Původnà pÅ™ÃspÄ›vek:
Ahoj, pøesnì jak napsala JUdi pøede mnou, taky myslím, že je to o tom, že jako dìti do kostela musíme. Døív sem to brala jako bìžnou vìc, ale teï cítím, jak se "kroutím", a nechce se mi tam chodit. Ale poslední dobou mám takové zajímavì stavy. Do kostela si obèas "jen tak" sama zajdu, protože se tam prostì chci pomodlit a zklidnit. S rodièema se mi tam ale tøeba vùbec nechce! Nebo tøeba: nìkdy na "kostelový" vìci nadávám, nìco se mi z toho protiví atd., ale když nìkdo haní církevní vìci, nebo vykládá, jak pøestal vìøit atd., tak mì to uráží a dotýká se mì to. Je to pro mì složitý období plný zmatkù, no. Chápu, že tì to bolí. Ale mùžeš se za nìj pomodlit. PÅ™ezdÃvka (jméno): Jungle
|