Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Ahoj, já jsem taky dost introvertka :) A jsem za to ráda, že jí jsem.
Døíve jsem se trápila, že jsem hodnì tichá a moc s lidmi nemluvím, hlavnì s neznámými lidmi. Svìøila jsem se s tím mamce a ta mi øekla, že jestli nemám co øíct, a� neøíkám nic. Pak i kmotøence a ta mi øekla, že taky bývá tichá, že když nemá co øíct, nic neøíká, a že každý obèas má ty svojé tiché chvilky. Nìkdo dokáže komunikovat s ostatními lehko, nìkdo to má tìžší, jako já. I mezi pøáteli. Pøestala jsem øešit to, že mi to nejde, a pøenesla jsem se pøes to. Pøestala jsem øešit to, co si o mì ostatní myslí, proè toho moc nenamluvím. "Oni" mì neznají, teprve až mì poznají, zjistí, že dokážu být poøádný extrovert, nebo že mám jiné úžasné vlastnosti, které extroverti nemusí (ale mohou) mít, napø. umìní naslouchat. A teï, jak jsem pøestala to vše øešit, se cítím víc sama sebou. A tìší mì být sama sebou.
A jestli tohle nestaèí, tak je tu ještì jedna vìc: Co by to bylo za svìt bez introvertù? Poøádnì hluèný svìt. :)
A pamatujte, Pán Bùh vás obdaøil jedineènými vlastnostmi. Jste jedineèné! :) PÅ™ezdÃvka (jméno): Me
|