Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Ahoj, já mám taky nevìøícího partnera a jsem taky \"starší.\" Pro mì je super to, že on respektuje mou víru (a já jeho). Do kostela si jdu kdy chci, když je nìjaká pøíležitost, jde se mnou. On teda má dost rozhled o náboženstvích, rozumí køes�anství víc (ví co, jak, proè), než tøeba mùj pøedchozí pøítel, který je katolík. Pro mì je obohacující ty obvykle nevyøèené vìci pojmenovávat. I s vìøícím je potøeba se o víøe bavit, protože ta niterná víra je u každého jiná a je dùležité si porozumìt. Takto víme, že to máme každý jinak a nemáme mylné pøedpoklady o prožívání víry toho druhého. Nám fakt pomáhá se o tom bavit a chodit prùbìžnì na rùzná \"náboženská\" místa, která nám pøinášejí nové podnìty k rozhovorùm a pøemýšlení (poutní místa, kaplièky u cesty, chodíme na prohlídky v klášterech a tak). Nemám obavu z výchovy dìtí, protože jsem nechtìla dìti vychovávat ve \"svaté bublinì.\" Co se týèe sdílení víry, tak já se tøeba mùžu modlit a držet ho u toho za ruku a on prostì je se mnou a jsme spolu s Bohem. On respektuje, že já vìøím a já respektuju, že on ne a nechci po nìm, aby se modlil nebo aby se mnou chodil každou nedìli na mši. A kdybychom mìli dìti, tak mùžou zùstat doma s ním a já si mùžu mši prožít a další týden mohou jít se mnou a on bude mít chvíli pro sebe. PÅ™ezdÃvka (jméno): Ana
|