Milá Leňo,

každý život je originál a každý je za něj osobně, nebo společně s manželem, před Bohem odpovědný. Lze říci jakési zásady ověřené životem druhých, ale je třeba se vždy rozhodovat spolu s tvým chlapcem a podle Božích zásad. A hlavně - nikdy se nebát otevřít se Boží pomoci, o kterou je třeba společně prosit.  

Dnes se obecně vstupuje do manželství později, což s sebou nese dlouhou dobu zdrženlivosti. Není to snadné. Ale není ani moc dobré ono odkládání manželství. Žena je přeci jenom uzpůsobena na to, aby měla děti, když je mladší. Bude mít na ně více síly. Ano, je možné vstoupit do manželství i během studia, něbo mít i děti a studium dokončit později. Vždyť dnes bývá lidský život delší a když děti odejdou z rodiny, lze se věnovat novým činostem. Mateřství je pro ženu nejvíc. To největší, co může za život vykonat, je, když porodí a dobře vychová (spolu s manželem) své děti.

Je velmi dobré se před vstupem do manželství naučit metodu přirozeného plánování rodičovství - PPR - je spolehlivou metodou za předpokladu, že se ji mladí lidé naučí na solidním kurzu (www.cenap.cz, www.lpp.cz), společně si v ní pomáhají (muž spolupracuje) a hledají neustále hlubší pohled na svůj manželský život - vstupují do hloubky svátosti manželství (např. kniha Teologie těla Jana Pavla II. - ve zkrácené podobě ji vydaly Paulínky pod názvem Teologie těla pro začátečníky). 

Milá anonymko,

je dobře, že si tuto otázku kladeš, protože dnes je spoustě holek podsouván názor, že by měly kluka "ulovit" nebo "sbalit", sehnat si jeho číslo, oslovit ho jako první s návrhem na schůzku apod.

My si však přesto myslíme (a odborníci na partnerské vztahy to potvrzují), že dobývat má muž a dívka má být ta, která dobývání řídí, která pootevírá nebo naopak přivírá pomyslnou bránu. To znamená, že my ženy jsme mistryně v náznacích, úsměvech, vysílání signálů, že je možné nás "ulovit", ale roli lovce bychom měly nechat opačnému pohlaví. 

Ještě jedna krátká úvaha: Kdo dostane všechno zadarmo na zlatém podnose, většinou si toho moc neváží. A tak to bohužel bývá často i v dnešních vztazích, kde je iniciativní holka a pasivní kluk, kterému to tak vyhovuje. Jenomže později se není schopný "rozhýbat" ani k žádosti o ruku, protože se doteď nemusel o nic snažit. A potom spousta děvčat pozdě lituje, že svým přístupem udělaly z Prince na bílém koni Líného Honzu.

Hezké listopadové dny!

Milá Eliško,

to, co cítíš, je úplně normální. Zamilovanost, kdy červenáme, buší nám srdce, jsme v sedmém nebi, když se ten druhý na nás podívá nebo nás vezme za ruku, vždycky po nějakém čase vyprchá. A potom nastává další fáze vztahu. 

Spousta lidí si myslí, že svůj vztah musí postavit na zamilovanosti a že, když potom euforie vyprchá, je něco špatně. Ale to je velký omyl! Zamilovanost je sice důležitá,protože kdybychom druhého člověka viděli hned reálnýma očima a nepřeskočila mezi námi jiskra, možná bychom se nikdy s nikým neseznámili.

Ale skutečná láska nastupuje až po období zamilovanosti. A skutečná láska znamená ROZHODNUTÍ SE pro toho druhého, každodenním rozhodování se se mít ho ráda takový, jaký opravdu je - i s jeho chybami a nedostatky, které najednou začínáme vidět. Je o tom, že se spolu naučíme komunikovat a řešit konflikty a problémy, které se dřív nebo později objeví.

Ale neznamená to, že láska není krásná! Možná bych to přirovnala k tomu, když k sobě ladíš dva různé nástroje - třeba kytaru a housle. Postupné utahování kolíčků není příjemné, chce to hodně sebezapření a sil, ale když potom zahrajeme společnou skladbu, je to radost! Občas se některý z nástrojů trochu rozladí, takže je potřeba znovu potočit kolíčky, a tak je to celý život. Ale důležité je právě chtít. Kde není vůle, nebývá ani láska a vztahy se rozpadají. 

Takže to, že jsi najednou přestala cítit slepou zamilovanost a nemáš už tak zamotanou hlavu, není žádná tragédie. Dříve či později to čeká i Tvého kluka. Potom záleží na tom, jak se teď k tomu postavíte. Jestli poznáte, že si natolik rozumíte, že se pustíte do společného překonávání překážek a upevňování vztahu a nebo jestli začnete hledat svůj protějšek každý jinde. 

Myslíme na vás! 

Milá Kajo,

to by chtělo zeptat se nějakého kluka. :-) Ale obecně se zamilovanost projevuje u dívek i u kluků podobně.

Jednou jsme se v časopise pokusily sepsat příznaky této "choroby srdce" v Článku Diagnóza: Zamilovanost, který najdeš tady: http://www.in.cz/clanky/kluci-a-holky/diagnoza-zamilovanost-gnp.htm

Krásný den!  

Milá kytí,

rádi bychom nějak více poradily, ale faktem je, že toho kluka znáš nejlépe ty sama. A ty také nejlíp víš, jaký mezi sebou máte vztah. Pokud si nejsi jistá (jak píšeš) tím, co k tobě cítí on, dej mu raději něco méně osobního než vlastnoruční obraz. 

Jestli si ale myslíš, že bys u něj mohla mít šanci a mohlo by ho to potěšit, zkus to. Rozhodnout se budeš muset sama, to za tebe nikdo jiný neudělá. A konec konců - učíme se i chybami a často si třeba díky kroku vedle aspoň některé věci uvědomíme a později to oceníme.

Myslíme na Tebe!

Milá Maruško,

píšeš, že jsi zamilovaná do bratrance, a ptáš se, jestli je to normální. Říká se, že srdce má své důvody, o kterých rozum nemá ani ponětí. A právě o tom je často i zamilovanost - moc neovlivníme, do koho se zamilujeme. A proto přichází různé neopětované lásky a různá zklamání.

Podle toho, co jsi napsala, to vypadá, že tvůj bratranec tvoje city neopětuje. A i kdyby ano, přece jenom je to hodně blízká rodina, takže by takový vztah nemohl mít budoucnost. Jak se ale "odmilovat"?

Nejlepším lékem je čas. Tu větu jsi určitě už slyšela a jistě ji ještě mnohokrát uslyšíš. Je totiž pravdivá. Také se říká, že "sejde z očí, sejde z mysli". Když se budeš snažit, abys svého bratrance nepotkávala, neprohlížela si jeho fotky apod., časem silné city k němu odezní samy.

Neznamená to ale, že bys měla jenom pasivně sedět a čekat, až vzpomínky na něj vyblednou. Naopak. Důležité heslo pro tebe zní: ŽIJ TADY A TEĎ! Neohlížej se zpátky ani si nevysnívej budoucnost s ním, ale žij tou vteřinou, kterou právě máš. Je ve tvém okolí někdo smutný  nebo nemocný? Zajdi za ním a naslouchej mu, napiš mu, zavolej. Je tu kamarádka, která by ráda někam vyrazila? Pozvi ji k vám, zajděte do kina, na bazén, na výlet nebo se jen tak projít ven! Potřebují rodiče nebo prarodiče, abys s něčím pomohla doma? Udělaj to bez reptání.

Hlavně nezůstávej sama a neutápěj se ve svých myšlenkách. Když budeš mezi lidmi a s lidmi, nebudeš mít tolik času myslet na bratrance. A že si na něho vzpomeneš třeba večer před spaním? To je přece normální. Můžeš se za něj pomodlit a třeba v modlitbě odevzdat i všechny své myšlenky na něj. Uvidíš, že časem začneš vnímat i jiné kluky a "dostaneš ho z hlavy".

Držíme palce!

Milá Caro,

 z toho, co jsi napsala, se nám zdá, že nejvíc Tě trápí právě to, že se kluk, který se předtím zajímal o Tebe, teď začal "točit" kolem Tvé sestry. To je přirozené. Donedávna jsi byla středem jeho pozornosti Ty, navíc se mu podařilo poplést Ti hlavu a zamilovala ses do něj. On si možná ani neuvědomil, co způsobil. Je ve věku, kdy kluci teprve začínají zjišťovat, co je to být zamilovaný, a svou zvídavostí můžou zranit nejedno dívčí srdce. Někdy se třeba chtějí "jenom" kamarádit, ale my holky si to vyložíme špatně a problém je na světě. 

V každém případě by bylo dobré, kdybys tomu dala čas, a počkala, než zamilovanost vyprchá. Kromě času, který je lékem na podobná trápení, je důležité, abys nezůstávala se svými problémy sama a neužírala se, ale snažila se žít aktivně. Posiluj a udržuj kamarádské vztahy, pomáhej doma, zajdi na návštěvu k někomu, kdo je osamělý nebo nemocný, vyrob dárek pro toho, kdo slaví svátek nebo narozeniny, zapoj se ve vaší farnosti, a pokud jsi věřící, všechna svá trápení denně odevzdávej Bohu v modlitbě.

Také by bylo dobré, kdyby sis ve chvíli, kdy budete obě "v pohodě", zkusila promluvit se sestrou o svých pocitech. Ne o tom, co dělá ona špatně (důležité je nic nevyčítat!), ale o tom, co cítíš ty - tak, jako jsi to napsala nám. Myslíme na Tebe, abyste si to dokázaly vyjasnit a váš sourozenecký vztah při tom neutrpěl.

Milá Bariky,

píšeš, že jsi přestoupila na novou školu, a tátovi se nelíbí, že si domů vodíš kluky. Bylo by dobré, kdyby sis o tom s tátou zkusila v klidu promluvit. Chce to najít vhodnou příležitost (rozhodně ne, když přijde z práce nebo zrovna někam spěchá, ale třeba po nedělním obědě nebo až bude mít trochu čas). Měli byste si vyjasnit co a jak. Pokus se tátovi vysvětlit, že to jsou jenom spolužáci, kteří s tebou chodí do školy. Samozřejmě pokud s klukama opravdu jenom kamarádíš, jenom si povídáte a doprovodí tě k vám domů, nekouří, nepijí apod., což chápeme, že by mohlo tatínkovi vadit.

Tátovy obavy můžou souviset s tvým přestupem na novou školu, nevíme, zda jste se i stěhovali, ale chápeme, že o tebe má strach. Je přirozené, že se rodiče bojí, aby si jejich děti (zvlášť pokud jsi nejstarší ze sourozenců nebo jedináček) neublížily tím, že s někým začnou "chodit" příliš brzo. A ve třinácti letech je opravdu na chození brzo. Je to věk, kdy teprve poznáváme sebe samy a naše city jsou prudké, ale nestálé. Takže se často stává, že když spolu začnou chodit dva třináctiletí, jenom si navzájem ublíží a naruší přátelství, které už nikdy nebude jako dřív. Není divu, že se tě táta snaží od těchto zranění uchránit. Jednou to třeba doceníš. 

No a pokud jde o toho vlezlého spolužáka - zkuste ho s kamarádkou ignorovat. Kluci se většinou baví tím, když nás můžou provokovat a my to řešíme. Naopak náš nezájem je často od podobných reakcí odradí. Ale pokud by vám nějak ubližoval, řekněte to někomu z učitelů nebo doma. Rozhodně se od něj nenechte ponižovat nebo šikanovat.  

Myslíme na vás! 

Milá kajko,

jsi ve věku, kdy zamilovat se není vůbec těžké. Stačí několik pohledů, případně úsměv a už jsme v tom až po uši. ;-) Problém je často v tom, že nedokážeme trpělivě čekat. Navíc kluci se v tomto věku o holky ještě nezajímají nebo se o ně teprve začínají zajímat a jejich pohledy většinou neznamenají nic víc než pouhou zvědavost. 

Takže radíme: Zatím si užívej krásných pocitů zamilovanosti a snění o něm, kdy nic neprozradíš a uchováš si city k němu jako svoje malé tajemství. Je to období, na které budeš později v životě ráda vzpomínat a navíc už se nevrátí. A hlavně: žádný spěch!

Klidně se na něj hezky usměj a když bude příležitost, prohoď s ním několik slov. Ale přesto si myslíme, že můžete být nejdřív kamarádi (přátelství bývá dobrým základem pozdějších vztahů), ale na chození je opravdu ještě hodně brzo. Jak pro něj, tak pro tebe. Pokud nechceš riskovat pověst stíhačky a výsměch starších kluků, nechej si své city opravdu pro sebe. Nic tím neztratíš, můžeš jedině získat.

Držíme palce a přejeme krásné listopadové dny.

Milá Naomi,

na Tvém místě bychom žádnému z těch kluků nic neříkaly a nechaly tomu volný průběh. Přece jenom, ve vašem věku ještě většinou vztahy nemívají moc dlouhé trvání a nejde ani o chození v pravém slova smyslu. Spíš o silnou zamilovanost, prudké city, které časem vyprchají.

Pokud by se starší bratr kluka, který se ti líbí, vyjádřil, že by s tebou chtěl chodit, bylo by férové, kdybys ho upřímně odmítla. Bude se z toho možná několik dnů nebo týdnů vzpmatovávat, ale zraníš ho tím daleko méně, než kdybys ho nějakou dobu tahala za nos a dávala mu falešné naděje. Každé odmítnutí jednou přebolí a dokonce nás to většinou i posílí.

Takže si zatím nechej své city pro sebe jako své tajemství. Nemáš kam spěchat a naopak bys svojí netrpělivostí mohla napáchat víc škody než užitku. Za několik týdnů nebo měsíců možná zamilovanost vyprchá a ty bys najednou zjistila, že šlo jenom o chvilkové pobláznění a že jsi vyznala lásku někomu, kdo ti vlastně není vůbec sympatický. Je lepší se takovým ukvapeným reakcím vyhnout a ušetřit si trápení z případného odmítnutí nebo rozchodu.

Myslíme na Tebe!