© redakce (11.11.2013 11:06)
Ahoj Ane, knížku jsme nečetly, tak nemůžeme posoudit. Ale pokud máš o ní nějaké pochybnosti, zeptej se třeba kněze nebo jiné duchovní osoby ve svém okolí. Měj hezký den! P.

© P. Jan Balík (07.11.2013 21:30)
Milá Májo, Tvá otázka je opravdu vážná a důležitá. Také já jsem kdysi uvažoval, zda a proč je katolická církev skutečnou cestou k jedinému Bohu. Tehdy si se mnou povídal vzdělaný tatínek o všem možném. A maminka se asi za mě především modlila, ale když jsem se jí zeptal, vždy se mi také snažila odpovědět. Je potřeba hledat, diskutovat, ale... Uvedu příklad. Představ si, že budeš chtít být velice úspěšnou sportovkyní. Trenér potvrdí, že máš nadání. A pak Ti naplánuje tréninkový plán. Ty se jím necháš vést a nakonec dosáhneš úspěchu. Kdybys dobrého trenéra neměla, pak jen nadání stačit nebude. Jiný příklad. Budeš cestovat nebezpečnými kraji střední Afriky nebo do vysokých hor. Potřebuješ průvodce. Proč? Jinak zabloudíš a pravděpodobně nakonec přijdeš o život. Ve víře je to podobné. Víra je skutečně dar - ono nadání. Víru dostáváme jako dar při křtu a později ji také vědomě přijmeme (na to zatím asi čekáš). Ale potřebujeme mít dobrého zkušeného trenéra, průvodce neznámými krajinami. Kdo je to? Říkáme církev, ale tím myslíme především evangelisty, svaté a jejich zkušenost víry, lidi kolem nás, kteří žijí víru. Chceš-li najít pravdu, existuje jedna jistá cesta: dál žij ze svátostí, dej ve svém životě více času tichu, ve kterém budeš hovořit s Bohem - modlitbě, třeba každý den 15 minut, nauč se rozjímat. Využívej sílu svátostí - eucharistie a smíření - to jsou duchovní energetické bomby našeho života. A ptej se zkušených - čti evangelia, čti katechismus, rozmlouvej s lidmi pokornými a věřícími. Máš nějaké společenství vrstevníků? Pokud ne, hledej ho, zajeď na nějaké diecézní centrum života mládeže. Možná mi řekneš: ale to se uzavřu. Neuzavřeš, ale postupně najdeš schůdnou, prozkoumanou cestu a nakonec se staneš i sama průvodcem druhých lidí na cestě víry. Samozřejmě, že se ptáme, proč by mělo být křesťanství tím pravým náboženstvím. Proč? Kvůli Ježíšovi, který je Bůh, nechal se ukřižovat a vstal z mrtvých. Nikdy se nestalo, že by nějaký zakladatel filosofie či náboženství byl stále živý, vstal po své smrti z mrtvých. Ale Ježíš žije a můžeme se s ním setkat. Víš, co mě tenkrát v mládí přimělo, že jsem pochopil, proč katolická víra je skutečně pravou vírou? To, že jsem při studiu narazil na to, že katolíci vždy v dějinách hájili schopnost lidského rozumu najít pravdu. Prvními vědci byli nejčastěji kněží a hluboce věřící lidé. Je totiž dogma, že každý člověk může díky kráse přírody poznat, že Bůh existuje. A proč tedy přišel Ježíš? Aby se existence Boha stala snadnější, aby byl Bůh lépe poznán, aby nám Bůh mohl říci, jak nás má rád. Moc na Tebe myslím v modlitbě. P. Jenda

© P. Jan Balík (07.11.2013 08:28)
Milá Máří, super, že jsi našla odvahu. Co se týká pana faráře, neměj obavy. My kněží jsme si vědomi posvátnosti zpovědi a sám Bůh nám jistě dává určitou schopnost zapomínat a nesměšovat to, co víme ze zpovědi a to, co víme z běžných rozhovorů. Takže pan farář se za Tebe jistě spíše modlí, ale určitě Tě neodsuzuje, určitě ne. A co teď? Bojovat s Boží pomocí. Kdo se dá do boje s hříchem, nezvítězí většinou ze dne na den. Jak tedy postupovat? 1) Často choď k přijímání a pros před přijetím eucharistie: Pane, když teď ke mně přijdeš, prosím, uzdrav ve mně vše špatné. Uvidíš, přijde chvíle, kdy Tě Pán svou mocí osvobodí od hříchu. 2) Když zase ten hřích uděláš, jakmile se vzpamatuješ, řekni v duchu: Pane, prosím, odpusť mi. 3) A jak často chodit ke zpovědi? Domnívám se, že jednou za 14 dní. 4) A teď důležité. Jak to dělat s přijímáním. Když budeš chodit pravidelně k té zpovědi a zároveň, když hřích uděláš, budeš litovat, choď k přijímání co nejčastěji. Je to Boží síla nesmírného kalibru a Ty ji moc a moc potřebuješ. Tak hodně odvahy a neboj se pana faráře, opravdu, mohu Ti říci sám ze své zkušenosti, že si vážím všech, o kterých se dozvím, že bojují s hříchem. Takže i z Tebe má jistě váš farář radost. Žehná P. Jenda

© redakce (07.11.2013 08:29)
Pokud si chceš o duchovním boji s hříchem přečíst víc, doporučujeme knihu otce Jendy Balíka: Máš na víc! (vydalo nakladatelství Paulínky). Myslíme na tebe! redakce

© P. Jan Balík (05.11.2013 10:38)
Milá Micky, chápu, že je ti trapně, kdybys měla říci o svém hříchu knězi, kterého dobře znáš. No, je to hřích, tak se za to stydíme. Je to normální. Jak to řešit? Využij příležitosti, kdy bude kněz, o kterém píšeš, mimo svou farnost a přistup ke svátosti smíření u jiného kněze, třeba ti to pomůže k odvaze říci i to, že jsi nějaké hříchy nepřiznala a že je teď přiznáváš a lituješ. Můžeš přece využít chvíle na nějakém setkání mládeže nebo na diecézním setkání mládeže před Květnou nedělí, nebo prostě i kdykoliv zajet na centrum života mládeže. A ještě jedno. Neboj se hovořit ve zpovědi i u svého kněze otevřeně. Víš, každý kněz má takový dar od Boha, že v té zpovědnici vnímá, že je to posvátná chvíle, která se vymyká běžnému setkání mimo zpověď. Takže kněz si jistě o tobě nebude myslet kdoví co, když vyznáš poctivě své hříchy. Naopak. Bude si vážit tvé pravdivosti, bude se za tebe více modlit, abys dokázala s hříchem bojovat. A také se může stát, že právě proto, že tě zná, lépe ti poradí. Takže odvahu. Bůh je milosrdný a rád opouští. To ďábel nás uvrtá do hříchu a pak nám namlouvá, že ho nemůžeme říci, protože bychom se ztrapnili. Tak hodně odvahy a radosti v náručí milosrdného Boha. Žehná P. P. Jenda

© redakce (05.11.2013 07:17)
Ahoj Smíšku, video už tam (na hlavní straně) je, děkujeme za upozornění! ;-) Měj krásný den! P.

© redakce (05.11.2013 07:17)
Tak to máme radost! Krásný den! ;-) P.

© redakce (05.11.2013 12:31)
Ahoj Lilly, na začátek bych tě chtěla ujistit, že nejsi jediná, kdo řeší podobné problémy. Znám více lidí, kteří prožívají takové pocity a také já jsem při studiu na gymnáziu často dávala školu na první místo a trápila se tím, že kvůli ní nic nestíhám. Pokud chceš získat víc času pro sebe, rodinu a Boha, doporučuju přečíst si článek o rozvržení času z listopadového čísla, najdeš tam užitečné tipy. Jenom jedna poznámka: Není potřeba se učit všechno a zahlcovat si hlavu spoustou informací. Mechanické učení se látky "slovo od slova" vede ke zbytečným depresím, že "to nemám nikdy šanci zvládnout!" Důležité je naučit se vybírat podstatné informace a poznat svůj učební styl (jestli ti jde učení rychleji, když si věci opakuješ nahlas nebo když si děláš výpisky nebo když látku vysvětluješ někomu jinému - třeba i imaginárnímu atd. ;-)) Informace zapomeneme. Dříve či později, ale zapomeneme. To, co si odneseme do života, nebude vzorec kyseliny xy a jména českých panovníků ze 14. století, ale náš vlastní originální způsob, jak pracovat s informacemi a jak z nich vybírat to důležité, podstatné. Věř mi, že to oceníš později, pokud půjdeš dál na vysokou školu. Tam zjistíš, že naučit se všechno, prostě není možné. Informací den ode dne přibývá a v praxi z nich využijeme minimum (navíc je možné si je kdykoli dohledat, když je potřebujeme - důležité je ale vědět, kde a jak je potom využít). Tolik obecně k učení. Můžu ti nabídnout ještě trochu jiný pohled na tvůj problém. Podle mě je potřeba, aby ses učila dívat se na sebe Božíma očima. Dnešní společnost (a často i rodiče a učitelé) nás tlačí k neustálému výkonu a chyba je často považována za něco špatného, negativního (místo, aby v ní lidé viděli možnost, jak na sobě dál pracovat; něco, co nás posouvá dál). Z lidí tak postupně vyrůstají sobci, kteří jsou zvyklí jet sami za sebe a usilovat o naprostou dokonalost. Ale kam to všechno vede? Podívej se kolem sebe - všechny ty rozbité vztahy, rozpadlé rodiny, neschopnost pomoci druhým, lakota,... Začíná to už ve školních lavicích, kdy si člověk vytváří falešnou představu, že musí být DOKONALÝ. Ale jak se na nás dívá Bůh? On zná naši křehkost, slabosti, omezení, a přesto nás miluje. Nechce, abychom se stresovali proto, že nejsme bezchybní. Chce, abychom se dokázali podívat na své slabosti, své limity tak, že v nich objevíme dar. Dar pokory = pravdy o sobě. Učí nás, abychom nespoléhali sami na sebe a nebáli se Ho poprosit o pomoc, když nám něco nejde. Nejsme dokonalí i proto, abychom mohli navazovat vztahy, požádat o pomoc i lidi kolem sebe nebo naopak pomoci někomu sami. Tak se upevňují (a vznikají) přátelství. Pokora a láska vztahy budují. Naopak pýcha a sobectví vztahy ničí. Můžeš si vybrat, jestli chceš být člověkem, který uzná svoji slabost a bude své dary využívat pro druhé nebo člověkem, který pojede sám za sebe a bude chtít být lepší, než ostatní. Myslíme na tebe, aby tvé rozhodnutí bylo správné a aby pro tebe nebyla škola jenom místem, kde se do hlav "lijí" informace, ale také místem, kde se můžeš učit rozvíjet vztahy a pracovat na sobě. P.

© redakce (05.11.2013 10:34)
Ahoj Silvo, je otázka, co si pod pojmem závislost představuješ. Pokud je pro tebe "závislostí" to, že na něho často myslíš a chceš s ním být, řekla bych, že to žádná závislost není, ale naopak je moc hezké, že i po dvou letech je pro tebe tvůj kluk takto důležitý (a věříme, že tomu tak bude i dál). Něco jiného je, kdybys mu třeba bránila v tom, aby se věnoval svým koníčkům, a chtěla s ním být pořád - za každou cenu. Ve vztahu je totiž důležité, aby měl každý z partnerů trochu prostoru i sám pro sebe (aby tvůj kluk mohl občas vyrazit někam s kamarády, věnovat se nějakému sportu, koníčku apod. a to samé, abys mohla i ty - samozřejmě je to všechno o vzájemné domluvě). Taková závislost, kdy se člověk snaží druhého až příliš omezovat, žárlí na jeho rodinu a kamarády a hroutí se, když musí jeho kluk (holka) na nějakou dobu odjet nebo má povinnosti doma; vztahu moc neprospívá. V takovém případě je dobré začít na sobě postupně pracovat a po malých krůčcích se snažit dávat svému klukovi trochu víc prostoru a moc se na něho "nelepit", když chce být sám. Přejeme vám, ať jste ve vašem vztahu opravdu šťastní a budujete vzájemnou důvěru. P.

© P. Jan Balík (04.11.2013 10:22)
Milá Nikym, děkuji Ti za otevřenost a upřímnost. Podívej, Pán Ježíš Tě má rád, a proto Ti rád odpustí a dá Ti novou sílu pro boj s hříchem. Zřejmě jsi se naučila masturbovat hodně mladá. Tak to prostě jednou v klidu vyznej, asi takto: sebeukájím se a mnohdy jsem to u zpovědi neřekla. A je to. Neboj se, zpovědník toho už slyšel tolik, že Tě neodsoudí, ale bude mít s Tebou soucit. A takováto upřímná zpověď, i když je to nepříjemné, bude jistě zvlášť požehnaná. Píšeš, že s tím bojuješ a daří se Ti. Super! Rád bych se zastavil ještě u slova: zhnusila. Sexualita je Boží dar, lidské tělo - i tělo ženy je Bohem stvořené, ženství je Boží dar. O tom je třeba přemýšlet. Ano, někdy člověk z nějakého důvodu podlehne slabosti a sexualitu - Boží dar - zneužije, ale je třeba objevovat krásu stvoření, krásu lidského těla, krásu svého těla. Vážit si daru, který máš a který bude jednou patřit konkrétnímu manželovi nebo Pánu Bohu v zasvěceném životě. Máš-li zájem, napiš nám email na cizova@in.cz a pošleme Ti hezké pojednání o tom, jak objevovat dar těla a sexuality ve svém životě. Tedy, neboj se být ve zpovědi na sebe přísná. Pán Ježíš na Tebe skutečně čeká a velice rád Ti odpustí. Hodně zdaru. Žehná P. Jenda

© redakce (05.11.2013 09:33)
Ahoj, děkujeme za tvoji otevřenost a důvěru. Víš, v životě nejde hned všechno vyřešit hned, i když bychom to často moc chtěli. Všechno má svůj čas a často je potřeba hodně trpělivosti. Pokud jste oba nesmělí a ty nemáš odvahu ho oslovit, můžeš se na něho třeba aspoň usmát, když ho potkáš na chodbě nebo si k němu přisednout na obědě nebo mu napsat přes internet či mobil. Také se můžeš seznámit s někým, s kým se baví a potom doufat, že dojde i na vaše společné setkání. A nebo můžeš sebrat odvahu a oslovit ho přímo. Ne nadarmo se říká, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. I špatná zkušenost je zkušenost a do života se počítá. Chápu, že máš strach, že se ztrapníš nebo že tě odmítne, ale všechno se dá zvládnout. Za pár dnů (týdnů) se člověk oklepe, i kdyby to nedopadlo podle jeho představ, a jde se dál. Učíme se totiž všemu - i vztahům a komunikaci. A lepší je zkoušet to prakticky, než jenom teoretizovat. Dokážeme si představit, že to pro tebe bude těžké, ale může to být i dobrý začátek k tomu, aby ses stala sebevědomější a průraznější a zbavila se slupky outsidera. Rozhodnutí, co uděláš, je na Tobě. My se za tebe můžeme modlit a držet palce, aby to dobře dopadlo! P.

© redakce (05.11.2013 14:56)
Ahoj Marťo, je to možné, stačí, když pošleš těch 57 Kč (za každý odebíraný kus). Můžeš použít stejný variabilní a specifický symbol jako v létě. V případě dalších dotazů piš na objednavky@in.cz. Měj se krásně! P.

© redakce (31.10.2013 20:41)
Tak to máme velkou radost! :) Jasně, že budeme myslet v modlitbě. ;-) Měj se moc hezky! P.

© redakce (04.11.2013 08:43)
Ahoj Katko, ne nadarmo se říká, že my holky jsme "něžnější pohlaví". Patří to už k životu, že si někdy popláčeme, jsme přecitlivělé a také býváme smutné a trápíme se kvůli spoustě věcí. Máme různé nálady a v dospívání se nám navíc hodně mění. Důležité je nezůstávat v takových chvílích, kdy jsme smutné, samy, ale vyrazit někam ven nebo někomu zavolat a nebo své pocity třeba napsat na papír (člověku se potom uleví). Samozřejmě je můžeš předložit i Bohu v modlitbě. I vztahy se sourozenci bývají napjaté a hádky jsou někdy lepším řešením, než kdybyste své pocity dusily v sobě a nemluvily se sebou. Důležité ale je, abyste se potom usmířily nebo se o to alespoň snažily. Myslíme na tebe! P.

© redakce (31.10.2013 10:16)
Milá středoškolačko, cením si toho, že jsi dokázala své pocity někomu svěřit (napsat). Je dobré, že dokážeš problém najít a pojmenovat a nechceš s ním zůstávat sama. Chápu, že to musí být všechno těžké a ráda bych ti pomohla, ale ten nejdůležitější krok budeš muset udělat ty sama. Přece jenom pomalu ale jistě dospíváš a k dospívání patří i to, že se člověk učí přijímat sám sebe, i když je to opravdu náročné (já sama jsem se často cítila podobně, jako jsi to popsala ty. Ale jestli tě to aspoň trochu povzbudí, dnes už je všechno v pořádku a na toto bouřlivé období jenom vzpomínám). Pokusím se napsat několik rad, které mně osobně pomohly: Nesrovnávej se s ostatními. Jsi jedinečná a Bůh má z tvojí jedinečnosti radost. Snaž se mít k sobě stejný postoj. Vždyť krása začíná uvnitř a potom z nás vyzařuje navenek. Můžeš mít krásné dlouhé řasy a namalované oči, ale když za nimi bude smutný, ukřivděný a prázdný pohled, nebude to ono. Zářící oči jsou mnohem víc než vrstva řasenky. Víš, možná mají tvoje spolužačky stejné pocity jako cítíš ty, jenom je dokážou lépe maskovat. Ale každá žena o sobě pochybuje, to mi věř! Dám příklad: Spolužačka, která má krásné vlasy a může si dovolit lepší oblečení, se třeba může cítit sama, protože rodiče jsou rozvedení a ona je jedináček. Ty žiješ ve fungující rodině a máš dva sourozence. To je možná větší poklad než si v tuto chvíli uvědomuješ. Je to smutné, ale v dnešní době je fungující rodina spíše výjimkou. Co by za to některé z tvých spolužaček daly? Možná ti závidí tohle. Nebo to, že ti jde učení. Nebo...? Možná, že i tvoje kámoška by s tebou někdy měnila. Co? Třeba to, že máš zatím klid od kluků a nemusíš řešit to, že se s tebou někdo nebaví, protože jsi mu "zlomila srdce". Ono to možná vypadá jako výhoda, když se kolem někoho točí kluci, ale ve skutečnosti to zase tak skvělé a úžasné být nemusí. Chození přináší často zklamání, narušené vztahy, ... Můžeš být ráda, že tohle zatím nemusíš řešit. Láska totiž není jen o příjemných pocitech, ale hlavně o oběti a bolesti. A k tomu, aby mohl mít člověk doopravdy rád druhého takovou láskou, musí nejřív mít rád sám sebe. A to je právě ta cesta sebepřijetí, kterou máš před sebou. Je těžká, protože máš určitě pocit, že ti hází klacky pod nohy i vlastní maminka (kritikou, upřednostňováním sestry, nedostatkem času), ale není nemožná. My holky jsme na kritiku velmi citlivé. Často kvůli několika kritickým slovům zapomeneme na všechny pochvaly, které jí předcházely. Když se budeš snažit zalovit v paměti, určitě si vybavíš i nějaké pochvalné slovo své mamky. Je to jenom o tom, na co se hlavně zaměříme. Zaměřit se na kritiku je snazší. A ještě něco... co takhle to zkusit otočit? Když tě mamka nechválí a je ti vzdálená, může to znamenat, že sama toho má hodně a pochybuje o sobě (to víš, my ženy... ;-)). Kdy jsi ji za něco naposledy pochválila ty? Třeba za dobrý oběd, za připravení svačiny, za starostlivost a tebe a sourozence nebo jí řekla, že jí něco sluší (to my ženy potřebujeme slyšet minimálně jednou denně)? Vyzkoušej to. Pochvala totiž často plodí pochvalu. Líbí se mi citát: "Kde chybí láska, lásku zasej a lásku sklidíš." Láska se dá vyjadřovat různě - už zmíněnou pochvalou, dárkem, pomocí, nasloucháním (stačí se třeba zeptat, jaký měla mamka den), objetím,... Možná se potom ve vašem vztahu s mamkou něco změní, zboří se bariéry. Moc bych vám to přála. A také bych si přála, abys dokázala hledat a nacházet všechny poklady, které máš - rodinu, dobré známky, víru, kamarádky, které ti říkají, že ti to sluší, spoustu talentů a schopností,... a aby ses dokázala otevřít i Bohu s tím, co tě trápí. A snad... mu dokázala i poděkovat za to, že tě tady chtěl a že tě chtěl právě takovou, jaká jsi. I když to nebudeš zezačátku myslet upřímně a budeš s jejím vyslovením bojovat, věř, že když tuto kratičkou modlitbu budeš opakovat každý den, postupně se tvoje srdce začne proměňovat. A jednou se na sebe podíváš do zrcadla a řekneš: "WOW!" Protože tak se na tebe dívá Bůh. A když tohle uvidíš, začnou to vidět i ostatní. Rodiče, kamarádky i kluci. Je to běh na dlouhou trať, ale moc ti fandím. Já už jsem podobnou trasou běžela před tebou. Teď je řada na tobě. Jdi do toho! Asi jsem nenapsala úplně všechno, co jsem mohla, proto budu ráda, když znovu napíšeš a budeš nás informovat o tom, jak se ti daří vyrovnávat se sama se sebou. Držím ti palce a přeju krásný den! P.

© P. Jan Balík (01.11.2013 15:52)
Milá Paty, uvažuješ o PPR zcela logicky. Kde je tedy háček? Předně v tom, že slovo "přirozený" má v církevní terminologii zcela jiný význam, než jaký mu přisuzuje dnešní běžná řeč. Běžně ho používáme pro vyjádření něčeho ekologického, spontánního, prostě spojeného s přírodou a s lidskými sklony. Ale v teologii a filosofii slovo "přirozený" znamená: ve shodě s tím, jak je člověk vytvořen, stvořen, ve shodě s tím, jak má člověk žít, aby byl člověkem. Příklad: co je přirozené pro auto? Jet dopředu či dozadu. Co je pro něj nepřirozené? Jet po střeše. Dalším důležitým bodem k pochopení učení církve je skutečnost, že PPR není antikoncepční metoda, ale prostě styl života. Co to znamená? PPR jako lékařská metoda umožňuje manželům žít s vědomím plodnosti, s uvědomováním si krásy a důmyslnosti těla ženy. Prostě mohou žít ve stálém vědomí - toto je okamžik nejkrásnější a nejlepší pro početí dítěte, toto je okamžik, kdy počít nemůžeme, protože tělo ženy na početí není připraveno. A co učí církev? Podle Bible je jasný příkaz: ploďte se a rozmnožujte se; zároveň nám Ježíš zdůrazňuje lásku a věrnost v manželství. Tedy církev proto učí, že manželství je společenství života pro dobro manželů a pro početí a výchovu nových lidských bytostí. A tvrdí, že nelze tyto dva cíle od sebe oddělovat. Tedy, nelze chtít rozkoš bez dítěte (v plodném období vlastním rozhodnutím antikoncepcí znemožnit plodnost) nebo chtít dítě bez rozkoše, bez vzájemného spojení (umělé početí). Dalším termínem je odpovědné plození, které znamená: přijmout více dětí, je-li to možné, nebo jich přijmout méně, když mají manželé závažné důvody pro to nemít další potomky. Pokud manželé dospějí k rozhodnutí, že nyní by nebylo moudré mít dítě, pak je jediná správná možnost, zříci se intimity v době, kdy je žena plodná. A to umožňují lékařské metody PPR. Pokud by v době plodné spolu intimně byli, museli by to, co je v ženě vepsáno (co je přirozené) nějak předělat - prostě by špatně zacházeli s tím, co dostali, se svým tělem a svojí láskou. Jakoby nutili auto jezdit po střeše. Máš-li o tyto otázky zájem, doporučuji prostudovat web: www.teologietela.paulinky.cz. A je také super knížka: West: Teologie těla pro začátečníky. Vydaly Paulínky. Hodně dalšího přemýšlení. Ať postupně pochopíš, uvidíš, jak v církvi žije Duch svatý, který ji vede k tomu, aby obhajovala pravou důstojnost lidské (i manželské) lásky a její veliké důstojnosti.

© P. Jan Balík (31.10.2013 20:39)
Milá tazatelko, důležitá otázka, jak to bylo s Adamem a Evou. Abychom to pochopili, je třeba si uvědomit, že Bible je soubor mnoha knih a tedy i mnoha literárních druhů. I dnes používáme různé literární druhy: literatura faktu, protokol, poezie, novinové zpravodajství atd. A od každého čekáme jinak popsanou skutečnost. Jinak popíše automobilovou nehodu policista do protokolu a jinak ji popíše básník. Příběh o Adamovi a Evě je biblickou básní. Má v sobě hluboké, pravdivé a historické jádro, ale není to přesný popis událostí. Jedná se o obraz, o básnické vyjádření, které je plné důležitých pravd o člověku (je stvořen Bohem, je stvořen jako muž a žena, prvotní hřích atd.), které jsou vyjádřeny svým vlastním literárním druhem.

© redakce (30.10.2013 10:21)
Ahoj :), na tuto otázku kdysi odpovídal pro IN! P. Leoš Ryška z TV Noe. Myslím, že je to odpověď jasná, proto ti ji přeposílám: "Když se mne někdo zeptá, zda je krádež (hřích) kopírování obsahu CD, jednoznačně říkám ANO. Obdobně to chápu i u DVD nosičů. Tím, že si jej nevypálím, ale koupím, podpořím tvůrce, aby měl za co točit další projekty. Takže koupí pomáhám vytvářet nová díla. Na stahování z internetu mám jiný názor. Tím, že něco na internet volně dám, musím předpokládat, že druzí si mohou cokoliv stáhnout. Složitější je to však tehdy, když vím, že stahuji něco, co je nelegálně získané. Například nové filmy, které se ještě neobjevily v kinech. Pak už je i takové stahování otazníkem."

© redakce (30.10.2013 09:22)
Milá Máří, vážím si tvé důvěry, se kterou se na nás obracíš. Už to, že se s těmito osobními věcmi někomu svěříš, ukazuje, že máš odvahu. Určitě nejsi sama, kdo s masturbací bojuje a tvá otevřenost může pomoci dalším čtenářkám. I tvé pocity jsou normální. Ujišťuji tě, že tento bludný kruh "masturbace - znechucení ze sebe samé - další masturbace - znechucení..." pročívá spousta dalších holek (a kluků). Pro začátek: Když se snažíš zbavit se závislosti na masturbaci, zamysli se nad tím, že trvalo nějaký čas, než sis tento návyk vytvořila. Proto bude také potřeba delší doby na to, aby ses ho zbavila. Proto, když upadneš, nezůstávej ležet. Když se vrátíš od zpovědi a zakrátko své předsevzetí nemasturbovat porušíš, jdi znovu ke svátosti smíření, i kdyby to mělo být druhý den. To doporučují i zpovědníci. Jednak tě svátost posilní a člověk si většinou rozmyslí, jestli mu stojí za to jít druhý den znovu ke zpovědi nebo radši pokušení odolá :). Mám kamarádku, která také bojovala s masturbací a nejdříve chodila ke svátosti smíření obden, později jednou týdně, potom jednou za 14 dnů a nakonec jednou za měsíc. Podařilo se jí závislost překonat, ale bez boje není ani vítězství. Rozhodla se nesetrvávat v hříchu a šla to hned řešit. Je to podobné, jako když se zraníš. Také jdeš k lékaři ihned a neodkládáš to až na další týden nebo měsíc. Jinak by ti rána zahnisala a nikdy by ses úplně neuzdravila. Tak také se zraněním duše není dobré si zahrávat. Není třeba se před zpovědníkem stydět, denně slyší spousty podobných hříchů a nemají důvod si je uchovávat v paměti. A Bůh odpouští každý hřích. Snaž se být upřímná k Bohu i k sobě a popros ho o pomoc (stačí kratičká střelná modlitba - např. "Pane, prosím, pomoz mi.", když víš, že jsi v této chvíli zranitelná a mohla bys pokušení podlehnout). Problém masturbace začíná v mysli, tak Bohu dovol, aby tvou mysl měnil. Každý den si přečti kousek z Bible. Odvracej svůj pohled od všeho, co tě sexuálně vzrušuje a vyhýbej se situacím, kde se vyskytuje pokušení. Ovládej své tělo - když máš pocit, že tvoje tělo musí vybuchnout, pokud se část sexuálního napětí neuvolní, dostaň ho pod kontrolu cvičením, službou jiným nebo jinou fyzickou aktivitou. Zapoj se do života farnosti nebo si najdi nové aktivity, které tě budou bavit. Sama si stanov úkoly, které se budeš snažit dodržet. A nezapomínej, že selhání není celková prohra, ale příležitost k novému povstání a pokračování v boji. Myslíme na Tebe, klidně se znovu ozvi. P.

© P. Jan Balík (30.10.2013 07:12)
Milá Maruško, výtečná otázka. Odpověď je jednoduchá: solidní modlitba vyžaduje oba způsoby. Naučené modlitby jsou většinou super a stačí se nad nimi zamyslet, aby člověk zjistil, jak jsou bohaté. Otčenáš je přímo od Ježíše a Zdrávas Maria je přímo biblická modlitba. Tyto naučené modlitby jsou takovou kostrou. Modlitba svými slovy je také důležitá, protože dává průchod osobním citům k Ježíšovi. Je ale vhodné se učit ještě další modlitbě - rozjímavé. To si člověk vyčlení řekněme 15 minut času v tichu (nejlépe každý den nebo alespoň více dní v týdnu). Musí si říci přesně, kdy a kde se bude takto soustřeďovat. Poprosí Ducha svatého o vedení, přečte si kousek Písma nebo solidní knihy (např. slov papežů k mladým) a chvíli nad textem přemýšlí. Pak na jeho základě začne hovořit s Ježíšem. Kdo takovouto modlitbu začne, postupně se dostane do zcela nového druhu modlitby - spočívat na srdci Pána Ježíše, naslouchat mu, být s ním. Ne vždy se takováto modlitba povede, ale kdo vytrvá, zjistí, jak je krásné pravidelné "randění" s Ježíšem.

© redakce (29.10.2013 08:02)
Ahoj Máří, děkujeme za tvůj dotaz. Dnes se o masturbaci (autoerotice) mluví poměrně běžně. Jedná se o vzrušování vlastních pohlavních orgánů. Svět, ve kterém žijeme, hlásá prostřednictvím nejrůznějších médií, že masturbace je normální, běžná, dokonce zdraví prospěšná. Ale je to opravdu tak? Nezapomínej na to, že dnešní svět je uzavřený sám do sebe, že hlásá hesla jako "Užívej si! Žiješ jenom teď! Měj vždycky a za každou cenu to nejlepší!" Někam se vytratila víra ve věčný život, zájem o druhé lidi, hodnoty jako je nesobecká láska, která se dává druhému a chce jeho štěstí. Když to trochu přeženu: Ze všech stran na tebe denně útočí: "Já! Já! Já!" - "Já si budu užívat", "já se budu bavit", "já si pomůžu sám", "já budu budovat kariéru",... a ostatní mě nezajímají. Říká se tomu sobectví, sebestřednost. Ptáš se, jak to všechno souvisí s masturbací? Také masturbace je zaměřená jenom na člověka a jeho vlastní zájmy, je to v podstatě sobecká rozkoš, která ho odděluje od druhých. Často se jedná o návyk, který lidi uvězňuje v nich samých. Masturbace možná neublíží tělesnému zdraví, ale ubližuje našemu zdraví psychickému. Jak? Masturbace symbolizuje sebelítost, strach opustit sám sebe pro druhého a naprostou sterilitu odloučení. My lidé jsme povoláni k něčemu jinému než k sobectví. Jsme povoláni k LÁSCE. Ta jediná dokáže člověka naplnit. Přemýšlej nad tím a nenech sebou manipulovat, i když ti bude svět říkat cokoli. Snaž se jednat podle svého svědomí. Držíme palce a přejeme, ať se snažíš hledat opravdové hodnoty, které vedou k radosti a štěstí. P.