Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Mìla jsem podobnou zkušenost. Kdysi mì knìz z naší farnosti požádal, abych pøeèetla pøi mši druhé ètení. Protože jsem neumìla øíkat \"ne\" - byla jsem tak mámou vychovaná - tak jsem souhlasila, i když se mi do toho nechtìlo. Vždycky jsem trpìla trémou. Nìjak jsem to pøi mši se strachem pøeèetla, a knìz mi po mši øekl nìco ve smyslu \"bezva, dobrý, tak z toho udìláme tradici\". Takže od teï jsem mìla èíst každou nedìli. Nerada jsem èetla na veøejnosti, trpìla jsem silnou trémou a vlastnì v hloubi duše jsem èíst nechtìla, ale pøesvìdèovala jsem sama sebe, že Bùh to pøece chce, že je to služba Bohu i lidem. A tak jsem každou nedìli èetla a prožívala jsem první èást mše v silném strachu a napìtí. Když se blížilo ètení žalmù, po kterých mìlo následovat moje ètení, strach a úzkost ve mì zaèaly silnì narùstat. Srdce mi strachem tlouklo tak, že se divím, že to nìkdo ze sousedù v lavici nesylšel. Byla jsem sevøená strachem a nevnímala jsem skoro nic jenom ten strach a úzkost. Aèkoli jsem chtìla být nad vìcí, nepøipouštìt si tyto emoce, stejnì tady byly a nedalo se stím nic dìlat. Po žalmech jsem se zvedla došla k ambonì a krve by se ve mnì nedoøezali. Nìjak jsem to pøeèetla, øekla \"sylšeli jsme slovo Boží\" a rychle zase sednout do lavice. Tam jsem ještì nìjakou chvíli vnímala, jak ten strach pomalu odchází a teprve až nìjakou chvíli potom jsem se byla schopná pøijít k sobì a soustøedit na zbytek mše. Nikdy se to nezmìnilo, možná èasem ten strach byl o nìco menší, ale poøád byl. Uvìdomila jsem si až po letech, že jsem to mìla knìzi øíct, že mi ètení na veøejnosti nedìlá dobøe a odmítnout to. A tøeba nabídnout, že ráda pomohu jinak - existuje mnoho zpùsobù jak ve farnosti pomoci. Máma by mì za to urèitì vyhobovala, kdybych se odvážila knìzi toto odmítnout, ale s odstupem let vím, že by to bylo to nejlepší, co jsem mìla udìlat. V tom samém kostele jsem ještì i za nìjaký èas hrála na varhany. Protože jsem ale neumìla moc zpívat a také kvùli té trémì, tak jsem jenom èistì hrála bez zpìvu. To bylo mnohem lepší, trému jsem mìla pak už jenom minimální. Varhany byly nahoøe a nikdo z lidí mi nemohl civìt pøímo do oblièeje. Bylo to nesrovnatelnì lepší, než když bych musela èíst a všichni na mì koukali. Èasem jsem pøijala sama sebe takovou, jaká jsem a stala jsem se i svobodnìjší a spokojenìjší :-) PÅ™ezdÃvka (jméno): Pomnìnka
|