© redakce (02.04.2014 10:52)
Ahoj A, ano, známe takových párů více, kdy se najednou ti dva vidí jinýma očima - třeba, když se jeden z nich s někým rozejde, druhý (dobrý kamarád) ho utěšuje a najednou mezi nimi přeskočí jiskra. Ale nedá se to zobecnit jako pravidlo. Pokud je láska (zamilovanost) jednostranná, tak nemá člověk nikdy jistotu, že se do něj ten druhý / ta druhá jednou zamiluje. Vztah je vždycky záležitostí dvou stran a nikoho do něj nemůžeme donutit ani ho přemluvit. Každopádně děkujeme za zajímavý dotaz a přejeme krásné jarní dny! ;-) P.

© redakce (01.04.2014 11:40)
Ahoj, předávám informaci z vydavatelství: Ano, platba může proběhnout i ten samý měsíc, pokud to nebude po provedené distribuci, kterou zpravidla děláme kolem 24. dne v měsíci. Nejlépe, když stihneš zaplatit do poloviny měsíce (ve tvém případě do poloviny dubna). Hezký den! ;-) P.

© P. Jan Balík (31.03.2014 16:35)
Milá Paty, jít ke svatému přijímání a přitom vědět, že jsem spáchala těžký hřích, je především urážka Boží lásky - tedy další těžký hřích (tzv. svatokrádež). Pochopitelně, že i takového hříchu je možné litovat a pak se z něj vyznat ve zpovědi a Pán Bůh ho rád odpustí. Jednoduše řečeno: lítost a zpověď je nutná po těžkém hříchu a je to jediná cesta z pekla. Ale doporučuje se chodit ke zpovědi i s lehkými hříchy - tedy často, pravidelně, nejlépe každý měsíc. Proč? Protože zpověď je svátost - tedy setkání s Ježíšem Kristem, který dává sílu do života, abychom mohli žít podle jeho Slova. Impregnuje nás proti hříchu a pokušení. Svátost eucharistie a svátost smíření lze proto nazvat "duchovní Redbull". Jinak řečeno: doma se neuklízí jen před Vánocemi a Velikonocemi, ale každý týden. Prachu je za týden vždy dost a dost. Naše duše je zašpiněna i lehkými hříchy. I když jsou malé, špína to je. Je jich také třeba litovat. Kněz bude jen rád, když uvidí, že někdo chápe, jak užitečné je chodit ke zpovědi.

© redakce (31.03.2014 14:16)
Milá houslistko, jsme rády, že zase píšeš ;-) Teď už je "diagnóza" jasná. Jsi do toho kluka zamilovaná - jak se říká - až po uši. K tomu přirozeně patří to, že se před ním stydíš a že si ho všímáš mnohem víc než ostatních. Sleduješ každý jeho pohyb (kam si sedl), přemýšlíš nad vším, co řekl, představuješ si, jaké by to bylo, kdyby ti dal telefonní číslo. Představy, pocity, domýšlení si. To všechno k zamilovanosti patří. Netvrdila bych jistě, že také ten kluk je do tebe zamilovaný, dokud ti to důrazně nenaznačí nebo neřekne sám. Protože, jak už jsem psala, když jsme do někoho zamilovaní, máme sklony si rychle domýšlet a vidět to, co bychom vidět chtěli. Takže možná není až tak důležité, jestli by kamarádství fungovalo, když jsou ona i on do sebe zamilovaní (v tomto případě by to šlo udržet u kamarádství jen velice těžko). Spíš bych se zaměřila na to, aby ses ty ze své strany snažila rozvíjet k němu kamarádský vztah a mohla ho tak víc poznat a třeba i zjistit, jestli i on cítí něco podobného k tobě. Zamilovanost je hodně silný pocit, ale věř tomu, že časem (nejpozději do 2 let) vyprchá a ty se před ním stydět přestaneš ;-). Myslíme na Tebe a přejeme, ať se Ti daří! ;-) P.

© redakce (31.03.2014 07:15)
Ahoj Diki, citáty vyhledává naše produkční z různých zdrojů - knížek, kalendářů nebo třeba i na webu, ale pokaždé odjinud. Je to taková mravenčí práce a jsme rády, když můžeme slyšet (číst) o tom, že to někoho těší, povzbuzuje, dělá to někomu radost! ;-) Hezký den i Tobě! ;-) P.

© redakce (28.03.2014 13:01)
Ahoj Andreo, o Keiře zatím neuvažujeme, ale rozhovor s Andreou Kerestešovou už je naplánovaný. Tak snad se všechno podaří a budeš si jej moci přečíst. Hezký víkend! P.

© redakce (27.03.2014 11:52)
Ahoj Klárko, děkujeme za vzkaz, jsme rády, že nad tím vším přemýšlíš. Třeba Tvůj názor přinutí k zamyšlení i další čtenářky. Růženec je výzva! ;-) Krásný den z redakce. P.

© redakce (27.03.2014 09:03)
Milá zmatená, chápu, že Tě pocity, které prožíváš, zneklidňují. A děkuji za Tvoji důvěru, za to, že ses na někoho obrátila. Ve Tvém vzkazu chybí jedna důležitá informace, a to, kolik je Tobě a Tvé kamarádce let. Předpokládám, že zrovna procházíte obdobím dospívání. (Pokud je Ti více let a máš vážné pochybnosti o své sexuální orientaci, napiš nám na e-mail cizova@in.cz). Podle psychologů, kteří vycházejí ze zkušeností milionů dívek po celém světě, je úplně normální, když si dívka v dospívání najde blízkou kamarádku ("nejlepší", "na život a na smrt"), se kterou sdílí nejenom své zájmy, ale také své nejvnitřnější pocity. Odborně se této životní etapě říká "individuální izosexuální fáze" a nastává ještě před tím, než se u dívek vytvoří zájem o opačné pohlaví (než se začnou zajímat o kluky). Je také běžné, že se nejlepší kamarádky chytí za ruce nebo si dají pusu a zažívají při tom pocity, jaké později budou zažívat s kluky, muži. Protože je to všechno nové a vzrušující a všemu se vlastně "učí". Pro nás ženy je ve vztahu také důležitá citová blízkost --> to, že nám někdo rozumí a sdílí s námi naše přání, touhy, radosti i bolesti. Není proto divu, že dívky v tomto období mluví o svých kamarádkách, které všechno toto splňují, jako o někom, koho "milují"... Protože je jim spolu dobře, věří si, sdílí spolu všechno, co je potká a učí se poznávat své tělo a jeho reakce, emoce a také hodnoty, které jsou pro ně důležité a které budou dál v životě hledat a rozvíjet. Podle mě je tedy předčasné dělat nějaké závěry typu (nikdy se mi nebudou líbit kluci, moje chování je špatné apod.). Je málo pravděpodobné, že by se projevila homosexuální orientace u vás obou (přece jenom je homosexuálů v naší populaci jen malé procento a byla by to velká náhoda). Hlavně zůstaň klidná a prožívej tuto dobu jako součást svého života, buď vděčná za každý den, který prožiješ. Ber to tak, že máš skvělou kamarádku a ona zase tebe a děkuj za pevné přátelství, díky kterému můžete každá lépe poznat sebe sama. Nemá cenu se znepokojovat a trápit předem něčím, co může být nakonec úplně jinak. Měj(te) se moc hezky! P.

© P. Jan Balík (31.03.2014 07:14)
Milá Janičko, vykonat přímé zabití dítěte v mateřském lůně je vždy těžký hřích. Podobně je přeci zabití nevinného člověka vždy zlem. Ale pozor. Může být matka v ohrožení života při těhotenství? Ano, může. V našich podmínkách velice odborné zdravotnické péče však je dost možností, jak matku podpořit a zachránit život obou. Dříve, když byla zdravotní péče méně dokonalá, více žen při porodu nebo po porodu umíralo. Daly život za své dítě. To je vrcholný akt lásky. V církvi máme i jednu svatou Janu Berettu Mollovou, která se v roce 1960, aby zachránila své dítě, rozhodla hrdinsky nepodstoupit léčbu, která ba její dítě ohrozila, a nakonec po porodu zemřela.

© P. Jan Balík (31.03.2014 07:12)
Milá Kláro, proč si vybíráme biřmovací jméno? Aby na nás někdo v nebi pamatoval více v modlitbách. Takže běžně míváme jednoho patrona ke křtu a dalšího si dáváme u biřmování. Ať je více těch, kdo se za nás přimlouvají, ne? Pochopitelně, že toto je takové lidské vidění. V nebi nám fandí všichni. Můžeš mít pochopitelně jednu patronku u křtu a tu stejnou u biřmování. Žádný problém. Nebo si zvol za patronku jinou Kláru (např. Chiara Luce Badano).

© P. Jan Balík (31.03.2014 07:11)
Milá eMko, každé literární dílo je vyjádřením pohledů autora. Dante se v Božské komedii mistrným způsobem pokouší ukázat na svou dobu co nejplastičtěji a nejpochopitelněji posmrtný život. K tomu používá své obrazy. Jeho dílo má velikou cenu, ale není ani Biblí ani Katechismem. Dnes zajímavým způsobem píše na dané téma např. Lewis - Velký rozvod. Jako věřící lidé poznáváme z Písma svatého, že existuje po smrti možnost být s Bohem - nebe. Ale je také možné, že člověk se rozhodne svými skutky proti Bohu a po smrti si tedy vybírá život v osamocení bez Boha - peklo. Nauka o očistci, která vychází z Písma (např. Mt 12,32), není nic jiného, než konstatování, že ten, kdo zemřel v přátelství s Bohem, dozrává do potřebné intenzity lásky k Bohu, aby mohl naplno žít s Kristem (jakoby předsíň nebe, kde si čistíme boty).

© redakce (27.03.2014 07:40)
Ahoj eMko, nejdřív k té dofinici eutanázie - myslím, že jestli použijeme slovo zabití nebo usmrcení, je celkem jedno (jenom "usmrcení" vyznívá v právnické terminologii mírumilovněji, jako by člověk prokazoval druhému nějakou službu. Ale ať to nazveme tak či onak, i když se pro to člověk rozhodne sám a dobrovolně, výsledek je stejný. Někdo jej musí "usmrtit, zabít". (A kdo by se někdy radši nenechal "usmrtit", když prožívá opravdu velké bolesti? Vyprávěl o tom i náš kněz, který prošel těžkou nemocí a ve chvílích největší bolesti by se i nechal raději zabít, tak moc trpěl. Ale kdyby tehdy někomu dovolil, aby na jeho život vztáhl ruku, nezjistil by, že bolest poleví a on prožije další krásná léta, že může i v nemocnici prožít hezké chvíle se svými blízkými. Že i jim jeho nemoc pomůže, aby na chvíli ve svém životě zpomalili a zamysleli se nad tím, kam se vlastně ženou). A teď k umělému oplodnění. Umělé oplodnění spočívá v tom, že lékař vytvoří život (dítě, zárodek dítěte) ve zkumavce, potom ho vloží do lůna ženy a žena to dítě, které bylo uměle vytvořeno, donosí. Problém je v jedné věci. Při umělém oplodnění vzniká těch zárodků celá řada a jenom některé se použijí, ostatní se zmrazí a když už je jich přebytek, tak se vyhodí. Je to jakási manipulace se životem. Aby se mohlo narodit jedno dítě, zlikvidujeme další zárodky lidského života (embrya) a tyto děti šanci na život nedostanou. Člověk se najednou stává pánem nad životem a smrtí. Rozhoduje o tom, jestli někdo bude žít nebo ne. V případě eutanázie i umělého oplodnění. 5. přikázání říká "Nezabiješ!" a chrání lidský život od jeho počátku až do konce. Aby byl člověk opravdu vnitřně šťastný, měl by se také snažit lidský život chránit a ne jej ničit. Děkujeme za podnětné otázky, je vidět, že nad tím, čemu věříš, přemýšlíš, a to je dobře. Ať se Ti daří! P.

© redakce (25.03.2014 22:00)
Ahoj Nicky, moc děkujeme za pochvalu! ;-) Výsledky ankety najdeš v květnovém čísle, tak se můžeš začít těšit. Měj se krásně! P.

© redakce (26.03.2014 08:30)
Ahoj Roo, vážný čin (závažnou věc) poznáváme z Bible (přečti si třeba tyto úryvky: 2. Mojžíšova 20, 13 nebo Mt 19, 18; Gal 5, 19-21) a z učení církve. Jakékoli seznamy jsou v této věci neúplné. Ale pro názornost aspoň ty nejčastější, které se mohou týkat mladého člověka: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus (= vyvolávání duchů zemřelých), kartářství, neúčast na nedělní mši (pochopitelně ne kvůli nemoci, ale třeba z lenosti), předmanželský sex, masturbace, antikoncepce, záliba v pornografii, riskantní jízda autem, potrat,... + další činy, které se týkají spíše dospělých: eutanázie (usmrcení nemocného či starého člověka), cizoložství (sexuální poměr s mužem či ženou vázanou manželstvím), umělé oplodnění, homosexuální jednání, velká krádež a velká pomluva, utiskování bezbranných lidé, nespravedlivě malá mzda,... Snad Ti tento výčet alespoň trochu pomůže v rozlišování. Z redakce Ti přejeme hezký zbytek března! ;-) P.

© redakce (25.03.2014 07:28)
Ahoj Anett, fotky dívek na titulní stranu časopisu ve většině případů kupujeme z fotobanky, kde jsou fotky zahraničních fotografů. Jména dívek na titulních stranách z tohoto důvodu neznáme. Můžeme si jenom domýšlet ;-) Hezký den! P.

© P. Jan Balík (25.03.2014 07:10)
Milá Dani, na tvou otázku říká Katechismus zcela jednoduše toto: "Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hříchy, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme: - když se na nich přímo a dobrovolně podílíme; - když je nařídíme, když k nim radíme, když je chválíme nebo schvalujeme; - když je neudáme nebo jim nezabráníme, jsme-li povinni to učinit; - když chráníme ty, kteří páchají zlo." (čl. 1868) Jak je to tedy s tím "nezabráníme"? Těžký hřích bude mít ten, kdo nezabrání tehdy, když jde o těžký hřích. Ale pozor na to. Zabránit má ten, kdo má povinnost (např. rodiče u svých nedospělých dětí). A napomínání? To je skutek lásky. Katolík není mravokárce, který stále druhé napomíná. Někdy možná v praxi více přesvědčí ne napomenutí, ale dobrý příklad, poukázání na jiné, lepší, možnosti (ne potrat, ale adopce novorozeněte) atd. Napomínat je třeba vždy vhodně a tak, aby bylo napomenutí přijatelné. A jak se chovat k té kamarádce? Klidně bych jen tak mezi řečí řekl: A ty to bereš? Vždyť je to zdraví škodlivé. Já tedy jsem spíše pro sex až v manželství.

© P. Jan Balík (24.03.2014 21:40)
Milá Majko, ze slov Pána Ježíše a ze spisů Nového zákona jasně vyplývá, že ne každý hřích má za následek zavržení (samozřejmě, když ho nelitujeme). Proto se začalo v církvi hovořit o hříchu těžkém a lehkém. Např.: "Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím." (Mt 12,31-32) (hřích proti Duchu svatému = nechci litovat, vědomě odporuji Bohu) A aspoň jedna citace ze sv. Pavla: "Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím."(Gal 5, 19-21) Jindy je řečeno: "Dokud by nezaplatil celý dluh." Mt 18, 34. Klasicky se definuje těžký hřích takto: vědomé a dobrovolné přestoupení Božího přikázání ve VÁŽNÉ věci - vážnou věcí je to, co Bible a z ní vycházející upřesnění od církve, jako vážné označuje. Pokud je hřích spáchán ne ve vážné věci, nebo ve vážné, ale zároveň chybí vědomost (nezaviněná neznalost, že ten čin je hřích) či dobrovolnost (hřích, který udělá člověk pod hrozbou od druhého; pod vlivem strachu), jedná se o hřích lehký.

© redakce (24.03.2014 12:22)
Milá Andreo, rozchody jsou bolestivá záležitost, ale k životu jednoduše patří. Lásku druhého člověka si nemůžeme vynutit. Důležitá věc, kterou musí každý po rozchodu udělat, je ODPUSTIT. Nebo se aspoň snažit o odpuštění tomu člověku, který mu ublížil a prosit o sílu. Může to trvat delší čas, ale věř mi, že odpuštění je osvobozující. Moc se mi líbí přirovnání neodpuštění k "vězení s klíčem uvnitř". Když totiž v sobě nosíme pocity ukřivděnosti a neodpuštění, sami se zavíráme do jakéhosi vězení. A přitom jediný člověk, který nás může z tohoto vězení vysvobodit, jsme my sami. Klíčem z vězení je právě odpuštění. Kluk, o které píšeš, Ti řekl věci, které bolí. Ale pomoci si můžeš jenom ty sama, a to právě odpuštěním. Odpustit znamená nepřipomínat znovu to, co bylo. Neřešit zbytečně minulost, nevzpomínat na něj se záští a ukřivděním, ale soustředit se na přítomnost, na ten okamžik, který právě žiješ. Snaž se ho co nejlépe naplnit. Hýbej se, hledej příležitosti k pomoci druhým, tvoř, povídej si s kamarádkami,... Časem i ten nejbolestivější rozchod přebolí. Držím palce! ;-) P.