Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Mì se osvìdèilo toto: když cítím, že teï na mamku vybuchnu a už už to na mì jde, tak rychle odejdu do jiného pokoje a tam se nìjak zamìstnám. Vrátím se, až mì to pøejde. Nebo ještì jinak: když mi mamka nìco øíká, a jde na mì výbuch (chu� odseknout), tak zatnu zuby a odpovím mile. Chce se to trochu pøekonat. A vìø, že výsledky se dostaví:))budeš mít radost, žes to klidnì zvládla. A ještì jedna vìc je dobrá. Když mám pocit, že jsem na nìkoho hnusnì vyjela, tak prostì za tou mamkou zajdu, a omluvím se jí. Možná to tak moje vrstevnice nedìlaj, ale je to fakt +. Samozøejmì ne hned, ale až tøeba za pár dní, jak se uklidním a urovnám si to v hlavì. A nebo když je u nás doma nepoøádek, ještì pøijede babièka, mamka mì honí do matiky, tak na mì jdou takový nervový stavy - to øeším tak, že se jdu probìhnout. Jinak v dospívání je to normální a svìt kolem nás to ví. Èasem se to spraví. Ale je fajn, že s tím chceš nìco dìlat:) PÅ™ezdÃvka (jméno): Rada
|