Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Možná je problémem nás introvertù, že èasto nevíme co øíct a když nás nìco napadne, bojíme se to vyslovit, abychom se nesetkaly s nepochopením nebo nebyl nìjakej trapas... Normální je, že se lidi mezi sebou baví, poš�uchují se, kamarádi si tøebas i skáèou do øeèi, mají rùzné poznámky a glosy, ale já ze své vlastní zkušenosti vím, že jsem spíš tichá a lidi pozoruju, poslouchám, co øíkají a když náhodou nìco øeknu, okolí má pocit, "jako bych se právì probudila" :D ... problém je ten, že mám pøedstavu, že se jen smutnì zatváøím a moji kamarádi nebo blízcí se hned budou zajímat, co mi je... možná je to tím, že my introvertky si toho u druhých všímáme víc - že jsou nìjací smutní, nebo tak, a to samé èekáme od ostatních... A pak možná i taková ta "pøehnaná vdìènost" .... vím že to zní divnì, ale já jsem si tøeba døív hodnì zakládala "svùj svìt" na konverzaci s kamarády pøes ICQ nebo pozdìji fb a nechápala jsem, proè mi kamarádi postupem èasu pøestali odepisovat... dùvod byl jednoduchý, byla jsem vždycky tak š�astná, když si se mnou nìkdo psal, že jsem mu pak i já sama zaèala psát každý den... pozdìji jsem poznala, že tady tyhle konverzace spíš moje kamarádství nièí a pokøivují mùj pohled na mé pøátele... v tomhle celém problému komunikace s okolím mi hodnì pomohl kolektiv na støední škole, pøesnìji na katolickém gymnáziu, kde teï studuju... mám skvìlé spolužáky a nauèila jsem se, že nìkdy je taky potøeba øíct svùj názor, nìkdy je dobré naopak mlèet; že mùžu druhé i trochu poš�uchovat a nebát se dát se s nìkým do øeèi klidnì o obyèejných vìcech jako je poèasí nebo úkoly do školy - ale prostì si s ním povídat... nevím, jestli jste nìco z toho mého sáhodlouhého pøíspìvku pochopily, nemohla jsem všechno vypsat, jak bych chtìla, bylo by to pomale na celou knížku :D ... ale kdybyste nìkterá chtìla, mùžete mi napsat na mùj e-mail, bude v redakci, ráda si s váma popovídám :)))
PÅ™ezdÃvka (jméno): Mikèa (18)
|