Lentilka (18.09.2013 09:35)
Takový pocit mám, nebo spíš jsem hodně mívala, teď to je snad lepší.. když jsem byla v pubertě, tak jsem si tolikrát připadala jako pátý kolo od vozu.. všichni ostatní se bavili, ale já nevěděla co říkat a tak jsem byla tichá a přehlížená. Hrozný pocit...

Hanula (18.09.2013 12:07)
Takovou zkušenost mám. Zažila sem to dokonce od svým kámošek, od holek se kterýma sem se znala od školky. Prostě bylo nás moc a tak mě nějak přestali potřebovat a byla sem pořád páté kolo u vozu, hrozně mě to mrzelo... Když sme se bavili v kroužku, tak mě ignorovali a za každé jejich případné zareagování na to co sem řekla sem byla nesmírně vděčná, ale bylo to čímdál víc zřídka. Pak mi řekli at za něma pořád nedolézám, nemohla sem to pochopit, protože sme byli předtím pořád kámošky a navíc to byli křestanky. Bavila sem se vždycky s něma, ale měla sem i jiné kamarádky a to jim asi z počátku vadilo, nebo nevím. Taky proto, že sem byla introvert a nechodila s něma vždy všude kam šly. Ale přesto sem se chtěla s něma kamarádit, protože to byli jediné křestanské holky v okolí. Pak sem to pochopila, opravdu o mě nestojí, vystačí si sami, a začala sem si hledat jiné kámošky a s těma už to bylo lepší. Na ty předchozí se nezlobím a bavíme se, ale nějak už ty vztahy nejsou takové jak kdysi, prostě se pozdravíme prohodíme pár slov a stačí. Ani mě to nemrzí, asi to chtěli sami :-)) Pak když sem se bavila s novýma kámoškama tak sem po dlouhé době pocítila co to je být si rovny, nebojovat o pozornost toho druhého, prostě pocítila sem porozumění. HOdně štěstí, hledej takové kamarádky se kterýma si budeš rozumět a které budou k tobě vnímavé, třeba i tady na INu. Mě se tu podařilo najít skvělou kámošku, se kterou se nevídám často, protože je z daleko, ale jinak super.

Mikča (18) (18.09.2013 19:45)
Možná je problémem nás introvertů, že často nevíme co říct a když nás něco napadne, bojíme se to vyslovit, abychom se nesetkaly s nepochopením nebo nebyl nějakej trapas... Normální je, že se lidi mezi sebou baví, pošťuchují se, kamarádi si třebas i skáčou do řeči, mají různé poznámky a glosy, ale já ze své vlastní zkušenosti vím, že jsem spíš tichá a lidi pozoruju, poslouchám, co říkají a když náhodou něco řeknu, okolí má pocit, "jako bych se právě probudila" :D ... problém je ten, že mám představu, že se jen smutně zatvářím a moji kamarádi nebo blízcí se hned budou zajímat, co mi je... možná je to tím, že my introvertky si toho u druhých všímáme víc - že jsou nějací smutní, nebo tak, a to samé čekáme od ostatních... A pak možná i taková ta "přehnaná vděčnost" .... vím že to zní divně, ale já jsem si třeba dřív hodně zakládala "svůj svět" na konverzaci s kamarády přes ICQ nebo později fb a nechápala jsem, proč mi kamarádi postupem času přestali odepisovat... důvod byl jednoduchý, byla jsem vždycky tak šťastná, když si se mnou někdo psal, že jsem mu pak i já sama začala psát každý den... později jsem poznala, že tady tyhle konverzace spíš moje kamarádství ničí a pokřivují můj pohled na mé přátele... v tomhle celém problému komunikace s okolím mi hodně pomohl kolektiv na střední škole, přesněji na katolickém gymnáziu, kde teď studuju... mám skvělé spolužáky a naučila jsem se, že někdy je taky potřeba říct svůj názor, někdy je dobré naopak mlčet; že můžu druhé i trochu pošťuchovat a nebát se dát se s někým do řeči klidně o obyčejných věcech jako je počasí nebo úkoly do školy - ale prostě si s ním povídat... nevím, jestli jste něco z toho mého sáhodlouhého příspěvku pochopily, nemohla jsem všechno vypsat, jak bych chtěla, bylo by to pomale na celou knížku :D ... ale kdybyste některá chtěla, můžete mi napsat na můj e-mail, bude v redakci, ráda si s váma popovídám :)))

:) Introvertka :) (25.09.2013 18:14)
Ahoj :) Jsem introvertka a ten pocit, že mě někdo přehlíží mám často, nevím proč... Někdy je mi z toho do pláče, jindy se prostě snažím zapojit do diskuze, a nebo jen poslouchám a občas se usměji. Zdá se mi, že na ostatní nedokážu působit správným dojmem, proto o mě nemají zájem. Snažím se být sama sebou a někdo třeba nepochopí, že nemám chuť ''kecat'' jako každý jiný. To neznamená, že se s nimi nechci bavit, jen prostě nemám náladu a chuť, tím jak se někdy zamyslím... No, snad to někdo pochopil :)

mia (18.09.2013 17:04)
Ahoj, opereta je spíš takový ,,serióznější", delší jevištní útvar a má blíž k opeře. V muzikálu se zaznívá i rytmičtější hudba a také se tam tančí. Doufám že sem ti pomohla :) Hodně štěstí do češtiny (literatury) nebo do hudebky (či kam to máš mít) :)

Petra (17.09.2013 11:38)
Ahoj, pokud se s ním nechceš chodit, tak mu to řekni. Vysvětli mu to třeba jako jsi to napsala tady. A pokud by nepočkal, tak si myslím, že to nebude ten pravý.

junarhi (20.09.2013 18:23)
Ahoj Indie:-) tvoje pocity znám moc dobře - byla jsem do kluka zamilovaná 7 let (od 6. třídy).. no a nakonec jsme spolu chodili, ale po necelém roce se se mnou rozešel.. na druhou stranu mě ta moje zamilovanost chránila, abych chodila s kluky - kamarády, kteří se do mě zamilovali, jen tak na zkoušku.. Určitě je supr tvůj postoj modlitby za něj a odevzdání celé situace Bohu.. Mně nakonec Pán poslal do cesty toho pravého - byl to kluk, který se mi nikdy moc nelíbil a moc toho nenamluvil, ale dnes vidím, že jsme byli jeden pro druhého stvořeni a jsme spolu moc šťastní.. Takže moje rada zní: vytrvej v modlitbě a měj oči otevřené a Pán ti ukáže jakou má pro tebe připravenou cestu..:-)

Lily (16.09.2013 19:10)
Ahoj, trochu tvému příspěvku nerozumím, ale jestli se můžu vyjádřit, tak se vyjádřím. Je fajn, že se kamarádíte a píšete si, to, že jste kámoši, je naprosto v pořádku. Víš, kolikrát stačí, aby nějaká holka "jen" kamarádila s hezkým klukem, a okolí z toho už dělá humbuk. Kluci si toho kluka dobírají, a holky okolo té holky šíří jen pomluvy, a dělaj ksichty. Lidi se prostě nedovedou smířit s tím, že i ten nejhezčí kůl borec může mít "jen" nějakou kamarádku. Takže rada? Nenech se okolím odradit, a s tím klukem se klidně bav. Okolí, pokud to půjde, vysvětli, žes toho kluka kamarádce nepřebrala, ale že ona se sním rozešla. Zřejmě tvoji kamarádi vůbec neví, jak to bylo. A pokud se do něj zamiluješ? Tak tomu se zabránit nedá:)) To je přirozené, samo to vznikne. Pokud to tak budete cítit oba, chození bych se vůbec nebránila.:)))

Envy (14.09.2013 22:31)
Ahoj, prohlídky se vůbec neboj, není proč :) Přijdeš a řekneš, že jdeš na prohlídku. Sestřička se tě zeptá na různé otázky týkající se tvého zdravotního stavu, zda jsi panna, jestli používáš nějakou antikoncepci a na rodinnou anamnézu. Je tedy dobré, abys věděla, zda máte v rodině cukrovku nebo onemocnění srdce. Poté ti založí kartu, možná změří tlak a pokud by sis šla pro antikoncepci, vezme ti krev na testy. U doktora ( či doktorky ) to bude podobné, zeptá se tě na tvoje zdraví a zjistí o tobě další věci. Pak nejspíš přijde prohlídka ale ani tady se nemáš čeho bát, určitě to nebude bolet ;) Pokud jsi panna, nemusíš se bát, že by ti nějak narušil panenskou blánu, vyšetření v takových případech probíhá přes konečník. Je důležité, abys byla v klidu a hodně uvolněná, usnadníš to tak sobě i doktorovi. Jen mě trošku udivuje, že i v tvých letech netušíš, co očekávat.. Ale do toho už mi nic není :) Hodně zdaru a hlavně buď v klidu, nic to není!! :)

Ada (14.09.2013 18:53)
Ahoj, já jsem tyto prášky nikdy nepoužila, ale nic dobré si o nich nemyslí. Na oddálení mestruace jím citrón

ÁĎA (15.09.2013 17:56)
Ahoj, prášky na oddálení menstruace jsem nikdy nebrala, i když jsem o tom uvažovala v létě přes táborem. Nakonec jsem je definitivně a navždy zavrhla. Menstruaci jsem na táboře přežila...(na louce, latríny, na koupání jen bahnitý potok...asi znáte skautské tábory), stejně tak jsem to měla i na dovolené u moře. Určitě nemusíš být doktor, abys pochopila, že prášky na oddálení menstruace budou "hormonální svinstvo" (pardon za ten výraz), a já osobně bych se bála, jak tělo zareaguje. Jestli třeba ti menstruace nevynechá déle nebo nebude po vysazení neobvykle silná či se ti úplně nerozhodí přirozený cyklus... Přece jen je to nepřirozený zásah do organismu a to poměrně velký. Snad jsem ti trochu pomohla, samozřejmě je to můj názor nepodložený zkušenostmi.

Me! (17.09.2013 13:54)
Ahoj! vůbec se nemusíš bát. Ty prášky jsem brala já i mamka když jsme měli jet k moři.. chtěli jsme si prostě užít dovču a né čekat na pláži až mensky zkončí :D.. když je přestaneš brát za pár dnů ti menstruace přijde jako obvykle;) takže tak:D..

Ady (17.09.2013 18:26)
Ahoj,používala jsem,ano je:)

Veronika (13.09.2013 19:44)
Díky, že jsi sem dala ten odkaz, ukazuje to tvrdou realitu.

ove (12.09.2013 12:36)
Ahoj, z toho si nic nedělej, to je prokrastinace :D Stačí, když si třeba řekneš, do kolika chceš ten klid mít a pak už jenom stačí se dokopat a ten klid v tu danou hodinu ukončit :) Vím, je to těžké, ale věř mi, bojují s tím skoro všichni ;)

Jejda (12.09.2013 16:18)
A nejhorší je to vždycky v září, když máš v sobě ještě prázdninovou náladu, a teď příchází období prvních testů, k tomu se ještě ochladí, ... Brrr fuj. Doporučuji si nastavit od kdy do kdy budeš mít pohov, a pak začít pracovat. A to důsledně dodržovat. Taky pomáhá si k učení uvařit teplý sladký čajík nebo dát zákusek.

Mikča (18) (13.09.2013 21:15)
Ahoj, mám podobný problém a myslím, že by mohlo pomoct dát si určitý "řád"... i když já mám každý den jiný a nějaký denní režim se skládá těžko, ale alespoň v rámci možností... dříve třeba platilo hned po škole udělat úkoly a až pak teprve ven, nebo odpočívat... Na dnešní době se mi moc nelíbí, že se špatným vlastnostem dávají různá "záhadná" cizí jména, a tak se zaobaluje jejich význam a jakoby zmírňuje jejich vážnost... myslím si, že například právě lenost - dnes se lenosti říká prokrastinace a většina lidí nad tím mávne rukou "mají to tak přece všichni" ale tahle kouzelná věta nám od toho nepomůže - možná je prvním krokem k polepšení to, že uděláme sami v sobě jasné rozhodnutí s tím něco dělat a v tom rozhodnutí se snažit vytrvat, říct Pánu tady je můj problém, prosím pomoz mi jej vyřešit (a lenost je zrovna celkem velký problém - pozoruju to na sobě ;) a doloží to i kníha přísloví (Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. Př19,15) ... Byla jsem na přednášce Katky Lachmanové na téma Lenost, kde nám bylo řečeno, že nejlepší cesta je "trénink" - je to podobné, jako když máš v lese pěšinku, pokud jí chodíš často, je pěkně vyšlapaná, ale pokud přestaneš chodit touto pěšinkou zaroste trním a pak každá snaha ji opět proklestit bude o to bolestivější a těžší... a to v každé snaze o jakoukoli ctnost - důležité je vytrvat a nesklouznout k tomu, abychom ze své neřesti dělali "image" ... snad se nám to všem s Boží pomocí podaří! :)

jo (14.09.2013 14:11)
:D Když ty věci do školy děláš pozdě večer, je lepší než že je neděláš vůbec (jako já :D) myslim, že můžeš bejt ještě spokojená. Na tom přece neni nic špatnýho dělat úkoly večer ne? :)

© reakce z redakce (10.09.2013 21:16)
Ahoj Verčo, napiš prosím na objednavky@in.cz nebo zavolej na tel. číslo 775 598 604. Emilka z vydavatelství už se o všechno postará.

Kia (10.09.2013 15:35)
Ahoj, my jsme hrály s Mis. klubkem scénku Herodes. http://www.youtube.com/watch?v=023USmyemrQ

Lesslie (10.09.2013 15:47)
Ahoj, je to sice v angličtině, ale pokud aspoň trochu anglicky umíš, nebo někoho takového znáš, tak je to na přeložení jednoduché.. :) Ovšem nepoužívej ty automatické titulky a překlad :D Je to úžasný a mně se to moc líbí.. Nejspíš to budeme dělat u nás a ty menší děti jsou na to vážně skvěle se hodící.. Nebo si z toho vezmi nějaké prvky.. nebo hlavní pointu toho a nějak to přepracuj.. :) Snad se to bude líbit :) Ať najdeš to, co hledáš.. ;) A ať vám to jde pěkně od rukou.. :)

Ada (14.09.2013 18:49)
ahoj, já hledám všechno na http://katecheze.evangnet.cz/vanocni-divadla a nebo na http://brno.biskupstvi.cz/kc/pomucky.html a hodně štěstí při nacvičování ;-) vím jakou to dá práci :-)

Lentilka (10.09.2013 14:13)
Ahojda :) Holky, moc bych si chtěla tenhle článek přečíst. Ale nemám časák IN :(( můj email je v redakci.

introvertka (10.09.2013 16:21)
Ahoj já jsem introvertka a ještě ke všmu melancholik. Ten článek mi docela pomohl a povzbudil. No jak prožívám svoje introverství? No tak předně, nenavazuju tak rychle nové vztahy s ostatními, ne že bych nechtěla, já poznávám nové lidi ráda, ale nějak si neumím najít příležitost a mám v sobě jakýsi ostych. Za druhé nejsem moc důvěřivá, ani svým kamarádkám či rodině se moc nesvěřuji s těmi nejosobnějšími věcmi. Což je někdy na škodu, protože pak to v sobě člověk zbytečně dusí. Za třetí a to mě štve asi nejvíc, že se stydím mluvit před ostatníma, hlavně ve škole mívám hrozné problémy s referáty, prostě tréma, většinou i při ústím zkoušení, nebo když mám číst svou slohovku atd. Ale v mém případě za to nemůže jen introverství ale i problémy se sebevědomím, které jsem měla (teď už je to lepší). A hlavně to asi souvisí s věkem, ono v dospívání je každý člověk zranitelnější, dřív, když jsem byla na základce mi to problém ani nedělalo. No doufám, že se to s věkem zlepší. :) Dál bych řekla, že nemám potřebu být středem pozornosti, ale to jako negativum neberu. A co je pozitivní? No, řekla bych, že klukům se introvertní holky celkem líbí ( i když asi záleží na vkusu), ale ze své zkušenosti nemám o nápadníky nouzi. (no kéž by se našel někdo, koho bych chtěla i já :D, však to znáte :D). A pozitivní je i to že, introverti umí lépe ostatním naslouchat, když nemají takovou potřebu hovořit. Taky jsou vůči ostatním citlivější a ohleduplnější. No ale neřekla bych že jsem vždy a všude 100% introvert. Někdy, když mě chytne komunikativní nálada, tak si ani jako introvert nepřipadám. No obecně se s negativními stránkami introverství snažím bojovat. Snažím se zapojovat do konverzace, nestát úplně stranou kolektivu atd.. Někdy zahájit i takovou tu zdvořilostní konverzaci atd. Jako introvert někdy věci moc řešim, problémy beru vážně, hledám chyby v sobě a dopředu přemýšlim, jestli svým chováním někomu neublížim. Tohle není vždycky na škodu, ale jindy se tím zbytečně zatěžuju. Takže je lepší brát věci víc s nadledem. No to je asi tak vše co mě napadá! Měj se ;)

Me (10.09.2013 19:33)
Ahoj, já jsem taky dost introvertka :) A jsem za to ráda, že jí jsem. Dříve jsem se trápila, že jsem hodně tichá a moc s lidmi nemluvím, hlavně s neznámými lidmi. Svěřila jsem se s tím mamce a ta mi řekla, že jestli nemám co říct, ať neříkám nic. Pak i kmotřence a ta mi řekla, že taky bývá tichá, že když nemá co říct, nic neříká, a že každý občas má ty svojé tiché chvilky. Někdo dokáže komunikovat s ostatními lehko, někdo to má těžší, jako já. I mezi přáteli. Přestala jsem řešit to, že mi to nejde, a přenesla jsem se přes to. Přestala jsem řešit to, co si o mě ostatní myslí, proč toho moc nenamluvím. "Oni" mě neznají, teprve až mě poznají, zjistí, že dokážu být pořádný extrovert, nebo že mám jiné úžasné vlastnosti, které extroverti nemusí (ale mohou) mít, např. umění naslouchat. A teď, jak jsem přestala to vše řešit, se cítím víc sama sebou. A těší mě být sama sebou. A jestli tohle nestačí, tak je tu ještě jedna věc: Co by to bylo za svět bez introvertů? Pořádně hlučný svět. :) A pamatujte, Pán Bůh vás obdařil jedinečnými vlastnostmi. Jste jedinečné! :)

Fifinka (12.09.2013 16:58)
Ahojky, měla bych ještě jeden pohled na věc. Totiž ten, že to, že jsi introvert můžeš mít jen "vypěstované " ve své hlavě. Na druhém stupni ZŠ jsem si prošla šikanou. A v důsledku toho jsem byla tichá, vystrašená, nesebevědomá chudinka, myslící každý den na sebevraždu, protože tak ošklivou a zbytečnou holku by tady nikdo přece nechtěl. Ano, až tak daleko je lidské zlo schopno zajít. Stačilo málo, a díky debilním spolužákům jsem už tady nemusela být. Bylo to opravdu tvrdý období. A proto jsem tu školu musela opustit (červen 2009). Měla jsem tedy zažitou představu, že jsem ošklivá, hloupá, neschopná, a k tomu všemu INTROVERTNí- což byl na té špatné základce ten nejhorší cejch, jakej jste mohli dostat. Kdo byl tichej, byl nula. Nejsem sice takovej ten "věčně free extrovert", ale zpětně si myslím, že jsem zas tak tichá nebyla, že oni mě prostě jen neměli rádi, a proto si mě takovou udělali. Že se tím trápím? To jim dělalo radost. Ale teď k věci. Zkrátka, když jsem přešla na tu novou školu, překvapilo mě, jak vyrovnaní a hodní lidi tam byli - vážili si mě a měli mě rádi. A moje sebevědomí se začalo pomalu uzdravovat. Sama sebe jsem překvapovala, že nejsem zas tak nesebevědomá a tichá, jak jsem si myslela. Když mi někdo řekl, že jsem hrozně fajn holka, byla jsem hrozně šťastná, ale pořád jsem jaksi v koutku své uplakané dušičky pochybovala, zda-li tím přeci jen myslí mě. Našla jsem si zcela přirozeně kamarádky. Zamilovala jsem se, a bylo to opětované. Krása! Otevřeli se přede mnou nové světy! Teď jsem v maturitním ročníku na SŠ, a máme zase dobrej kolektiv. Někdy mám pocit, že ta šikana na té základce byla jen hodně špatným snem. Nebo minulým životem. Prostě, jako by se to stalo někomu jinýmu. Jako bych byla náhodně vybraná. Každopádně vás chci holky povzbudit- to, že jste tiché, a bojíte se říct svůj názor, vůbec nemusí být vaše chyba , ani to nemusí být povahou! Prostě vás někdo třeba už ve školce šikanoval, někdo vám něco řekl či ublížil - a vy jste si to VSUGEROVALi. Někdy stačí jen změnit kolektiv, a úplně se rozvinete! Samozřejmě, jsou introvertní povahy od přírody, to nebudu zpochybňovat, jen jsem chtěla zdůraznit, že to může být i takhle.

A. (08.09.2013 13:56)
To je krásný přiznání, budiž nám všem poučením a vzorem.