© redakce (05.05.2014 14:19)
Ahoj Liesel, naše redakce spolupracuje už řadu let s psycholožkou s křesťanské pedagogicko-psychologické poradny z Prahy - viz webové stránky: http://www.kppp.cz/. Tam najdeš i bližší kontakt. Měj se hezky! ;-) P.

© redakce (06.05.2014 09:20)
Ahoj IN!ačko:), hudba je velice mocný nástroj. Trochu poupravím Tvé tvrzení, že umění a hudba mají přinášet pozitivní energii. Bylo by to moc hezké, ale hlavním úkolem umění a hudby je vyvolávat v lidech emoce. A to jak pozitivní (radost, důvěru, překvapení), tak v některých případech i negativní (strach, hněv, smutek nebo dokonce znechucení). Jsou typy lidí, kteří namísto toho, aby se snažili s negativními emocemi bojovat, začnou se v nich naopak vyžívat a prohlubovat je - třeba právě poslechem kapel, které jsi zmínila. Jsou to hudební skupiny, jejichž písňové texty vedou člověka k násilí, a pak tomu většinou odpovídá i hudba. Navíc mají zlé poselství přímo v názvu. Jiné skupiny se třeba přímo prezentují satanskými symboly. Může to být jenom póza, snaha odlišit se od ostatních, zaujmout a vydělat peníze nebo se opravdu jedná o přesvědčení jednotlivých členů kapely. V každém případě by se člověk, který chce být opravdu vnitřně šťastný, měl poslechu takových kapel raději vyhnout, protože hudba může ovlivnit naše vnímání a dokonce i jednání. A utápění se v černých myšlenkách, strachu a hněvu, rozhodně ke štěstí nevede. Ani zpěváky a hudebníky takových kapel ani ty, kdo takovou hudbu poslouchají. A s tou záchranou života? Možná ti někdy zachrání život to, že na tebe někdo tvrdě zakřičí, ať neděláš hlouposti nebo ti jednu "vrazí". Ale dlouhodobý křik a bití život spíš narušuje. A podobné je to i s poslechem negativně laděné hudby. Zdravíme Tě z redakce a přejeme dny plné pozitivních emocí! ;-) P.

© P. Jan Balík (05.05.2014 12:33)
Milá Evo, sebevražda je pohrdnutí základním Božím darem - životem. Proto je těžkým hříchem. Z psychologie v současnosti víme, že mnohdy je sebevražda činem člověka, který je psychicky nemocný. Pak sice sebevražda zůstává činem zlým, ale s tím hříchem je to složitější - nemocný člověk může mít sníženou přičitatelnost, a tak se umenšuje jeho vina. Jen Bůh ví, jak to je u konkrétního člověka. Dříve církev svým postojem ukazovala na vážnost sebevraždy. Pokud si někdo vezme život a ví, že jedná proti Bohu (což může i psychicky nemocný člověk), pak má jistě ještě možnost třeba v poslední tisícině vteřiny svého života litovat a říci: Bože smiluj se. A Bůh mu pak jeho čin jistě odpustí. Sebevrahy tedy obecně vkládáme do Božího milosrdenství a důvěřujeme, že jim Bůh dopřál možnost lítosti, a tedy i spásy.

© P. Jan Balík (05.05.2014 12:24)
Milá E., církev hovoří o odpovědném rodičovství, které znamená, že manželé přijímají větší nebo menší počet dětí. Pokud mají podmínky, přijímají jich více, pokud mají vážný důvod odložit početí nebo už nepočít, pak je cestou, jak toho dosáhnout zdrženlivost v době, kdy je manželka v plodném období. Ale pozor! Při svatě manželé slibují Bohu, že přijmou děti. Tedy manželství, které by uzavřeli muž a žena (v době, kdy ještě děti mít fyzicky mohou) a děti by zásadně nechtěli, pak by bylo jejich manželství před Bohem neplatné. Pokud jsou lidé s vážnou psychickou nemocí, pak je lepší jim poradit, aby do manželství nevstupovali. Vím velice dobře, jak je to dnes pro tyto lidi těžké se s tím smiřovat. Když se ptáš, snažím se ale odpovídat pravdivě.

© redakce (05.05.2014 11:58)
Ahoj M., ani nevíš, jak Ti rozumím. V dospívání jsem se častokrát cítila podobně a mluvila jsem i se spoustou dalších lidí, kteří prožívali to samé. Stejně jako Ty, i já jsem nejstarší v rodině a ať se nám to líbí nebo ne, rodiče nás nejstarší berou jinak a mají na nás většinou vyšší nároky než na mladší sourozence. Ale není to v žádném případě horší postavení, má i spoustu výhod, které později doceníš. Už teď se můžeš těšit na zářijové číslo IN! a článek o tom, jak tyto výhody poznat a jak s nimi pracovat. Další věc se týká změny vztahu k rodičům. Dospíváš a dorůstáš v samostatného člověka. K tomuto osamostatňování patří i to, že Ti najednou připadají nemožní, nesnesitelní, jejich názory jako z Marsu,... Myslím, že mluvím snad za všechny, kdo prošli pubertou, že přesně tyto pocity cítili. Někdy člověk i vybuchne a potom může říct něco, čeho zbytek života lituje. Jak to všechno řešit a "nezabít" rodiče během dospívání? Nečekej, že se tyto pocity ze dne na den změní, ale na druhé straně z nich nedělej ani tragédii - jak už jsem psala, takové pocity a bouřlivé emoce, kdy se vůči rodičům vyhrazujeme, k dospívání patří a postupně odezní. Člověk si pak ještě rád přijde k rodičům pro radu. Ale to předbíhám. Co pomáhá? Když tě přepadne vztek, vyšli k nebi rychlou střelnou modlitbu třeba typu: "Pane, pomoz mi, abych měla rodiče ráda". Také pomáhá zatnout zuby a vydržet, neunáhlit se se zbytečným křikem, protože tím ničemu nepomůžeš - jenom rodičům ukážeš, že mají důvod se o Tebe bát, protože jsi ještě opravdu mladá a nemáš všechno pod kontrolou. Chápu i Tvé rodiče, že se o Tebe bojí. Jsi nejstarší dítě a i Tvoji rodiče se všechno (bohužel na Tobě) učí. U Tvých mladších sourozenců zřejmě už tak přísní nebudou. Je velice těžké rodičům ukázat, že Ti můžou věřit, protože i Ty sama se teprve poznáváš a neznáš své limity. Přemýšlej, jak ukázat rodičům, že k Tobě můžou mít důvěru a že jsi schopná se o spoustu věcí sama postarat. Zkus si o tom s rodiči promluvit otevřeně a třeba si pozvi i nějaké starší (už plnoleté) kamarády, kteří se za Tebe zaručí. Udělejte dohodu - třeba, že Tě pustí na nějakou akci jedenkrát za dva měsíce nebo že se vždycky vrátíš v hodinu, kterou určí apod. Vyslechni i jejich argumenty a nesnaž se hned rodičům oponovat. Řekni jim, že chápeš, že mají strach, ale jak jinak jim můžeš dokázat, že Ti můžou věřit, když Ti nedají příležitost to dokázat? No a pokud už Tě někam pustí, snaž se to, co jsi slíbila opravdu dodržet. Budeš mít argumenty pro příště. :-) Držím palce! Klidně znovu napiš, jak se Ti daří. P.

© P. Jan Balík (05.05.2014 12:26)
Milá Anno, v Tvé otázce je už ukryta odpověď. Má takový vztah vůbec cenu? Zřejmě nemá. Tedy pochopitelně za předpokladu, že nedojde k nějakému dalšímu pozitivními vývoji. Rozhodnutí, že spolu nebudete spát do svatby, je velice moudré a po všech stránkách (nejen po náboženské), prospěšné (např. po psychologické, zdravotní). Odmítnout sex před svatbou není sobectví, ale skutečná láska - je to pravdivé jednání. Chodit do kostela je zase dar Boží. Je zde ještě jedna otázka: manželství s nevěřícím člověkem. Je obtížné, zvláště ohledně výchovy budoucích dětí. Modli se, abys poznala toho pravého muže do manželství. Uvidíš, že Ti dobrý Bůh ukáže. Žehná P. Jenda

© redakce (02.05.2014 15:35)
Ahoj eMko, my děkujeme za upřesnění a informace a přejeme krásný a dobře prožitý víkend! P.

© redakce (02.05.2014 15:44)
Dobře, značíme si. ;-) Ještě jednou děkujeme! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 16:38)
Záleží na tom, jak dlouho spolu chodí a jak se líbají. Proč takto odpovídám? Protože je pochopitelné, že se mladí snoubenci, kteří spolu chodí dva roky a plánují svatbu, políbí. Ale to, že dnes s někým začnu chodit a po týdnu se již s ním líbám, asi vhodné není. Líbání v našich krajích je projev důvěrnosti, blízkosti, a tak s ním musíme zacházet opatrně. Kromě toho je vhodné si uvědomit, proč se líbám. Nejde mnohdy jen o sobecký projev pudu - líbí se mi to, těší mě to, vede mě k tomu touha si užít? Políbení má být projevem lásky - ochota odevzdat se, darovat řečí těla druhému kus sebe.

© redakce (02.05.2014 11:48)
Ahoj Ahoj :), krása vztahů je v tom, že je každý úplně jiný, originální a jedinečný, že nemůžeme vytvořit obecná pravidla, která by platila pro všechny. Takže i když většina kluků je v jádru dobyvateli a rádi soutěží, "bojují" a vyhrávají (to se týká i lásky a snahy získat srdce té, do které se zamiluje), určitě se najdou i výjimky. Takoví kluci jsou naopak radši, když udělá první krok slečna, protože jsou třeba sami natolik uzavření, že by se k tomu nikdy neodhodlali. Podle mě je ale potřeba nechat nejdřív prostor tomu klukovi. Až pokud by se sám dlouho k ničemu neměl, neviděla bych problém v jeho oslovení. No a potom už se uvidí, jestli bude rád nebo to bude brát jako "tlačení" do něčeho. Na to nikdo nedokážeme odpovědět, jenom on sám. Je to skok do neznáma, dobrodružství, ale získáváme tím zkušenost, která se může hodit. Hezký den! ;-)

© redakce (02.05.2014 11:01)
Ahoj tru tru, super nápad. Zajímavé techniky oživení textilu najdeš v dubnovém čísle a už teď můžeme slíbit, že se tvoření dočkáš i v prázdninovém čísle! Klidně nám napiš, co konkrétně bys chtěla, aby se v časopise objevilo - jestli spíš návody na dárky nebo tipy na vylepšení pokojíku, či návody na výrobu doplňků,... Budeme se těšit! Měj se moc pěkně! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 16:36)
Milá Lenny, když po svatém přijímání nic necítíš, je to normální. Nemusíme vždy pociťovat přítomnost Boha. Stav, kdy se nám srdce rozzáří Boží přítomností, je spíše něčím vzácným. Proto hovoříme o tom, že věříme - na základě ujištění Pána Ježíše, že je v eucharistii on. Věříme jeho slovům, i když necítíme lidským citem.

© redakce (02.05.2014 10:57)
Ahoj Marie, myslíme na vás v modlitbě a vyprošujeme hodně sil, štěstí a pevné nervy! ;-) Hlavně se nenechte spoutat zbytečným strachem. Držíme palce! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 16:36)
Milá tazatelko, vysvětlit někomu, kdo nevěří ve věčný život otázku smrti, je vlastně nemožné. Ale je to příležitost pro hlásání evangelia - radostné zvěsti, že Ježíš nás svou smrtí a zmrtvýchvstáním zachránil a umožnil nám život věčný. Takže bych radil, abys kamarádovi vyprávěla o Ježíšovi a o tom, jak nám on vykládal o věčnosti.

© redakce (02.05.2014 15:44)
Ahoj Verčo, tato knížka nás v redakci tak nějak minula, ale faktem je, že podobné literatury a knížek typu "Svět podle Garpa" je na světě spousta. Umějí je prostě občas těžko pochopitelné a někteří autoři sdělují své rozčarování ze společnosti i pomocí "úchylných" a depresívních obrazů. Protože ale máme svobodu tvorby a vyjadřování, může každý umělec psát podle sebe. A je pravda, že někteří spisovatelé píšou hodně surově a naturalisticky. Proč? Aby zaujali čtenáře a ukázali jim pohled na svět z jiného úhlu. A to se Irvingovi jeho románem povedlo. A jak je vidět, knížka vyvolává otázky a emoce i v dnešní době. A právě o tom je literatura. Nedopovídá, často jenom naznačuje, ale snaží se člověka přinutit k zamyšlení prostřednictvím nejrůznějších obrazů, dějů a emocí. Proto ani my ani kdokoli jiný ti nemůže nadiktovat, co přesně si o té knížce máš myslet. Popsat se dá jazyk díla a jazykové prostředky, lit. žánr nebo převyprávět děj. Interpretace už je na každém čtenáři. Držíme palce u maturity! A kdyby se ptali, popiš jim, jak jsi z knížky byla rozčarovaná a jaké v tobě vyvolala otázky. Ať se ti daří! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 09:55)
Ahoj eMko, budu se snažit odpovědět stručně. Jen pro informaci, od prvních překladů Bible do češtiny ve 14. století existuje desítky překladů a celkem přes 800 vydání Bible či jejích částí. Úžasné, co? Katolíci používali při mši latinský překlad, tzv. Vulgatu. V české liturgii se používá dnes překlad, který má základ v 50. letech 20. století a opravil ho Dr. Bogner. Nový zákon je přeložen celý a je vydán u Karmelitánů. Starý zákon je přeložen jen z části - to, co se používá v liturgii a občas něco dalšího. Je také vydán jen částečně. Dnes se hojně využívá nově vydaný překlad, tzv. Jeruzalémská Bible - jedná se o překlad s poznámkami z Jeruzalémské biblické školy. Běžně se pro četbu u katolíků nejvíce vyskytuje dnes ekumenický překlad. Já osobně miluji překlad Nového zákona liturgický - je to krásný jazyk a čtu stále stejné věty, tedy si je mohu snáze zapamatovat. Ekumenický překlad dělali v 60. a 70. letech 20. století evangeličtí a později i katoličtí překladatelé. A je v současnosti asi nejvíce používán pro osobní četbu, a to všemi: katolíky i evangelíky. Evangelické církve se ale dodnes oficiálně drží překladu ze 16. století - Kralická Bible (byla vydána v Kralicích). Je prvním překladem do češtiny z originálních jazyků (předtím se překládalo z latiny) a dle jazykovědců má mimořádně krásný jazyk (na svou dobu). Proto má v české kultuře mimořádné místo. Katolíkům nebyla doporučována - jednak proto, že neměla vysvětlivky a jednak proto, že se u některých sporných míst držela evangelických způsobů překladu.

© P. Jan Balík (05.05.2014 10:59)
Milá tazatelko, děkuji za velice poctivý a vážný dotaz. Schopnost ovládnout sám sebe je jednou ze základních ctností člověka. Většinou se uvádějí čtyři: statečnost, spravedlnost, umírněnost, moudrost. (V Katechismu od bodu 1804; YOUCAT od bodu 299) Pokud nemá být život neuspořádaný a řízený jen prchavým citem a pokud se nemá společnost proměnit jen v bandu sobců, je třeba, aby se každý člověk o tyto návyky snažil. Proč? Aby byl schopen kvalitního života. Jinak je celý život jen vláčen pocity a sobectvím. Jednou z oblastí, ve které je tyto ctnosti (zvláště statečnost a umírněnost) zvlášť pro muže obtížné získat, je sexualita. Ta je sama o sobě dobrá (darovaná Bohem), ale na druhou stranu je třeba, aby sexuální pud byl podřízen osobě člověka a ne naopak. Sexuální pud je silný a je třeba ho včlenit do celku osoby člověka. Čistota je tedy ve své podstatě schopnost začlenit tuto životní sílu a dar do celku života. Podívej se, i v manželství budou chvíle, kdy je třeba se sexuálně ovládat a jeden i druhý musí umět vydržet ve zdrženlivosti. Je to podobné, jako ve sportu. Prostě některé cviky jsou náročné a chce to hodně posilování. I ovládnutí sexuality je náročné. Je to jako s jídlem. Někdo by snědl vše, co vidí. Někdo má strašně rád sladké. Někdo alkohol. Samo o sobě mít na něco chuť a něco sníst je dobré, ale je třeba mít mírnost, aby člověk nejedl příliš, aby nepil do opilosti atd. Tvůj chlapec v této oblasti potřebuje ještě trénovat a získat vládu sám nad sebou. Ano, někdy jsme my lidé hodně slabí, to nás pokořuje. Víme, že Boží milosrdenství je veliké, ale nikdy bychom neměli přestat bojovat sami se sebou a svou slabostí. Kdo bojuje, i když občas prohraje, ten je na správné cestě, ten se učí pravdivě milovat. Uspokojovat svého chlapce by znamenalo, že bys ho jen utvrzovala v jeho slabosti. Domnívám se, že tvůj chlapec se o růst ve ctnostech snaží. Možná ho jeho slabost trápí víc, než si myslíš. Popovídejte si o tom, nebojte se vzájemně podporovat v růstu ve ctnostech. Takový růst totiž moc podporuje vaši budoucí manželskou lásku. Žehná P. Jenda

© P. Jan Balík (02.05.2014 09:58)
Milá tazatelko, Tvoje otázka se zdá logická. Než Ti odpovím, zeptejme se: co má dělat muž, když třeba měsíce nemůže se svou ženou mít sex? Třeba kvůli obtížím v těhotenství, kvůli nemoci. Má-li silnou sexuální touhu, má ji přece ovládat. Síla muže je v sebeovládání, ne v podlehnutí pudu. Je to náročné, ano, ale lidé jsou voláni k velkým věcem. Pokud by byl případ, o kterém píšeš, doporučil bych manželům konzultaci u kvalitního lektorského páru PPR nebo u gynekologa, který rozumí záznamovým tabulkám (třeba v CENAP). Pokud ani to nepomůže, bude to v jejich manželství obtíž, kříž, ale každý přijatý kříž je požehnáním. Jejich láska tím může nakonec jen růst. Podmínkou je přijmout kříž jako šanci.

© P. Jan Balík (02.05.2014 10:00)
Milá Le, přání jsou důležitá, protože nás pobízejí k činnosti, k aktivitě, inspirují náš život. Na druhé straně je třeba vyhnout se dvěma extrémům: idealistickým nereálným přáním mladého naivky a skleslosti zklamaného dospělého, který už nemá žádná přání, jen přežívá. V praxi je třeba se učit rozpoznávat, která přání jsou vůlí Boží a která ne. A s Bohem je to dobrodružné, protože on nám mnohdy postaví nějakou stěnu, že nám nejde něco uskutečnit; někdy nám zase otevře dveře jakoby bez naší zásluhy. Je vhodné modlit se za poznání vůle Boží a za sílu ji naplňovat; a přání, která se v našem nitru vynořují, posuzovat ne dle osobního citu, ale vždy se ptát: Pane, je to, po čem toužím, tvoje vůle? Je to takové stálé dobrodružství s Bohem.

© redakce (02.05.2014 10:17)
Ahoj rajče, důležité je uvědomit si, že Ježíš nebyl jenom člověk jako my, ale byl zároveň Bohem i člověkem, byl Božím synem. Sám o sobě prohlásil: "Já a Otec jsme jedno." (J 10; 30). A stejně jako Bůh Otec, i Ježíš byl vševědoucí. Co je pro nás zastřeno tajemstvím, on předem věděl. A přestože věděl, co ho čeká, šel na smrt. O to víc si můžeme jeho oběti vážit. A my? Myslím si, že není dobré vědět, kdy zemřeme ani co nás čeká (že se stane nějaká nehoda naším blízkým, že nám někdo známý zemře,..). Představ si, že by někdo věděl, že zemře mladý třeba v den svých 20. narozenin. Neměl by on i jeho blízcí zkažené všechny dny předtím a namísto, aby se radoval ze života, nadával by, jak je nespravedlivý, že musí umřít tak mladý? Možná by povolal specialisty lékaře, aby jeho smrti zabránili. Je to extrém, ale někam by se vytratila důvěra v to, že Bůh má všechno ve svých rukách a také překvapení a svoboda člověka. Člověk by měl všechno pod kontrolou a najednou by Boha přestal potřebovat. A nebo by naopak Bůh byl jenom Osudem, který je nezvratitelný. Ale Bůh není osud, Bůh je především láska. I proto nám nedává poznat všechno, abychom mohli život prožívat svobodně. A tak... Máme žít každý den tak, jako by měl být náš poslední. Nezůstávat dlouho v těžkém hříchu, často přistupovat ke svátostem, rozmlouvat s Bohem v modlitbě a mít důvěru, že nedopustí, abychom v těžkém hříchu zemřeli. Hezký den! ;-) P.