Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Ahoj, napíšu ti jeden pøíbìh.
...PRSTEN...
Jeden student pøišel za moudrým uèitelem s problémem.
„Cítím se jako bezvýznamný èlovìk, nemám síly reagovat. Øíkají o mnì, že jsem k nièemu, že nic neudìlám dobøe, že jsem hlupák. Co mùžu udìlat, abych byl lepší? Jak to udìlat, aby si mì ostatní víc vážili?“
Moudrý muž se na nìj ani nepodíval a odpovìdìl: „Lituji, chlapèe, ale teï ti nemùžu pomoci. Musím nejdøív rozøešit jeden problém. Snad pozdìji…“
Odmlèel se a dodal: „Jestli mi pomùžeš, budu moci najít øešení svého problému rychleji a pak snad bude možné, abych ti pomohl vyøešit ten tvùj.“
„Jistì!“ zakoktal mladík a opìt pocítil zahanbení.
Uèitel si z malíèku stáhl prsten a podal ho mladíkovi.
„Nasedni na konì a jeï na tržištì. Musíš prodat tenhle prsten, protože je nutné, abych zaplatil dluh. Potøebuji dostat za prsten co možná nejvíc. Nesmíš pøijmout ménì než zla�ák. Jeï a vra� se se zla�ákem co nejrychleji!“
Mladík vzal prsten a odjel.
Jakmile dorazil na tržištì, zaèal nabízet prsten obchodníkùm. Ti si ho prohlíželi, projevovali urèitý zájem, ale jen do té doby, než mladík povìdìl, kolik za prsten žádá.
Když se zmínil, že za prsten chce zla�ák, nìkteøí se smáli, jiní odešli, aniž se na nìj podívali. Jen jeden staøec byl dostateènì slušný a mladíkovi vysvìtlil, že zla�ák za tenhle prsten je pøíliš mnoho.
Mladík neúspìšnì nabídl šperk všem, kdo prošli tržištìm. Zdrcený tím, že selhal, sedl na konì a dal se na zpáteèní cestu. Litoval, že nemá zla�ák, aby prsten koupil sám. Zbavil by tak uèitele starosti a mohl souèasnì od nìj dostat radu.
Vstoupil do domu a øekl: „Moudrý uèiteli, je mi to hroznì líto, ale nebylo možné prodat prsten za cenu, kterou jste žádal. Možná bych za nìj dostal dva nebo tøi støíbròáky, není pøece možné klamat a žádat na nìkom takovou cenu.“
„To, co jsi øekl, je dùležité, chlapèe,“ odpovìdìl uèitel s úsmìvem.
„Musíme nejdøív znát pøesnou cenu prstenu. Vezmi si ještì jednou konì a jeï za klenotníkem. Zeptej se ho, za kolik je možné ten prsten prodat. Nezáleží vùbec na tom, jak ho ohodnotí. Neprodávej ho. Pøines ho zpìt.“
Mladík odjel ke klenotníkovi a požádal ho, aby prsten ocenil. Klenotník prsten dlouze prohlížel, potìžkával a nakonec se nechal slyšet: „Øekni svému uèiteli, že jestli to chce prodat hned, nemùžu mu dát víc než padesát zla�ákù.“
„Padesát zla�ákù!?“ vykøikl mladík.
„Ano,“ pøisvìdèil klenotník, „kdybys pøijel jindy, mohl bych ti nabídnout šedesát zla�ákù, ale jestli s prodejem spìcháš…“
Mladík spìchal celý rozèilený do uèitelova domu, aby mu povìdìl, jak uspìl.
„Sedni si,“ pobídl ho uèitel, a když vyslechl všechno, co mu mladík vyprávìl, klidnì promluvil:
„Ty jsi jako ten prsten – vzácný a jedineèný šperk. Ocení tì jen ten, kdo je zkušený. Myslel jsi snad, že tvou skuteènou hodnotu je schopen rozeznat kterýkoli èlovìk?“
To øekl a opìt si navlékl prsten na prst.
Ty jsi jako ten prsten. Jsi jedineèná a vzácná, ale procházíš nejrùznìjšími tržišti života a pøedpokládáš, že nezkušení lidé tì ocení. Jen Bùh, vznešený Stvoøitel každého jedineèného mistrovského díla, zná tvoji pravou cenu. A tak nemùžeš uznat nízké hodnocení nikým, kdo je menší.
(PTAÈÍ ZPÌV pro duši, Bruno Ferrero) PÅ™ezdÃvka (jméno): ...
|