© redakce (15.01.2014 10:03)
Ahoj ..., je moc dobře, že jsi se na někoho napsala a odhodlala sek rozhodnutí PŘESTAT. Moc ti fandíme! Sama vnímáš, že bulimie není nic, co by člověku vnášelo do života radost a pohodu. Naopak jde o onemocnění, které je potřeba léčit. Prvním krokem by měla být návštěva tvého obvodního lékaře. Nemáš se čeho bát. Lékař ti poradí, jak postupovat dál. Pokud bys k tomuto kroku potřebovala povzbudit, obrať se na odborníky na lince důvěry - tato služba je bezplatná a zcela anonymní. Jejich seznam podle místa svého bydliště najdeš tady: http://www.idealni.cz/kontakt_krizcentra.asp Tam ti poradí, na koho se obrátit dál. Při bulimii můžeš mít pocit, že se pohybuješ v bludném kruhu a sama se z něho nevymaníš. Není vůbec ostuda požádat o pomoc člověka, který se podobnými problémy zabývá a ví, jak je řešit. Naopak! Je to známka tvé vyzrálosti a toho, že ti není lhostejné tvoje zdraví a klid tvých blízkých. Doporučujeme webové stránky www.idealni.cz. Najdeš tam svědectví dívek, které si prošly stejným onemocněním a kromě zmíněných kontaktů také doporučení knih, testy, hru, videa a mnoho dalšího, co by ti mohlo pomoci. V každém případě začni hned teď. Neodkládej své rozhodnutí na zítřek. Obrň se trpělivostí, stejně jako se nemoc postupně objevila, bude i postupně mizet. Myslíme na tebe a budeme rádi, když se nám ozveš, kdybys cokoli potřebovala! P.

© redakce (14.01.2014 14:41)
Milá nobody, hned na začátek si ujasněme jednu věc: Nejsi nikdo, ale NĚKDO. Jsi holka, která má spoustu darů a obrovskou vnitřní i vnější krásu, jenom ji momentálně není schopná vnímat. A v tom je právě "zakopaný pes". Ale pěkně od začátku: Myslím, že tuším, co prožíváš - já sama jsem se ve tvém věku ocitla v podobné situaci. A přestože jsem s prvním klukem začala chodit až v devatenácti letech, nepřipadám si o nic ochuzená. Naopak - v době, kdy se moje kamarádky uzavřely a zaměřily jenom na svého kluka, s nímž trávily většinu času, jsem já měla možnost poznat spoustu nových lidí na různých akcích (s nadějí, že se mezi těmi všemi objeví ten pravý ;-)). Kamarádkám se jejich vztahy rozpadly, často mají dodnes problémy se klukovi, se kterým chodily, podívat do očí, ale ta přátelství, která jsem tenkrát navázala, jsou pevná a trvají dodnes. Tím nechci říct, že bys měla skákat metr do vzduchu a radovat se z toho, že jsi nezadaná. Vím, že to moc nejde. Ale na druhé straně - "nezadaná" přece neznamená "méněcenná"! Není dobré se ani užírat závistí, protože ta uškodí jenom a jenom tobě. Co můžeš dělat? Nejdřív se zamysli nad tím, proč bys kluka vlastně chtěla. Jenom proto, že ho má každá? Rozhlédni se kolem sebe pořádně. Přece i holky, které mají kluka, jsou občas nešťastné, i když jsou zadané (a někdy jsou nešťastné právě kvůli tomu klukovi - když se s ním nepohodnou nebo rozejdou apod. Zezačátku je všechno růžové, ale časem i ten nejromantičtější vztah zevšední a zešediví. Na řadu pak nastupuje ujasňování si společných hodnot a vyrovnávání se s rozdíly, které mezi sebou máme. A to často přináší spíš slzy, než úsměvy. Není tedy co závidět.) Štěstí a jeho prožívání NENÍ závislé na tom, zda máš nebo nemáš kluka. Žádný kluk ti štěstí nepřinese. Pokud si to myslíš, pleteš se. Bohužel si podobnou věc myslí spousta holek i kluků ve tvém věku. Není potom divu, že tolik vztahů končí neúspěchem. Nejsem s ním šťastná, tak se rozejdeme. Ale tak to přece nefunguje! V každém vztahu jsou světlejší i pochmurnější okamžiky. Pravda je ta, že se musíš nejdřív naučit být šťastná sama. To je tvůj velký úkol. Člověk, který není sám šťastný, nemůže být šťastný ani ve dvojici. Na vztah budeš připravená teprve tehdy, až se naučíš mít ráda sama sebe. Až se přijmeš taková, jaká jsi a budeš se z toho radovat. Jak už jsem napsala v úvodu, máš velkou hodnotu a spoustu darů, které jsi dostala. Dokud budeš mít ten falešný pocit, že jsi ošklivější a hloupější, než všechny holky, budeš se sama sebou užírat a nebudeš mít co nabídnout případnému klukovi. Nejdřív je třeba naučit se vnímat všechno, co jsi dostala a být za to vděčná. Nemáš kluka. No a? Nedívej se na to, co nemáš, ale na to, co všechno MÁŠ! Zdraví, rodinu, přátele, talenty a nadání, koníčky, krásu (vnitřní i vnější),... a určitě toho objevíš spoustu. Začni po malých krůčkách: Každý den najdi něco, za co můžeš Bohu poděkovat. Mohou to být maličkosti nebo důležití lidé a věci ve tvém životě, ale je potřeba je začít vnímat. Když budeš mít otevřené srdce, brzy se začne plnit láskou. A čím víc lásky budeš mít sama k sobě, tím víc jí budeš vyzařovat navenek. A láska přitahuje jako magnet. Do jedné odpovědi se toho bohužel nevejde mnoho, ale kdybys chtěla ještě s něčím poradit, jsme tady pro tebe. Myslíme na tebe a vyprošujeme, ať se Ti daří vidět se taková, jaká opravdu jsi: originální a jedinečná holka se spoustou darů a schopností. P.

© redakce (14.01.2014 08:22)
Milá Hallo, vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíš. a začátku bych tě chtěla ujistit, že úzkost, strach a obavy, které prožíváš, pociťuje čas od času řada mladých lidí. Určitě i tvoji spolužáci. Takže v tom nejsi sama. Častou příčinou stresu je to, že si my lidé vytváříme nesprávné názory. Myslíme si třeba, že proto, aby si nás okolí všímalo, musíme být naprosto schopní, všechno zvládat a dosahovat požadovaných výsledků. Tak to ale není! I když k tomu pocitu školní prostředí moc nepřispívá, každý člověk má svou hodnotu a zaslouží si být milován, bez ohledu na jeho momentální výsledky nebo selhání. Řada z nás si také myslí, že za to, že nejsme šťastní, mohou vnější okolnosti, nad kterými nemáme žádnou moc. Ale ani to není pravda. Úzkost a strach se dají přemáhat! Na začátek je dobré si uvědomit své pocity konkrétně. Polož si následující otázky: S čím si děláš největší starosti? Čeho se nejvíc bojíš? Které z tvých obav jsou nejspíš nepodložené? Které vypadají jako oprávněné? Snažila ses s těmito pocity nějak vyrovnat nebo proti nim bojovat? Jak? Potom se na svoje pocity stresu zaměř a snaž se jim předcházet nebo s nimi bojovat. Nabízíme několik tipů: Začni poslouchat křesťanskou hudbu - uklidní tě a písně zároveň slouží jako modlitba (seznam kapel a interpretů najdeš třeba na webu hudba.signaly.cz, já osobně doporučuji třeba zpěváka Chrise Tomlina nebo kapelu Casting Crowns, ale samozřejmě existuje také spousta českých a slovenských interpretů). Dopřej si dostatek pohybu - cvič, začni chodit běhat nebo se aspoň jdi projít, když je pocit stresu a úzkosti moc velký. Spi dostatečně dlouho, nejlépe 7-8 hodin denně. Promluv si o svýh pocitech s někým blízkým - kamarádkou nebo s někým z rodiny, případně zajdi za knězem. Uvidíš, že nejsi jediná na světě, kdo se stresuje. Dopřej si dostatek odpočinku a dělej, co máš ráda, co tě baví. Život není jenom o škole a učení. Představ si to nejhorší, co by se mohlo stát a potom uvažuj, proč by to nebylo zas tak špatné. Neodkládej věci. Odklady tvůj stres jenom zvyšují. Připravuj se do školy pravidelně, aby tě nahromaděné učení později "nesemlelo". Postav se svým problémům čelem. Přenes pozornost na druhé. Když se člověk přestane pitvat ve svých problémech a začne pomáhat druhým, úzkost se často zmenší. A to nejdůležitější: Žij přítomností! 98 % věcí, které nás děsí nebo si z nich děláme starosti, pravděpodobně NIKDY nenastane. Takže není vůbec potřeba se kvůli nim stresovat. :) Nezapomínej na upřímnou modlitbu nebo požádej o modlitbu někoho dalšího. Všechny své stresy a úzkosti "odesílej" nahoru. ;-) Choď často ke svátostem a buď otevřená lásce. Protože čím více lásky, tím méně strachu. Držíme palce a věříme, že si z výčtu tipů vybereš alespoň některé. Myslíme na tebe! Klidně se znovu ozvi. P.

© redakce (13.01.2014 15:02)
Milá M., nevím sice, kolik je ti let, ale předpokládám, že zrovna procházíš obdobím dospívání. Postupně se měníš v dospělou ženu. S tím souvisí i to, že si vytváříš vlastní názory na svět, a tak vznikají třecí plochy mezi tebou a dospělými ve tvém okolí (v tomto případě maminkou). Chtěla bych tě ujistit, že pocity, kdy ti mamka připadá nemoderní a názorově úplně "mimo", jsou ve tvém věku normální. My všechny v redakci jsme zažily podobné výbuchy vzteku, jaké popisuješ. S dospíváním souvisí i kromě tělesných změn i změny a výkyvy nálad – rychleji tě někdo „vytočí“, snadno se rozzlobíš nebo rozpláčeš. Znovu opakuji, že je to normální a s přibývajícím věkem se nálady postupně ustálí. Za několik let už možná nebudeš rozumět tomu, jak ti mohla mamka připadat divná, a naopak si za ní ráda přijdeš pro radu. Přesto rozumím tomu, že ti vadí, když spolu teď nedokážete v klidu vycházet. I na to existuje řešení (nemusíš se vymlouvat na pubertu a rezignovat na dobré vztahy – naopak!). Všechno jde, když se (aspoň trochu) chce. Než příště budeš mluvit s mamkou, kus si uvědomit několik věcí: 1) Rodiče jsou také jenom lidé – nejsou to žádní supermani. Mají právo dělat chyby (stejně jako ty). 2) I když to zrovna nevnímáš, mamka tě má ráda a myslí to s tebou dobře. Možná jenom neví, jak to podat, aby to tak vyznělo. Ale také to s tebou při všech těch změnách nálad nemá jednoduché. ;-) Když i potom v tobě bude všechno vřít, zkus osvědčený způsob: „kousnout se do jazyka“, několikrát se zhluboka nadechnout a počítat do deseti. Odejdi pryč ze situace, která tě rozčílila. Udělej si přestávku, jdi se třeba projít nebo si zacvič a „vybij“ nahromaděnou energii. Pokud se tě něco dotklo, snaž se mluvit o svých pocitech a vysvětlit mamce, co ti vadí. Ale pozor! Když někomu (nejen mamce) chceš sdělit svůj názor, nekritizuj ho a neponižuj, jinak tě nebude poslouchat a celou situaci to ještě zhorší. Když si stěžuješ, mluv stručně a k věci. Neskákej mamce do řeči, nech ji dopovědět větu. Neboj se někdy ustoupit, i když si myslíš, že máš pravdu. Není hanbou uznat část pravdy druhého člověka stejně jako není hanbou změnit názor a přiznat chybu. Naopak prosazovat si za každou cenu svou není nejlepším řešením. Neobracej oči v sloup, nedívej se stranou a nesvaluj vinu na druhého člověka. Uvědom si, jak se cítíš ty, pokud někdo dělá podobné věci tobě. Komunikaci se musíme učit. A to znamená vynaložit úsilí a nevzdávat se, když to nepůjde hned. Důležitý je úmysl, s jakým do diskuze vstupuješ. Pokud se rozhodneš nehádat se a podaří se ti předsevzetí dodržet, udělej si něčím radost. Myslíme na tebe a držíme palce, aby se ti komunikace s mamkou dařila! P.

© redakce (13.01.2014 12:31)
Ahoj Týnko, za kamaráda se rády pomodlíme a také za Tebe, abys měla hodně síly, trpělivosti a radosti a byla mu v nemoci oporou. Věříme, že to dobře dopadne. P.

© redakce (13.01.2014 14:20)
Ahoj Sad, zavolali jsme o radu naší paní psycholožce Iloně a ona Ti doporučuje obrátit se s důvěrou na linku bezpečí na telefon: 116 111 Volání je zdarma jak z mobilu, tak z pevné linky. Tam jim můžeš říct všechno, co Tě trápí a oni to s tebou proberou a poradí, co dělat. Neboj se a udělej to co nejdřív. Uvidíš, že se Ti uleví. Držíme palce a jsme s tebou. Dej vědět, jak to dopadlo. Holky z redakce

© redakce (13.01.2014 12:28)
Ahoj mindy, věc se má tak, že Poradna je zatím v přípravě a pracuje se na ní. Později budete moci psát své dotazy, které se netýkají časopisu, INshopu nebo redakčních záležitostí přímo do poradny a vzkazovník Holky do redakce bude sloužit pouze na vzkazy pro redakci. Věříme, že to tak bude přehlednější. Zatím ale, než se všechno podaří doladit, pište dál sem ;-) Děkujeme za pochvalu a přejeme Ti z redakce krásný den! :) P.

© redakce (09.01.2014 07:18)
Ahoj Katko, snad jenom takovou myšlenku... mít kluka neznamená, že bude člověk automaticky šťastnější a není to ani měřítkem kvality holky, zda kluka má nebo nemá. Tak se nenech holkama zbytečně znepokojovat a žij přítomným okamžikem každý den naplno! Držíme palce! P.

© redakce (08.01.2014 07:25)
Milá Romano, je dobré, že hledáš odpovědi na otázky víry. Podobnou otázkou jako ty se už zabýval například Jan Hus. Jeho argument, že svátost od kněze žijícího v těžkém hříchu je neplatná (nebo méně platná), bychom mohli přijmout, kdybychom věřili, že jediným a skutečným udělovatelem svátosti je kněz. Církev však učí, že původcem a pravým udělovatelem všech svátostí (tedy i svátosti smíření a eucharistie) je samotný Kristus. Kněz je pouze "služebníkem" svátosti, neuděluje svátosti "ze své vlastní moci", ale z moci Kristovy. Proto i svátosti přijaté od "nehodného" či hříšného kněze jsou platné. Přejeme klidný a radostný den. P.

© redakce (07.01.2014 09:21)
Ahoj verčíku, zprostředkovávám odpověď z vydavatelství: Ano, tričko Evelin budeme i nadále v INshopu nabízet ve všech barvách i velikostech. Velikosti, které tam nejsou, dodavatel neměl skladem. Jakmile je znovu bude mít, nakoupíme a naše sklady doplníme. Je potřeba průběžně sledovat INshop, protože dnes netuším, kdy k tomu dojde. Tak prosíme o strpení. Věřím, že se dočkáš brzy! ;-) P.

© redakce (07.01.2014 12:14)
Milá Anne, přiznám se, že odpověď na Tvoji otázku mi dala docela zabrat. Na jedné straně chápu, že nechceš ztratit kamarádku, s kterou jsi prožila osm let ve škole. Na druhé straně by si Tvoje kamarádka neměla zvykat na to, že jí v životě všechno takto projde. Víš, myslím si, že se stáhla i kvůli tomu (a možná hlavně kvůli tomu), že má výčitky svědomí kvůli těm nesplaceným penězům. Možná měla i předtím problémy (v rodině, se vztahy, stresy z nové školy apod.) a uzavřela se do sebe. To ale neznamená, že měla právo tě využít a ani se nesnažit své dluhy splatit. Na tvém místě bych zvolila upřímnost. Můžeš jí napsat dlouhý vzkaz, mail, dopis nebo jí zavolat či si s ní promluvit osobně. Řekni jí narovinu všechno o svých pocitech. O tom, že tě mrzí, že se ani nesnažila ti peníze vrátit. Že je pořád tvoje dobrá kamarádka a že bys nerada jenom tak - kvůli penězům - ztratila těch osm let. Zeptej se jí, jestli jí můžeš nějak pomoct. Navrhni, že byste si mohly třeba o prázdninách najít společnou brigádu a potom by ti peníze postupně vracela a nebo ti je splácela po malých částkách každý měsíc (např. z kapesného). Pokud se na tebe, jak říkáš, vykašlala, nemáš co ztratit. Buď tě pochopí a bude se snažit všechno nějak napravit nebo se ještě víc uzavře. To už neovlivníš. Ale promluvit by sis s ní určitě měla. Nebo jí napsat. Ať víš, na čem jsi. Mezi vámi je nevyřešený problém, který se sám neodstraní. To musí chtít obě strany. A odkládáním řešení se budeš jenom dál zbytečně trápit. Myslíme na Tebe (vás) a držíme palce! P.

© redakce (06.01.2014 13:57)
Ahoj kyselko, děkujeme za povzbuzující vzkaz, potěšila jsi nás! Také Tobě přejeme pokojný a radostný rok 2014! P.

© redakce (06.01.2014 13:55)
Ahoj jaňule, těžko říct nějaký všeobecný názor. Popravdě neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se seznámil se svým budoucím manželem/manželkou na internetové seznamce. To ale neznamená, že to není možné. Jinak už by seznamky dávno zrušili. ;-) Vždycky je dobré zaměřit se na hodnoty a priority lidí, s nimiž se seznamuješ. Kdoví? Třeba díky seznamce najdeš přátele, s kterými občas někam vyrazíš a nebo i svého budoucího manžela. Můžou ale přijít i nabídky jiné – na sex apod. To už patří k úskalím internetu. Z katolických seznamek mě napadá jenom seznamka na webu katolik.cz, ale i tady je uvedeno, že provozovatelé webu nezodpovídají za osoby, které si inzeráty podají. Takže před případnou schůzkou bych byla raději opatrnější. Člověk nikdy neví... A ještě jedna věc: Pokud jsi zoufalá z toho, že s nikým nechodíš, zkus to „hodit za hlavu“. Někdy se (zvlášť my holky a ženy) na vztah tak upneme a tolik po něm toužíme, že svou horlivostí a snahou někoho si najít všechny případné zájemce odpudíme (nezapomínej na to, že lovci jsou od přírody muži a ne ženy). Raději začni dělat něco, co tě bude bavit, najdi si nový zájem, rozvíjej vztahy s druhými lidmi a nevyhýbej se tomu vyrazit někam ven. Nezapomínej také na modlitbu – dobré je modlit se k Panně Marii - třeba každý den ráno Zdrávas s prosbou: Maria, prosím, vypros mi, ať poznám své povolání. A pokud je to manželství, ať poznám toho pravého. Myslíme na tebe. Ať se ti daří! P.

© redakce (06.01.2014 13:54)
Milá lenko, podobné otázky jsem v naší poradně řešili už mnohokrát, pokusím se na ně stručně odpovědět. 1) + 3) Ano, masturbace je hříchem, a to proti 6. přikázání (Nesesmilníš). Masturbace (sebeuspokojování nebo také autoerotika) totiž dělá z vyvolání rozkoše samoúčelnou věc, oddělenou od lásky mezi mužem a ženou. Je to v podstatě sobecká rozkoš, která odděluje člověka od druhých. Často se jedná o návyk, který lidi uvězňuje v nich samých. Symbolizuje sebelítost, strach opustit sám sebe pro druhého a naprostou sterilitu odloučení. My lidé jsme povoláni k něčemu jinému než k sobectví. Jsme povoláni k LÁSCE. Ta jediná dokáže člověka opravdu naplnit. Masturbace maximálně vytvoří závislost, které se špatně zbavuje. Ještě bych dodala definici hříchu: hřích musí být vědomý – pokud jsi nevěděla, že masturbace je špatná a proto ses z toho nezpovídala, je to v pořádku. Když ale teď víš, že sebeuspokojování není v souladu s Božím plánem, je dobré hřích vyznat ve zpovědi. Tím se dostávám ke tvé druhé otázce, na kterou už několikrát odpovídal otec Jenda Balík (takže se nemusíš vůbec bát, že bys byla jediná holka na světě, která masturbuje – naopak! Tento problém řeší spousta dívek ve tvém věku). Z jeho odpovědi vybírám: Chápu, že je ti trapně, kdybys měla říci o svém hříchu knězi, kterého třeba dobře znáš. Je to hřích, tak se za to stydíme. Je to normální. Jak to řešit? Využij příležitosti, kdy bude známý kněz mimo svou farnost a přistup ke svátosti smíření u jiného kněze, třeba ti to pomůže k odvaze říci i to, že jsi nějaké hříchy nepřiznala a že je teď přiznáváš a lituješ. Můžeš přece využít chvíle na nějakém setkání mládeže nebo na diecézním setkání mládeže před Květnou nedělí, nebo prostě i kdykoliv zajet na Centrum života mládeže. A ještě jedno. Neboj se hovořit ve zpovědi i u svého kněze otevřeně. Víš, každý kněz má takový dar od Boha, že v té zpovědnici vnímá, že je to posvátná chvíle, která se vymyká běžnému setkání mimo zpověď. Takže kněz si jistě o tobě nebude myslet kdoví co, když vyznáš poctivě své hříchy. Naopak. Bude si vážit tvé pravdivosti, bude se za tebe více modlit, abys dokázala s hříchem bojovat. A také se může stát, že právě proto, že tě zná, lépe ti poradí. Takže odvahu. Bůh je milosrdný a rád opouští. To ďábel nás uvrtá do hříchu a pak nám namlouvá, že ho nemůžeme říci, protože bychom se ztrapnili. Tak hodně odvahy a radosti v náručí milosrdného Boha. P. Jenda

© P. Jan Balík (08.01.2014 06:59)
Milá Tápající, máš dobré otázky a je vidět, že přemýšlíš. Zdraví je veliký dar. Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako „stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody". Snad bychom k tomu přidali ještě duchovní pohody. Tyto všechny oblasti se navzájem podmiňují a ovlivňují. Hřích člověka má jistě vliv i na zdraví tělesné (drogy, nevázaný sex). Žít v hádkách, nenávisti, jistě porušuje celkové zdraví. Také fyzické poruchy způsobující nemoc ovlivňují celek člověka (zlomená noha, cukrovka, psychická porucha). Správné léčení by mělo být vždy celistvé. (Vlastně se o tom dnes hodně mluví, ale v praxi se to nepraktikuje.) Nelze léčit jen nějakou nespavost či malé depky tím, že se berou prášky. Je třeba se ptát, proč tím ten a ten člověk trpí, čím je to způsobeno. Možná fyzickým vyčerpáním, možná nějakou živenou nenávistí, možná hříchem... Zcela výjimečně se může stát, že nemoc (ne jen psychická) je spojena s posedlostí ďáblem. Rozlišit, kdy to tak je, není vůbec snadné. V praxi se musí vždy pracovat týmově: zkušený kněz, odborník psychiatr, psycholog. Považovat psychicky nemocného člověka za posedlého, by bylo tedy nespravedlivé a nesmyslné. Takového člověka budeme léčit (prášky), i když víme, jak je to v tomto případě obtížné. Ideální by bylo, aby lidé nebyli léčeni jen prášky, ale aby se pečovalo o celek člověka. Pak by se jednalo o to, že by někdy řekl lékař: běžte se vyzpovídat, běžte za psychologem a pokuste se změnit vztahy ve své rodině. Stejně tak kněz mnohdy musí říci: běžte k lékaři, berte prášky. Velice zajímavě o lidech s psychickým postižením píše Jean Vanier. Jeho životní zápal pro tyto lidi je obdivuhodný. P. Jenda

© redakce (06.01.2014 13:54)
Ahoj Já, podobné stavy a nálady jsou v době dospívání normální. Co pomáhá, je zaměřit pozornost jiným směrem, než na sebe. Ve tvém okolí je určitě dost lidí, kteří potřebují s něčím pomoct nebo povzbudit. Tak hlavu vzhůru a honem do toho! Když přestaneš být sebestředný a budeš se snažit, aby byli šťastní lidé kolem tebe, bude se ti to štěstí vracet. A věřím tomu, že se potom i nějaká ta slečna najde. ;-) P.

© redakce (06.01.2014 13:53)
Ahoj Adélko, v první řadě děkujeme za tvoji otevřenost a odvahu se svěřit. Odpověď na tvůj dotaz není jednoduchá. I mezi věřícími lidmi se najdou tací, kteří odsoudí. Ale platí, že co člověk, to jiný pohled – jiné zkušenosti, povaha, jiné okolí, které ho ovlivňuje. A hlavně – to, že člověk někoho odsoudí, je především jeho problém a svědčí to o tom, že on sám je se sebou nespokojený nebo nešťastný. I když je (bude) to pro tebe těžké, neřeš zbytečně řeči druhých lidí. Řeči a odsuzující pohledy byly, jsou a budou. Důležité je ale tvoje miminko a to, abys jej přijala ty. Časem všechno odezní a lidé přestanou řešit tvůj věk. Každá „senzace“ má omezené trvání. Fandíme ti, aby se ti podařilo se nad všechny řeči povznést a uchovat si vnitřní klid a pokoj. Vždyť narození nového života je nádherný zázrak, tak si ho nenech ničím pokazit! P.