporučuji ti, ať mluvíš sama za sebe - co ty prožíváš, o co ty prosíš.

Zkus zavnímat, jestli máš i někoho blízkého kolem sebe, kdo by ti s tím pomohl.

Uvidíš, jak se ti to podaří, přeju ti všecko dobré.

PhDr. Ilona Špaňhleová

Milý kadlíku,

konflikty s rodiči a různá nedorozumnění k dospívání svým způsobem patří. 

Co můžeš dělat? Nabízíme několik tipů: 1) Všímej si, jestli se tvůj táta chová stejně i k ostatním sourozencům, pokud nějaké máš. To by totiž lépe ukázalo, zda konflikty jsou opravdu jen ve vztahu k Tobě, nebo zda se jedná o tátovo reagování na všechny děti.

2) Píšeš, že táta je faj. Určitě si proto vybavíš i nějaké pozitivní chvíle (např. v neděli po obědě, při nějaké společné činnosti apod.). Takovou „pohodovou“ chvíli zkus využít k tomu, že to prostě tátovi řekneš. Že tě mrzí, že máte spolu konflikty a že bys to chtěla změnit. Přemýšlejte oba společně, jak konfliktům předcházet, co by měl dělat jinak on a co bys měla dělat jinak Ty, abyste takovým nepříjemným situacím předcházeli.

3) Také se zamysli, jestli dokážeš být důsledná a dělat věci tak, jak jsi slíbila. To totiž mnohdy rodiče oprávněně štve. Pokud se totiž rodiče opakovaně přesvědčují o tom, že nemohou svému dítěti důvěřovat, že mu musí neustále pokyny připomínat, že dcera neudělala, co udělat měla… Prostě jim pak nezbývá, než to stale připomínat a připomínat. A konflikt je na světě. Čím více ukážeš svým vhodným přístupem k životu svoji dospělost, mohlo by se podařit, že ji začne i Tvůj tatínek vnímat a uznávat.

4) Je možné, že Tvůj vztah s tátou je mimořádně odtažitý a jste si velmi vzdáleni, pak nezbývá, než o této tvé starosti hovořit s mamkou, aby Ti pomohla a poradila Ti, co bys mohla dělat jinak, aby ke konfliktům s tátou tak často nedocházelo. ALE pozor, ne že budeš s mámou vytvářet "koalici" proti tátovi!

A také se, kadlíku, za zlepšení svého vztahu s tatínkem modli. Možná, že také on je ve své roli otce někdy bezradný a potřebuje Boží pomoc a vedení. Zkus mu někdy vědomě udělat něčím radost – uvidíš, že i drobné činy pozornosti či lásky vůči němu mohou být klíčem k porozumění s ním.

Držíme Ti palce!

Milá ABC,

skvělá otázka! Je fajn, že ti vztahy ve vaší rodině leží na srdci a že se snažíš udělat něco pro ostatní. Nejspíš už neodebíráš IN!, jinak by sis mohla přesně na toto téma přečíst dvoustranu v zářijovém čísle. Tak alespoň stručně vybíráme nějaké nápady. Pokud budeš mít možnost, můžeš si více přečíst přímo v časopise. Co tedy můžeš zkusit udělat, aby to doma žilo?

- využij příležitosti a uspořádej rodinnou oslavu nebo posezení. Nemusí jít jenom o oslavu svátku či narozenin, slavit se dá leccos - církevní či státní svátek, úspěchu některého z členů rodiny, svatby rodičů nebo čehokoli jiného. Případně můžete vymyslet vlastní slavnostní "rodinný den".

- nejenom v rámci oslavy, ale i jindy se dá čás příjemně strávit u deskových her. Existuje jich spousta rodinných (stačí se porozhlédnout na internetu) a často se při deskovkách o sobě dozvíte víc než při "obyčejném" povídání. Navíc to nemusí být nepříjemné "tahání informací", ale naopak spontánní reakce, které prozradí víc než jenom slova. 

- Jen tak si sednout a mluvit může být pro mnohé svazující. Ale když se k tomu přidá nějaké dobré jídlo, atmosféra se uvolní. Můžeš zkusit uvařit nebo upéct něco netradičního, co jste ještě nikdy neměli, ale tušíš, že by to mohlo všem chutnat.

- vytáhni staré rodinné fotoalbum nebo ho přímo vytvoř, pokud ho nemáte sestavené. Čas strávený nad fotkami a vzpomínkami na minulost může rodinu také spojit. Fotky můžete prohlížet i na obrazovce počítače nebo před dataprojektor na stěně. 

- další možností je uspořádat společný výlet nebo zajít na procházku či zajít společně na nějakou kulturní akci nebo si zasportovat. Nejvíce totiž stmelují společné zážitky.

Ať už se rozhodneš pro cokoli, svěř všechny své kroky Bohu v modlitbě. Uvidíš, že i když to bude možná stát hodně úsilí, tak nakonec se nějaké plody projeví. Výsledky nemusí být vidět hned, ale může tě hřát pocit, že jsi pro zlepšení vztahů v rodině něco udělala. Někdy i hodně rozdělenou rodinu stmelí až pozdější léta, kdy se třeba bude připravovat svatba nebo přijde na svět miminko někoho z vás.

Myslíme na Tebe a držíme palce!

Milá Any,

z Tvé otázky je poznat, že Tě vztah se sestřenicí trápí a chtěla bys, aby se chovala jinak. Bohužel ve vztazích to už tak často bývá, že se druzí lidé zachovají jinak než čekáme. A nám nezbývá než se s tím smířit. Protože jediné, co můžeme ovlivnit, je naše chování. Ne chování lidí kolem nás.

Ty jsi řekla ošklivé věci a sestřenice se urazila. Potom se Ti to ale rozleželo v hlavě a šla ses omluvit, ale sestřenice omluvu nepřijala a dál se na Tebe zlobí. Jak dlouho se bude zlobit, moc ovlivnit nemůžeš. Je jí teprve devět let, a v tomhle věku se všechno rychle mění, včetně nálad, takže je možné, že do vašeho příštího setkání bude všechno zase v pořádku.

A když ne? Můžeš se zkusit ještě jednou omluvit mezi čtyřma očima a navrhnout obnovení přátelství. Když ani to nezabere, nech jí čas. Někteří lidé mají citlivější povahu a s úrážkami se vyrovnávají těžko. Je super, že se umíš omluvit, to v životě ještě mnohokrát využiješ. Věřím tomu, že Tvoje sestřenice omluvu uvnitř přijala, jenom to třeba neumí dát najevo (a bylo jí to nepříjemné přede všema). Pro Tebe je teď nejdůležitější jí dopustit a už na tu situaci nevzpomínat. Chovat se k sestřenici jako by se nic nestalo. A třeba ji místo kritiky i občas za něco pochválit. Vyzkoušej a uvidíš, že potom se možná nebude tolik urážet. 

Myslíme na Tebe! Měj se pěkně.

Milá Veroniko,

máš strach z toho, že by Tvůj kluk nemohl chodit k vám domů a stydíš se za to, jak žijete. To patří ke Tvému věku. Najednou Ti začínají vadit věci, které jsi dřív považovala za normální, díváš se na svět kritičtěji. Ale časem možná oceníš, že ses díky tomu naučila skromnosti a větší vnímavosti k potřebám druhých. Vždyť život není jenom o penězích a majetku, ale hlavně o vztazích, které vytváříme - v rodině, mezi kamarády, ve škole,... 

Když si pročítám Tvůj dotaz, napadá mě jedna otázka: Proč by Tvůj kluk měl chodit hned k vám domů? Během chození se přece dá trávit čas i venku, na různých akcích, ve společenství mládeže,... Mezi jinými lidmi se navíc daleko lépe poznáte, zjistíš, jak se chová k ostatním (a jak se bude časem chovat k Tobě, až zamilovanost vyprchá). A časem klidně můžete zajít i k vám domů. Proč? Abys poznala, jestli Tě má opravdu rád takovou, jaká jsi. Kluk, kterému bude vadit, že vaše rodina nemá moc peněz a Ty nemáš svůj vlastní pokoj, za to nestojí. Ale pokud Tě bude mít opravdu rád, pak takové věci nebudou překážkou.

Ještě jedna rada: Netrap se předem něčím, co se nejspíš nikdy nestane, ale raději se soustřeď na to, abys dokázala děkovat za všechno, co máš. Když se dobře rozhlédneš, určitě toho objevíš spoustu. Díky vděčnosti se Tvoje srdce začne plnit láskou a láska přitahuje druhé jako magnet. I (správné) kluky. ;-)

Myslíme na Tebe!