© redakce (29.10.2013 07:42)
Ahoj amino, tato otázka se v poradně objevuje poměrně často, proto ti posílám vysvětlující odpověď P. Jana Balíka, který odpovídal na podobnou otázku (zda je jóga hřích): Jóga hřích pochopitelně není. To ale neznamená, že je bezproblémová. Proč? Vznikla v prostředí, které nezná Krista. Z toho důvodu je ze začátku zajímavým cvičením, ale postupně uvádí do duchovní cesty, která vychází z úplně jiného pohledu na člověka, svět a Boha než jaký vyplývá z Bible a z toho, co nám řekl Ježíš Kristus. Proto je třeba jogínská cvičení (např. jako fyzioterapii) přijímat s velikou opatrností. Jakmile cvičitel začne kromě cviků vtahovat do komentářů a do svých proslovů nějaké názory na svět a člověka, pak je lépe taková cvičení ukončit. Řeknu to sice velice zjednodušeně, ale rozdíl v pohledu je asi tento: jóga počítá s tím, že zlo je ve své podstatě soustředěnost člověka na tělo a hmotný svět. Veškeré duchovní úsilí člověka tedy vede k překonání tělesnosti a ke spojení se s božstvem. Člověk sám svou silou pracuje na tomto konečném spojení. Člověk se soustřeďuje na sebe a svou cestu růstu. Křesťanství ukazuje nutnost spojit svůj život s Bohem a dosáhnout harmonii těla a duše, a to tím, že se člověk otevře nabídne ze strany Boha a přijme Boží sílu (milost ve křtu a svátostech), se kterou pak spolupracuje. Zlo je odmítnutí Boží lásky. Veškeré duchovní snahy (např. modlitba, ztišení) tedy vedou k dialogu s Bohem. Člověk se soustřeďuje na vztah s Bohem, který se musí projevit na vztahu lásky k druhým lidem.

© P. Jan Balík (24.10.2013 12:10)
Milá Moucho, když jsem chodil do školy já, bylo to podobné, jako píšeš ty. Dokonce i učitelé se v době komunismu věřícím dětem vysmívali. Lehké to nebylo a není. Co tedy dělat? Myslím si, že nejprve je třeba se podívat na to, co říká Ježíš: "Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají" (Jan 15,20). První křesťané žili také ve společnosti, kde byli nepatrnou menšinou a po celá tři století dokonce byli pronásledovái tak, že jich mnoho bylo zabíjeno pro Krista. Naříkali? Ne. S odvahou hlásali evangelium, vnímali posměch i smrt jako zvláštní Kristovo vyznamenání. Ale nemusíme chodit daleko. Před 60 lety v 50. letech minulého století mnoho kněží i laiků bylo v ČR odsuzování k vězení, protože věřili v Krista a nechtěli se ho vzdát. To je tedy první. Smějí se ti? Neseš na sobě pár třísek Kristova kříže, jsi s Ježíšem spojena. A pak? Žádné chmury, strach a skleslost! Víra je veliký dar, jsi bohatá vírou a je třeba hlásat evangelium. Hledej vhodné příležitosti, nenech se zastrašit a mluv o Pánu, vždyť kdokoliv objeví Krista, ten bude jen a jen vděčný za takový dar. Nabízíš jim to nejcennější, co můžeme někomu zprostředkovat - lásku Boží, přáteství s Láskou. Zde platí i ta druhá část věty, uvidíš, jistě se ti někdy stane, že se najde spolužák či spolužačka nebo někdo jiný, kdo díky tomu, žes mu něco řekla o Pánu, uvěří. Jistě, je třeba se za druhé modlit a také studovat, abys uměla diskutovat, ale hlavně je třeba mít odvahu a nebát se posměchu. Nakonec sám Duch Svatý nám dává správná slova: "A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit" (Mt 10,19). Snad ještě jednu poznámku. Je moc dobré, když věřící žijí ve společenství s druhými věřícími, protože se pak posilujeme k odvaze hlásat evangelium. Máš nějaké společenství mladých? Pokud ne, hledej ho. Žehná Ti P. Jenda

© redakce (24.10.2013 08:42)
Ahoj Terrí, soucit je určitým druhem lítosti, kdy se dokážeme vcítit do situace druhého a trápíme se jí. Můžeme mít soucit s kamarádkou, která dostala špatnou známku ve škole, s tetou, která leží v nemocnici a nemůže být se svými dětmi a manželem doma; s lidmi, kteří žijí na ulici; s těmi, které postihly přírodní katastrofy atd. O soucitu se píše také v Bibli, v podobenství o milosrdném Samaritánovi (viz Lk 10; 29-37). Soucit je většinou prvním krokem k tomu, že se rozhodneme někomu pomoci - nabídneme kamarádce doučování, navštívíme tetu v nemocnici nebo jí pohlídáme děti, přispějeme na Charitu nebo se zapojíme do pomoci lidem ve světě apod. Bohužel často zůstáváme jenom u soucitu a skutky nikde. Říkáme o někom, jak to má těžké a jak je nám ho/jí líto, ale už nejsme schopní třeba mu/jí napsat povzbudivou smsku, jít si s ním/ s ní popovídat, nabídnout pomoc. Nebo máme soucit s miliony trpících na celém světě, ale žádný soucit s tím, kdo nám ublížil nebo nás naštval. Nesnažíme se vžít do jeho(její) situace a zamyslet se nad tím, proč tak jednal(a). Nesnažíme se udělat další krok - krok odpuštění. Soucit je tedy dobrý, protože vede člověka k tomu, aby nebyl zaměřený jenom sám na sebe, ale kdybychom zůstali jenom u soucitu, bylo by to málo. Snad ti moje odpověď aspoň trochu pomohla. Případné otázky posílej na mail cizova@in.cz, abychom to tady nespamovaly ;-) Přeju Ti otevřené srdce pro druhé a dobré prožití dnešního dne! ;-) P.

© P. Jan Balík (23.10.2013 16:03)
Milá čučoriedko, záleží na tom, co to znamená "zbožný člověk". Pán Ježíš vidí člověka zbožného jako toho, kdo je spojen s ním ve dvou rovinách - je to člověk, který se modlí (má čas na něj samotného) a zároveň dokáže najít Boha v bližním, v druhém člověku, vyznačuje se láskou k druhým lidem. Problém je, že se nám lidem často stává, že jsme náchylní k extrémům: modlit se a nevidět Boha v bližním, vnímat Boha všude, ale nemít na něj osobně čas. Zbožnost, která se nevyznačuje láskou k druhým, je tedy falešná nebo přinejmenším velice nedokonalá. Kvalita modlitby se pozná podle lásky k druhým a ne podle proklečených hodin či podle citových prožitků.

© redakce (23.10.2013 09:48)
Ahoj ájo, jediné, co ti můžeme poradit, je, abys navštívila svoji paní doktorku a řekla jí o svém problému. Je možné, že máš třeba problémy se štítnou žlázou (což je u mladých lidí poměrně běžné). Zvýšené pocení a s ním spojený zápach může mít více příčin a my z redakce nejsme schopní to na dálku posoudit. Preventivní prohlídkou nic nepokazíš. Není se čeho bát. Měj pěkný den. P.

© redakce (22.10.2013 11:46)
Ahoj miško,myslíme na tebe a věříme, že to dobře dopadne. P.

© P. Jan Balík (22.10.2013 18:56)
Milá tazatelko, každý vztah se vyvíjí a prochází chvílemi zdaru ale i obtížemi, krizí. Důvodem je mimo jiné i to, že jsme každý jiný, každý trochu či spíše více sobec, a tudíž vztahy nežijeme nezištně, ale sobecky. Jakmile začne nějaký vztah být intenzivnější - což může být klidně jen to, že najdeš kamarádku - pak zjistíš, že sobectví a jinakost mnohdy začne stavět mezi lidi bariéry. Jeden současný autor a zakladatel hnutí Archa Jean Vanier říká, že ve chvíli, kdy začínáme žít v intenzivním vztahu, objevíme v sobě obludu - sobce. A tedy, aby se vztah stal opravdu hlubokým a přečkal vše, musíme se měnit, to bolí srdce, to je náročné. Je normální, že mladí lidé spolu chodí a rozejdou se. I když to bolí, učíš se tím vztahům. Postupně chápeš, že vztah bolí a že vyžaduje stále více se soustředit na lásku - žít pro dobro druhého. Rozejít se má ovšem někdy smysl i proto, že ten druhý, který se ti líbí, se nakonec při bližším seznámení ukáže tak jiný, s tak odlišnými postoji, že by život s ním byl jen utrpením a proto je lepší se zavčas rozejít.

© redakce (22.10.2013 08:12)
Ahoj eL, na tvém místě bych tomu klukovi napsala něco ve smyslu: "přítele nemám a momentálně ani žádného nehledám". Napíšeš pravdu tak, jak to cítíš. To je cennější než jakékoli polopravdy nebo vyhýbavé odpovědi. Pokud mu šlo jenom o to "sbalit tě" kvůli tomu, aby někoho měl nebo aby tě využil, už se ti neozve. Svět se potom nezboří a ty si ušetříš případné trápení. Jestli o tebe bude opravdu stát, přistoupí na to, že budete nejdřív kamarádi. Můžete se tak poznat a na vážný vztah nemusí dojít. Pokud by tě ale nějak obtěžoval a bylo ti to nepříjemné (tím myslím i dotěrné psaní a vtíravé otázky), klidně si ho s čistým svědomím z Facebooku smaž. Nikdo nemá právo zasahovat do tvého soukromí, pokud to ty sama nechceš. Držíme palce a přejeme hodně odvahy, ať dokážeš jít s pravdou ven, i když to nebude jednoduché. P.

© redakce (21.10.2013 14:06)
Ahoj M., nevím, kolik je ti let, ale věř, že pokud je ti mezi dvanácti a osmnácti, jsou depresivní nálady ve tvém věku normální. Je normální, že tě najednou přepadají pocity vlastní bezvýznamnosti a neschopnosti. Když se člověk začíná měnit v dospělého, nevyvíjí se nejenom tělo, ale také psychika. A to je provázeno právě těmito stavy. Není na tom nic špatného, negativního, když najednou nevíš, proč se ti chce brečet, proč jsi naštvaná. S postupujícím věkem tyto nálady odezní a ustálí se. Snaž se jim nepoddávat a pokus se s nimi bojovat. Až tě příště chytí "depka", nezůstávej sama. Přinuť se být mezi lidmi. Pověz někomu o tom, jak se cítíš (pokud není v okolí zrovna žádný člověk, Bůh je online pořád ;-)). Vyhledávej lidi a situace, které vzbuzují radost. Zpívej. Ke změně své nálady používej povzbudivou a pozitivní hudbu. Maluj, fotografuj, sportuj, pusť se do nějaké tvořivé aktivity. Zkus se něčím zabavit, i když se ti nechce. Ideální je také jít někomu pomoct (vždycky je dost možností), díky tomu na chvíli zapomeneš na sebe a na své nálady. Netrap se příliš minulostí a žij přítomným okamžikem. Napni své síly (i na učení) hned teď. Snaž se nevidět hned vše černě, dej sobě i svým schopnostem šanci. Myslíme na tebe, klidně se zase ozvi. P.

© redakce (21.10.2013 14:16)
Milá Marie, tvůj dotaz jsme přeposlali odborníkovi, měj prosím chvilku strpení. Jakmile obdržíme odpověď, uveřejníme ji zde. P.

© redakce (21.10.2013 08:49)
Ahoj M., děkujeme za osobní reakci a přejeme hezké podzimní dny ;-) P.

© redakce (21.10.2013 11:16)
Ahoj Marťo, plakáty se dají vytvořit buď v programu Microsoft Word tak, že k textu vložíš jeden nebo více obrázků. Pokud ale chceš nějaký lepší plakát, existují různé grafické editory (nejznámější je asi Photoshop, ale ten je také hodně drahý). Na internetu je volně dostupný grafický editor pixlr.com, kde se dají k obrázkům vkládat i nápisy a potom výsledný plakát uložíš jako fotku. Dále je ke stažení program Photofiltre a podobé editory, ale je pravda, že člověk se s nimi musí chvilku učit zacházet, než přijde na to, jak ten správný plakát vytvořit. Profíci používají sazečský program Adobe Indesign, ale pro tvé potřeby bude stačit některý ze dvou zmíněných editorů. Důležité je zvolit čitelné a výrazné písmo a napsat jenom nejdůležitější věci, aby se v množství textu neztratily podstatné informace. Věříme, že ti některý z našich tipů pomůže a plakát se podaří! Měj se moc hezky. P.

© redakce (19.10.2013 14:23)
Ahoj Mišulee, nevím, jestli tento vzkaz neměl být v diskuzi "holky holkám", každopádně se i my v redakci k modlitbám připojujeme! ;-) P.

© redakce (18.10.2013 23:17)
Ahoj Elisso, svůj příběh samozřejmě napsat můžeš a rádi ho i zveřejníme tady na webu (a pokud by se nám někdy hodil, tak i v časopise). Napiš jej buď na redakce@in.cz nebo přímo sem do vzkazů. Přejeme dobré prožití víkendu! P.

© redakce (18.10.2013 12:00)
Ahoj Papriko, děkujeme za upřímné svědectví, věříme, že holkám, které mají podobné otázky a problémy, pomůže si věci srovnat v hlavě. Zároveň bychom jej rádi někdy použili do časopisu, samozřejmě s tvým svolením. Pokud bys se zveřejněním v časopise nesouhlasila, napiš nám prosím do redakce. Pokojný den! P.

© P. Jan Balík (17.10.2013 14:44)
Milá B. B., máš-li důvěru k svému učiteli, pověz mu, že potřebuješ jeho pomoc. Pokud je to těžké, napiš mu to a dej mu to napsané a popros ho, ať si to přečte. Asi bude nejlepší, když ho požádáš, zda by ti doporučil nějakého psychologa nebo školního výchovného poradce, který je schopný a který tě bude doprovázet a pomůže ti. Neboj se otevřenosti a neboj se psychologa. S bolavým zubem jdeme z zubaři, s obtížemi v životě chodíme k psychologovi. Žehná a myslí v modlitbě P. Jenda

© redakce (17.10.2013 10:13)
Milá Viktorie, jsme rádi, že ses nám ozvala a nezůstáváš se svým problémem sama. Pokusím se ti aspoň částečně poradit. To, co prožíváš, jsou obavy a úzkost; tj. emoce, které rády člověku "přerůstají přes hlavu" a chtějí ho pohltit. Jde o to se jim účinně bránit. Jak píšeš, problémem není jenom maturita, ale příčinou úzkosti mohou být i tvé špatné vztahy v rodině a s vrstevníky. Možná se bojíš, že když maturitu neuděláš, zhorší se ještě více i tyto vztahy. Jak z tohoto bludného kruhu ven? Začneme učením. Co můžeš dělat, abys ve škole stíhala? (shrnu to jenom velmi stručně, protože podrobný článek na toto téma vyjde v listopadovém čísle IN!u). Takže několik tipů pro tebe: 1) Dopřej si dostatek spánku (alespoň 8 hodin denně). 2) Dostatečně odpočívej. 3) Měj dostatek tělesného pohybu. Ideálně 3x týdně. 4) Žij v přítomnosti. Pravděpodobně 98 % věcí, které nás děsí nebo si z nich děláme starosti, nikdy nenastane. Uč se žít přítomným okamžikem. Je to umění, ale jde to ;-). S tím souvisí další bod: 5) Neodkládej věci. To tvoji úzkost jenom zvyšuje. Prostě se pusť do práce hned teď. Rozděl si učení do menších celků, nechtěj se naučit všechno najednou. I když jsi célevědomá, pamatuj, že přílišná snaha zvládnout hned všechno nikam nevede. 6) Zopakuj si krátce to, co ses učila předchozí den - tak uložíš poznatky do dlouhodobé paměti. 7) Maturita není jediným smyslem života. Pokud budeš pokračovat ve studiu na vysoké škole, poznáš, že každá větší zkouška je vlastně taková další maturita. Maturitní zkouška nás má hlavně naučit pracovat samostatně a nehroutit se předem kvůli obavám z neúspěchu. Má tím připravit člověka na život, kde také přijdou situace, v nichž bude muset obstát a na rozdíl od maturity u nich nebudou opravné pokusy). Bohužel je maturita často chápána špatně, jako něco, čím se studenti straší. Není divu, že potom panují takové (často úplně zbytečné) obavy. Pořád si opakuj, že maturita není strašák, ale výzva. A rozhodni se už dnes pracovat na tom, abys zkoušku složila úspěšně. Máš ještě hodně času, není proč se zbytečně stresovat (stres navíc brání tomu, aby nám vědomosti "lezly" do hlavy). Takže hlavně klid. Ptáš se, jak ho dosáhnout, když se cítíš sama, neklidná a nikdo ti nerozumí? Mám jednu radu. Když se přestaneš zabývat vlastními problémy a začneš pomáhat druhým nebo se více zajímat o druhé, tvoje úzkost a osamělost se zmenší. Vyzkoušej a uvidíš. A pokud jsi věřící, doporučuji jako modlitbu rozjímání nad krátkými úryvky z Bible - např. 1. list Petrův, 5,7 nebo Mt 6; 25-34. Nezapomínej, že Bohu na tobě záleží a můžeš mu svěřit jakoukoli svou starost - tak, jako jsi to napsala nám. Myslíme na Tebe v modlitbě. Kdybys cokoli potřebovala, jsme tu pro Tebe. P.

© redakce (17.10.2013 07:47)
Ahoj Enyo, děkujeme za krásná slova a přejeme Ti, ať dnes prožiješ krásný den ;-) P.

© Petra Čížová (17.10.2013 08:48)
Milá M., hned na úvod bych ti chtěla poděkovat za důvěru, se kterou ses nám svěřila. Určitě to pro tebe nebylo lehké. Z tvé otázky jde cítit, že to, co prožíváš tě opravdu trápí. Proto bych tě chtěla ujistit, že podobně jako ty se v době dospívání cítíme my holky skoro všechny. Kluci nám dokážou pěkně poplést hlavu! ;-) Dospívání je obdobím, kdy se lehce zakoukáme do někoho jenom proto, že se nám líbí to, jak vypadá, jak se dívá, jaký má úsměv, jak si nás všímá (a už malinko opomíjíme další stránky jeho já - povahu, zájmy, vztahy v rodině, hodnoty, které vyznává,... A co nevidíme vůbec, jsou jeho negativní stránky - ty se objevují až postupně při vzájemném poznávání se při chození. Ale má je každý, i ten, kdo nám zpočátku připadá jako dokonalý.) Člověk se všemu učí postupně. Proto je přirozené, že neví, jak někoho oslovit, jak dát najevo své city a že o tom, kdo vzbudil jeho zájem a probudil zamilovanost zatím jenom sní (i když by samozřejmě chtěl něco víc). Říká se tomu doba "platonických lásek" a k životu patří stejně jako slunce ke dni a měsíc k noci. Kdy jindy by se měl člověk zamilovávat "až po uši", když ne v období dospívání? Co tím chci říct? Když je člověk zamilovaný, má sklon všechno vidět trochu zkresleně. Kluk, který se nám líbí, se může naším směrem podívat jenom náhodně a my si to hned vyložíme tak, že nás pozoruje. Proč? Jsme prostě "citlivější" na jeho pohledy a vnímáme je silněji než pohledy ostatních lidí. Samozřejmě, že se na tebe může opravdu dívat, protože kluci rádi pozorují holky (často jenom z pouhé zvědavosti nebo proto, že se jim líbí, jak vypadají - ale to ještě neznamená, že by s každou, která se jim líbí, chtěli i chodit - líbit se jim může i 20 holek současně a je jedno, jestli je to holka reálná nebo holka z obálky časopisu nebo filmová herečka. Kluci (muži) jsou prostě v tomhle jinak nastavení než my ženy. Vnímají víc pohledem a nás to může snadno zmást). I proto bych tomu na tvém místě nechala volný průběh. Pokud se mu opravdu líbíš a má o tebe zájem, dřív nebo později tě osloví sám. V dnešní době je celá řada možností, jak někoho oslovit (nemusí to být jenom osobní setkání, takže i kdyby se styděl, není to výmluva ;-)). Pokud tě pozoruje jenom ze zvědavosti, také to časem pochopíš a zase se objeví někdo jiný, pro koho třeba už nebudeš jenom pozorovacím objektem. Co můžeš dělat ty? Můžeš se o něj zajímat a čekat na vhodnou příležitost, kdy by ses ho mohla na něco zeptat nebo ho aspoň pozdravit, abys aspoň trochu poznala, na čem jsi. Snaž se ale nevytvářet takové situace uměle, zavánělo by to vnucováním. Chce to prostě trpělivost. I květina musí rozkvétat postupně. Nejde přeskočit jednu fázi (chtít z poupátka hned udělat rozvitý květ). Tak i ty musíš "rozkvétat"postupně - tzn. nepřeskakovat z období platonických lásek hned na vážný vztah. Začít postupným "oťukáváním" a poznáváním toho druhého. Čekat. Nechtít všechno hned, protože všechno má svůj čas a věř mi, že ti nic neuteče. ;-) Zatím vnímáš hlavně jeho vzhled, tak se zkus zaměřit víc na jeho povahu. Nedívej se jenom, jestli se dívá na tebe, ale všímej si, jak se chová k druhým, jak s nimi mluví, zda je ochotný někomu pomoct nebo jede sám za sebe,... Pozoruj. Možná, že když se budeš víc o toho kluka zajímat, poznáš, že sice skvěle vypadá, ale nerozumíte si ani v základních věcech. A nebo naopak. Přejeme Ti k objevování hodně odvahy a pokoje v srdci! P.