Milá tazatelko, blahopřeji k prvnímu svatému přijímání. Je to krásný den - blízkosti Ježíše. A ty se budeš nyní s Ježíšem více setkávat ve svátostech: eucharistie a smíření. Určitě k eucharistii můžeš přistupovat. Pochybnosti, co máš, jsou normální - prostě jsi mladá, hledáš a ptáš se. Tak se neboj! První, kdo Tě má rád, první, kdo stojí o přátelství s Tebou, je právě Ježíš.

Na druhé straně, budeš teď častěji chodit ke svátosti smíření. Máš tedy možnost zeptat se i kněze na různé věci. Budeš tam mít i další pomoc v životě.

A že Ti chybí blízkost lidské osoby? Jen hádám, ale asi to není moc růžové doma, že? Snad Ti pomůže, když rozšíříš své přátele a budeš zakoušet lidská přátelství. Co najít diecézní centrum mládeže a začít tam od podzima jezdit na nějaký kurz? Příchovice, Vesmír, Nazaret, Osová Býtíška, Rajnochovice, Stará Ves..... záleží, kam máš nejblíž.

Milá tazatelko, to je krásné, že se připravuješ na první svaté přijímání. Pán Ježíš tě má rád, proto vstoupil do tvého srdce a chce k tobě vcházet i v eucharistii. Je to jeho dar, jeho láska.  A tu si nemůžeme zasloužit, jen přijmout. Tak se neboj a k prvnímu přijímání jdi.  I svatá zpověď je nádherným Božím darem. Když budeš pravidelně tyto svátosti přijímat, uvidíš, že tě bude Boží láska podpírat. Také ti doporučuji, abys měla nějakého kněze či dospělého věřícího, aby sis s ním mohla o víře povídat.

A jezdíš na nějaké centrum mládeže - myslím katolické? Poohlédni se, kde ve tvém okolí je a na co tam můžeš přijet. Uvidíš, že společenství s mladými tě též posílí. Říkat: Já se z toho zblázním....není žádné prokletí, je to úleva, kterou nebereme vážně.

Ahoj Týno, díky za důvěru k nám, vážíme si toho. Úplně nám ale v redakci není jasné, na co se konkrétně ptáš. Zkusím odpovědět obecněji. Osobně to chápu tak, že v západních Čechách, v místě, kde bydlíš, je málo mladých věřících a ty přemýšlíš o tom, že by ses přestěhovala na Moravu, kde je to podle tebe daleko lepší... Určitě máš pravdu v tom, že na Moravě jsou místa, kde je mladých věřících lidí opravdu dost, ale jsou i místa, kde  je to stejné jako u vás. Stěhování je velká věc, ty sama budeš muset zvážit  všechna pro a proti, pokud se pro to rozhodneš. Nevíme, jestli ještě studuješ, a jak bys to tedy řešila se školou nebo už pracuješ a musela by sis hledat nové zaměstnání, ubytování, atd. To jsou totiž všechno věci, které je dobré brát v potaz. Napíšu ti svoji zkušenost:  u nás na vesnici, když jsem byla přibližně ve tvém věku, jsme byly aktivně věřící dvě, kamarádka a já, a tak pokud jsme chtěly být na nějakých akcích pro mladé, musely jsme si tam dojet...Nakonec se nám podařilo i u nás v maličké vesnici dát dohromady partu malých holek. A byla to super schóla, která vlastně funguje dodnes, i když už tam zpívají děti těch malých holčiček.:) Ale nebylo to hned, chtělo to čas, trpělivost, učení se, jak na to i v jiných scholách, ale povedlo se a bylo to moc fajn.).... Ve dvaceti už jsi dospělá, a tak můžeš cestovat bez rodičů a na různé i vzdálenější akce si dojet. V dnešní době už je nabídek na nejrůznější křesťanské akce opravdu hodně. V Plzni máte např. DCM, kde se můžeš mrknout a dozvíš se o těch přímo u vás na západě:)... Neznáme tvoje podmínky a tvoji situaci, takže to jsou jenom takové nabídky a podněty. Možná, že když se zapojíš u vás "doma" (myslím na západě Čech) na různých akcích, tak zjistíš, že je tam vlastně docela dost lidí ve tvém věku, jenom jsi o nich nevěděla, a třeba se ti/vám podaří dělat něco i pro mládež a menší děti ve tvém okolí. Přeju ti krásný velikonoční čas. M.

Milá čtenářko, sobota byla dnem ustanoveným pro Boha ve Starém zákoně. My křesťané slavíme den pro Boha v neděli, protože je to den nového stvoření - Ježíš vstal z mrtvých. Proto od počátku křesťané slavili první den v týdnu - tedy neděli. Avšak neděli počítáme židovsky - tedy od soboty večera do neděle půlnoci.

Když bychom chtěli vědět, co vše v neděli slavíme, pak opravdu vše, co Bůh vykonal před Ježíšem - tedy i stvoření světa, které v neděli začalo jako první den, den odpočinku pro Boha, ale hlavně den vzkříšení Krista - to nejdůležitější v dějinách lidstva.

Milá tazatelko, naše modlitby - osobní a důvěrná setkání - směřují vždy k Bohu. Bůh je jeden a s ním chceme mít společenství.

Ale nejsme sami. Společenství s Bohem nás přibližuje i druhým lidem, proto chceme mít společenství s Bohem také s dalšími, tedy i se svatými v nebi. Druhého člověka nemáš vždy u sebe, aby ses s ním mohla modlit. Ale svaté máš po ruce vždy, když chceš. A mezi svatými vyniká Maria - matka Boží! Wow! To je přeci něco mimořádného, ona má k Bohu ze všech lidí nejblíže. 

Zkus tedy přemýšlet: modlíme se s Pannou Marií společně k Bohu. 

Ahoj Týno, díky za dotaz. Ptáš se na to, jak žít svou víru v práci, kam jsi nyní nastoupila. Myslím si, že nemusíme o Pánu Bohu všude tam, kde přijdeme, hned mluvit, ale daleko důležitější je svou víru žít. Když je člověk laskavý, ochotný, vstřícný, radostný, poctivý, nepomlouvá, ale naopak pomůže tam kde je potřeba, prostě jedná podle svého nejlepšího svědomí, tak se i ti ostatní s ním cítí dobře. A možná se tě pak i někdo zeptá, jak to děláš a proč jsi taková, jaká jsi?:) A tam už je potom i možnost, kde se můžeš podělit o svou víru, o to, co a kdo je pro tebe důležitý a proč... A můžeš se taky za své spolupracovníky každý den pomodlit. To určitě neuškodí.:) Měj se hezky a ať se ti v nové práci daří. M.

Milá tazatelko, u snů je nejlepší, když člověk usíná s myšlenkami na Boha a po probuzení také. Vše, co bylo v noci ve snech, prostě neprobírá, ale svěří svůj život do Božích rukou. Ono naše psychika je velice křehká a není dobré, když některé věci jako sny či různé pocity a emoce moc rozebíráme. Prostě, důvěra v Boží přítomnost a lásku je řešením.

Milá tazatelko, tvůj dotaz je složen z mnoha menších. Pokusím se popsat tedy pohled církve na masturbaci.

Církev vždy chránila a chrání i dnes důstojnost člověka – tu důstojnost, jakou mu dal Bůh – a tedy i velikost člověka, který je z Božího rozhodnutí schopen milovat druhého, darovat se mu, nejen svou duší, ale i svým tělem. Církev se vždy odvolávala na to, co poznala od Krista. Sexuální vzrušení, které se dosahuje mimo manželství, s druhou osobou nebo sám se sebou vždy považovala za nedovolené jednání, tedy hříšné. Sexualita je skutečně Boží dar, aby se muž a žena v manželství mohli navzájem sobě darovat a otevřeli se, dá-li Bůh, přijetí nového života, dítěte.  

O čem je život? O sexuální rozkoši? Ne! Život je především o lásce! A tu člověk prožívá tak intenzivně, jak se mu podaří dosáhnout celkové životní harmonie. Sexuální láska je pochopitelně součástí života v manželství, ale není jeho nejhlavnější složkou. Pokud se tedy hovoří o sexu jako o něčem, na co je třeba stále myslet, co je třeba stále mít, není divu, že si lidé myslí, že sexuální aktivitu je třeba provozovat stůj co stůj. Osobnost člověka se oslabuje, jedinec se postupně stává na sexu závislým a podřizuje mu celý svůj život.  Dokonce se hovoří o nejrůznějších pochybených praktikách jako o něčem zajímavém: skupinový sex, sadomasochistický, orální, vzájemná masturbace, homosexuální praktiky, pedofilní vztahy, rozšířená pornografie… Nevázanost a nevěra se stává životním stylem.

Podívejme se na masturbaci (onanii, sebeukájení) obecně. V praxi to znamená, že si muž nebo žena dráždí pohlavní úd tak, že dojde u muže k poluci a k pohlavnímu vzrušení a nebo u ženy k pohlavnímu vzrušení (orgasmu).

U chlapců a mužů jde často o to, že cítí v pohlavním údu velké napětí a zdá se jim, že je nemožné ho udržet. Někdy jde na prvním místě o nemravné představy, vyprovokované myšlenkami nebo erotickými obrázky, které člověka rozruší a vedou až k dráždění pohlavních orgánů a k touze prožít vzrušení.  Pro chlapce bude někdy dost těžké odolávat sexuálním podnětům v blízkosti děvčat, která jsou sexi oblečená a dráždí muže. Sexualita je velký Boží dar. Je však třeba ho včlenit do celkové harmonie osobnosti člověka. To je velká a náročná úloha. Chlapec to nemá snadné. Všechny tři popsané případy vyžadují hodně Boží milosti a hodně sebeovládání se.  Kdo masturbuje jakoby otevřel hráz jinde, než kde má být ten pravý tok. Pokud do masturbace člověk padne jako mladý, je opravdu velice těžké se z ní vymotat.

Sebeukájení u žen vzniká ne tolik ze sexuálního nucení, ale z psychologických důvodů. Žena se cítí sama, nepřijatá, utápí se ve svém žalu, je neuspokojená ve svém životě, prožívá stav nepřijetí od druhých, nelíbí se sama sobě…

Jak píšeš i ty, mnozí dnes tvrdí, že masturbace je zdravá. Dokonce říkají, že je dobré se ji naučit. Pravda je ale jinde. Každý člověk se potřebuje naučit ovládat, aby prožil kvalitní život. Pokud se nenaučí ovládat a žije jen podle toho, co cítí, je v ohrožení, že si život pokazí. A i v lásce je třeba mnoho sebeovládání, obětí, sebezáporů. A když se člověk neumí ovládat? Bude v manželství věrný své ženě? Proč by se vůbec o věrnost měl snažit? A tak bychom mohli pokračovat. Onanovat patří tedy psychologicky do sféry určité závislosti. A všechny závislosti jsou špatné, je to disharmonie v člověku. Ukazují, že člověk je sám v sobě nějak v chaosu. Nemá sám sebe cele v moci. Není pánem sebe sama.

A jak je to s hodnocením vážnosti hříchu? Masturbace jako taková je těžký hřích, protože člověk zneužívá sobecky dar sexuality. Těžký hřích je svobodné, dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci. Jakmile si člověk na masturbaci zvykne, nemůžeme říci, že jde vždy o těžký hřích. Podobně, když masturbaci navykne někdo v dětské věku, protože nebyl poučen moudrými dospělými.  Je zde zmenšená svoboda, a tak v takových případech hovoříme sice o hříchu, ale ne o těžkém. V praxi je dobře, když člověk po pádu lituje a jde ke zpovědi.  

No a pak to nejdůležitější. Mravní čistota není dílem lidským, ale Božím darem. Proto je třeba o ni v modlitbě prosit a to na přímluvu Panny Marie.

Mladý člověk chce přeci připravit své tělo jednou pro tu pravou ženu, pravého muže do manželství nebo pro Boha. Sexualitu a lidské tělo má být darem pro toho pravého v manželství nebo pro Boha, když člověk jemu zasvětí svůj život.  

Boj o sexuální čistotu dnes není snadný, ale je důležitý. Vede k vyzrálému životu.

Klidně si přečti: Daniel Ange: Tvé tělo je stvořeno pro lásku.

Milá tazatelko, je to zajímavá zkušenost, že? Být věřící a zakusit, že se druzí začnou smát věcem víry, Pánu Bohu či Bibli. Jak reagovat? Nejlépe tak, že se člověk pokusí těm, kdo se smějí, říci něco o víře zajímavého, co je zaujme. Třeba o Bibli - jak je to stará kniha, kolik je v tom napsáno krásného, jaké nádherné básně....a hlavně o Pánu Ježíšovi. Někdy to nepomůže, to je jasné, ale může to i lecjakého posměváčka přivést k hlubšímu zamyšlení. Víš, říká se, že ten, kdo se směje a proti něčemu bojuje, se může začít velice rychle zajímat. Avšak, kdo je jak leklá ryba, nezajímá se, je ignorující, ten se jen obtížně začne zajímat. Takže odvahu. Můžeš třeba pro spolužáky s učitelkou navrhnout návštěvu kostela a pak pan farář může něco více o kostele říci.... A pamatuj, že Pán Ježíš řekl: "Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebesích." A taky nám řekl, že pro víru budeme mít občas i soužení a výsměch.  

Milá tazatleko, hříchy jsme povinni vyznat všechny vědomé těžké a ty vyznáváme i ohledně okolností. U těch těžkých jsou okolnosti důležité. Pokud někdo překročí 6. přikázání a bez svatby s někým spí, záleží na tom, zda je svobodný / svobodná nebo ženatý či vdaná. 

Ostatní hříchy, tedy lehké, takové vyznáváme spíše obecně a nemusíme sdělovat mnoho kolem. Prostě je jen vyslovíme. Takže to platí o příkladech, cos uvedla. Vyznání stačí obecné.

Pokud zpověď spojuješ i s rozhovorem s knězem tzv. duchovním vedením, pak také není třeba u hříchů sdělovat mnoho podrobností. Ale spíše budete spolu hovořit o tom, co se děje ve tvém srdci, o stylu tvého života apod.