J., 19 let

Ahoj, děkujeme, že jsi sebrala odvahu a svěřila se nám se svým problémem, moc si toho vážíme. V redakci jsem se shodly na tom, že to nejlepší, co teď můžeš udělat, je obrnit se trpělivostí a odvahou a přetrpět těch posledních několik měsíců školy.

Jsi v situaci, kdy sama poznáváš, že lidská závist a nepřejícnost někdy nezná mezí a i když jí nedáš záminku, sama si nějakou najde. Takže se připrav i na to, že i když se nebudeš projevovat, tak si ty, které "chtějí psa bít, hůl vždycky najdou". Bohužel druhé lidi ze dne na den nezměníme, i kdybychom sebevíc chtěly. Můžeš si se spolužačkami v klidu a na rovinu promluvit o svých pocitech (a nezapomenout dodat, že ti přece nemají co závidět, že i ony mají spoustu schopností a dobrých vlastností), můžeš se za ně začít modlit, můžeš spolužačce ve chvíli, kdy se ti posmívá nebo má nejapné poznámky říct třeba: "Udělala jsem ti něco, že jsi na mě taková?" (aby si uvědomila ona i její okolí, že dělá něco špatně).

Další rady, jak reagovat na posměch, najdeš v dubnovém čísle IN! v rubrice INkognito. Nic z toho ti ale na 100 % nezaručí, že to tvoji situaci zlepší. Proto radíme: Vykašli se teď na spolužačky a na jejich řeči. Soustřeď se na to, aby ses dobře připravila na maturitu a na přijímací zkoušky. Jsi už ve čtvrťáku, takže školu brzo opustíš a v dalších letech si už budeš kamarády vybírat sama (ať už půjdeš dál na školu nebo do zaměstnání). Nějaké depky a rozčilování ti už za to nestojí. Víš, kdo závidí a ubližuje druhému, trestá nejvíc sám sebe. To si připomínej ve chvílích, kdy ti bude těžko. Hlavu vzhůru, zatnout zuby a vydržet! Držíme palce a myslíme na tebe v modlitbě. A kdyby něco, klidně nám znovu napiš.

redakce IN!

Deni, 18 let

redakce IN!

lola, 17 let

Ahoj, asi nečekáš, že na tuto otázku odpovíme "ano" nebo "ne". To totiž ani nejde. Vysoká škola má určitě svůj význam, je ale otázka, jestli v dnešní době není spousta mladých "tlačena" na školu rodiči a příbuznými, jenom aby "měli nějaké lepší vzdělání a uplatnění". Jsou totiž obory, kde se člověk uplatní i bez VŠ a pokud je šikovný a práce ho baví, nevidím důvod, proč by měl studovat školu, která mu v jeho případě k ničemu nebude (např. kadeřnice, cukrářka, kuchařka, absolventka polygrafické školy, tesař, zedník,... ale i spousta IT specialistů a programátorů si vystačí se střední školou). Na druhou stranu jsou střední školy a obory, kde se absolvent bez pokračování na VŠ moc neuplatní (čtyřletá a víceletá gymnázia a z oborů třeba všeobecné lékařství, práva, učitelství na ZŠ a SŠ, architektura, psychologie, sociální práce...). Ani tady není zaručeno, že se člověk bude živit tím, co vystuduje, ale ať už studuje jakýkoli obor, vysoká škola mu zpravidla dá do života určité schopnosti a dovednosti, které se můžou později hodit - psaní odborných textů, komunikativní dovednosti (přednes referátů a vystupování před mnoha spolužáky zbavuje postupně trémy), schopnost vyhledávání informací, řešení problémů, zvládání nárazových stresových situací (zkoušky, státnice) a v neposlední řadě si řada lidí na vysoké škole najde kamarády, se kterými je v kontaktu po zbytek života. Protože na rozdíl od školy základní a střední už nejsme nuceni být v kolektivu cca 30-ti lidí náhodně vybraných, ale z velkého množství spolužáků si vybíráme ty, kteří nám nejlépe "sedí". Věřící studenti VŠ se můžou zapojit do vysokoškolského katolického hnutí (VKH), které pořádá duchovní, sportovní, kulturní a společenské akce a najít tam spoustu přátel. Já osobně nelituji toho, že jsem na vysokou školu šla. Léta strávená na vysoké škole jsou pro mě zatím nejhezčím obdobím života. Netvrdím ale, že tomu tak musí být u každého, ne všichni jsme společenské typy a rádi se seznamujeme. Na otázku, zda na VŠ ano nebo ne, si každý musí odpovědět sám. Já jsem se jen pokusila podívat se na Tvoji otázku z různých úhlů pohledu, jak jsi chtěla. Pěkný den. P.

redakce IN!

Renča, 13 let

Milá Renčo, asi by sis o tom měla popovídat s někým z Tvých blízkých. Dovedu si představit, že si o tom možná povídáš se svými kamarádkami ve škole, které mohou být v podobné situaci. Bylo by ale dobré, kdyby sis o tom promluvila s někým, kdo v celé situaci není tak „namočen“ jako Tvoji spolužáci. Zkus si o tom popovídat doma s mamkou nebo s taťkou. Máš-li takhle nepříjemné pocity, mělo by se to nějak řešit. Rodiče si o tom pak mohou promluvit s paní učitelkou třídní nebo přímo s panem učitelem. Je důležité, aby učitel věděl, že o to, jak děti učí, mají zájem i rodiče. Když bude pan učitel vědět, že rodiče zajímá, proč se jejich dcera výrazně zhoršuje v angličtině, začne se možná i on na celou situaci dívat jinak a pokusí se najít si k Tobě cestu. Otázkou ovšem je, dáš-li mu Ty, poté, co Tě tak „dusil“, ještě šanci. Tak to zkuste doma všechno probrat a s panem učitelem nějak vyřešit. A tak Ti držím palce, abys i nadále mohla mít angličtinu ráda. (PhDr. Markéta Kavale)
redakce IN!

Markeez , 0 let

Milá Markeez, máš plnou pravdu, taková slova kamarádky neříkají. Byla to jasná provokace. Odborně se tomu říká psychická šikana. Někteří lidé jsou škodolibí a baví je, když mohou někoho dráždit, trápit a posmívat se mu. Jak se tomu bránit? Hlavně nesplnit jejich očekávání, oni totiž čekají na to, jak se začneš rozčilovat, brečet, jak zrudneš a utečeš. Můžeš ale reagovat naprosto opačně. Máš dvě možnosti - nenech se vytočit a ignoruj je. Pak už pro ně tahle zábava nebude mít smysl. Uvidí, že jsi nad věcí, že jsi suverénka. Chovají se jako malé děti a ty jim to tímto způsobem dáš najevo. Druhou možností je, si to nenechat líbit. Ukaž jim, že se nedáš zastrašit a můžeš jim nějak peprně odseknout. Často jsou posměváčky právě ti, kteří jsou si nějak nejistí a něco ti závidí nebo z tebe mají strach. Případně jsou to lidi trpící nějakým komplexem.

Posmívání jsem si s příjmením Cigánková užila až až. Spíš jsem to ignorovala, ale když se mi posmíval spolužák Jahoda, už jsem to nevydržela a řekla mu, že jestli mě bude štvát, tak si ho dám se šlehačkou ;-).  Chvíli na mě vyjeveně koukal a zmlknul. Od té doby jsem od něho měla pokoj. A dnes, když se po nějakém tom roce vidíme na srazu s třídou, bavíme se úplně v pohodě.

Chtějí tě podráždit, proto řeknou, že máš hnusné tričko, že jsi "Cigán" apod., ale o tričku to není, tričko se dá koupit, příjmení se dá změnit, ale když už je někdo jednou hlupák a posmívá se druhým, ten si rozum nenakoupí! A schválně bych to tričko nosila. Jestli se líbí tobě, pak se neohlížej, co si kdo závistivý nebo hloupý říká.

Nejlepší kamarádka je asi něco jako „ideální“ partner, něco, co ve skutečnosti neexistuje. Jsme všichni jen lidé, proto není dobré se spoléhat jen na jednoho člověka. I při chození je dobré nepřerušit kontakty s kamarádkami a přáteli. Měřítkem přátelství je to, jestli se s druhým cítíš dobře, jestli pro něj chceš to nejlepší a jestli i on/ona chce to samé pro tebe. Přátelství je o vzájemnosti v dávání a přijímání , stejně jako láska. Je lepší mít přátel víc. Možná ve třídě kamarádky nenajdeš, ale třeba potkáš na chodbě někoho, kdo bude stejně osamocený jako ty, zkus ho/ji oslovit. Nevyhýbej se jiným holkám ani klukům. Zkus sama navazovat řeč a nestyď se, zajímej se o druhé. A za ty, kdo ti nerozumí a nechovají se k tobě dobře, se zkus modlit. Někdy je to těžké, ale časem to přebolí. Výhodou je, že ve škole jsi jen na omezenou dobu. Nemáš-li přátele ve škole, zkus je hledat jinde, např. ve farnosti, ve spolču, při sportování, zkus chodit někam, kde jsou věřící a podívat se na nějaké setkání mládeže. Jestli se chceš dozvědět víc, jak řešit tento problém i jiné potíže spojené s hledáním sebedůvěry, přátelství a lásky, doporučuji zajít do knihovny pro knížky:

James Dobson „Život na pokraji propasti“ nebo Dale Carnegie „Jak získávat přátele a působit na lidi“

 

redakce IN!