Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Ahoj, úplnì tì chápu. Nìco podobného jsem zažívala taky. A obèas stále zažívám (a je mi 19). Ale poslední dobou (asi už 2 roky) to prostì ignoruju a žiju si dál. Obèas mì to mrzí, to jo, ale podle mì to má prostì v povaze a nemùže to zmìnit. Bavila jsem se o tom i s knìzem, øíkala jsem mu, že se sním poøád hádám, že mì mùj otec nechápe a nerozumí mi atd...a knìz mi øekl, že to tak prostì nìkdy bývá, že v rodinì je vìtšinou nejhorší vztah Otec - Dcera. Øíkal mi, že se to asi nezlepší jen tak. Øíkal, že se to prý zmìní až se odstìhuju a až si uvìdomí, že už jsem prostì pryè z rodiny, že si mì potom zaène vážit. Ale do té doby se to prostì musí pøetrpìt a radši mlèet a nehádat se...je to tak lepší. :) A co se týèe toho, že tì nepustí tøeba za kámoškou pøespat - já to dìlám tak, že už se vùbec neptám, jen mu to vždy den nebo dva pøedem oznámím. A jdu si. Jsem pøece dospìlá - stejnì jako ty. Musíš jim to dát najevo. :) Pøeji hodnì štìstí a pevné nervy, protože to není lehké, já to vím. :) PÅ™ezdÃvka (jméno): A.
|