Ahoj Táňo, děkujeme za dotaz. Odpovídali jsme na podobné dotazy v naší Poradně už mnohokrát, z toho vidíš, že tyto problémy řeší více děvčat, a také chápeme, že tě to hodně trápí. Dobrá zpráva je, že se této závislosti dá zbavit. Je to často běh na dlouhou trať, ale věříme, že to dokážeš, i když třeba po malých krůčcích. Hlavně to nevzdávej!

A zde je odpověď P.Jendy Balíka:

Masturbace je považována za těžký hřích, protože člověk dar sexuality, který má pro vytvoření společenství a pro otevření se daru plodnosti, využívá sobecky jen pro sebe a svůj pocit.

Ale pozor, těžký hřích je: svobodné, dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci. Masturbace vážná věc je, ale je vždy svobodná?  Jakmile si člověk na masturbaci zvykne, nemůžeme říci, že jde vždy o těžký hřích. Je zde zmenšená svoboda, a tak v takových případech hovoříme sice o hříchu, ale ne o těžkém. V praxi je dobře, když člověk po pádu jde ke zpovědi. Pokud se stává masturbace častěji, vždy ihned lituj a můžeš jít k sv. přijímání, ale měla bys v takovémto případě často chodit ke zpovědi – např. jednou za týden či 14 dní. O tom je dobré si popovídat s dobrým zpovědníkem.

Jak se s tímto hříchem vypořádat jako děvče? 

Sebeukájení u žen vzniká ne tolik ze sexuálního nucení jako u muže, ale z psychologických důvodů. Žena se cítí sama, nepřijatá, utápí se ve svém žalu, je neuspokojená ve svém životě, prožívá stav nepřijetí od druhých, nelíbí se sama sobě… Někdy se také stane, že se již jako malé dítě naučí onanovat - ze zvědavosti se začne nějak dráždit.

Zbavit se tohoto hříchu je věštšinou dlouhá cesta. Je důležité se modlit, třeba takto: Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a zlé duchy, kteří usilují o zkázu duší.

Pamatuj, láskyplná Panno Maria, že nikdy nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod tvou ochranu, kdo vzýval tvou moc, kdo prosil o tvou přímluvu. V této důvěře se také já k tobě utíkám, Panno panen a Matko. K tobě přicházím, před tebou stojím, já kající hříšník. Dobrá Matko věčného Slova, neodvracej se od mých slov, ale slyš je a vyslyš. Amen.

Další cestou je nechat Pána vstoupit do všech zákoutí své duše a uvěřit, že Tě Pán má rád takovou, jaká jsi. I přes vše, co jsi v životě zažila, co nejrůznějších negativních zážitků máš, přes to vše Bůh Tě má rád. Přeji Ti, abys dokázala prožít ve své duši chvíle, kdy se v modlitbě schoulíš k nohám Pána Ježíše, schoulíš se v klínu Boha Otce. „Nebudete-li jako děti,...“, říká evangelium. Být dítě Boží. Spolehnout se ve všem na Pána. Vše mu svěřovat, důvěřovat mu. Učit se odhalovat jeho plán s Tvým životem. To je cesta k osvobození se od hříchu.

Je třeba, aby ses nechala milovat od Pána Ježíše, který Tě má opravdu rád. Proto můžeš mít ráda i sama sebe. Děkuj v modlitbě Pánu za sebe: za své ruce, vlasy, srdce,… děkuj mu i za hřích, do kterého jsi se nechcíc zamotala – a říkej mu, že mu děkuješ proto, že teď může on sám oslavit sebe tím, že Tě uzdraví z hříchu.

No a pak je také třeba prostě se naučit odolat pokušení. Trénovat svsou vůli, aby vládla tělu. Prostě si říci: neudělám to. Ono se to pak občas také podaří a začne dařit. Je to jako takové otužování či sportovní trénování vůle.

Ahoj Mm:), díky za dotaz. Píšeš, že jsi zamilovaná do kluka ze stejné školy, bavili jste se jako kamarádi, ale on si tě najednou blokl na soc. sítích a nechce se s tebou bavit. Ptala ses ho na to, "proč"? A on prostě nechce. Tak co s tím? Možností, proč se s tebou přestal bavit, může být více. Mohl tě brát jako kamarádku, a pak se mu mohlo začít zdát, že u tebe už je to víc, lekl se toho, a couvnul, protože nic jiného, než kamarádství nechtěl nebo je hodně nesmělý, anebo měl jiný důvod, který ti nechce prozradit... V každém případě ti asi nezbude nic jiného, než se s tím smířit. Nejlepší by asi bylo, kdyby ses nad to dokázala povznést a už to neřešit. Zkus svůj volný čas naplnit jinak: Zajdi si za kamarádkou, do kina, zasportuj si, přečti si hezkou knížku, ... prostě dělej co tě baví a naplňuje. Z redakce myslíme. M.

Ahoj Ájo, díky za dotaz. Píšeš, že se s tebou rozešel kluk, protože jsi mu řekla, že nejsi ještě připravená na sex, a on už se potom nikdy neozval. Z dotazu není zřejmé, jak dlouho jste spolu chodili, ale věřím, že tě rozchod bolel nebo ještě bolí. Na druhé straně, jestli se po podobném rozhovoru kluk s holkou rozejde, tak to něco vypovídá o tom klukovi, i o jeho pohledu na vztahy. Chození je nebo mělo by být o vzájemném poznávání, povídání, důvěře, a také o řešení různých pohledů a názorů na svět. Ty jsi mu upřímně řekla, jaký máš pohled na sex ve vašem vztahu, který se vyvíjí a on ti také jasně odpověděl. Jeho Já bylo důležitější než Ty. Vůbec ho neznám, možná to není špatný kluk, jenom je zvyklý mít všechno hned, možná je úplně jiný. Díky tvému pohledu si ale mohl spoustu věcí uvědomit nebo uvědomí třeba později, kdo ví? V každém případě jsi se ale zachovala správně. Nikdo totiž nemá právo nutit tě do něčeho co nechceš nebo na co nejsi připravená. Moc ti z redakce fandíme:). M..

Milá Beo, děkuji Ti za vážnou otázku, se kterou se na nás s důvěrou obracíš.

Zcela poctivě uvažuješ, protože vstup do manželství je na celý život. Jedná se tedy o vážnou záležitost.

Určitě není dobrá motivace k svatbě možnost sexu. Je zajímavé, jak si lidé mylně myslí, že v manželství je to super, sex se žije, jak se chce atd. Vždyť to tak přece není. Kolikrát manželé spolu být nemohou, protože to nejde (nemoc ženy, rizikové těhotenství atd.). Předmanželská zdrženlivost je učením se lásce, která dokáže být odpovědná a neřídí se pudem.

Jak popisuješ svůj vnitřní stav, je docela zarážející, že tolik přemýšlíš. Lidé, kteří jsou hodně zamilovaní, ti většinou jsou za svým citem a rozum pokulhává. Podívej, asi by bylo nejlepší, kdybys spolu se svým chlapcem absolvovala kurz partnerství. Oba dva se tam více poznáte, budete diskutovat nejrůznější oblasti vztahu. No a pak uvidíte. Ty kurzy jsou pořádány na Moravě a začínají vždy na podzim. Známost trvající rok ještě není tak dlouhá. Obecně se udává, že je vhodné, aby známost trvala tak 2 až 2,5 roku.

Myslím si, že cesta, kterou můžeš získat přiměřenou jistotu, že on je ten pravý a že můžeš vstoupit do manželství je:

1) Modlit se o světlo k Duchu Svatému a Pannu Marii prosit o přímluvu.

2) Zajděte za nějakým manželským párem, třeba za těmi, co vedou kurzy partnerství, a popovídejte si s nimi o svém vztahu.

3) Spolu se svým chlapcem více diskutujte o nejrůznějších oblastech lidského, manželského a rodinného života. Sdílejte své názory. Tak poznáš, zda jste si vnitřně blízcí nebo zda se v mnoha podstatném rozcházíte. Kde vzít inspiraci? Existuje zajímavá knížečka:

Traxler, Ladislav a kol. Příprava snoubenců na manželství.

A dá se koupit v antikvariátu: https://www.prectene-knihy.cz/vztahy-1/3070-priprava-snoubencu-na-manzelstvi-ladislav-traxler.html

Tam najdete celou řadu otázek, které vás mohou provázet. Budete-li si naslouchat a diskutovat, buď se sblížíte nebo zjistíte, že se v mnohém podstatném rozcházíte.

Nakonec vstup do manželství vyžaduje odvahu a rozhodnutí, že celý život chci žít pro dobro druhého, pro dobro dětí, že chci své životní síly stravovat pro lásku k druhým a v tom nacházet radost a životní naplnění.

Ahoj Sáro, díky za tvou otevřenost i odvahu, podělit se se svým příběhem. Co na to říct... Že ses do všeho pořádně zamotala, už teď asi vidíš i ty sama. Ono uhýbání a zatajování nikam nevede. Co s tím? Zkus posbírat odvahu a o svém těhotenství řekni jak otci dítěte, tak potom i svým rodičům. Je jasné, že to pro tebe nebude jednoduché, ale je to nutné. Pomoc i bližší radu můžeš najít na stránkách organizace Nesoudíme, pomáháme nebo např. na  Lince Bezpečí. Je tam spousta odborníků, kteří si s tebou popovídají, klidně jenom po telefonu, a když se pak domluvíte, tak i osobně. Tento konkrétní odborník tě pak může i podporovat dál. Z redakce moc myslíme, ať všechno dobře dopadne. Budeme rádi, když se nám ozveš, jak se ti daří. M.

https://hnutiprozivot.cz/nesoudime-pomahame 

https://www.linkabezpeci.cz/

Ahoj K, díky za dotaz. Je ti třináct let a v tomto věku je podle mě důležité učit se s klukama kamarádit, jen tak se poznávat, oťukávat, zjišťovat,co se ti na klucích líbí, co ne, co bys od svého kluka čekala, co by ti naopak moc vadilo. A taky se naučit znát lépe sama sebe, zvýšit svoje sebevědomí, umění komunikovat a vycházet s lidmi – to se ve vztahu taky moc hodí. Kamarádství s klukama je velmi cenné samo o sobě, a nikde není řečeno, že z něj po čase nemůže být i něco víc. Ve tvém věku ale není vůbec kam spěchat, kamarádstvím tedy rozhodně nic nezkazíš. A pokud si to nějaký kluk začne, jak ty píšeš, vykládat jinak, a chtěl by s tebou např. chodit a ty nechceš? Stačí říct, že je to bezva kamarád, ale ty zatím  chodit s nikým nechceš. Myslím si, že je důležité říkat věci tak jak jsou, a nevodit nikoho za nos. Z redakce fandíme. M.

Ahoj Kiko, díky za dotaz. Myslím si, že kluci žárlí podobně jako holky. Některý víc a některý míň. M,

Ahoj Eliško, včera jsem odpovídala na podobný dotaz, přečti si ho, je také v této rubrice. Ale asi pořád platí: Nejlepším lékem je čas. Tu větu jsi určitě už slyšela a jistě ji ještě mnohokrát uslyšíš. Je totiž pravdivá. Časem silné city k němu odezní samy. Důležité heslo pro tebe zní: ŽIJ TADY A TEĎ! Neohlížej se zpátky ani si nevysnívej budoucnost s ním, ale žij tou vteřinou, kterou právě máš. Je ve tvém okolí někdo smutný? Zajdi za ním a naslouchej mu, napiš mu, zavolej. Je tu kamarádka, která by ráda někam vyrazila? Pozvi ji k vám, zajděte do kina, na výlet! Potřebují rodiče nebo prarodiče, abys s něčím pomohla doma? Udělej to bez reptání. Hlavně nezůstávej sama a neutápěj se ve svých myšlenkách. Když budeš mezi lidmi a s lidmi, nebudeš mít tolik času na něj myslet. A že si na něho vzpomeneš třeba večer před spaním? To je přece normální. Můžeš se za něj pomodlit a třeba  v modlitbě odevzdat i všechny své myšlenky na něj. Uvidíš, že časem začneš vnímat i jiné kluky/muže a "dostaneš ho z hlavy". Měj se hezky. M.

Ahoj Viktorie, díky za otevřenost a upřímnost. Píšeš, že jsi chodila 9 let s klukem, měli jste před svatbou, ale pak následoval rozchod. Je ti úzko a špatně.  Ani po půlroce ti není líp, a ty nevíš, co máš dělat. Úplně to chápu, musí to být pro tebe hodně bolestné a náročné. 9 let je hodně dlouhá doba a nejde ji smazat mávnutím ruky. Vím, že se to jednoduše napíše, a daleko hůř žije - ale musí to přebolet. A myslím si, že k tomu patří i ten smutek, hněv, strach, nezájem a podobné reakce. Podle mě na ně máš právo, ale neměly by trvat moc dlouho. Proč? Protože by tě zbytečně ubíjely a ničily. Psala jsi, že jste spolu zažily krásné, ale i hodně těžké chvíle. Za ty krásné jsi určitě vděčná, a z těch horších se zkus "poučit" pro další život. Chození je cesta, kde zjišťuješ, o sobě i tom druhém spoustu věcí, a vzájemně také zjišťujete, jestli dokážete být spolu celý život nebo ne. Neber to prosím jako prohru (a opravdu ti věřím, že prožíváš těžké  chvíle), ale jako zkušenost. Píšeš také, že okolí nic netuší. Není někdo, s kým by sis mohla popovídat? Víš, říká se, že sdílená bolest, je poloviční bolest. Člověk, když se může vypovídat, tak se mu obyčejně i hodně uleví. Můžeš se také ze všeho vypsat, a pak třeba papír spálit. Nenuť se za každou cenu hned do dalšího vztahu. Všechno má svůj čas. Udělej si každý den nějakou malou radost (dobrá knížka, výstava, film, poslouchání hudby, zákusek...) prostě cokoliv,  z čeho budeš mít dobrý pocit. I když si momentálně asi připadáš rozbitá na malé kousíčky, zrazená a nemilovaná, není to celá pravda. Máš rodinu, kamarádky, známé? Povídej si s nima, a zkus se radovat z maličkostí. Můžeš změnit také např. účes, najít si nový koníček, jít na pouť, jet někam na víkend.... Někdy pomáhá i to, podívat se na sebe cizíma očima. Co vidíš? Slečnu, která má dvě zdravé ruce i nohy, vidí, slyší, je soběstačná, má domov, práci, atd. Kolik lidí na světě má takové štěstí? A při takovém přemýšlení si často člověk uvědomí, že je mu sice pořád nic moc, ale taky poznává, že spousta lidí je na tom, daleko, daleko hůř... Viktorie, moc na tebe myslím a věřím, že to zvládneš. A klidně se zase ozvi. M.

Ahoj :), díky za dotaz. Vždy, když se snažím odpovědět na nějaký dotaz, představuju si, že dotazující sedí naproti mně a povídáme si:), protože je dost těžké odpovídat imaginárně a přesně na míru. Už proto, že je to jenom pár vět, které nám o sobě řeknete, navíc to mohou být i otázky obecné. Těžko říct, kam paří zrovna tato, ale obecně si myslím, že se každý z nás (nebo skoro každý:)) obyčejně soustředí na to, co nemá. Např. znám dvě holky, které mají krásné dlouhé vlasy. Jedna vlnité, druhé rovné, a vždy si to přály mít naopak, jedna je pořád žehlila a rovnala a druhá zase kulmovala  a natáčela. A po několika letech "zkoušení" přišly obě dvě na to, že vlastně nejlíp se cítí v těch svých vlasech, nemusí s nima nic moc dělat, a přesto jsou krásné. A to se mi zdá, že je obyčejně ten problém, proč jsme často tak nespokojení a smutní. Soustředíme se totiž na věci, které nemáme, místo abychom byli vděčni za ty, co máme. Nezdá se ti také, že často vidíme hlavně to negativní v nás, a nezaměřujeme se na to pozitivní? Myslím si, že oblíbený člověk nemusí být nutně krásný, spíš je veselý, komunikativní, dokáže druhým poradit, zajímá se o druhé a o věci okolo sebe, dokonce se dokáže zasmát i sám sobě,  a potom může mít např. křivé nohy, nebo velký nos, a nikdo si toho ani nevšimne. Proč? Protože ty druhé zaujme to pozitivní, to dobré, co z tebe vyzařuje. Myslím si, že každý člověk je originál, a i když se to může zdát na první pohled hodně těžké, je důležité se umět přijat a naučit se mít rád. A pak to půjde i s lidma okolo. Dotaz o sebedůvěře je přímo pod tímto tvým dotazem. Mrkni na něj. Myslíme na tebe. M.