Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Ahoj holky popøípadì kluci (pokud tu teda nìjací jsou),
v poslední dobì docela pøemýšlím o svém životì alias jeho využití. Je mi 17 a od mala je mùj spoleèenský život na bodì mrazu (snad i pod bodem). Jediné, co lze do nìho poèítat je cesta do školy, škola, cesta ze školy, mše a setkání mládeže na faøe, které je jednou za mìsíc. Jinak trávím stále zavøená doma mezi ètyømi stìnami. Na zábavy, tábory apod. nechodím, jelikož mì nebaví, nemám tam s kým jít a bývá to i pro mne utrpení. Když už se ale na nìjaké zábavì úplnì èirou náhodou ocitnu a je tam nìkdo známí, tak se mnou prohodí pár vìt a nechává mì napospas. Toto je ale i dané mojí povahou, která je samotáøská, ale mùže za to také dìtství, jenž jsem prožila z vìtšiny doma v kruhu rodiny a tak jsem nebyla nucena se nikterak bavit mezi ostatními...a tak to pokraèuje i do dnešních dní.
Teï o prázdninách mám pocit naprostého vyhoøení. Kromì výletù s rodièi jsem nic jiného nezažila. Pokaždé, když se napøíklad baví spolužáci, co, kdy, kde zažila (každý den), tak jim závidím. Závidím jim jejich zážitky, kterých mají nespoèetnì a já 0. Mùj problém je, že nedokáži poøádnì konverzovat a jsem tichý èlovìk, takže každého po èase omrzím. Jsem zakøiknutá ale v partì lidí, která mì zná, dokáži dìlat i kraviny.
Zkoušela jsem na tom všem zapracovat, zlepšit se a stále se snažím, ale vždycky prohraji. Mám i o sobì špatné mínìní a tak, když už mì napadne, že bych nìkomu napsala, jestli by nešel ven, tak mì napadne okamžitì 1. že jej otravuji 2. díky mé málomluvnosti se bude nudit a radši se mnou nepùjde 3. kdo by taky se mnou šel. I do kina na filmy chodím sama nebo se sestøenicí. Nejhorší je, že mi samota vùbec nevadí...snad se v ní i dokonce vyžívám.
Nedávno mi bylo nabídnuto (jelikož nikdo z ostatních nemá èas), že bych mohla chodit na kurzy animátora. Po tom ale, co jsem si pøeèetla, co to obnáší, jsem to opìt zapudila. Jediná svìtlá vìc na tom je, že bych na ty kurzy jezdila s kamarádem z našeho spoleèenství, takže bych tam nebyla sama, byla bych mezi lidmi, poznala nìco nového a nìjaké ty zážitky, ale co potom? Byla bych animátor a jistì by mì šoupli nìkam do neznámých konèin a byla bych v èudu, nehlednì na to, jak ,,dobøe\" umím cizí jazyk, respektivnì angliètinu.
Další vìcí jsou problémy v rodinì (širokém okruhu rodiny), ale to tady rozebírat nechci.
V neposlední øadì (tento bod ale osobnì neberu moc dùležitì) se ve škole do mnì pár holek naváží, že jsem ještì nemìla kluka a že se o klucích s nimi odmítám bavit... A jak asi? Kde bych ho vzala? A proè bych se zrovna s nimi o tom mìla bavit, když ty øeèi, co vedou o klucích považuji za zbyteèné nìkdy až ubohé. Když slyším jak jednou svého kluka vychvalují, jak je skvìlí, úžasný, je to jejich životní láska a pak zas, že je hrozný a radši se sním rozešly, protože udìlal tohle a támhle to a to se jim samozøejmì nelíbilo a hned mu to vyèetly....je mi to k smíchu a tìch klukù je mi i nìkdy líto. Jednou už i padlo, že jsem jinak orientovaná, což není pravda. Proè je tak tìžké na pochopení, že takovéto malichernosti a blbosti, jenž øeší o klucích, jsou pro mnì povrchní? Kdyby øešily na jejich vztazích dùležitìjší vìci, tak bych neøekla ani jedno slovo v odporu a zapojila se do konverzace, ale takhle? Kdybych jim jen øekla, jací kluci se mi líbí, už bych pouze vidìla vzdalující se slípku, jak to bìží vyžvanit ostatním...ne vážnì dìkuji. -Kluci...máte to tìžký, když na nìkoho takového narazíte. Upøímnou soustrast, protože i když tehdy není vina na vaší stranì, obviní vás ze všeho a vyjdete z toho jako idioti a máte to stále na talíøi. Pøesto i pøipouštím, že nìkdy mùže být vinna na vaší stranì, takže se zase nebijte do prsou.-
Všechny problémy si øeším sama. Nikdy se nikomu nesvìøuji a s rodinnými pøíslušníky se s tím odmítám bavit. Ani netuší, co všechno jsem psychicky prožila (dlouholetou šikanu, èímž je mùj okruh pøátel velmi malý a vachrlatý). I kdyby mi nìkdo øekl, a� se svìøím rodièùm, tak to neudìlám, protože se bojím, že to vezmou na lehkou váhu a øeknou mi, že si to moc beru k sobì, pøeháním to a že se to èasem vyøeší. (Nikdy jsem s nikým nic vážného neøešila.)
Vím, že je v mém okruhu pár lidí, kteøí mì mají rádi...takže syndromu ,,nikdo mì nemá rád\" nepodléhám.
Dlouho jsem pøemýšlela, co bych mìla udìlat, ale nic mì nenapadá. Možná to opravdu pouze pøeháním a jsou to malicherné kraviny oproti horším vìcem, které se mohou stát a jsem jen další, co si stìžuje, jak je život krutý a nikdo jej nemá rád...
Pøesto by mne zajímal Váš názor a možná i nìjaké rady, jak od holek, tak od klukù.
Dìkuji za pøípadné odpovìdi.
Pøeji super prázdniny! ;-) PÅ™ezdÃvka (jméno): Unknown
|