Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Milá Ztracená,
chtìla bych ti øíct, že to, co cítíš je normální a stejnými pocity se trápí mnoho mladých tvého vìku. Možná se ti zdá, že všichni kolem tebe se mají super, ale ne vždy je vše tak, jak vypadá. Nìkdy staèí jen trochu jiný úhel pohledu. Ve tvém vìku jsem byla naprosto stejná. Introvert, spíše ušlápnutá, obyèejná holka. Nikdy jsem nepodléhala modním trendùm a malování mi bylo cizí. Vnitønì jsem se tak nìjak ztotožnila s myšlenkou, že èlovìk je krásný takový jaký je a nepotøebuje žádné vylepšování. Neznamená to ale, že jsem se rázem cítila krásná. To opravdu ne. Vždycky jsem si pøipadala jako šedá myška, která prostì ke kráskám nepatøí. A co se týèe názoru ostatních? Vždycky dokáže pìknì ranit. Z toho jsem bohužel nevyrostla, ale s vìkem èlovìk zaèíná zjiš�ovat, že svìt je prostì takový a lidé dokážou být krutí. Co si ale myslí jeden, nemyslí si celý svìt. Nìkdy lidé øíkají vìci, které ubližují jen proto, aby se oni cítili lépe. Vìtšinou mají sami nìjaký problém... potøebují si zvýšit své sebevìdomí. Hlavní je se tím dlouho netrápit. Èím více na to budeš myslet, tím vìtší a bolestnìjší se ti to bude zdát. Nakonec tì to mùže trápit víc a víc a bude ti to jen víc a víc ubližovat. Pøitom to mùže být jen hloupost, kterou nìkdo vyøkl zcela bez rozvahy. Právì takové situace z nás sle dokáží udìlat silnìjšího èlovìka, pokud se jimi nenecháme srazit na kolena. A teï zpátky k tomu, co tì trápí. Jak už jsem øekla, byla jsem na tom podobnì. Ze školy jsem èasto chodila vyèerpaná a doma jsem dokázala hodiny breèet do polštáøe. Ne proto, že bych nemìla pøátele, nebo že by to ve škole bylo nesnesitelné, prostì jsem to tak cítila. Cítila jsem strašný smutek a depresi. Nepøipadala jsem si krásná a nebyla jsem oblíbenkyní tøídy. Vìtšina mých kamarádek i spolužaèek dávno nìkoho mìli (a to mluvím o støední škole) a já poøád nic. Dokonce i když jsem se nìkomu líbila a on se líbil mì, nemìla jsem dost odvahy do toho jít. Již pøedem jsem si myslela, že mì nechá. A pak pøišla vysoká... a bylo to stále stejné. Nikde nikdo. Už jsem si øíkala, že si nikoho nikdy nenajdu, že už jsem na to moc stará. Pak to ale pøišlo... byl sice o nìco mladší a skoro rok jsme se o�ukávali, nakonec jsme spolu ale zaèali chodit. Nechtìla jsem tomu vìøit, stále jsem si øíkala, že má na hezèí, a že to nevydrží. Co ale Pán nechtìl, vydrželo to a dokonce jsme již zasnoubení. Když jsem byla na støední a témìø každý den breèela do polštáøe, témìø poøád jsem se modlila a prosila, a� najdu nìkoho, kdo mì bude milovat. A i když jsem se tak modlila roky a už to témìø vzdávala, nakonec pøišel. Deprese postupnì vyprchala, introvert jsem stále, ale uèím se mít sama sebe ráda a sama sebe si vážit. Nemusím být nejkrásnìjší na svìtì nebo nejoblíbenìjší, ale vím, že mám dary, které mi Pán dal... stále se je snažím objevovat a stále bojuji... Mùj snoubenec mi neustále opakuje jak jsem krásná (a to i když mám na sobì tepláky, stihla jsem si nìèím pokecat trièko a oblièej mám neustále samý flíèek)... Bùh ví, co potøebujeme a i když nám pøipadá, že nìkdy nevíme kudy kam, ono se èasem ukáže, že on ví, kudy pøesnì nás vede... Nìkdy to chce jen notnou dávku trpìlivosti (i to se stále uèím) a víry... PÅ™ezdÃvka (jméno): Saša - Znojmo
|