Ahoj Hanko, díky za otevřenost a důvěru. Je nám líto, že to máš těžké a s tatínkem není domluva. Mohla by ses o tom pobavit s maminkou, jak situaci vnímá ona, říci jí o tom, jak se v tom cítíš ty sama. A využila bych ty chvíle, kdy má tatínek dobrou náladu a zkusila mu říci, jak se cítím, když křičí, když je škaredý na maminku, na bratra....Požádat ho, jestli by s vámi nemohl mluvit jinak. Když bude vědět, že tě to trápí, třeba nad tím začne přemýšlet. Možná se nic nezmění a tatínek to k sobě "nepustí", ale za pokus to stojí. Asi by bylo fajn si o tom promluvit s nějakým psychologem, nemáte třeba nějakého ve škole? Nebo se dá zdarma zavolat nebo napsat email na Linku bezpečí - http://www.linkabezpeci.cz/
Moc ti držíme palce!

Milá Hanko,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. V období dospívání je velmi časté, že si člověk moc nerozumí s rodiči, protože každý má na určitou věc jiný názor. Tvoji rodiče mají mnohem víc životních zkušeností než ty a nějakou představu, jak by se věci měly dělat, takže pro ně je pak těžké pochopit, že ty to děláš jinak, že ti věci nejsou hned... K tomu navíc možná rodiče nebyli zvyklí, aby je někdo chválil, tak to teď tolik neumí.

Pokud si myslíš, že promluvit s rodiči nemá smysl, zkus se spíš zaměřit na to, že je začneš postupně pomalu upozorňovat na svoje úspěchy apod. Takže když se jim nebude líbit organizace vašeho výletu, můžeš je upozornit na to, že jste si výlet i tak užili, líbil se vám, byla legrace a co všechno jste viděli... Samozřejmě v klidu, bez hádek a výčitek. Směřuj tak rodiče k tomu, aby viděli i pozitivní věci, a ne jenom ty negativní. Martina

Ahoj Miko,

nejlepší bude, když si ty a mamka s taťkou sednete a promluvíte si tom pořádně, že už jsi starší, dospíváš a tím pádem bys chtěla, aby se začal proměňovat tvůj denní režim a přístup rodičů k tobě, protože už nejsi malá holka. Ono je na jednu stranu pochopitelné, že chce mít taťka pod kontrolou, co děláš na internetu, protože tam číhá opravdu hodně nebezpečí - zkus proto chápat, proč to taťka dělá. Na druhou stranu píšeš, že je ti patnáct, a to už je věk, kdy bys chtěla mít nějaké soukromí a máš dost rozumu a rodiče, především tatínek, by ti mohli důvěřovat. Popovídejte si o tom, že víš, jak se bezpečně pohybovat na internetu; čemu věřit; že se nemáš seznamovat s cizími lidmi; že internet a telefon používáš pro komunikaci s kamarádkami, protože se ne vždycky můžete vidět osobně; že víš, že telefonování stojí peníze, takže si nemůžete s kamarádkou telefonovat hodinu; že na youtube sleduješ jen slušné youtubery a videa... atd. Ukaž prostě taťkovi, že ti doopravdy může věřit a nemusí tě každý den kontrolovat.

Stejně tak proberte i chození do postele. Zase je důležité pochopit, že tatínek nechce, abys ponocovala, protože to není zdravé, ale chce, abys měla nějaký režim. To je v pořádku. Záleží na tom, v kolik ráno vstáváš. Ve svém věku bys měla spát zhruba 8-10 hodin, ale je to opravdu individuální, někdo spí víc, někdo míň. Vysvětli tatínkovi, že už jsi starší a tudíž nepotřebuješ tolik spánku, jako když jsi byla menší. Zkuste se domluvit na nějakém postupném posunutí hranice, nejdřív třeba jen o půl hodiny. Stejně tak proberte i "sankce" za opoždění. Je jasné, že několikahodinové zpoždění tatínka nepotěší, ale předpokládám, že v tvém případě je to spíš otázka nějakých minut, takže si domluvte nějakou časovou toleranci, kterou ale nebudeš zneužívat každý den.

Při rozhovoru s taťkou zůstaň klidná, nehádej se s ním, ale ukaž mu, že už jsi skoro dospělá a zodpovědná a může ti důvěřovat. Nezapomínej se také snažit taťku chápat. Vím, že slyšet to v tomhle věku je otrava, ale on to s tebou myslí dobře. Podle toho, co píšeš, to vypadá, že o tebe má taťka strach a chce tě chránit. I pro něj je nejspíš těžké pochopit, že dospíváš a nejsi už jeho malá holčička, ale chceš se trochu osamostatnit. Věřím, že se dokážete domluvit a taťka uvidí, že si zodpovědná a může ti bez obav dopřát trochu víc volnosti :) Martina

Milá Ellis,

děkujeme ti za tvůj dotaz a za důvěrou, se kterou se na nás obracíš. Píšeš, že jste dlouho měli s bráchou pěkný vztah, ale pak se něco pokazilo. Podle věku, kdy k tomu došlo, to vypadá, že jste zrovna s bráchou začali dospívat. Když člověk dospívá, tak se mění, a puberta s ním a s jeho okolím občas pořádně zamává. Myslím, že to se stalo i ve vašem případě.

V první řadě se zkus zamyslet nad tím, co přesně se mezi tebou a bráchou stalo. Možná nešlo jen o obyčejné sourozenecké hádky a neshody, ale třeba jste si ublížili něčím, co je opravdu těžké odpustit. Abys mohla s bráchou znovu navázat hezký vztah, je potřeba si všechny tyhle věci opravdu upřímně odpustit, popřípadě si o nich promluvit a vyjasnit si je, a hodit je za hlavu.

Dále je potřeba postupovat trpělivě. Nevím, kolik je tvému bráchovi, ale ty píšeš, že je ti šestnáct. To je ještě pořád věk dospívání a možná bude ještě nějakou dobu trvat, než spolu k sobě s bráchou opět najdete cestu. Zkus to po malých krůčcích, protože šrámy se nezahojí jen tak ze dne na den. Začni se s bráchou bavit o úplně běžných věcech a hledat společná témata a uvidíš, že časem se to bude zlepšovat a zase k sobě najdete cestu. Martina

Milá Sáro,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Mít sebedůvěru a zdravě si věřit je dobrá věc, hodně holek s tím totiž má opačný problém a moc si nevěří. Jenže všeho moc škodí a ani přehnané sebevědomí není dobré. Vůbec to ale neznamená, že jsi strašný člověk. Každý jsme totiž nějaký, někdo bojuje s tím, že mu to nejde ve škole, někdo s leností... A ty s tím, že se občas nad někoho povýšíš. Důležité je, že si to uvědomuješ. Teď je ještě třeba naučit se s tím pracovat. Chce to odhodlání, začít postupně a říkat si, že každý člověk je nějaký a nikdo není lepší nebo horší.

V první řadě hledej na ostatních lidech dobré věci - každý jsme nějaký a každý máme talent a schopnosti na něco jiného - a to se na nich nauč oceňovat. Klidně ostatní pochval a oceň, co se jim povedlo. Potom se s ostatními nesrovnávej. Je úplně jedno, kdo je hezčí, hubenější, chytřejší... Zkus na to vůbec nemyslet. A když pak přijde na nějaké to chlubení, kde všude jsi byla a co jsi tam dělala, zastav se a zeptej se sama sebe, jestli je opravdu nutné, abys to říkala a zda to někomu pomůže.

Na závěr je třeba říct, že to chce trpělivost naučit se respektovat druhé, a je třeba se v tom cvičit. Prostě si při setkání s nějakým člověkem řekni, že on je takový a Bůh ho tak stvořil s nějakým účelem. Zkus se za to klidně i pomodlit. Ve chvílích, kdy zase budeš mít potřebu se s někým srovnávat, zkus střelnou modlitbu. Třeba: "Pane, dej mi sílu přijímat druhé takové, jací jsou."

Tak ať to jde! Martina :)

Milá Katko,

děkujeme ti za tvůj dotaz. V první řadě je třeba říct, že nikde není dáno, že se žena musí malovat, takže v tom bych třeba neviděla vůbec žádný problém. Na druhou stranu třeba nepoužívání deodorantu může být v létě pro okolí trochu nepříjemné.

Zkus se prvně zamyslet nad tím, jestli tvoje maminka není natolik vytížená, že prostě některé věci nestíhá. Pokud chodí do práce a ještě se stará o domácnost a děti, je prostě možné, že vůbec nemá čas na sebe. Mohla bys jí třeba ty, sourozenci a tatínek nějak ulehčit, aby se někdy mohla trochu věnovat sama sobě?

A pak ještě jedna věc k zamyšlení. Vadí ti, jak se maminka chová, nebo ti spíš vadí, že to vadí spolužákům?

Je těžké takové věci druhému říkat. Občas to vlastně ani není vhodné, hlavně pokud jde o tvoji maminku, ke které bys měla mít úctu. Píšeš, že máš svoji maminku ráda a to je hlavní a nejdůležitejší. Pokračuj v tom a nauč se přijímat ji takovou, jaká je. Některé věci (třeba deodorant) jí pak můžeš zkusit nějak nenápadně naznačit. Martina

Milá Adélo,

děkujeme ti za tvůj dotaz. V této situaci je asi nejlepší řešení, když si s maminkou sedneš a v klidu si o tom promluvíte. Vysvětli jí důvody, proč si chceš holit nohy (bazén, tábor), že víš, jak se to dělá správně a že správně prováděné holení ti nemůže nijak ublížit. Zároveň si vyslechni maminčiny argumenty, které má proti holení, a společně se snažte najít nějaký kompromis. Martina

Ahoj Katko,

děkujeme ti za tvůj dotaz. To, co popisuješ, není vůbec neobvyklá situace a často se to stává. Když se narodí mladší sourozenec, většinou je mu věnováno víc pozornosti a starší sourozenec má pocit, že je odsunutý na druhou kolej, a třeba i žárlí. Důležité je, jak se s tím člověk popere.

Je potřeba být trpělivá. Klidně si v duchu řekni, že brácha je mladší, tak potřebuje víc pozornosti od rodičů, zatímco tebe už rodiče berou skoro jako dospělou. Když máš pocit, že rodiče bráchu rozmazlují - má víc věcí, víc mu toho dovolí - zkus se zamyslet, kolik věcí máš ty a co všechno můžeš. Možná zjistíš, že bráchovo rozmazlování je třeba jen tvůj pocit.

Klidně si popovídej s rodiči o tom, jak se cítíš a jak vnímáš jejich vztah k bráchovi. Možná si ani rodiče neuvědomují, že se třeba nechovají k oběma dětem stejně. Když si společně v klidu sednete a popovídáte, určitě na něco přijdete. Martina

Milá jjjanko,

žena naplní svůj lidský i Boží záměr tím, že se rozhodne sloužit, rozvíjet schopnost být matkou (fyzickou, duchovní). Prostě nežije jen pro sebe, pro své pohodlí a sobectví, ale rozhodne se dávat svou životní energii do služby druhým lidem. Žena, která bude třeba i v klášteře či manželství a tento rys své bytosti nerozvine, bude nakonec tou starou zahořklou a kleventnou pannou. Z výše popsaného důvodu, bývaly ještě tak před 60 lety svobodné mnohé učitelky, lékařky... Neužavřely rodinu, protože se chtěly plně věnovat službě druhým. Osobně se domnívám, že děvče, které se necítí ani na rodinu ani na klášter by si mělo s nějakým zkušeným knězem popovídat. Proč to tak cítí? Třeba jí ten kněz pomůže ptát se ještě jinak a dospět skutečně k vyzrálému rozhodnutí. V mládí může mít člověk různé myšlenky a nápady. A ještě dodatek. Dnes existují i mnohé komunity, do kterých vstupují laici, chodí do zaměstnání, ale žijí ve společenství s druhými křesťany a věnují se hlásání evangelia.

Krásný den i tobě :)

V první řadě je třeba říct, že je ti teprve patnáct a v tomhle věku jen málokdo má nějaký světový úspěch, takže určitě nemusíš mít pocit, že jsi ještě nic nedokázala :) Teď jsi ve věku, kdy si hledáš svoje poslání a svoje místo, takže možná ještě netušíš, co přesně bys chtěla dělat, nebo jak toho dosáhnout.

Je hezké a chvályhodné, že chceš dělat něco navíc a nějak naplnit svůj život, takže ti v tom moc držíme palce. Taky je dobře, že o své budoucnosti přemýšlíš už teď, protože se můžeš začít směřovat k tomu, co jednou budeš dělat. Každopádně nezoufej nad tím, že to nejde hned. Chce to spoustu trpělivosti a začít po malých krůčcích, které tě navedou k tomu, co bys jednou chtěla dělat. A pokud ještě nevíš, co přesně to je, neboj se vyzkoušet si různé koníčky, dobrovolnické aktivity nebo praxe. Pokud se chceš věnovat sportu, promluv si s rodiči, sedněte si a vysvětli jim, proč bys to chtěla dělat, že hledáš něco co tě bude naplňovat, proberte společně pro a proti... A určitě vymyslíte něco, aby to šlo.

Taky se nauč radovat z malých úspěch a drobností, které se ti podařily, klidně si je sepisuj. Večer si třeba připomeň, co se ti ten den podařilo, co jsi udělala pro druhé, z čeho jsi měla radost... Naučíš se tak ocenit i maličkosti a nebudeš mít pocit, že jsi nic nedokázala.

Ještě je potřeba říct, že člověk nemusí být nutně slavný, nebo zachraňovat celý svět, aby byl jeho život naplněný. Takže se neboj mít velké cíle, ale nezapomínej, že je možné žít krásný a naplněný život, i když budeš dělat věci na nějaké lokální úrovni. Svěř se Pánu v modlitbě, aby tě navedl na cestu, kterou pro tebe nachystal, a my ti v redakci držíme palce, abys našla a dělala to, co tě bude bavit a naplňovat :) Martina