Milá Nikolo,

je moc dobře, že nebereš vztahy na lehkou váhu a přemýšlíš nad nimi. Rozhodně je to lepší než se vrhnout po hlavě do každého vztahu jenom proto, abys to vyzkoušela a bez lásky (nebo zamilovanosti). Líbí se nám, že nechceš začít chodit jen tak s někým proto, abys "někoho měla". V tom Ti moc fandíme.

Na druhé straně rozumíme i Tvým rodičům, kteří přece jen mají s chozením větší zkušenosti než Ty. A také vědí, že k manželství vede postupná cesta a že i lidé se během chození trochu změní, resp. poznají. A třeba změní na toho druhého názor. K tomu právě doba známosti je. Abychom se poznávali. A tak se stává, že někdy přijdeme na to, že ten, kterého jsme si dokázali představit jako bezvadného manžela, se projeví úplně jinak a vůbec si s ním nebudeme rozumět. A naopak. Navíc, pokud se v budoucnu opravdu zamiluješ, zjistíš, že toho druhého nejdřív budeš vidět jako ideálního partnera a až později začnou vyplouvat na povrch i chyby. Tak to v životě chodí. 

Tím chceme říct, aby sis dala do budoucna pozor na to, že budeš vyhlížet budoucího manžela a přehlédneš kvůli tomu fajn kluka, který sice má (tak jako každý) nějaké ty chyby, ale který Tě bude mít opravdu rád, jenom potřebuje ještě (společně s Tebou) k manželství dospět. Každý vztah se vyvíjí. Od nesmělých pohledů, chození do kina, letmých doteků a držení se za ruce směrem ke stále větší vzájemné důvěře, upřímnosti a zodpovědnosti, překonávání překážek. Tomu všemu se Ti dva společně učí. A to je na chození právě to krásné. Přemýšlej nad tím. 

Na závěr ještě jedna myšlenka z celostátního fóra mládeže: "Nesnaž se najít ideální protějšek. Snaž se ideálním protějškem stát." A také se nezapomínej za svého budoucího partnera modlit. To je nejlepší investice. ;-)

Měj se moc krásně! 

Milá T.,

buď je pusa vyjádřením lásky nebo vztahu mezi blízkými lidmi nebo je projevem pozdravu (jihoevropské národy) nebo je projevem čeho? Jen pobláznění?

Myslím si, že odpověď na otázku si dáváš sama. Líbat se s druhými jen tak znamená, že snižuješ význam krásného a v našem kulturním prostředí intimnějšího projevu lidské blízkosti. Políbení má jistě význam pro budování vztahu, a proto s ním zacházíme odpovědně.

Zda-li je hřích jen tak se líbat? Takhle se ptát vlastně nejde, protože evangelium a Pán Ježíš není souhrn pravidel. Provinění bych tedy viděl spíše v rovině odpovědnosti. Jednám odpovědně nebo ne? Příklad: pozlacujeme vzácné věci (náušnice, prstýnky atd.). Bylo by směšné pozlatit třeba štětku na záchod nebo koště či hadr na podlahu.  

Milá T,

s problémem, který popisuješ, se určitě setkala spousta děvčat. Jak zaujmout kluka a přitom nepůsobit jako stíhačka? Možností je spousta. Na Tvém místě bych zvolila taktiku "už se známe". Až se potkáte, usměj se na něj a pozdrav ho. Klidně ho oslov i jménem. Když začne přemýšlet, odkud Tě zná, připomeň mu, že si ho pamatuješ z té akce, na které jste se před nějakým časem viděli. No a potom se mu můžeš představit a dál už jen využívat situace na plese, a pokud na sebe narazíte, prohodit pár slov. Nikde není psáno, že spolu začnete (hned) chodit, ale můžeš tím získat nového kamaráda.  

Pradvou je, že nemáš co ztratit, můžeš jedině získat. Pamatuj, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Tak hodně odvahy! Klidně nám do redakce napiš, jak to dopadlo. Myslíme na Tebe! 

Milá anonymko,

chápu, že Tě pocity, které prožíváš, zneklidňují. A děkuji za Tvoji důvěru, za to, že ses na někoho obrátila.

Podle psychologů, kteří vycházejí ze zkušeností tisíců dívek po celém světě, je úplně normální, když si dívka v dospívání najde blízkou kamarádku ("nejlepší", "na život a na smrt"), se kterou sdílí nejenom své zájmy, ale také své nejvnitřnější pocity. Odborně se této životní etapě říká "individuální izosexuální fáze" a nastává ještě před tím, než se u dívek vytvoří zájem o opačné pohlaví (než se začnou zajímat o kluky). Je také běžné, že se nejlepší kamarádky chytí za ruce nebo si dají pusu a zažívají při tom pocity, jaké později budou zažívat s kluky, muži. Protože je to všechno nové a vzrušující a všemu se vlastně "učí".

Pro nás ženy je ve vztahu také důležitá citová blízkost - to, že nám někdo rozumí a sdílí s námi naše přání, touhy, radosti i bolesti. Není proto divu, že dívky v tomto období mluví o svých kamarádkách, které všechno toto splňují, jako o někom, koho "milují"... Protože je jim spolu dobře, věří si, sdílí spolu všechno, co je potká a učí se poznávat své tělo a jeho reakce, emoce a také hodnoty, které jsou pro ně důležité a které budou dál v životě hledat a rozvíjet.

Je předčasné dělat závěry typu "nikdy se mi nebudou líbit kluci", "moje chování je špatné" apod.). Zůstaň klidná a prožívej tuto dobu jako součást svého života, buď vděčná za každý den, který prožiješ. Nemá cenu se znepokojovat a trápit předem něčím, co může být nakonec úplně jinak. 

Ať se Ti daří!

Milá Maru,

je ti patnáct let a postupně se z dívky začínáš měnit v ženu. K tomu přirozeně patří, že se Ti líbí kluci. Chci Tě ujistit, že na pocitech, které prožíváš, není vůbec nic špatného. Klidně můžeš být zamilovaná do dvou a více kluků současně, můžeš snít o tom, jaké by to bylo chodit s klukem X a o dva dny později už přemýšlet nad klukem Y. Tvoje city se v této etapě života hodně mění, jsou nestálé a rozkolísané a také si všímáš kluků mnohem víc než tomu bylo dřív.

Všechno, o čem tady píšu, je zcela normální a patří to k životu. Říká se tomu "období platonických lásek" (kdy o někom jen přemýšlíme, sníme, ale nechodíme s ním). A toto období a vše, co v něm prožíváš, je moc důležité. Proč? Jen tak si totiž ujasňuješ, jaké chování se ti u kluků líbí a co ti naopak vadí. Všechno to využiješ a doceníš později v životě. 

Takže se neobviňuj z toho, že jsi koketní. To bys byla, kdybys kluky (muže) úmyslně sváděla a "uháněla". Nemusíš ve svých pocitech zrovna hledat únik ze všedního života, ale rozhodně si je nezakazuj jen na základě přečtení nějaké knížky, která navíc vznikla v jiném kulturním prostředí a psal ji starší autor než jsi ty. Je to jenom knížka a názor jednoho člověka. Ne stoprocentní návod na život. 

Měj se moc pěkně! 

Milá Anello,

píšeš, že jsi vyzkoušela různé knížky, ale nepomohlo to.  Zkus se se svým trápením svěříš odborníkům z Modré linky důvěry: http://www.modralinka.cz/?page=ld Jsou tam lidé, kteří budou vědět, co Ti poradit. 

Pokud se bojíš telefonovat (z mobilu nebo bezplatně přes skype), můžeš se svěřit pomocí chatu nebo e-mailu. Řekni jim (nebo napiš) přesně to, co jsi napsala nám. Je to anonymní služba, kterou může využít kdokoli s nějakým problémem, na který sám nestačí. 

Myslíme na Tebe! 

Milá Tris,

moc dobrá otázka. Je vidět, že nad vztahy poctivě uvažuješ. Určitě je dobré mít nějaký ideál, ale stejně jako v jiných oblastech života, i v partnerských vztazích se k ideálu jenom přibližujeme tak jak každý z nás umí a jak se o to snaží. Myslíme si, že pokud se člověk za budoucí vztah modlí, Bůh ho v tom rozhodně nenechá, ať už si najde věřícího nebo nevěřícího partnera.

Samozřejmě, že je mnohem jednodušší, když se potkají dva lidé, kteří žijí s Bohem, snaží se svoji víru prohlubovat, společně se můžou modlit a mají jasno v tom, že v budoucnu k Bohu povedou i své děti. V takovém manželství se těžkosti života zvládají jednodušeji.

Na druhé straně - není věřící jako věřící a nevěřící jako nevěřící. Někdo je věřící jenom "papírově", tím, že je pokřtěný, byl u svátostí, ale jinak chodí na mše jenom z povinnosti a o víru se nezajímá, nežije s Bohem, nemodlí se,... A někdo jiný si říká "nevěřící" třeba jenom proto, že mu nikdo o Bohu nevyprávěl, nikdo jej k Němu nevedl. Koneckonců víra je dar.  

Pokud člověk začne chodit s nevěřícím, je potřeba, aby od začátku vztahu spolu o víře mluvili. Aby se věřící partner otevřel a upřímně mluvil o tom, co pro něj víra znamená. Právě k tomu je totiž doba chození, abyste si ujasnili, které hodnoty jsou pro vás důležité. Je špatně myslet si, že se to vyřeší samo až v manželství nebo že toho člověka "obrátím". 

Měj se moc hezky! 

MIlý Tomáši,

je dobře, že si uvědomuješ, co se s Tebou děje, a že to vašemu vztahu neprospívá. To je první důležitý krok: pojmenovat to, co je špatně. Uvědomuješ si, že jsi příliš upnutý na svoji slečnu. Je načase začít pracovat na tom, aby ses z citové závislosti vyléčil.

Nemůžeš čekat, že se to povede ze dne na den. Stejně jako u každé jiné závislosti, i tady se při léčbě postupuje po malých krůčcích. Myslím, že cestu znáš i ty sám, jenom se jí možná trochu bojíš. Ale je to velká výzva!

Začni se pomalu vracet ke sportu a k dalším koníčkům nebo si hledej záliby nové. Když předem víš, že zrovna nemůžete být spolu, naplánuj si něco, co Tě bude bavit - jdi si zaběhat, zaplavat, vyraz do posilovny,... Pokus se obnovit kontakty s přáteli. Neřeš, jestli je to hloupé ozvat se někomu po roce nebo po třech letech. Prostě to udělej. Snaž se trávit víc času s kamarády a rozvíjej společenský život. To samé dovol i své dívce. Obohatí vás to. I v partnerském vztahu by totiž měl mít každý z vás možnost udržovat kontakty s přáteli a dobré je mít také nějaké kamarády společné. Izolovat se úplně ode všech vede často právě k velké citové vázanosti. Nezapomínej ani na duchovní život. Jsi zrovna sám? Zajdi si na mši nebo si přečti úryvek z Písma, vyjádři Bohu své pocity v modlitbě,... Pros Ježíše o uzdravení se z emoční závislosti, o sílu dávat Tvé dívce svobodu a respektovat její rozhodnutí.

Zda se Ti podaří váš vztah zachránit, nevíme. To záleží jenom na Tvé dívce. Každopádně těmito kroky pomůžeš také sám sobě - zlepšíš si sebedůvěru a uvolníš sevření, které vás oba dusilo. Držíme palce a myslíme na vás!

Milá Nikčo,

píšeš, že už jsi dlouho zamilovaná do jednoho kluka. Na chvíli to trochu odeznělo, ty ses věnovala spíše svým zálibám, ale potom se zamilovanost projevila znovu a v plné síle. Jsi mladá dospívající slečna, a k dospívání přesně tohle patří. Říká se tomu platonická láska. Někdo se ti líbí, ty o něm každý den sníš, zajímáš se o to, co dělá, co ho baví, pozoruješ, co se Ti na něm líbí, představuješ si, jaké by bylo s ním chodit,... A až přijde čas (zpravidla za několik let po tomto období), dočkáš se i opravdového vztahu. 

Zatím si užívej těchto pocitů a do ničeho se nežeň. Bez ohledu na to, jeslti tvé spolužačky s někým "chodí" nebo ne, ty nejsi ani jedna z nich. Neporovnávej se s nimi, ale počkej si, až budeš připravená. Až se najde někdo, kdo bude Tvoji lásku opětovat. Období platonických lásek je jedno z nejhezčích v životě, tak si ho nenech ničím a nikým kazit a prožívej každý den naplno.

Krásné dny z redakce!

Milá Lído,

Tvoje otázka vůbec není divná. Je naprosto normální, že se bojíme toho, co je pro nás neznámé. Určitě se všechny holky na první lásku netěší. Rozhodně ne všechny čtrnáctileté. Každá z nás se zamiluje až tehdy, když je na to připravená. Do té doby třeba kluky vůbec neřeší a najednou BUM! a je to tady. :-) Potom už Ti vůbec nepřijde těžké vodit se s někým za ruce. Když totiž uvidíš, že ten, koho máš ráda Ty, má rád i Tebe, bude to pro Tebe najednou jedna z nejpřirozenějších věcí.

Zatím dobře prožívej každý den života, raduj se z maličkostí, nauč se být vděčná za to, co máš a rozvíjej svá přátelství. A neboj se. Postupně dorosteš do věku, kdy Tvá první láska přijde. Může to být za rok nebo za pět let, to my nevíme. Tak se do ničeho netlač a s nikým se neporovnávej. Je ale super se už teď začít za svůj budoucí vztah a budoucího životního partnera modlit. Třeba denně kratičkou větou.

Přejeme Ti krásné dny bez starostí!