© P. Jan Balík (09.05.2014 08:33)
Milá, není to snadné, že? Udělala jsi, co jsi mohla. Modli se za něj a svěř ho zvlášť v tomto měsíci Panně Marii. Jen Bůh nakonec umí proniknout citlivě do duše člověka. Mnohdy nám nezbude nic jiného, než říci Bohu: "Bože, nemám sil, ujmi si toho člověka ty, máš na to veškerou moc. Prosím Tě s důvěrou."

© redakce (09.05.2014 10:49)
Ahoj Májo, děkujeme za upřímnost a důvěru. Je to těžká situace a každá rada je vždycky jenom rada - rozhodnout se budeš muset sama v každé konkrétní situaci, kterou dopředu nevymyslíš. Je dobře, že ke vztahu nepřistupuješ lehkovážně, ale dopředu promýšlíš, zda do něj jít nebo ne. Plán dokončit školu a teprve potom se vdávat má hodně dívek. Některým vyjde, jiným ne. Ne každému člověku se podaří na školu dostat, ne každý ji dostuduje. Do našich životů zasahují různé události, které dopředu neovlivníme. Nevíme, jestli ten kluk, který se nám líbí a my jemu, bude jednou otcem našich dětí. Můžeme jenom plánovat. Někdy si můžeme myslet, že máme vztah na celý život a po několik měsících nebo letech se rozejdeme a najednou začínáme od začátku. Plánovat, snít. Mít sny a plány je fajn. Ale člověk se jimi nesmí dát svazovat. Jak se zpívá v jedné písničce: "Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Možností je vždycky dost. To, co přijde, ví jen Pán." Takže mám tři rady: 1) Žij přítomným okamžikem a reaguj na každou situaci tak, jak to v té chvíli cítíš (i při cestě do Prahy). Třeba nakonec zjistíš, že tě ten kluk bere jako dobrou kamaarádku, ale necítí k tobě nic víc a že všechny starosti z cesty byly zbytečné. 2) Pokud zjistíš, že o tebe má zájem a chtěl by s tebou chodit, buď k němu od začátku upřímná a svěř se mu se svými obavami. Jenom tak můžete oba zvážit, zda vám tak dlouhé chození nebo to, že by ses musela zříct školy, za to stojí nebo ne. Může se stát, že po několika měsících poznávání zjistíte, že si až tak nerozumíte. A plánovat si, že si někoho najdu, až mi bude 20 a víc sice můžu, ale často to podle našich plánů nevyjde a co pak? 3) Svěř všechno do Božích rukou. Modli se, aby Ti Bůh ukázal, jak máš jednat a co říkat a uvidíš, že tě nenechá ve štychu. Myslíme na Tebe! Ať se Ti na koncertě v Praze líbí! ;-) P.

© redakce (07.05.2014 07:33)
Ahoj Majulenko, těžká situace, co? Na jedné straně ho nechceš ranit tím, že mu to na rovinu řekneš, a na druhé straně ho nejvíc raníš právě tím, když mu to upřímně a otevřeně neřekneš. Takové věci se v době dospívání stávají. Najednou se holky a kluci začnou do sebe zamilovávat a přátelství se tím naruší. Bohužel často to nejde jinak (pokud není zamilovanost oboustranná), než aby to jednoho chvíli bolelo. Pro toho kluka je ale mnohem lepší, když mu na rovinu a co nejdřív řekneš, že s ním chodit nechceš, než kdyby si myslel, že má nějakou šanci a třeba po půl roce nebo i později zjistil, že jsi od začátku byla rozhodnutá do toho vztahu nejít a že se snažil zbytečně. Možná je jeho zamilovanost tak silná, že mu to budeš muset říct tvrdě a nekompromisně. Neboj se toho. Kluci se rádi chytají i stébla naděje, takže musí poznat, že to opravdu nemá cenu. Pořád si opakuj, že teď ho to sice trochu zabolí, ale dostane se ze slepé zamilovanosti mnohem dřív, než kdybys ho nechtěla ranit a dávala mu marné naděje třeba i několik měsíců. Mně osobně to trvalo dlouho, než jsem pochopila, že kdybych si s klukama nezahrávala a byla k nim od začátku upřímná, mohla bych naše přátelství ještě zachránit. Protože přátelství je založeno na upřímnosti, ne na přetvářce. A pokud tě má opravdu rád, dostane se z toho brzy. Držím palce! ;-) P.

© redakce (06.05.2014 13:31)
Ahoj betty, v redakci jsme z pochvaly nadšené a budeme se snažit psát a vybírat plakáty i nadále k vaší spokojenosti! ;-) Přejeme Ti krásné odpoledne a všechny další dny. P.

© redakce (06.05.2014 08:46)
Ahoj, na začátek bych Tě chtěla uklidnit: určitě nejsi sama, koho takové otázky trápí. Na podobnou otázku odpovídal jedné z vás P. Jenda Balík před nedávným časem. Z jeho odpovědi vybírám: Myšlenky přichází a odchází. Jsou jako mouchy. Tak je to u každého člověka. Často platí, že je nejlepší si jich vůbec nevšímat, pohrdnout jimi a je to, ony odletí zase tak, jak přiletěly. Některé myšlenky jsou jen otravné, některé dobré, ale některé i zlé. Otravnými pohrdneme a přestaneme se jimi zaobírat, zlé odmítneme. Potíž je v tom, že ty zlé se mohou převlékat do kabátu dobrých. Jak se v nich vyznat? Předně vkládat vše, co nás více obtěžuje, do modlitby. A podobné je to i s pocity a emocemi. Křesťan má velkou výhodu, protože ho víra ujišťuje, že je Boží dítě. Jako mají malé děti bezmeznou důvěru ke svým rodičům, tak i my se můžeme v jistotě víry schoulit do „náručí“ našeho nebeského Otce, svěřit se mu a plně se na něho spolehnout. On nás ochrání. On se postará o to, co je pro nás neřešitelné. Objeví se v nitru nějaká myšlenka nebo pocit, který nám není příjemný? Ihned je třeba to odevzdat do Boží náruče. „Pane, ty se, prosím, postarej.“ Pronásleduje nás nějaká myšlenka a neustále nám bere klid? Je třeba „hodit“ ji na Pána, neboť jemu na nás záleží (srov. 1 Petr 5,7). „Pane, ty s tím něco udělej, svěřuji to tobě.“ Myšlenek se sice nikdy nezbavíme úplně, ale budeme mít pokoj v srdci. A také se budeme učit důvěře. Ne všechno máme sami ve svých rukou a můžeme to ovlivnit. Ale Bůh ano. Tak ať se Ti daří mu důvěřovat. Myslím na Tebe! P.

© redakce (05.05.2014 21:50)
Ahoj masařko, Ty jsi nám zase udělala velkou radost tímto vzkazem! ;-) Přejeme, ať se Ti daří a prožíváš každou chvíli života naplno! P.

© redakce (05.05.2014 14:19)
Ahoj Liesel, naše redakce spolupracuje už řadu let s psycholožkou s křesťanské pedagogicko-psychologické poradny z Prahy - viz webové stránky: http://www.kppp.cz/. Tam najdeš i bližší kontakt. Měj se hezky! ;-) P.

© redakce (06.05.2014 09:20)
Ahoj IN!ačko:), hudba je velice mocný nástroj. Trochu poupravím Tvé tvrzení, že umění a hudba mají přinášet pozitivní energii. Bylo by to moc hezké, ale hlavním úkolem umění a hudby je vyvolávat v lidech emoce. A to jak pozitivní (radost, důvěru, překvapení), tak v některých případech i negativní (strach, hněv, smutek nebo dokonce znechucení). Jsou typy lidí, kteří namísto toho, aby se snažili s negativními emocemi bojovat, začnou se v nich naopak vyžívat a prohlubovat je - třeba právě poslechem kapel, které jsi zmínila. Jsou to hudební skupiny, jejichž písňové texty vedou člověka k násilí, a pak tomu většinou odpovídá i hudba. Navíc mají zlé poselství přímo v názvu. Jiné skupiny se třeba přímo prezentují satanskými symboly. Může to být jenom póza, snaha odlišit se od ostatních, zaujmout a vydělat peníze nebo se opravdu jedná o přesvědčení jednotlivých členů kapely. V každém případě by se člověk, který chce být opravdu vnitřně šťastný, měl poslechu takových kapel raději vyhnout, protože hudba může ovlivnit naše vnímání a dokonce i jednání. A utápění se v černých myšlenkách, strachu a hněvu, rozhodně ke štěstí nevede. Ani zpěváky a hudebníky takových kapel ani ty, kdo takovou hudbu poslouchají. A s tou záchranou života? Možná ti někdy zachrání život to, že na tebe někdo tvrdě zakřičí, ať neděláš hlouposti nebo ti jednu "vrazí". Ale dlouhodobý křik a bití život spíš narušuje. A podobné je to i s poslechem negativně laděné hudby. Zdravíme Tě z redakce a přejeme dny plné pozitivních emocí! ;-) P.

© P. Jan Balík (05.05.2014 12:33)
Milá Evo, sebevražda je pohrdnutí základním Božím darem - životem. Proto je těžkým hříchem. Z psychologie v současnosti víme, že mnohdy je sebevražda činem člověka, který je psychicky nemocný. Pak sice sebevražda zůstává činem zlým, ale s tím hříchem je to složitější - nemocný člověk může mít sníženou přičitatelnost, a tak se umenšuje jeho vina. Jen Bůh ví, jak to je u konkrétního člověka. Dříve církev svým postojem ukazovala na vážnost sebevraždy. Pokud si někdo vezme život a ví, že jedná proti Bohu (což může i psychicky nemocný člověk), pak má jistě ještě možnost třeba v poslední tisícině vteřiny svého života litovat a říci: Bože smiluj se. A Bůh mu pak jeho čin jistě odpustí. Sebevrahy tedy obecně vkládáme do Božího milosrdenství a důvěřujeme, že jim Bůh dopřál možnost lítosti, a tedy i spásy.

© P. Jan Balík (05.05.2014 12:24)
Milá E., církev hovoří o odpovědném rodičovství, které znamená, že manželé přijímají větší nebo menší počet dětí. Pokud mají podmínky, přijímají jich více, pokud mají vážný důvod odložit početí nebo už nepočít, pak je cestou, jak toho dosáhnout zdrženlivost v době, kdy je manželka v plodném období. Ale pozor! Při svatě manželé slibují Bohu, že přijmou děti. Tedy manželství, které by uzavřeli muž a žena (v době, kdy ještě děti mít fyzicky mohou) a děti by zásadně nechtěli, pak by bylo jejich manželství před Bohem neplatné. Pokud jsou lidé s vážnou psychickou nemocí, pak je lepší jim poradit, aby do manželství nevstupovali. Vím velice dobře, jak je to dnes pro tyto lidi těžké se s tím smiřovat. Když se ptáš, snažím se ale odpovídat pravdivě.

© redakce (05.05.2014 11:58)
Ahoj M., ani nevíš, jak Ti rozumím. V dospívání jsem se častokrát cítila podobně a mluvila jsem i se spoustou dalších lidí, kteří prožívali to samé. Stejně jako Ty, i já jsem nejstarší v rodině a ať se nám to líbí nebo ne, rodiče nás nejstarší berou jinak a mají na nás většinou vyšší nároky než na mladší sourozence. Ale není to v žádném případě horší postavení, má i spoustu výhod, které později doceníš. Už teď se můžeš těšit na zářijové číslo IN! a článek o tom, jak tyto výhody poznat a jak s nimi pracovat. Další věc se týká změny vztahu k rodičům. Dospíváš a dorůstáš v samostatného člověka. K tomuto osamostatňování patří i to, že Ti najednou připadají nemožní, nesnesitelní, jejich názory jako z Marsu,... Myslím, že mluvím snad za všechny, kdo prošli pubertou, že přesně tyto pocity cítili. Někdy člověk i vybuchne a potom může říct něco, čeho zbytek života lituje. Jak to všechno řešit a "nezabít" rodiče během dospívání? Nečekej, že se tyto pocity ze dne na den změní, ale na druhé straně z nich nedělej ani tragédii - jak už jsem psala, takové pocity a bouřlivé emoce, kdy se vůči rodičům vyhrazujeme, k dospívání patří a postupně odezní. Člověk si pak ještě rád přijde k rodičům pro radu. Ale to předbíhám. Co pomáhá? Když tě přepadne vztek, vyšli k nebi rychlou střelnou modlitbu třeba typu: "Pane, pomoz mi, abych měla rodiče ráda". Také pomáhá zatnout zuby a vydržet, neunáhlit se se zbytečným křikem, protože tím ničemu nepomůžeš - jenom rodičům ukážeš, že mají důvod se o Tebe bát, protože jsi ještě opravdu mladá a nemáš všechno pod kontrolou. Chápu i Tvé rodiče, že se o Tebe bojí. Jsi nejstarší dítě a i Tvoji rodiče se všechno (bohužel na Tobě) učí. U Tvých mladších sourozenců zřejmě už tak přísní nebudou. Je velice těžké rodičům ukázat, že Ti můžou věřit, protože i Ty sama se teprve poznáváš a neznáš své limity. Přemýšlej, jak ukázat rodičům, že k Tobě můžou mít důvěru a že jsi schopná se o spoustu věcí sama postarat. Zkus si o tom s rodiči promluvit otevřeně a třeba si pozvi i nějaké starší (už plnoleté) kamarády, kteří se za Tebe zaručí. Udělejte dohodu - třeba, že Tě pustí na nějakou akci jedenkrát za dva měsíce nebo že se vždycky vrátíš v hodinu, kterou určí apod. Vyslechni i jejich argumenty a nesnaž se hned rodičům oponovat. Řekni jim, že chápeš, že mají strach, ale jak jinak jim můžeš dokázat, že Ti můžou věřit, když Ti nedají příležitost to dokázat? No a pokud už Tě někam pustí, snaž se to, co jsi slíbila opravdu dodržet. Budeš mít argumenty pro příště. :-) Držím palce! Klidně znovu napiš, jak se Ti daří. P.

© P. Jan Balík (05.05.2014 12:26)
Milá Anno, v Tvé otázce je už ukryta odpověď. Má takový vztah vůbec cenu? Zřejmě nemá. Tedy pochopitelně za předpokladu, že nedojde k nějakému dalšímu pozitivními vývoji. Rozhodnutí, že spolu nebudete spát do svatby, je velice moudré a po všech stránkách (nejen po náboženské), prospěšné (např. po psychologické, zdravotní). Odmítnout sex před svatbou není sobectví, ale skutečná láska - je to pravdivé jednání. Chodit do kostela je zase dar Boží. Je zde ještě jedna otázka: manželství s nevěřícím člověkem. Je obtížné, zvláště ohledně výchovy budoucích dětí. Modli se, abys poznala toho pravého muže do manželství. Uvidíš, že Ti dobrý Bůh ukáže. Žehná P. Jenda

© redakce (02.05.2014 15:35)
Ahoj eMko, my děkujeme za upřesnění a informace a přejeme krásný a dobře prožitý víkend! P.

© redakce (02.05.2014 15:44)
Dobře, značíme si. ;-) Ještě jednou děkujeme! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 16:38)
Záleží na tom, jak dlouho spolu chodí a jak se líbají. Proč takto odpovídám? Protože je pochopitelné, že se mladí snoubenci, kteří spolu chodí dva roky a plánují svatbu, políbí. Ale to, že dnes s někým začnu chodit a po týdnu se již s ním líbám, asi vhodné není. Líbání v našich krajích je projev důvěrnosti, blízkosti, a tak s ním musíme zacházet opatrně. Kromě toho je vhodné si uvědomit, proč se líbám. Nejde mnohdy jen o sobecký projev pudu - líbí se mi to, těší mě to, vede mě k tomu touha si užít? Políbení má být projevem lásky - ochota odevzdat se, darovat řečí těla druhému kus sebe.

© redakce (02.05.2014 11:48)
Ahoj Ahoj :), krása vztahů je v tom, že je každý úplně jiný, originální a jedinečný, že nemůžeme vytvořit obecná pravidla, která by platila pro všechny. Takže i když většina kluků je v jádru dobyvateli a rádi soutěží, "bojují" a vyhrávají (to se týká i lásky a snahy získat srdce té, do které se zamiluje), určitě se najdou i výjimky. Takoví kluci jsou naopak radši, když udělá první krok slečna, protože jsou třeba sami natolik uzavření, že by se k tomu nikdy neodhodlali. Podle mě je ale potřeba nechat nejdřív prostor tomu klukovi. Až pokud by se sám dlouho k ničemu neměl, neviděla bych problém v jeho oslovení. No a potom už se uvidí, jestli bude rád nebo to bude brát jako "tlačení" do něčeho. Na to nikdo nedokážeme odpovědět, jenom on sám. Je to skok do neznáma, dobrodružství, ale získáváme tím zkušenost, která se může hodit. Hezký den! ;-)

© redakce (02.05.2014 11:01)
Ahoj tru tru, super nápad. Zajímavé techniky oživení textilu najdeš v dubnovém čísle a už teď můžeme slíbit, že se tvoření dočkáš i v prázdninovém čísle! Klidně nám napiš, co konkrétně bys chtěla, aby se v časopise objevilo - jestli spíš návody na dárky nebo tipy na vylepšení pokojíku, či návody na výrobu doplňků,... Budeme se těšit! Měj se moc pěkně! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 16:36)
Milá Lenny, když po svatém přijímání nic necítíš, je to normální. Nemusíme vždy pociťovat přítomnost Boha. Stav, kdy se nám srdce rozzáří Boží přítomností, je spíše něčím vzácným. Proto hovoříme o tom, že věříme - na základě ujištění Pána Ježíše, že je v eucharistii on. Věříme jeho slovům, i když necítíme lidským citem.

© redakce (02.05.2014 10:57)
Ahoj Marie, myslíme na vás v modlitbě a vyprošujeme hodně sil, štěstí a pevné nervy! ;-) Hlavně se nenechte spoutat zbytečným strachem. Držíme palce! P.

© P. Jan Balík (02.05.2014 16:36)
Milá tazatelko, vysvětlit někomu, kdo nevěří ve věčný život otázku smrti, je vlastně nemožné. Ale je to příležitost pro hlásání evangelia - radostné zvěsti, že Ježíš nás svou smrtí a zmrtvýchvstáním zachránil a umožnil nám život věčný. Takže bych radil, abys kamarádovi vyprávěla o Ježíšovi a o tom, jak nám on vykládal o věčnosti.